od sebe k sobě

Když sousedská komunikace selhává a člověk ještě nechce volat cajty…

Vážení Krámští,

ráda bych vám pogratulovala, že se vám s minimálními náklady daří likvidovat kůlnu, slepičárnu, nebo co to vlastně bouráte.

Předpokládám, že romantické odpoledne na zahrádce bylo přidanou hodnotou několikahodinového (minimálně čtyř) táboráku. Snad jste ho opravdu nezavršili opékáním buřtů, protože silně karcinogenního a mutagenního benzopyrenu jste se jistě nadýchali až dost. A to ani nechci vědět, čím bylo pálené dřevo mořené/ barvené? Dozajista ničím, že? Nebo to tak krásně voněla střešní krytina z lepenky? Nicméně, kuřáci zřejmě to, co vdechují, neřeší.. Rovněž předpokládám, že to bohatě vyvážilo majlant, který jste ušetřili za benzín na celých 600m do sběrného dvora ve Wolkerovce (tedy 1,2 km tam a zpět) a bezesporu i námahu na zapojení vozíku a jeho naložení. Škoda, že je víkend, a nemůžu zjistit, kolik se platí za dovezený materiál nad 100kg (resp. 100kg na osobu) do sběrného dvora …

Doufám jen, že jste při obětavé péči (kterou opravdu hluboce obdivuji!) o své rodiče, nezapomněli doma zavřít okna! Snad to stihli i v LDN.

S pozdravem, podpis

V XY, 30.3.2019

To nevadí, že máte špatný pocit. Jeďtě! Že ještě trochu kojíte? To nevadí! Jeďtě! Že si na pomoc pozve maminku? Stejně jeďte! Ta navíc přiveze hromadu jídla, a i když se zřejmě bude divit, co to dnes mají mladé za móresy, nakonec nad tím pokrčí rameny, asi jako nad zvláštním kyblíkem na bio odpad ve vaší kuchyni. Napoprvé vyberte blízkou destinaci, ať se váš pocit trochu vylepší a jeďte!

Se mnou to zamávalo moc. Páteční večer jsem doslova prozírala. Jakmile jsem vypnula program „dítě + domácnost + ještě něco navíc“, hlava nevěděla, co má dělat. Obrovský přetlak, všechno chtělo ven. Mezi ušima mi jiskřilo jako při sváření. Ubytko jsem si vybrala tak geniálně, že se tam wi-fi ještě nezabydlela, zato nad stolkem viselo pěkně veliké zrcadlo. Takže jsem zírání střídavě směřovala na sebe a před sebe, to při skládání se do rádoby jogínských pozic podle knížky, kterou jsem naštěstí přibalila s sebou. Úsměv pro selfie jsem stejně nenacvičila, zato jsem zjistila, že vůbec nejsem rozhýbaná tak, jak jsem si z každodenního tělocviku kolem děcka myslela. A stejně mi druhý den sklaplo i s mojí představou o kondičce.

Těšila jsem se na vyspávání, vzbudila jsem se v osm. Což je asi v tolik, když se nechám vyspávat s Hedou. Co naplat. S radostí jsem naznala, že hlava svou akutní ohňostrojovou fázi překonala a s velkou chutí jsem se začetla do knížky. Toho bych včera večer nebyla schopná. S jídlem jsem se moc neotravovala, hlavně heřmánkový čaj a kolem poledne za sluníčkem ven.

Vejděte mezi stromy a oni se rozestoupí. Stejně jako biblické moře před Izraelity. Zkuste to – půjde to. A lesní bůh vám pomůže. Zahučela jsem do roští a vynořila se v rozlehlých bukových komnatách Vlhošti. Je to asi univerzální dětská představa, protože si na ni jednak pamatuju z dětství a jednak jsem na ni hned druhý den narazila v knížce. Chůze mimo turistické trasy je návyková. Louky a rybníky jsou samy jako mapy a v mezi stromy se určuje směr do kopce/z kopce.

Ronov a Vlhošť. Ralská pahorkatina, CHKO Kokořínsko. Máchův kraj.

Ronov a Vlhošť, pro mě milenci bdící nad krajem. Dva vrcholky, jeden oblý, druhý špičatý. Vlhošť je vznešená a klidná, zdánlivě nedostupná, lákající na tajemství, které brání skály na jihozápadním svahu a sokoli, kteří nad ní krouží. Ronov je ve věčném pohybu, průbojný a ostrý. Taky trochu marnivý, na jaře se prý zdobí liliemi. Na jeho vrcholku trůní zřícenina středověkého hradu, v zimě mezi stromy můžete zahlédnout věžní oko, kterým pomrkává na svou paní.

Kromě toho, že jsem ztuhlá, jsem i bez kondice. A bez kafe zombie. Ale fakt nevadí! Drápala jsem se do svahů a klouzala z nich suchým listím mezi ostrůvečky sněhu. Pod klenbou buků a dubů jako v majestátních palácích na vyleštěné podlaze. Znělcová a čedičová moříčka mi pomáhala nahoru. Prolézačky z pokroucených habrů. Na vyhřátém pískovci jsem si lebedila jako zmijka a borovice už teď voní. Úvozové cesty jsou vlhké a dýchá z nich chlad. Kol kolem docela ticho. Jen ptačí hrací skříňky.

Třetí den, v neděli, totál newborn. Teprve teď bych měla začít dovolenou se svazkem knih, které jsem přibalila s sebou. Jenže taky jsem se začala těšit domů. Konečně vím, jak zní hlas Hedy v telefonu, ale už se těším, až ji uvidím. Oba. Jak jim to prospělo navzájem, se teprve uvidí, ale jsem přesvědčená, že jo. A taky je dobrý cvičit si odpoutávání se už pěkně od mala, protože samostatná matka = pro dítě spásonosná matka.

Že nemáte děti? Nevadí! Jeďte i tak!

K Vánocům jsem dostala Mammadiář 2018. Rádobyvtipná záležitost s každotýdenní cennou radou v duchu úvodu nazvaného Buďte na sebe hodné, dále s praktickými kolonkami na rozvrh kroužků a hodin, záznamy výdajů apod. A dodatečně přehled svátečních dnů – což je to, oč tu běží! Rady jsem totiž po pár skvostech (každý den 5 minut spočinout, uklidnit se, dýchat a ptát se sama sebe, čemu se chci nadcházející rok věnovat; vytvořit si mapu snů; denně ujít 5 kilometrů pěšky; pomazánka z červené řepy – děti ji milují!; zbavit se parazitů – pít pelyňkový čaj; víkend bez dětí 2x do roka) číst přestala.

O to více jsou po téhle levné psychologii vzrušující světové dny. Kromě klasika svátků jsem totiž netušila, že existují i oslavy přírody typu Světového dne ptačího zpěvu, Světového dne květů, apod. Ještě víc mě překvapil Den gumových medvídků nebo lízátek. Mezinárodní koupací den, Mezinárodní den leváků, nebo Mezinárodní den pozdravů jsou už pak jen podivnůstky, které blednou ve srovnání třeba se Světovým dnem UFO…

Ovšem jeden svátek mi je sympatický velmi! Den NENAKUPOVÁNÍ a to právě DNES! Škoda, že jsem si to přečetla až teď! Už jsem se totiž rozšoupla v potravinách, lékárně a čajovně. Ale střihnu si to zítra! Teda jestli se nebude na svatbě, kam jedeme, muset platit víno! Juch!

(PS: Škoda, že to není místo Dne třeba Měsíc nenakupování. Šoupla bych ho na prosinec. Možná bych pak nedostala ten šílený Mammadiář!)

Milý Jiří!

Čas se nachýlil a já se smířila s tím, že nedodržím slovo. Až do včera, kdy zasáhl sám litomyšlský boží prst. Nebo tam umí sestřičky programovat květiny. Příště se jich musím zeptat. Snad některá, chtělo by se mi napsat „z dob minulých“, do Jarošova ještě někdy přijede.

Hedviku jsme si domů donesli pátý den po narození. Radost povšechnou umocnila i v květináči právě rozkvetlá růžička. Hádáš správně, dárek na rozloučenou od interních sestřiček. Muž se dušoval, že ráno tam ještě nebyla.

Den se se dnem sešel, člověk se skoro ani neotočil, nebo lépe řečeno, člověk se skoro ani jednou pořádně nevyspal a první rok je pryč. Kvůli výletu oslavu odkládáme. Málem jsem si poupátka při všem tom poletování, balení a vybalování nevšimla. A najednou prásk, ráno přijdu do kuchyně a z květináče se v ranním slunci rdí rozkvetlé poupě. Hrome, jeden, dva, tři, čtyři, pět, počítám. Zase pátý den po Hediných narozeninách! Chápeš to????

Možná Tě to tak nedojme. Já už jsem si zvykla, že mě teď dojímá skoro všechno. A taky že pokles závažných informací způsobuje nadměrnou vzrušivost z informací podstatných méně. Ostatně, o tom by mohl vyprávět můj muž, nebo kamarádky s odrostlými dětmi. Ale stejně mi to nedalo, abych Ti to sem nenapsala.

Připomíná mi to totiž pouto k místu, které mám ze srdce ráda. Tu jeho magii. Výjimečnost. Má ji díky vám všem, kteří jste mi to místo kdysi vytvářeli. Takže se těším zase někdy na vi a že zdravím ! Je moc fajn vidět, že některé věci zůstávají i po letech stejné!

(Jako třeba, když se jede o víkendu přes Nové Hrady, zaručeně se narazí na svatební kolonu, v lepším případě v protisměru …)

Jsem Ti je chtěla vyfotit. Obě. Spolu.

Zabte mě!

Na poslední chvíli se dívám na wikipedii. Varování před vyzrazením zápletky. Následuje text, který končí větou: „Než může dojít k dalším bojům, všichni se rozprchnou, když slyší zvuk policejních sirén.“ Trochu divný konec, ale budiž, není čas na rozjímání.

S naším loudáním jsme měl kliku, nepopírám. Jen si říkám, co polovičatého jsem si z wiki přebrala hlava nehlava. A co z toho bylo méně nevinné, než muzikálový příběh ze šedesátých let…

Stejně jako Vánoce nejsou o dárkách, nejsou o nich ani narozeniny. Správné je být šťastný, že jsme se dalšího výročí dožili a že je s námi slaví někdo blízký. Jenže se k oběma příležitostem v roce dárky dávají. Je to od dětství zakořeněná tradice. Pamatujete, jak Lisa z Bullerbynu napřed dostane horké kakao do postele a pak přijde na řadu dárek snů? A mezitím to napětí z očekávání, pak ohromující radost? Jako dítě si člověk narozky pekelně užívá. Užívá si tu všeobjímající pozornost. A pak se to někam vytratí. Proč se teda posledních pár let prostě netěším?

Protože každoročně omílaná fráze „já nic nechci, hlavně, že jsme zdraví“ se stane automatickou a člověk začne dostávat blbiny, které neurazí, nebo něco praktického, nebo to, co nakonec přece jen vymyslí, že by chtěl, protože o drobnost ve formě knihy si přece jen říct může?

Protože se u nás v rodině velké oslavy narozek nikdy nenosily (slavnostní oběd stačí) a člověk to nějak pak nemá v krvi, udělat tu mega zahradní párty, nebo zamluvit hospodu. Odkládání vycepované skromnosti není tak snadné, ehm.

Protože jsem dávno pochopila, že to, co bych si fakt přála, je nesplnitelné a není to tím, že to je děsně drahé. Jakože celosvětový mír, fuck off IS, fuck off nejmocnější kokoti světa, kteří si s námi hrajete jako s figurkami. Zdraví pro celou širokou rodinu včetně sebe, pro přátele. Vyzmizíkování té spousty bordelu, co se vyrábí hlava nehlava a zamořuje planetu. Kdybych chtěla být skromnější, tak bych si přála, aby okolo mě byli jenom samí uvolnění a veselí lidé, se kterými je člověku dobře. Aby na politické kandidátce byli všichni plní vůle vést dobře naší zemi a bylo úplně jedno, koho ta naše skvělá česká populace zase vybere.

Protože jsem ten nejlepší dárek už dostala a nic ho nepřekoná? Protože teď už si budu pokaždé uvědomovat svoji smrtelnost a bát se, aby ta s kosou neudeřila dřív, než se ten malý uzlík, který tady teď spí, dokáže postarat sám o sebe?

Protože jsem nevděčná káča, která si neváží toho, co má.

Protože zamýšlet by se člověk nad sebou měl i bez narozenin.

(PS: A co že teda chci?

Dovolenou na Havaji a barefooty!!)

Končí říjen a na blogu totálně mrtvo. Ne, že by to tady někdy pořádně žilo. A ne, že by se nic nedělo, ale jednou prošvihlá „uzávěrka“ – už žádná uzávěrka. Podzimní letargie, která není depresí. Letargie zombíka „do práce – z práce“, která je rozptylována manželovými aktivitami – tuhle se jede do Lvova na literární festival, támhle se běží maraton, ejhle tady se křtí kniha. Já to prokládám přízemnějšími aktivitami – tuhle nechat spravit poškrábaný dveře od káry, támhle návštěvy odětených kamarádek, které je třeba vykonat, tady kongres specialistů v mém oboru, který mi tak leda probudí všechny hluboko potlačené děsy z práce. Všechno má svůj krásný a jímavý příběh a nic z toho se mi nechce vyprávět. Jen jeden, o Propofolu. Ten se mi líbil moc:

Případné dotazy – nechte vzkaz: