Jak vařím lidem

Končí říjen a na blogu totálně mrtvo. Ne, že by to tady někdy pořádně žilo. A ne, že by se nic nedělo, ale jednou prošvihlá „uzávěrka“ – už žádná uzávěrka. Podzimní letargie, která není depresí. Letargie zombíka „do práce – z práce“, která je rozptylována manželovými aktivitami – tuhle se jede do Lvova na literární festival, támhle se běží maraton, ejhle tady se křtí kniha. Já to prokládám přízemnějšími aktivitami – tuhle nechat spravit poškrábaný dveře od káry, támhle návštěvy odětených kamarádek, které je třeba vykonat, tady kongres specialistů v mém oboru, který mi tak leda probudí všechny hluboko potlačené děsy z práce. Všechno má svůj krásný a jímavý příběh a nic z toho se mi nechce vyprávět. Jen jeden, o Propofolu. Ten se mi líbil moc:
Budí se pomalu a ve tváři má nečitelný výraz, není to úplné prázdno. Ještě je mimo, ale jinak, než jsem zvyklá. Opona lehce odtažená, jako by tu už trochu byl a přitom to nebyl on. Poplácám ho po tváři a on se blaženě usměje. Kontroluju zorničky, koutek rtů taky nevisí. Najednou hlesne: „Liško!“ Zní to rozverně, taky nesměle. Uleví se mi, CT žhavit nebudeme. A taky se musím v duchu smát – „liško“ mi občas říká můj muž. Na překladu už mi celkem laškovně svěřuje, že je Lišák-Myšák a že si chce hrát. Říkám mu, že tam od toho nejsem, jemu to nevadí a špulí na mě rty. Předávám ho sestřičce, se slovy, že ji ještě chvíli bude familiárně oslovovat po zvířecku. Velmi efektně podtrhne mou repliku, když ho pozdravím a on mi z již ujíždějící postele mává a zpěvavě odpovídá: „Na shledanou, liško!“
Případné dotazy – nechte vzkaz:

Úctu, věrnost a lásku

H. se před pár týdny vdala za A. Tento zážitek zdaleka převálcoval všechny další červencové události (např. badminton na boso, vykopávání dveří vedoucích na operační sál, opuštěnou tašku s nedefinovatelným předmětem na letišti, narození malého litoměřického kamaráda…), proto přinášíme vhled do této záležitosti. H. jsme zastihli na poslední chvíli před uzávěrkou, kdy si našla ve svém nabitém programu čas na pár otázek …
J: Není tajemstvím, že ses před pár týdny vdala. Co to pro tebe znamená?
HS: Na to není úplně jednoduchá odpověď. Na samotný akt svatby se dá pohledět z mnoha hledisek a pro mě jsou nejpodstatnější tři. Za prvé, je to rituál, který má svá pravidla a jejich naplnění je zkouškou pro pár, ať už jde o přípravu celé svatby, nebo finální „ano“ před oddávajícím. Za další je to rituál, který v hlavě, ať už vědomě či podvědomě, přepne z modu „hlavně syn/dcera“ na modus „hlavně manžel/manželka“. Spouští novou etapu vztahu. V neposlední řadě je to pak krásná příležitost, kdy se lze setkat s širší rodinou i s přáteli, které máte rádi, ale které nestíháte vidět tak často, jak byste si přáli. Na krátký moment je to propojení životních příběhů vás a vašich blízkých. A protože jsme si všechno zařizovali více méně sami, myslím, že i pro naše rodiče to byla vlastně taková předváděčka, jací vlastně jsme a jak žijeme.
J: Proč církevní obřad?
HS: To byla shoda dvou přání. Hledali jsme někoho, kdo by byl pro nás víc než jen ten, kdo nás oddá. Když jsme si to uvědomili, začali jsme hýčkat přátelství s PJV. Je velká čest, že souhlasil a připravil pro nás krásný obřad, čímž bylo splněno i druhé přání – aby byl obřad víc než jen pár formálních vět a naše ano.
J: Co jste si užili na přípravách nejvíc?
HS: Za sebe to vím naprosto přesně, malování skleniček na svíčky. Nakonec se do toho zapojilo spoustu lidí, včetně mých rodičů. Nejen, že bych to sama všechno nenamalovala, ale ve výsledku to byla fajn společenská aktivita s hudbou, vínem, klábosením. Mimochodem, lampiček nám spoustu zbylo. Myslela jsem, že si je lidi rozeberou, ale asi jsem to u tomboly zahlásila moc potichu.
Za A. bych asi jmenovala tvorbu oznámení a sestavování svatebních novin. Nicméně, on by asi odpověděl víc filosoficky, třeba že se mu nejvíc líbilo, jak člověk s přípravami získává nové zkušenosti a dovednosti.
J: Člověk by čekal, že si budeš pochvalovat vybírání šatů, účesu…
HS: Jo, tak to nebyla zrovna nejzábavnější část příprav, ale naštěstí i na tohle jsem měla kamarádku, díky které se to dalo přežít. Co se týče šlechtění, převálcovala mě úplně jiná aktivita – nehty. Však z toho taky moje kamarádky pořádně nemohly 🙂
J: Pojďme k samotnému svatebnímu dni. Co byl největší zážitek?
HS: To, jak velkou podporu a pomoc jsme ze všech zúčastněných cítili. Doslova každý přispěl k dobré náladě, kterou jsme celý den s A. měli. Lidé sami vycítili, s čím potřebujeme pomoci, nebo okamžitě reagovali, když jsme je o něco poprosili. Vyrobení svatebních kytic, zajištění koláčků z daleké Vysočiny, nebo v samotný den přenesení věcí z kostela do vinárny, pomoc s krájením dortu, rozsvícení spousty lampiček, spontánně vzniklé akce jako zpěv s kytarou, atd. atd. Prostě to byl den, kdy jsme byli obklopeni neuvěřitelně silnou pozitivní energií. A nejen v ten den. Ještě v neděli jsme byli úplně naměkko při čtení velmi vtipných přáníček a rozbalování dárků šitých na míru. A pak ještě za týden při prohlížení nádherných fotografií. A vlastně to trvá ještě trochu pořád.
J: Když mluvíš o energii, konalo se něco neuvěřitelného, magického?
HS: Konalo, ale až pár týdnů po svatbě. A. pod vlivem téhle krásné atmosféry vymyslel báječný narozeninový dárek pro svou matku. Z diapozitivů svatby rodičů nechal udělat normální fotografie a nechal převést magnetofonový záznam obřadu do digitální podoby. Když pak záznam na oslavě poslouchali, zjistilo se, že jim na obřadu hráli stejnou ukrajinskou lidovou písničku, kterou jsme si na obřad vybrali i my – kterou nám hrál A. otec. Úplně jsme si ji zamilovali z Paradžanova filmového zpracování Kocubinského novely Stíny zapomenutých předků. Tady je pro zájemce ukázka:
J: Jak si zvykáš na nové příjmení?
HS: Těžko, ale vzhledem k tomu, že se musím v práci denně milionkrát podepsat a milionkrát představit do telefonu, tak to už docela jde. Škoda jen, že tohle příjmení nesvádí tolik k různým přezdívkám, jako to moje předchozí. S tím jsem nasbírala asi šest zkomolenin a všechny mám děsně ráda.
J: Rada na závěr?
HS: Nenafukujte balonky heliem den předem… No, to jako vážně. A ještě úplně vážněji předávám radu, kterou mi kdysi dal kolega z Litomyšle: Až se jednou budeš vdávat, nechoď hned po víkendu do práce. Je to taková romanťárna, že je moc fajn si to ještě o pár dnů prodloužit 🙂

1:08:45

Běh jako lék na ledasco, i na finanční nouzi. Tentokrát mě dostali. Běh pro Paměť národa se konal v pražské oboře Hvězda, nešlo odolat.
Nic nepodpoří chuť se proběhnout víc, než když se člověk z graffiti na vstupní bráně dozví, že se účastní „odporného fašistického mejdanu“. Hlavně se nenechat zmást, u letohrádku se nás od samého začátku snažili zahalit do pláštíku dobré nálady. Hudba, vůně smažených brambor a klobásek, usměvaví dobrovolníci u registrace i v šatně, hemžení rozcvičujících se sporťáků. Osvěžující jarní deštík.
Pak samotný běh. Moje fobie z houfu lidí se dala ustát, čtyřsetčlenné stádo se roztáhlo do akceptovatelné šňůry, která se vešla na lesní cestičky. Po pár stech metrech mi přestalo připadat, že běžím v pohyblivé parfumerii a konečně jsem ucítila vůni stromů a vlhké hlíny. V době, kdy je všude cítit řepka jako propocené triko, je to vítaná změna. Dobrý poznatek je to, že se vnímání ostatních dá prostě vypnout a vegetit si ve své bublině.
Za studií jsem na Hvězdu chodívala běhat. Tehdy bych nevěřila, že ji za pár roků oběhnu dvakrát, když tehdy jsem ji domátožila sotva jednou. Moc prima je to, že se moc nezměnila. I rozbité lavičky zarostlé v trávě na západním konci jsou pořád stejné.
Trasu sem tam zpestřil informační panel s útržky rozhovorů s pamětníky, kvůli kterým se celá akce konala. Některé byly dost ohavné, např.: „Sebrali jsme tam pětadvacet jazyků.“ Jiné zase motivační, třeba na vrcholu největšího stoupáku: „Život mi zachránilo to, že jsem nemohla chodit.“ Mnohem povzbudivější bylo fandění publika, obzvlášť děti jsou fakt super. Před mrňatama jsem se hecla a přeskákala překážky jako nic. Na cílové rovince se fandění ještě znásobilo a nohy zrychlovaly vůbec nevím, jak. Osobní rekord, euforie, rozpálené tváře, zasloužené pivko, krása.
Celkový výnos ze startovného, knih, CD a triček „hodil“ 261tisíc. Jediná výtka z mé strany směřuje k tričkům, která byť s originálním historickým motivem na hrudi, tak přece jen z Bangladéše. Myslím, že účastníci v dalších letech určitě rádi připlatí za výrobky, které budou ze země s vyšší úrovní pracovně-sociální etiky. Na akci apelující na humanitu by se to slušelo, ne?

Člověk člověku

Páteční večer, stůl v pivovarské zahrádce se zaplňuje kamarády, známými i novými tvářemi, taky jeden pes. Na to, že jsme dali vědět jen dvěma lidem, pomalu se nevejdeme. Kamarádi z mokré čtvrti – prosím, bez urážky, známka toho, že se zabydlujeme. Dva roky to trvalo, než jsem se seznámila s lidmi tady, říká kolegyně a mně dochází, že Litoměřická anabáze právě završuje druhý rok.
Pozoruju ve svém životě nový jev – mj. navazuju kamarádství se staršími ženami. Nikoliv starými, ale staršími než jsem já a staršími, než jsem dosud v repertoáru měla. Jistě stárnu, ale zřejmě taky člověk, řekněme po třicítce, nestárne tak moc, jak jsem si dřív myslela. Věková propast se snižuje. Všechny nové kamarádky a známé mě fascinují svou vitalitou, jsou to inspirující ženy. Například návrat k hudbě díky jedné z nich. Moje audio krize po každodenním několika hodinovém rádiu Blaník a Frekvenci 1 na sálech byla zlomena lusknutím prstů a teď se nemůžu nabažit soustředěného poslechu. Hudba na sluchátkách a jinak nic, přestávám cítit ruce, nohy, záda, jen tonutí v tónech, krok po kroku, takt za taktem, nástroje a motivy, které se za spotřebního poslechu stávají neslyšitelné. Opakovaný poslech znamená nové potěšení a nové postřehy, nevěřila bych.
Taky brousím paměť luštěním sudoku, to je nákaza z nedávného kurzu trénování paměti, vedeném další kamarádkou. Lehká zmínka a jedna nedoluštěná tabulka udělaly svoje, momentálně jsem sudoku maniak. Odraz na mé paměti, kromě zlepšování se v luštění, zatím nepozoruju, ale nepřestávám doufat. Bylo by to dobré, protože z kurzu jsem dom odešla bez nákupu. A to ani nezmiňuju překvapení nad fotografiemi z kamarádčiny rozlučky se svobodou. Kam se asi poděly koktailové sklenky, se kterými jsme tak hrdě pózovaly u morového sloupu na náměstí?
Zmíněný páteční večer v pivovarské zahrádce stál rovněž za to, byla to pečlivá příprava na benefiční Běh pro hospic, který se konal následující den. Kluci to nakonec s přehledem dali, já ve funkci fotografky, podpůrného týmu a cateringové společnosti i přes bolehlav nakonec taky. Akce byla hojně účastnicky obsazená, výtěžek bude jistě zřetelný. I zde jsem potkala spoustu známých, vesměs z nemocnice. Naprosto bezkonkurenční byl kolektiv interního oddělení, který si nechal udělat speciál trička a účastnil se bez sloužících lékařů snad kompletní, včetně drahých polovic a dětí.
Aby nebylo společenské angažovanosti málo, využili jsme příležitosti navštívit kulturní centrum Řehlovice. Rozlehlý pivovar, který majitelé od devadesátých let po krůčcích opravují a zároveň budují originální platformu pro utužování česko-německých vztahů, jejichž pojítkem je umění. Na první pohled se zdá, že jsme se ocitli v ruinách, ale při procházení areálem se odhaluje systém vymazlených koutů a místností, tu letní kuchyně, tady bylinková zahrada, onde velkokapacitní ložnice, galerie, taky krkavčí hrad, všechno unikátní, podepsané rukou svobodného ducha.
Dva roky v Litoměřicích, bilance. Konstatování toho, že to tady občansky a kulturně žije. Bilance číslo dvě – předsevzetí „nehledat nové kamarády“ dodržet nejde a je to tak dobře. Protože člověk člověku nikoliv vlkem.

Vox populi

Vaše vlasy jsou nudné.
Potřebovaly by kapku oživit.
Zdůraznit přirozenou vlnu.
Opakované pobízení a já poprvé ve svém životě kývla na melír.
Sedím v křesle a příjemné teplo mě chumlá do sladké odpolední ospalosti. Šampón voněl levandulí a teď mi paní motá pramínky vlasů do papíru. Sluneční paprsky se jí zrcadlí pod prsty do mých kadeří, za okny se v lehkém vánku pohupuje čerstvě probuzená magnolie a pod proutěnou sedačkou si hoví pes. Pohodička a k ní polibek z rádia Kiss, vtipná reklama na koncert kapely Lucie. Ta letos slaví kulatiny, aneb: “ Máte zájem o sex se třicítkou?“ Chronicky známá černoandělská písnička s textem „Sex je náš…“ podbarvuje reklamní spot a já se tomu docela nahlas zasměju, takové rozuzlení jsem nečekala. Podivím se, že Lucie už je na scéně třicet roků. „Jó, taky jsem je měla ráda, ale ten Koller, ten si to teď dost pokazil…“ říká kadeřnice mezi peroxidem, pramínky a papírky. Podivím se, čím že si to ten Koller pokazil. „No přece předávání Andělů! Jak tam hlásili s Dusilovou proti prezidentovi!“. Aha, zrovna tenhle kousek se ke mně přes fb -smršť dostal, takže vím o čem je řeč. Ovšem paní už dál nerozumím. „Tak já vím, že Zeman měl pár excesů, hlavně ze začátku, že jo“, (zřejmě myslí jen ty alkoholické, protože před prezidentováním jako by nebyl), „ale jinak je to vzdělaný, v zahraničí uznávaný pán.“ „Myslíte v Rusku?“. Otázku přeslechne a jede dál na téma spasitel, který nás chrání před důmyslnou politikou Ameriky, jež rozpoutala migrační bojkot Evropy. Bez dechu sedím v křesle a zkouším se porozhlédnout novýma očima po soukromém kadeřnickém salonu, kde jsem dosud viděla jen vkusný nábytek, osázený šampóny a květinami. Jak to, že až teď vidím Okamuru, který na mě kouká z plakátku na zrcadle? Rádio Kiss, jako by nás vyslyšelo a přeladilo na novou notu. Další reklama nás zve radovat se místo na koncert do armády. Skvělá kariéra, práce s nejnovějšími technologiemi, uplatnění doma i v zahraničí. Jistota zaměstnání. Zaznělo i slovo „dělostřelci“.
Slunce září oknem pořád stejně, stále láme o zrcadlo svoje paprsky mně do vlasů. Zrovna tak zářilo kdekoliv na světě i před dobou, do které jsme se narodili. Doba mého dětství byla výjimečná tím, že nám bylo lze naimplantovat důvěru ve svobodnou a mírovou budoucnost. Říká se tomu humanitní ideály, myslím. Jenže tak, jako já si nechala napatlat na vlasy melír, tak si někdo dnes nechává napatlat do duše strach o svoje děti, o svoje pohodlí nebo dokonce o svoje životní nepohodlí. Je historie němá učitelka? Nenápadně si zvykneme, že humanita už se prostě nenosí. Že síla a zbraně jsou nutné k životu. Budeme se hádat a prát mezi sebou, dokud nás nesjednotí spasitel-diktátor, protože demokracie zdržuje a vůbec není flexi. A ti, kdo na to nebudou chtít přistoupit, budou ukřičeni a ušlapáni.
A život nás všech už nebude nudný a vlny už nebudou nezřetelné.

One way ticket

Automat mi i na podruhé odmítl vydat jízdenku. Vykouknu z bubliny, hledám další stroj a vida, ramenatý týpek se snaží vedle neúspěšně o totéž. Jestli dojde na hrubé násilí, má rozhodně větší šanci, říkám si a sahám do tašky pro mobil, že pošlu jízdenkovou sms. Jenže on si všimne, že vidím. Prohodím něco ve smyslu: „Taky to nefachá, co?“ a on poskládá obličej do grimasy: „Nerozumím“ Ou jéé. Shodneme se na angličtině a nakonec z „mého“ automatu vymámíme jízdenky. Jednu a pak za jeho padesátku další, vrací mu to kupu drobných a metro je samozřejmě tady. Jdu napřed a rozkročím se mezi peronem a dveřmi, vypadá to, že hrst mincí pobral a jistá šance stihnout nastoupit tady je. Jenže chlap je jako vítr a jízdenku si prostě u vstupu necvakne. „Klid“ směje se mi, když ho na to upozorním v rozjíždějícím se vagonu. „Ještě jsem nikdy nikde neplatil pokutu, když jsem náhodou neměl lístek. Cvaknu si ho, až vystoupím.“ Pokrčím pomyslně rameny nad logikou jeho světonázoru a bavíme se dál, ptá se na cestu do Paladia. Vyklube se z něj Australan, (vida, moje angličtina není vetchá jen lety nepoužívání), žije v Litvě, kde se oženil. Dendrolog v Praze na výletě, moc se mu tady líbí, kvalitu života tady hodnotí jako vysokou. Což uvidíme hned, jelikož revizor je tady. Napřed mávne odznakem před nosem mně, pak spolucestujícím na opačně straně. Snažím se udržet pokličku nad vroucím hrncem kultury mhd cestování co nejdéle přiklapnutou a děsně dlouho hledám lístek v kabelce a pak vlastně v peněžence. Týpek stromolog sedí vedle mě s oslnivým úsměvem na rtech a ptá se, jestli to je jako ta kontrola. Kývám jo, on se vesele zavrtí a začne hledat po kapsách svůj slavně koupený lístek. Prostě mu dosvědčím, plánuju, že jsme ho kupovali spolu. Revizor se vrací svým zájmem ke mně, lístek opravdu nakonec najdu! Pak letmo kývne na velikána z Austrálie, ten vytáhne sežmoulaný papírek, který vůbec nevypadá, jako před pár minutami koupená jízdenka, nevím, kdy ho stihl takhle zmačkat, ukazuje rubovou stranu. Revizor mávne prackou a jde dál, ke dveřím. Metro zdaleka ještě nestaví. Zírám. Jak to? Ben se směje od ucha k uchu. „Jsem ti to říkal, ne?“ Říkal. Tak nevím. Třeba stačí dva metry, sto dvacet kilo a zářivý úsměv cizince. Nebo má někdo takovou „bezpokutovou“ auru. Go ahead, Bene! 🙂

Díky, Claudi

Finanční sbírka na zemřelého lékaře. Na lékaře černé pleti. Na českolipského porodníka.
Několik absurdit v jednom, zdálo by se. Nemusím se rozepisovat o zavedených klišé – zazobaní lékaři – líní lékaři – ti, co nás nenechají rodit doma – za chvíli nás tady budou léčit xy (doplň svoji neoblíbenou národnost).
Ukázka toho, že naše společnost může reagovat jinak, než jak jsme krmeni xenofobním bulvárem, je v současnosti víc než potřebná. Připomíná, jak krásné je prožít radost z pomoci druhým, bez ohledu na všemožné hranice, jak silné je sdílení smutku.
Claudiho jsem poznala jako jednoho vůbec z prvních obyvatel vysokoškolské koleje. V ubytovací kanceláři jsem dostala klíč od pokoje a hrdě si s ním odemkla svoje první samostatné bydlení – šíleně zarovnaný pokojík, do posledního místa zastěhovaný výbavou mé nové spolubydlící. Šok. Než jsem se stihla vzpamatovat, objevil se odkudsi on, Claudi, a krásnou měkkou češtinou začal galantně žehlit situaci. Už si nepamatuji, proč a kam musela Malkya narychlo odjet, že si dovolila mě nepřivítat slavobránou ve vyleštěném pokoji, nicméně Claudi mi pomohl naskládat její věci do skříně a vytvořit mi životní prostor. Stal se z něj jeden z kamarádů ze studií.
Na vysoké škole není takové kamarádství divné. Studenti jsou mladí, zvídaví a otevření, někteří jsou hodně zcestovalí. Povšechně se vyznačují zájmy přesahujícími nákupy a večer telku. Nikdo se ještě tolik nebojí o svůj žvanec a o „to svoje jistý“, kamarádit s černochem, muslimem, nebo třeba raw veganem je prostě normálka. Další životní etapy, řekla bych, jsou pro cizince náročnější. Obstát v provinčním městě, v malé nemocnici, v náročném oboru, to chce vůli. Claudi to zjevně dokázal.
Po promoci nastoupil v českolipské nemocnici a pracoval tam jako gynekolog až do své předčasné smrti. Příběh by mohl skončit, ale nekončí. Epilogem je nevídaná vlna solidarity v zaměstnání i v populaci spokojených pacientek/klientek, která se zvedla po jeho úmrtí. Smuteční věnce s poděkováním. Sbírka na splnění Claudiho posledního přání, tedy finančně náročné repatriace do Tanzánie. Vybráno bylo během několika dnů do poslední koruny.
Pro milého, dobrosrdečného a obětavého člověka.
Dobro poznalo dobro a znásobilo ho.
Díky Česká Lípo, jsem pyšná.

Doxa Doksany

Majestátního komplexu, majestátně zhuntovaného, jsem si všimla poprvé cestou do Terezína za blahé paměti univerzitních dob. Tehdy jsem si říkala, že teda ty zdevastované severozápadní Čechy začínají brzo a že se sem musím ještě někdy vypravit. Povedlo se to za dobrých osm let a letmým pohledem při cestě autobusem se nezměnilo nic, jen ve vratech přibyly balíky slámy a v oknech matrace. Kostel zaniká za větvemi stromoví parku, nebo, podle úhlu pohledu, za žalostně se rozpadající monumentální barokní bránou.
Po přestěhování do Litoměřic na sebe dala čekat návštěva kláštera ještě rok a půl. Vůbec jsem totiž podle vnějších známek nevytušila, že se „uvnitř“ něco děje. Když jsem jednou jela okolo z jiného směru, od Brozan, poprvé jsem si všimla obrovského parku, který se za klášterem rozprostírá směrem k Ohři. Ten park je nádherný, přesně ve stylu, který miluju – trávník a mohutné stromy daleko od sebe, slepé ramene Ohře se klikatí se mezi nimi. Žádné záhonové obrazce, ale prostá krása. A světe div se, ten kostel uvnitř komplexu je opravený. Až po tomhle impulzu mě poprvé napadlo, že se uvnitř může něco dít, jenže kudy tam? Samozřejmě přes internet. Údiv. V klášteře žijí jeptišky premonstrátky, slouží se tam pravidelné mše a každý první pátek v měsíci se večer pořádá pravidelný průvod se světly ve vnějších prostorách kláštera.
Kláštěr byl založen Přemyslovci ve 12.století a na počátku 13. století zde pobývala a vzdělávala se i sv. Anežka Česká. K původnímu účelu sloužil po dobu šesti století, do konce 18. st., kdy byl přebudován na zámek. Po poválečném vysídlení majitelů o zámek „pečovali“ komunisté a v hospodářských budovách úřadoval státní statek.
K obnově kláštera v devadesátých letech pomohly polské sestry premonstrátky z Krakowa. Zajímavé je, že jejich klášter byl kdysi založen právě doksanskými. Jako by pomocná ruka podaná z minulosti. Od roku 1998 zde sestry žijí trvale a od roku 2003 se přestěhovaly z fary do opravených klášterních prostor. Takže rekonstrukce probíhá, byť pro nepozorné oko velmi skrytě. Sestry, kromě toho, že zde pěstují duchovní život, šijí i církevní roucha a připravují čajové směsi a likéry z vypěstovaných bylinek. A při mši krásně zpívají panenskými hlasy.
V kostele bylo poslední adventní neděli lidí dost. Težko říct, jestli je to poctivě vyšlechtěná místní komunita, nebo jestli zapracovaly Vánoce. Nicméně, příčka generačním spektrem to byla. Pan farář mluvil moc hezky, i k uchu neznaboha přiléhavě. Dokonce mě nerušila ani barokní tonáž inventáře, která mě v kostelech obecně odpuzuje a dusí, tady ta hnědo-zlato-modrá výprava působila vcelku útulně.
Procházka nádvořími a parkem byl balzám. Protáhli jsme se kolem vypálených, polorozbořených ruin hospodářských stavení do parku. Nádhera i přes sychravo a zimu zalézající pod oblečení. Ohře a osamělé pavilónky na jejím břehu, zákoutí vyvstávající z prostoru budí objevitelskou náladu, detaily vybízejí k proměně v zátiší v domu fantazie, třeba pařezy ozdobené kameny a ulitami šneků. Děti sem zřejmě chodí rády. Taky jsem se do jednoho takového v myšlenkách převtělila. Pěkný předvánoční čas.