Black Bridge half-time

Zdravím z decentně vánočně nasvíceného Čerňáku. Čekala jsem větší divočinu. Uff.

Včerejškem nám začal pršet druhý a poslední rok na BB. Tento týden jsme teprve sestavili poslední kusy nábytku. Poprvé v životě máme botník. Moc hezký. Na zavěšení čeká ještě pár obrázků.

Netroufám si hádat, jestli jsem víc času strávila tady, nebo ne-tady. S covidem člověk dostal další lekci umu vděku, takže řešit z okna vyhozené nájemné, školkovné a kroužkovné, je ztrátou času.  

Co na mou mysl doléhá s kapku větším stínem je, že v době nekovidové bychom uspořádali:

goodbye party v Ltm.,  welcome party na připomenutí se pražským kamarádům, narozeninovou party v Ltm., a na Vánoce pozvali pražské sousedy na svařák. (Pořád se roztomile zdravíme na chodbě, více apage satanas.)

Takhle se naše více méně inkongito stěhování překlenulo do přetrvávající izolace.

Z krás Prahy jsme byli jednou na Pankráci v meduzáriu (krupicová kaše v hodnotě 110Kč jako bonus ke vstupence!), jednou v DOXu , jednou v Prokopském údolí, jednou na Císařském ostrově, jednou za kamarádkou na Chodově a jednou v Nuslích s krabicí od bot. Plus podívat se na vánoční stromek na Staroměstském náměstí.  Troufám si tvrdit, že bez covidu by bylo poznávací skóre slavnější. I když kočárek na eskalátoru a za ruku druhé děcko, to mi vyvolává stenokardie pořád.

V proměnách času zatím městská část „zrekonstruovala“ náš vnitroblok, jak deklamuje v měsíčníku Čtrnáctka. Zasela novou trávu do sežehnutých ploch a kolem chátrajících tenisových kurtů osadila zídku lavičkami. Můžeme se na ně koukat vsedě. Syn má bezva vydlážděnou obíhačku vytyčenou plotem sportoviště, dcera řádí spíš na těch trávnících. Budiž nám omluvou, že je fakt jediná. Plus psi, teda. Pokoutný výlep cedulek zakazujících kouření pod našimi okny nezabral.

Za poslední rok jsem blíž porozumění konfliktu našich dvou manželských naturelů.  Klasifikovala bych to jako souboj „enviromentalistka“ versus „hnízdil s rozletem“. 

Zatímco já věřím, že je podstatné prostředí, které nás obklopuje a v čem dennodenně vegetujeme, mužovi stačí hnízdo, že kterého bude vylétávat za podněty a zase se vracet. I kdyby to měl být kontejner, hlavně, aby stál na správném místě. Rozumějte: v Pze (popř. jiném hlavním městě). Podstatné jsou mysl a duch, díky nimž člověk vylétává za podněty, ať už hmotnými, či nehmotnými, každopádně vždy vznešenými.   Mně dává smysl harmonizovat svoje bytí, nekomplikovat si život špínou, hlukem, mhd a přemírou konzumu.  Hodně zeleně a otisky historie v kamenech a cihlách. Z tohoto hlediska jsem si na kulisy počítačové hry z devadesátek ještě nezvykla. Když vidím, jak kolem obchoďáku vláčí učitelky děti z mateřské školky, je mi jich líto. Naopak, můj muž vidí, že určitě míří na nějakou prima akci. Tak nevím, odlišujeme se, nebo se doplňujeme?

Mých 5 pražských nej za listopad/prosinec:

Radost:  V prosinci nám přišel nábytek, který jsme si objednali 21.8. Člověk už skoro nedoufal..

Vzrůšo:  Poprvé peču sama cukroví. Máme rovné vanilkové rohlíčky. Zatím naštěstí nic adrenalinovějšího.

Úleva: Dítě, které spí jako zabité v kočáru na zahradě, zatímco doma vytáhne sotva půl hodinu, se dá řešit balkónem! Proč jsme to nezkusili dřív?

Poznatek:  Už zase nelze doplňovat cartridge do barevných tiskáren? Proč jsem si myslela, že takové nebetyčné plýtvání už má lidstvo za sebou?

Děsběs: Nějaké osvědčené tipy, jak na sourozeneckou žárlivost?

Black Bridge Daily Life

V našem životě se objevila nová, školková, realita. Dvakrát týdně v plné polní metelíme zkratkou obchoďákem ČM na autobus. (Předsevzetí, že budeme chodit okolo, vzalo za své velice brzo.)

Toto je report z jednoho obyčejného, slunného zářijového dne.

Dneska jsme neprošli. Evakuace! zní v reproduktorech obchoďáku.  Údajně z technických důvodů. Chvíli přemýšlím, že jim na to neskočím, potřebujeme přece na ten bus, jezdí jednou za půl hodiny! Mozek mi ale po chvíli vygeneruje menší  búšo a vidina hořícího pekla mě pěkně s davem (a před dětmi s poker facem) zatočí do bočního východu. Někdo v davu hlásí cosi o nácviku. Bus jsme stihli s obíháním a dobíháním na vteřinu.

Holohlavý, svalnatý řidič nás zavezl za most pražského okruhu a u krajnice v zatáčce zastavil. Hezky si nás samotné v autobuse zavřel a něco venku kutí. Netuším co. Vidím jen plešku v okně střední části autobusu. Pak zase naskočí a jedeme. Záhada.

Když jsme vystupovali, junior v nestřežený okamžik vyhodil z kočáru plyšového slona. Trefa přesně pod kolo autobusu. Teď je zpláclý a má na sobě linku dezénu. Další řidič si všiml našeho trápení a dojemně počkal, až plyšáka zachráním. Vydalo to na improvizovanou poučnou pohádku pro dceru cestou do školkového zařízení.

Ve školce poprvé brečela, že tam nechce být. Asi že jsem strávila včerejší odpoledne jenom s ní. To je vždycky fajn a vždycky v následujících dnech organizačně smrtelné. Výsledek: utekla jsem.

Domů klušeme pěšky. Když junior spí, můžu se trochu učit i slovíčka na svou slavnou němčinu. Mezi pražským okruhem a cyklostezkou je plocha náletových dřevin a hlavně bodláků. Dnes se tudy prodírají dva týpci v džínách a ošuntělých šedých bundách, černé auto zaparkované na cyklostezce. Vypadají důležitě a hlavně nenápadně. Jako špatně financovaní policejní agenti. Že by tajní? Divný. Jo a zahlédla jsem první ocúny..

Když podběhneme pražský okruh, první, co upoutá mou pozornost je černý oblak nad CČM. Zápach jako v pekle. Vybaví se mi ranní evakuace a říkám si, nácvik, jo? Nikoho kolemjdoucího to nevzrušuje. Z obchoďáku se sem tam vynoří někdo s nákupní taškou, zjevná pohoda. Přijde to divné jenom mně? Dýmy postupně přejdou, smrad zůstává. Myšlenkami v Kalifornii utěsňuju okna a balkonové dveře.

Odpolední cvičení v YMCA Klubíčko. Paní zběsile předcvičuje, sotva se namontujeme do jedné polohy, hned je tu druhá. Zpocená a naštvaná v duchu sakruju na tajm iz many. Ostatní matky to mají, myslím, podobně.  Junior je plačtivý, jakmile se vzdálím na metr/na vteřinu. Evidentně výsledek sobotní i nedělně odpolední separace. Další sólo výlet bude za hodně, hodně dlouho.

Vracíme se domů. Chodba. Na botníku před vedlejšími dveřmi sedí nejmladší soused, pípne pozdrav. Sedí, i když zaparkuju kočár, když odemykám, sedí a sedí a sedí. Nedá mi to. Prý mu nejdou odemknout dveře. Ráno někdo zamkl i bezpečnostní zámek a ten hošík neuměl odemknout. Záchranná akce se povedla. Škoda. Chtěla jsem ho pozvat k nám, třeba bych se konečně něco dozvěděla o své učitelce němčiny.

Muž přichází na čas a pro změnu metelíme do školky, tentokrát oba, protože rodičák. Obdivujeme ocúny. Setkání se koná na špalcích kolem ohniště. Divoženky mají tempo skutečně školkové, všechno by se dalo scuknout do půl hodinky. Plus teda dceřina scéna, že nechce ze školky. Takhle jdeme na bus v sedm. Ten nám nezastaví, protože rozběhnutí se po zahlédnutí busu není bráno jako znamení na zastavení. Takže jedeme až ve čtvrt. Ach jo.

Doma večerní trojboj: mytí – večeře – uspávání. Dneska byla naštěstí obě koťata ztahaná jako koťata. Naklikám se do fb skupiny Černý Most a okolí, abych zjistila, během pár minut, že na Chlumecké dneska hořelo auto. Bylo mi totiž odhaleno, že existuje stránka požáry.cz! Tak přece jen cvičení v obchoďáku. O divných zastávkách řidičů a o podezřelých brouzdalech podél dálnice jsem se nedopátrala nic. Ty ocúny mi ale radost udělaly:)

Mých 5 pražských nej – říjen:

1/ Radost: Roznemohl se mi a zase vzpamatoval telefon. Tajemná mobilní choroba postihla především konektor, takže krásných 8% za celou noc. A pak z ničeho nic dobrý. Mobid-20?

2/ Vzrůšo: Hned se mi s Prahou smiřuje líp, když jsem zjistila, že i tady mi dcerka může zahučet do potoka.

3/  Úleva: Vytáhla jsem ji. Ze svetru jdou udělat kalhoty, holínky jsme vylily, ponožky dostala moje. Domů jsme došly. Moribundus žádný. Uff.

4/ Poznatek : Když začne v autě svítit kontrolka baterie, je to podobné, jako když začne svítit kontrolka oleje. Zastavte bezpečně, co nejdřív to jde. Obzvlášť v zimě…

5/ Děsběs: Stáda všude. Napříč věkovými skupinami. Skatepark, hřiště … Na Fb stránce ČM a okolí čile frčí poptávka i nabídka služeb. Stříhání, gelové nehty… Takhle tu vojnu nevyhrajeme, paní  Müllerová! 😦

Black Bridge Community Life

Pomalu zapouštím kořínky. Vláskový.

Začala jsem chodit k sousedce na němčinu. Abych našla závity. Učí konverzační metodou, jede při tom ve světelném rychlostním pruhu. Než sesumíruju větu, což je po tolika letech německého mlčení zázrak, je o několik témat dál. Minule mi nabídla, že se můžeme bavit cizojazyčně i při náhodném setkání na chodbě. Tudíž si výhledově nepokecáme. Nejspíš donesu na další hodinu víno.

Druhý soused hraje na kytaru. Veřejně. Když jsem projevila zájem o produkci, pravil, že ho máme sledovat na instáči. Kdo by se dneska otravoval s otvíráním pusy. Vzhledem k tomu, že mi můj online život otravuje dost prostoru i bez insta, koncert pravděpodobně nebude.

Toliko ke komunitě na naší panelákové etáži. Čili obsazení super, ale jízda nic moc. Aspoň zatím.

Druhá komunita se rýsuje v lesní školce. Směs rodičů „lepšolidí“ a „divoženek“ učitelek. Plus kačeny, slepice, králici, morčata a kočky. Učitelky si říkají průvodkyně a je mezi nimi i chlap. Dredatej. Na slavnostním zahájení měli nataženou slackline. S maminkou Andreou jsme tak dlouho dělaly dětem držák, až jsme si to samy zkusily. Vypadá to možná na začátek fajn známosti. Naše dcery už spolu kamarádí intenzivně, zastihla jsem je, jak spolu na pískovišti vaří „hovna, čůránky a zeleninku“. Jinak sympatická plachá odtažitost všech, čili pohoda pro introverta mého typu. Což teda taky úplně k pulzujícímu komunitnímu životu nevede. Snad to doženu jindy a jinak.

Zatímco první dvě společenstva sotva dýchají, komunita v sousedním vnitrobloku tepe životem. Je zářivě pestrá, dynamická a hlučná. S obrovskými mašlemi ve vlasech, třpytkami na oblečení, cigárama v puse a čipsama všude. Chodíme tam na pískoviště. Dcera miluje pískoviště! Dopoledne je na tuty prázdné, estráda začíná odpoledne. Staří i mladí se vyvalí na lavičky, omladina paří na telefonu hudbu a třeba i tančí, mládež a děti se organizují do samohlídacích smeček s jasně stanovenou hierarchií. Hádky o půjčení kola, lopatiček na písek, telefonu, psa, křupek, (u starších někdy o manžela). Pra/rodičovstvo se nad tím klene jako božstvo a zasahuje podle pro mě nerozklíčovatelných pohnutek. Onehdá jsme se tam s dětmi docela slušně zakomponovala tak, že jsem zvedla hlavu na poslední chvíli, abych viděla, jak dcera mizí v průchodu domu s novou malou kamarádkou. Na moje hromové zavolání se zarazila a kupodivu se i bez odmlouvání vrátila, vysvětlujíce, že šly za strejdou Čuňou!

No a pak už zbývá jenom skejťárna Plechárna, hromadné akce v obchoďáku, nebo open air zábavy u rybníku. Tak o tom třeba někdy příště. Až to zažiju.

PS: O komunitním životě by se dalo určitě poznat víc ze zpravodaje čtrnáctky. Musím říct mužovi, ať ho nevyhazuje …

Mých 5 pražských nej za září:

1/ Nikdy bych nevěřila, kolik práce dá udržovat sídliště přiměřeně eklhaft. Aneb, poprvé jsem zažila pískování dlažby, fakt procedura. Kéž by někdy došlo i na zaflusanou prosklenou spirálu, kterou se leze do metra.

2/  V září jsem trumfla svůj infarkt ze srpna. Dne 17.9. jsem založila svůj první požár. Naštěstí taky uhasila. Sice mi napřed blesklo hlavou, že bych mohla někomu zavolat o radu, ale pak jsem se vzpamatovala a hodila na rendlík utěrku. No, aspoň, že jsem to nechtěla rovnou fotit. 

3/ Radost: Ve školce se jednou týdně ráno cvičí jóga s rodiči. Moc fajn!

4/ Objev: Tam, kde jezdí elektromobily, se nedá přecházet „podle sluchu“. Takže důsledně zpět k „vlevo- vpravo- vlevo“ modelu.

5/ Děsběs: Čas v kolonách s dětmi v autě je zaručený životakrátič.

Elbe! Ahoj!!

„Nechceš si to napřed zkusit řídit s Pájou?“

Úvod do mé závoznické kariéry v dodávce zněl podezřele. Pokračovalo to zhruba takto:

„Za prvé, nefunguje tachometr. Ale neboj, technickou to má!“

Než mi došlo, že tacháč může nahradit GPS, kapánek jsem se orosila. Sice nejsem žádná Junková, ale znáte tu naši civilizační závislost na číslech… Ovšem naděje, že si v autě dobiju telefon, ta pohasla okamžitě. Blikající olej krátce po nastartování mě vyděsit nestačil, kontrolka zhasla dřív, než jsem si vybavila svou loňskou olejovou story. Divné ťukání kdesi vzadu v autě zase vadilo mému instruktorovi. Brzo to přešlo, snad prý jen kámen v pneumatice. 

To ostatní, člověka, který kdysi řídil škodovku 125, nemohlo rozsekat. Když má auto posilovač řízení, není co řešit. Řadicí páku jsem brala stylem „jedu  v traktoru“. Pár chvil a několik perných křižovatek /kruháků trvalo, než jsem se důkladně seznámila se spojkou. Naštěstí jsem byla „ta větší“. A mimochodem, posezení  výš je opojné!

Kdo kdysi četl můj příspěvek o váhání, jestli se zúčastnit vodáckého dobrodružství, vězte, že letos jsem se nerozmýšlela ani chvilku. A to i přesto, že jsem tentokrát dělala suchozemce.

„Brečela hodně?“ zeptala jsem se svého muže, když jsem celou partu našla promočenou v penzionu Na Suché Kamenici. „Jo, dost!“ zněla odpověď. Tyjo, to jsme teda pěkně pitomí, říkala jsem si v duchu, protože jsem si myslela, že důvodem pláče byl déšť, který zhruba poslední hodinu kropil zhusta Děčín-Hřensko, včetně dodávky, ve které jsem si lebedila s juniorem pěkně v suchu.  Jak se ovšem během další konverzace ukázalo, muž o voze a já o koze, resp. muž o převráceném voze – lodi. A to hned krátce po vyplutí, takže si myslel, že jsem to celé viděla. Naštěstí neviděla. Naše malá kozenka hned po vyplutí blbla s pádlem a když jí uplavalo, muž se ho snažil zachránit. Největší překvapení to bylo asi pro háčka, který se z ničeho nic ocitl ve vodě. Statečná Jana ovšem prokázala srdnatost a skalní charakter a s mým mužem absolvovala i zbytek plavby, na rozdíl od naší dcery, která si na druhý den vybrala jinou posádku.

Nutno poznamenat, že Penzion a Restaurace Na Suché Kamenici zachránil všem zúčastněným životy i zdraví – rozdělaným ohněm v krbu, přísunem horkých čajů/polévek/palačinek a vlídností k tomu. Velký dík!

Zbytek vody byl pak už jen radost na radost. Velká reklama patří kempu Biotop Nový Svět v Růžové. Už jsem ho stihla i doporučit a získat dík za skvělý tip, takže hurá. Junior přestal být znuděným mrzoutem a vesele se batolil všude kolem. Dokonce se rozmluvil ze strohého „ku“ na rozvité „bababa“. Dcera objevila kouzlo táboráků a s tím spojenou nutnost přes klížící víčka vydržet v pospolitosti co nejdéle. Svalit se do stanu a ráno jen vyběhnout, připojit se ke smečce dalších mláďat, užívat si pozornosti (a potravinových zásob) všech – to je zkrátka Svoboda. Příval energie, který to odbrzdilo, jsme v bytě krotili ještě dva dny..

No a já se pak ještě trochu otrkala a druhý den jsem si v dodávce i pěkně zacouvala.

Takže i tentokrát díky! Bylo to zase nejvíc!

PS: Až se potkáme, dcera vám pravděpodobně na úvod řekne, že vypadla z lodi a že ji táta zachránil. A možná, až si budeme volat, tak vám to budu muset říct já, protože dcera bude hučet, abych to řekla, dokud to neřeknu… Životní zážitek!!!

Mých 5 pražských nej za červenec -srpen:

1/ Byt překvapil. Za 34stupňových veder doma zatím jen 29,5! Bála jsem se, že se budeme pařit v třicítkách!

2/ Vzrůšo, aneb úplně infarktová situace. Dcera mě neviděla v galerijní místnosti a rychlostí blesku vyrazila hledat ven, klapky na očích, uších. Přes silnici, pořád pryč. Ještě teď mi je špatně, když si na to vzpomenu.

3/ Velmi milé bylo znovu poznávání Prahy ve společnosti přátel, kteří nás poctili návštěvou. Když se takhle člověk vypraví do centra, v příhodný čas a na přiměřenou dobu, kouzlo se najednou vynoří a pohladí po tváři.  

4/ Objev: sousedka vyučuje němčinu. Znamení? Že bych oprášila mozek?

5/ Zklamání z nabídky kroužků pro děti od tří let. Na ČM jsou kroužky 2 (slovy dva) a ani jeden nechci.  Proč se mi vybavuje obvyklé chlácholení, že v Pze je toho pro děti fakt hodně? A nejlepší školství ever?

Colours of Black Bridge

Od sazí černý kamenný železniční most ve směru Praha-Čelákovice už neexistuje. Ani samotná černota PM10, nalepená všude, nedíváte-li se drobnohledem, není zřetelná. Funguje tady pozlátko v pastelových barvách. Ať už ve fasádách obytných hranolů, nebo v obloucích loga obchodního centra. Černý Most není monochromaticky fádní. Vznášející se barvičky v čerstvé zeleni polí, golfového hřiště a příměstských hájů, působí téměř malebně. Členitost krychlí a kvádrů zřejmě inspirovala architektonický počin místní polikliniky, jmenuje se Parník. Nazvala bych tak klidně celou část. Velký, veselý výletní parník, u kterého není radno koukat, kam pluje, čím pohání své motory a co se ukládá v plicích jeho námořníků. A co jsou jeho námořníci vůbec zač.
Že to nebude extra movitá klasa je jasné z mnoha ukazatelů. Podle rozboru vody z odpadní stoky F, kde koncentrace drog hluboce pokulhává třeba za Karlínem nebo Holešovicemi. Podle gipsy a ukrainian repertoáru kolotočářů. A věřte nebo ne, dokonce i podle celkem běžně vyskytujících se volných parkovacích míst poblíž našeho vchodu.
Soudě podle všudypřítomných nedopalků a nikdepřítomných hnědých popelnic to nebudou ani hipsteři a biomatky. Podle frekvence kosení všemožných i nemožných zelených ploch to nebudou ani zelení, natož příznivci Extinction Rebellion. Snad až na jednu spřízněnou duši, která stojí za letáčkem zapíchnutým do úzkého pruhu trávníku mezi Ikea a betonem, kde píše: „Nesekejte nám naši louku.“ Podezřívám místní samosprávu, že v sekáčích a sekačkách pere peníze. Nebo uměle navyšuje zaměstnanost?
Zpět k parníku. Pobíhaje po jeho palubě, orientuju se ve spleti krabic podle komínu malešické spalovny. Úplně absurdně mi připomíná elektrárnu Battersea, známou z alba Pink Floydů. Z cihlové elegance londýnské krásky tenhle maják nemá nic, zato má nejvyšší komín v Pze. Sto sedmdesát sedm metrů viditelných téměř odkudkoliv. Postavený nonstop, údajně hostí sokola stěhovavého. Když se blížíme po hradecké dálnici k Praze, jakmile ho zblejskneme, muž spokojeně hlásí: už jsme skoro doma. V naší kajutě, dodávám já. My máme růžovou.
Mých 5 pražských nej za červen:
1) Doma jsme to dotáhli na 28 stupňů. Tuším, že to nebude rekord…
2) Největší vzrůšo tentokrát při transportu bubnů z Jinonic do Řeznické. Díky Maruško a díky Zdendo! Ještě párkrát a rozjedu závoznictví!
3) Největší úleva tentokrát díky osvícené paní fyzioterapeutce, která nám seškrtala cvičení s juniorem. Rčení „méně znamená více“ má v tomto případě nevyčíslitelnou hodnotu, zejména pro psychické zdraví všech zúčastněných (včetně sousedů)!
4) Jupííí. Je tu období dozrávání mých milovaných křupek! Strom na dědečkově zahradě dorostl do velikosti, kdy se můžou trhat plnými hrstmi, nacpat si jimi plnou pusu, plné břicho a pak spokojeně prasknout!
5) Smutek. Ani ne. Spíš úsměšek. Farmářské trhy Černý most. Kilogram dýně za 90Kč? Prosím? Kilogram jahod/třešní 150 Kč? Opravdu to někdo kupuje?

Black Bridge family

Odříkaného chleba největší krajíc. Výklad: bydlím na sídlišti. Na pražském sídlišti.
Zatímco pro mého muže se právě odehrává životní výhra, já vstupuju na území dosud neprobádané, četnými předsudky prošpikované. (Kolejní život nepočítám, neboť tehdy byl člověk mladá, do všeho nadšená a hlavně bezdětná.)
Cestičky k bytu v Praze vedou různé. Mechanismus zázraku nebyl ani vyloupení banky, ani náhle se objevivší dědictví po tetičce v Americe, ani hvězdný job s nekonečnou výplatou. V našem případě jde o instituci „služební byt“. Dobrodružství s několika žádostmi, různými rozsudky a napínavou čekací dobou by vydalo na samostatný příspěvek.
Výsledek je po necelých dvou letech tu. Oficiální záminka – manželovo dojíždění do práce/z práce 4 hodiny denně. Tomu se dá rozumět i věřit. Osobně za tím čichám ještě postsovětskou paranoiu, „divnost“ emigranta, která se v anonymitě velkoměsta nejlépe ztratí a intelektuální snobáctví nasáté s mateřským mlékem.
Aby to bylo jedna jedna, mně zase nikdo nevymaže maloměstský mozek, vštípené škarohlídství, potřebu výběhu a absolutní nenápaditost v uzavřeném prostoru co se týče vytváření zábavy dětem. To, že vám na sídlišti „něco chybí“, člověku, který byl odchovaný v 1+1 ve čtyřčlenné rodině v 16. patře paneláku uprostřed betonového moře, prostě nevysvětlíte. Naopak, vypadáte jako neskromný, ba přímo rozmazlený fracek. Z tohoto hlediska je tedy náš nový, velký, zrekonstruovaný, u metra co by kamenem (a hlavně v metropoli!) byt pro manžela i jeho rodinu naprosté terno, které se odmítnout nedá.
Pozitivní bylo, že muž měl v karanténě home office. Když jsem se konečně odhodlala vydat se virům v ústrety, dalo se s jeho nakažlivým entuziasmem zabydlovat o něco snesitelněji, než kdybych tu byla rovnou celé dny sama. Sousoší několika stromů se rázem změní v les, golfové hřiště takřka v náhorní plošinu, sotva znatelná strouha zove se řekou a západ slunce odrážející se v kachlích obchodního Centra ČM se romantikou přímo tetelí.
Nový domov si mě usmiřuje pomalu. Největší bonus je balkón, ze kterého jsou vidět špičky stromů. Když člověk přivře oči, s podkresem šumění pražského okruhu si může na chvíli představovat, že příroda je tam někde venku. Co blízko nepopiratelně je, je obchoďák. V době koronavirové (a zřejmě i před ní), zajišťuje obyvatelům „našeho“ paneláku nevídanou hygienickou výhodku – nákup si můžete dovézt až k bytu vozíkem. Ne, že by to bylo někde explicitně vyjádřeno, nicméně vozíkový park na poschodích hovoří jasně.
Co mě baví hodně, je podlaha. Na neponičeném linu se rozšlapané, rozsypané, nebo poletující cokoliv snáší nějak líp. Aspoň chvíli určitě. Což mě vede k chybějícím popelnicím na bio odpad a použitý olej. Kontejnerů na odložené oblečení je bohatě. Což je sice také bohulibé, leč pro naši domácnost zbytečné. Pročež jsem aspoň založila kýbl na zbytnou vodu a sem tam ho vyleju na sežehlý trávník ve vnitrobloku, poctivě zdecimovaný strunou
už 2. dubna.
Kolem a kolem, je lepší žít v omšelém bytě v městě šitém na moji míru, nebo v senza bytě v městské části čehosi, co nemám šanci uchopit, ani kdybych najala chůvu a kojnou na 24 hodin denně? Jak víme, člověk si zvykne na všechno. I na betonovo-panelovou klec. Jen jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat. Snad do té doby na všechno to pohodlí a vedro nepojdu.
Nová rubrika: Mých 5 pražských nej tohoto měsíce:
1/ Největší otrava je, že i bez topení máme doma 24-25stupňů. Co budeme dělat v létě, ptám se?
2/ Největší vzrušení jsem zažila, když mě dcera zavřela na balkóně a nikdo další doma nebyl.
3/ Největší úleva, když mi dcera dveře zase otevřela. Musela ke dveřím dotáhnout židli, aby se jí to podařilo. Naše zaznamenaná konverzace by vydala materiál na slušnou komedii.
4/ Největší radost, že nám ratolest zapsali do lesní školky. I přes to, že na den otevřených dveří dorazila v dlouhé sukni vlastního nekompromisního výběru a skoro celou dobu se chtěla nechat nosit. Lesní diva na první pohled.
5/ Nejvíc smutná, pobíhaje po okolí, jsem byla z rodinky, která hrála petanque na prašné cestě mezi poli hned pod náspem dálnice. Pročež je lepší být smutná z někoho jiného, než ze sebe, že tam provozuju sport taky. Že jo.

Vyhořet? Přestěhovat se?

Litoměřice jsou město, kde toho není málo ani zu moc. Nikam to není daleko, ale můžete si vybírat, kam půjdete. Pod okny vám může kokrhat kohout, závodit v běhu můžete ještě i bez čipů, potkáte spoustu zcestovalých lidí i domestikovaných cizinců a koupíte mléko z mlékomatu i suroviny bez obalu. Zkrátka takový malý ráj. Ráj, který opouštíme.
Nostalgie se při stěhování se dvěma malými dětmi nekoná. Balení krabic mezi vařením, kojením, převlíkáním/přebalováním, praním, koupáním a samozřejmě nutnou zábavou alespoň pro to starší, je jako stihnout si o malé přestávce dojít na wecko, koupit si v přecpaném školním bufetu svačinu a ještě se převléknout na tělocvik. A to jsem žila v představě, že provozujeme celkem minimalistickou domácnost. Ale ani tak si nemyslím, že je lepší vyhořet, než se přestěhovat.
Odchod z Litoměřic jsem si malovala jinak. Ostatně, o posledních týdnech jsme měli představy odlišné asi všichni. Nicméně, i proto, že neproběhla rozlučka s přáteli, mi ještě poslední den nic moc nedocházelo. Ani když jsem úplně vyšťavená nacpala neuvěřitelnou hromadu věcí do auta (včetně dětí), ani když jsme se starší ratolestí mávaly „našemu domu“, protože se tam už nevrátíme.
Děcka usnula hned za první zatáčkou (i přes zapomenutý dudlík), a já bych se bývala mohla začít soustředit na stesk hned za cedulí Litoměřice. Počasí vytáhlo svoje nejkýčovitější kvádro. Znáte to, taková ta blankytně modrá obloha s mráčky, které se do malebné středohorské krajiny otiskovaly jako razítka. Nic. V autě jsem řešila hlavně to, že v prostředním zpětném zrcátku vidím jenom naše krámy a jestli se v zatáčkách nepoláme kytka. Svoje sehrálo i to, že jsem nejela do nového „domova“, ale do svého rodiště za tátou. Kdo by se hnal užívat si karanténu do panelákova, když může mít výběh na zahradu, že jo..
Není to moje první stěhování a momentálně doufám, že ani poslední. Jak říkala jedna litomyšlská sestřička – jednou vykořeněný, navždy všudezdejší. Je na tom hodně pravdy a myslím, že pocit „doma“ je hodně o zvyku. Když už víte, od koho kupovat domácí vajíčka a naopak, komu se hodí sušené pečivo pro králíky, která kosmetička vás zachrání od ekzému, která kamarádka poradí s čím, máte arzenál osvědčených řemeslníků, apod. O stupeň těžší to je, když už víte, koho a kde to mají rády vaše děti a kam s nimi, když je vedro – zima – chřipková epidemie – prší (to je blbost, už zase neprší). Na další zvykání si připadám kapku stará, nechce se mi. Líbilo se mi sledovat, jak se odvíjí a zase splétají nitky příběhů kolem nás. Některé nitky začaly být vidět až po několika letech, a pavučinka ze všech utkaná byla krásná jako krajka. Škoda lidmi a vazbami s nimi plýtvat. Jediné, co mě utěšuje, je, že stěhování je údajně takový nářez pro mozek, že prý působí proti rozvoji demence. Jsem zvědavá, jestli ten svůj vykojený v nějaké krabici alespoň najdu..
Litoměřice jsou město, kde:
*jsem se vdala
*se mi narodily dvě děti
*jsem se vyprovodila svoji maminku na věčnost
*jsem přišla ke kupě báječných, inspirativních, otevřených a hlubokých (ten popis je naprosto nevýstižně slabý) kamarádů a kamarádek
*jsem začala fušovat do anestezie
*jsem potkala člověka, který mi po jednom letmém setkání jen tak z ničeho nic nechal užívat kus své zahrady, no kde se vám to stane?
*se mě dotkla holubice

Až zase bude svoboda

… aspoň ta vnitrostátní.
Pozor! Tento text je zcela nepokrytou reklamou na švestkovou dráhu.
Slovo dalo slovo a kamarádka nás nadchla pro výlet lokálkou, která si to harcuje mezi Litoměřicemi a Mostem. Lemuje jihozápadní hranici Českého Středohoří, tzn. výhledy přímo pohlednicové.
Není nad to mít kamarádek hodně. Jedna poradí, další se zúčastní. Jako konečnou jsme si vybraly Třebívlice, které disponovaly nejvyšším počtem kešek. Což byl důvod se třemi malými dětmi vcelku naivní. Každopádně cesta byla tak krásná, až mi bylo líto, že si ji neprojedeme celou.
Třebívlice jsou kouzelná vesnice s bohatstvím, které by člověk od dědinky s cca 800 stálými obyvateli nečekal. Vystoupíte z vláčku a už to začíná. Napřed celkem normálka – ruční pumpa na nástupišti (funkční), fotbalové hřiště (neoplocené, matky vědí), koně, potok Granátka (proč asi 🙂 ), koupaliště. A pak synagoga. Zámek. Muzeum Ulrike von Levetzow (dost zajímavá bába, mimochodem). Rybníčky rovnou tři. U jednoho z nich pískoviště s erárními hračkami. Vinařství Johann W. Lesopark s lavičkami a tajemnými sklepeními. Malebný hřbitov a kostel. Několik architektonických výstřelků, včetně domu se „zelenou“ střechou. Další koně. Židovský hřbitov uprostřed vinic.
A zpátky na vlak..
Dráha se švestková jmenuje proto, že v minulosti sloužila hlavně k dopravě zralého ovoce z bohatých okolních sadů do zahrady Čech, ale i dělníků mosteckých dolů. Vlakovou dopravu časem nahradila kamionová, přibyly autobusy, automobily. Dráha postupně upadala, až ji stát v roce 2016 prodal za šestimilionovou hubičku firmě AŽD a ta si začala hrát. Když si někdo hraje se 100 miliony, výsledkem může být ledacos. Tady se povedla nejmodernější lokálka v zemi a až bude jezdit bez strojvedoucích, tak i v Evropě. Coby uživatel si všimnete především čistých, prostorných vagónů, nízkopodlažního nastupování ve všech dveřích, obrazovky s trasováním, aktuálním zpožděním a dalšími info, free wifi a kávy/čaje zdarma. A pak je tu neviditelná technologie, která zrychluje dostupnost Mostu z Litoměřic o půl hodinu ve srovnání s autobusovou dopravou.
Třebívlice jsou zhruba ve dvou třetinách cesty a lámou se tu jízdní řády. Z Litoměřic pendluje vláček každou hodinu, ale z Třebívlic na Most už jen á 2 hodiny. Od prvního nakouknutí jsme tu na třetím výletě. Pelášíme na vlak s dětma, co to dá, nějak jsme se zakochaly u rybníků s kaprama. Do toho, jak to tak bývá, telefon. Tchýně nás chce oblažit dobrým srdcem. Na nádraží v poslední chvíli nastupujeme, uff, svlíkáme bundy, vytáčím tchýni a.. vlak se rozjíždí do Mostu.. Už mi nemuselo být líto, že dráhu neuvidím celou. Kromě krásných panoramat jsme viděli i mostecké bronx nádraží. A autobusák duchů, který je hned vedle.
Když máte hodinu se skoro tříleťákem a kočárkem k tomu, může to být hodně i skoro nic. Rozumně jsem zvážila, že Severku ani přestěhovaný kostel nestihneme (ani linkáčem, byť obé č. 16 – konečná Nové krematorium). Na kostel jsme koukli z dálky, od nádraží je vidět celkem dobře. Místo toho jsme zjistili, kam chodí mosťané kálet, když nechtějí použít nádražní wecko. Mimo to, na zrušeném autobusáku, kromě počínající hromady kompostu, už rostou ze stříšek nad nástupišti krápníky. Brzo to bude další turistický cíl. Nakonec mě zachránil bagr. Spokojená skoro tříleťačka znamená spokojená matka a to zase vede ke spokojenému kočárku.
Na nádraží jsem měla jediný problém, nenašla jsem jezdící schody i dolů, popř. výtah. Než jsem se stihla pořádně rozčílit, (nebo na to už spíš neměla sílu), přihnal se ke mně moc milý zaměstnanec drah a s kočárkem mi z obřího, strmého schodiště pomohl.
Švestkovému průvodčímu vůbec nevadilo, že jsme se mu do vlaku nacpali o 15 minut dřív, uvařil nám čaj a posléze pustil mega výhled na sopky ve směru Most – Litoměřice.
Což se dneska zdá jako sen. Ta svoboda pohybu. Ta svoboda nebýt ostražitý.
Mnoho síly všem!
PS: Odkaz na to, k čemu Ulrika Goetha vlastně inspirovala…

Populární automechanika pro brunety, aneb stěrače stírají …

Donedávna jsem byla hrdá na to, že se umím postarat o své auto. Zkontrolovat kapaliny, vyměnit kolo, sem tam nějakou pojistku.. Teď už hrdá nejsem, buduju si totiž „solidní“ pověst u hochů v domovském autoservisu. Myslím, že mi interně říkají “ Klakson troubí, stěrače stírají…“
Klimatizace je sviňa
Na konci školního roku, vedro jako blázen, vyrazím načančaná s načančanou dcerou na koncert tchánova dechového orchestru do Prahy. Po pár kilometrech se rozsvítí kontrolka – olej. Jako poučená řidička okamžitě zastavuju a kontroluju. Ryska je opravdu umazaná na spodním okraji. Jenže stát tady na rozžhavené silnici a čekat na pomoc, to se za chvíli upečeme. Ale pozor! Znovu nastartuju a kontrolka mlčí. K nejbližší benzínce naštěstí co by kamenem dohodil, tedy risknu to a kupuju olej. Dolévám a v šatičkách, co to jde nejcudněji, koukám pod auto, jestli se tam nedělá kaluž. Nic. Pro jistotu volám na asistenci, prý to mám za chvíli zkontrolovat a když olej v nádržce zůstane, můžu jet dál. Jsem pár kilometrů od domova, s časovou rezervou, otáčím se a dívám se, jestli není flek od oleje na parkovacím místě, kde jsem před tím stála. Opět cudné naklánění se pod auto, které mezitím obsadilo plac.
Pokus číslo dva. Jedu zase přes benzínku, tankuju, odcházím platit a najednou vidím, jak z vedlejšího auta chlapík civí pod moji káru. Zaplavil mě větší adrenalin, než kdyby mi zíral pod sukni. Když se vracím od pokladny, nenápadně, dnes potřetí, koukám pod auto. Kaluž jako hrom. A tu mi to dojde! Naše divoká víkendová jízda po turistické trase do kempu kdesi u Ohře. Nadskakovali jsme jako mopslíci. Určitě musí být díra v olejové vaně. Někde se to ťuklo a teď to doprasklo. Dál už je to prozaické, volám do „svého“ servisu, přijedou, odtáhnou, zkontrolujou… a olejová vana úplně v pořádku. A prej: příště se, paninko, podívejte, jestli je to fakt olej. Ona v těhle vedrech taky takhle kondenzuje klimatizace… Dva tisíce komínem.
Světla to taky nemaj´ lehký..
Jedeme totál naložení, jak to tak se dvěma dětma po Vánocích u rodičů bývá. Jedeme večer, takže tma. A každou chvíli mě protijedoucí auto problikne. Jsem si jistá, že dálková světla zapnutá nemám a tak dodržuju rychlost a čekám na policejní kontrolu maskovanou křovím, zastávkou, zapadlou odbočkou. Nic.
„Takhle mě problikávali, když mi nesvítilo světlo,“ pravil muž. Vidím sice parádně, ale nedá mi to a v nejbližší dědině kontroluju světla. U středu svítí míň, ale obě stejně. Některá protijedoucí auta to tak mají také. Jedeme dál, protijedoucí blikají jako navedení. Nikde žádná havárie, kolona, nic.. O víkendu máme jet delší trasu, rosničky hlásí sněžení (haha, ale co kdyby!), raději se objednávám do servisu. Není nad to se se dvěma malejma dětma vtěsnávat se ve stylu „šlo by to ještě před víkendem?“ Nakonec dostávám celkem lidskou hodinu, jedeme. Kontrolují. Všechno v pohodě.
„Vy jste ta s tou olejovou vanou, že jo“ předává mi chlapík zpátky klíče… Moje moto-sebevědomí padá k nule..
„Nojono.“
„A cajti po cestě žádní?“
„Ne..“
„A nebyla jste moc naložená?“
„No, to jsem celkem byla.“
„Kufr vám může zvednout předek auta a oslepujete pak protijedoucí. A od toho je takový kolečko u volantu, sklopíte tím světla. Pojďte, já vám to ukážu…“ Chybělo jen: víte, čemu se říká volant, že jo?
Tohle bylo za pade :).
Ráda bych tu vytasila historku do třetice, ale nemám. Možná byste mi poradit, co na kluky ušít, aby měli radost.
Nějaký nápad? 🙂