od sebe k sobě

Můj drahý muž mi nadělil k Vánocům lekce tvůrčího psaní a tím mě uvrhl do propasti šílenství.

První sezení je ve večerních hodinách a protože je to právě v těchto hodinách, nejsem ani schopná vybrat místo k sezení. Únava dává zelenou mojí nerozhodnosti a ta se chopí žezla přímo s královským fortelem.  Tenhle stolek je hned u dveří, tenhle v klaustrofobním boxu (nikdy dřív mi to nepřišlo), tady je moc tma, tady jsou nepohodlná křesílka, tady by se mi sedělo dobře, ale je to u dětského koutku a hračky útočí. Nakonec se rezignovaně sesunu do sesle na terásce, kde si mě mladý kultivovaný muž najde a posadí se naproti. Do tváře mu díky předdešťovému vánku plandá stažený, ale nikoliv svázaný slunečník. Dělá, že mu to nevadí. Intelektuální výraz doplňuje oduševnělé povlávání hřívy. Kdyby byl náfuka a nadutec, na čele mu svítí nápis Magnesia Litera. To on ovšem není, naopak předává mi svoje vybroušené perly srdečně, skoro i plaše. Jak už jsem řekla, je večer, a mně dá dost práce vnímat. Občas neukrotím potřebu popustit a vypustit volné asociace, které se kupodivu někde berou, ale s tématem ne vždy zjevně souvisí. Celé sezení „pracujeme“ na zadání tématu na doma. Jednu chvíli dokonce prozřu, psát o smyšleninách nabízí možnost vložit do nich tabu témata a pěkně si vytříbit to, o čem bych na blog nedala ani čárku. Další sraz si domluvíme za dva týdny.

Volné dopoledne na psaní mám brzy poté a záminka k posezení v kavárně na snídani se našla snadno. Bezlepkový dort pro bezlepkovou sestřičku k narozeninám s sebou. Opět mám problém s volbou místa, nakonec se nechám usadit servírkou. Jestli mi nezačíná nějaká šeredná nemoc, říkám si a na posílení ducha si objednávám omeletu. Píše se mi u ní skvostně, skoro jako po másle. Nebo spíš jako po avokádovém oleji, který by v ní měl být. Moc mě to baví, nevím o světě, kavárna se připomíná jen občasným cinknutím nádobí, nebo vůní, která proběhne s podnosem kolem mého stolku. Napíšu dvě stránky a těším se, až to budu pročítat a dopisovat. 

Tady končí opojné vzdušné zámky a nahlédnutí za obzor. Odteď už je to prozaické. Další den do práce. Pak mám celý víkend polovinu dětí sama, což je sice pohoda, ale protože mimina už během dne nespí, volno mám až večer, kdy jsem v klasickém modu „vymleto“. Z posledních sil svůj text přepíšu do počítače a teď vím, že jsem neměla dělat. Není zdaleka tak dobrý, jak se mi zdál. Což by mě nepřekvapilo, ale ve fresh modu bych to asi snesla lépe.

Po víkendu tedy spoléhám na „svoje“ rána. Pondělní a úterní ráno věnuju přípravě do práce. Co naplat, když je někdo naprogramován heslem o práci a potomkoláčích. Sázím tedy na večer – po meditační skupině to určitě půjde samo. Nešlo. Ve středu už se ale na dílko dívám. Pouštím se do úprav, něco vypustím úplně, něco změním, sem tam nápad. Ale radost z toho nemám.  Sotva text ošmikám do miniaturního torza, už to poznám podle slabého dup dup před cvaknutím dveří. Následuje řev a běh dolů ze schodů, nebo jen běh prostý. V obou případech mi za chvíli sedí na klíně junior a tváří se, že tam patří. Tam a nikam jinam! Večer se moje nechuť otevřít text mění na nepřekonatelný odpor. Za svou liknavost jsem vytrestána, v noci se rozjíždí hitparáda 39st.C u staršího synka. Nedělá mi dobře ani to číslo, ale horší je, že mele nesmysly. Jsem nastražená celou noc. Ráno nevstanu.

Následuje chladná matematika – ve čtvrtek sice mimina budou v předškoličce, marod ovšem nikoliv. Nechat si ujít čas jen s jedním dítětem je nemyslitelné. Je to tak vzácné, že u toho většinou zjihnu i já, okoralá matka. V pátek pak do práce. Víkend je v mlze, už vidím, jak se někde ukrývám a navozuju si pohodu na psaní (tady, když to čtu muži, se naprosto zřetelně směje). V pondělí ráno si práci sice odpustit můžu, ale aspoň kontrolu vyúčtování bych udělat měla, vždycky je trapas, když se k tomu dostane šéfka dřív než já. No a pak už tu skoro je moje druhá lekce. K uzoufání.  

„Aspoň budeš líp rozumět mým mukám!“ říká mi muž. Ano, ano, rozumím těm mukám! Chrastí tu další ortegovský řetěz, myslela jsem, že už je všechny znám! Vzpomínám na tu hodinu v kavárně jako na výlet do rajské zahrady. Návrat připomíná vyhnání do zavetešeného bludiště. Kam nacpat tvořivé rozjímání, když jedeme rozplánovaně na minuty? Jak se volně pohybovat mezi vším tím harampádím, které se tu rozlézá jako mor? Pramen inspirace a kreativity se sem už prostě nevejde!! Jedno ráno mě dokonce popadne masakrální amok a místo abych chystala dceru do školy, házím do pytle v obýváku povalující se polorozbité, promlčené hračky, které přece ještě můžou sloužit a nemáme je opouštět pro nové. Během chvíle naplním polovinu pytle a o poznání líp se mi dýchá. To může být koneckonců i objektivní vjem, protože po stejně radikálním procesu se mi podaří u dětí v pokojíku i setřít prach na skříňkách.

Suma sumárum, výsledek poločasu mezi dvěma lekcemi – textový soubor, který už nejsem schopná ani otevřít, vytříděné hračky za sedm let zpět a něco jako omluvenka do školy typu „přišla bych, ale nejezdil zrovna výtah“. Sláva vítězi, čest poraženým!

24. února letos vyšlo na obzvlášť pěkný den. Takový, kdy lidé vytáhnou sluneční brýle a vy se ptáte, kde já je asi mám a proč mě nenapadlo si je vzít? Slunce se měkce činilo i v muzejním bezčasném matrixu, do kterého jsem vstoupila ústeckým vchodem. Proplouvám místnostmi jako potápěč u mořského dna, kopíruju labyrint vitrín a panelů, místnosti odlišuji mírou šerosvitu, hltám ticho. Zanesené závity mi z výstavy „Naši Němci“ neberou prakticky nic. Dokud nenatrefím na letáček z první světové války, který skulinkou pronikne jako páčidlo do mezírky a dveře vylomí i s pantem. Oznámení ve své době jako poutače provázely papírmašové figuríny, třeba milosrdná sestra: 

… teplé spodky, pletené nátělníky, punčochy nebo ledvinové pásy, trvanlivé potraviny, cigarety ale také dopisní papír a tužky. Do sbírek se zapojovaly také děti, které například pro vojáky vyráběly ze starých novin vložky do bot …

Jako bych se znovu ocitla na litoměřickém náměstí, kde před pár hodinami můj muž deklamoval seznam věcí, který, jako jeden z mnoha v předchozích dvou letech, překládal pro kamaráda Aleše. Aleš vystoupal mezi hrdiny všedního dne a začal křižovat Ukrajinu až k frontě zásobujíc civilní i vojenské obránce, čím se dá.

… nafukovací karimatky, zimní pončo, plynové bombičky a malé hořáky, fleesové rukavice, powerbanky, možná dobíjecí stanice, čelovky s ČERVENÝM světlem, polní lopatky, kaše a polévky z pytlíku. Alobalové přehozy pončo, aby tě v noci neviděla termovize. Zdravotnické batohy, můžou být prázdné, naplníme. Spacáky, ty jak vozíte, teplé. Termo pokrývky, rozpustná káva…

Přes technický pokrok stále stejný marasmus – zima, hlad, poničená těla souputníků. Touha po komunikaci, království za návykové pochutiny. Někdy je fantazie lepší pomocník, než doslovný vjem oka či ucha. Těžko říct, jakou má kdo ve skupině necelé stovky lidí postávajících u radnice s námi  vazbu na Ukrajinu a jaké příběhy mu/jí jedou v hlavě během proslovů, modliteb a písní. Na odiv svůj mentální hnůj vystavují akorát dvě křiklounky, lapené do sítí ruského Cthulhu, který zrovna nespí. Nejen hlavní organizátorce se derou slzy do očí. Já jsem si pro jistotu šlehla ještě večer výročím dokument 20dní v Mariupolu, s čímž jsem si dala tu práci, abych nepustila obrazy dál než ke kotníkům. Bariéra, která vydržela film i proslovy, tady v muzeu padla a marnost mě dusí. Utíkám z patra o Němcích a říkám si, že přežití za všech okolností není výhra. Oskar za tenhle dokumentární válečný film je ostuda lidstva. Paměť uchovávaná v muzeích, památnících i virtuálně možná něco brzdí, ale rozhodně ve fylogenezi nic neřeší.

Sbíhám o patro níž a nečekaně se nořím do konejšivé náruče sbírky fotografií Karla Chotka z přelomu 19./20.století. „Zmizelý svět očima českého aristokrata“ se jmenuje. Lehce rozostřené černobílé nebo sépiové fotografie z předválečné doby jsou balzámem pro oči i duši. Absolutně atypické světlo, občas patrný zrnitý povrch, nezvyklé kompozice, z dnešních fotek to neznáme. Přitáhnou pozornost a hravě překonají moji averzi vůči tomuto typu dokumentačního materiálu.

Rodinné fotografie – portrétní, kde se časem vytratí jedno dítě, i momentky, třeba z prázdnin z holandského pobřeží, děti v dřeváčkách a kloboučcích, u vytržení z exotické krajiny s loděmi. Nejmladší kluk v holčičích šatičkách, asi se zrovna pracovalo na odplenkování. Chotek zachycuje i běžný život na svém polabském panství Velké Březno u Děčína. Utkvěly mi hromady sena na vozech obrovské jako stodoly, zapřažení koně jsou vedle nich miniaturní. Spojí se mi to s dětstvím a hromadami sena na roháčích, táta je také vždycky hnal až do korun stromů. Dělníci v pivovaru otvírají sudy, ze kterých se strašně práší a já nemůžu přijít na to, co v nich může být. Práší takhle chmel? Fotografie ze zámecké zahrady. Ostatně zámek sám působí spíše dojmem sympatické vilky. Za války se stal lazaretem, ošetřovatelkou byla i jedna z Chotkových dcer, Ada. Za komunismu na něm hasiči trénovali hašení proudnicemi, čehož byl táta svědkem, když jako dítě dítě doputoval z daleké Vysočiny za svým starším bratrancem na návštěvu.

Což je ostatně rodinná zajímavost. Sever Čech a Litomyšlsko se v naší rodině několikrát protnuly průsečíkem v sobě naprosto nepříslušejících větví a jednou z nich je právě tátův bratranec, v rodině skloňovaný jako Bohouš Vejrychů. Moje trajektorie tečovala jeho minulost už v sanatoriu Na Pleši, kde se léčil po válce s tuberkulozou. Ta zformovala jeho život jako pluh formuje ornici. Kromě toho, že mu za války vzala oba rodiče a žil pak nějakou dobu u svého strýce, otce mého táty, začal ve zmíněném sanatoriu přispívat do místního plátku. Od té doby se redaktorské činnosti věnoval stále – po návratu domů na obecním úřadě, později v Pardubicích a finálně v Ústí nad Labem. Psal pro Svobodné slovo, což asi není úplně ke chlubení a jestli ho to těšilo, netuším. Bohužel se ani nikoho nezeptám, tady do sebe vráží absence pamětníků s neznalostí širšího příbuzenstva. Vím, že se přiženil se do Velkého Března a měl dvě dcery.  Vnoučata také, ale rozhodně se jich nedožil, žil něco málo přes padesát let. I v tomto případě bylo mocným hybatelem konce tuberkulozou podlomené zdraví. V rodině se traduje historka, jak přivezl klukům – tedy mému otci a jeho bratrům dvojčatům jako dárek vzduchovku. Ještě žila jejich maminka, takže chlapcům muselo být opravdu málo, třeba 10 a 8? A teď přijde pointa života kluků na českém venkově v padesátých letech – zalamentovala, ale na „hraní“ jim ji nechala!

Začínám chápat hořkost stáří, kdy lidé přichází o souputníky s podobnými vzpomínkami, narážím na to čím dál častěji. Onehdá na mě vyskočil v kartě pacienta zápis z vyšetření provedeného mou mamkou. Zírala jsem na tu preciznost a cílenost, a pak to ventilovala doma. Zatímco muž mi řekl, že je jasný, že to takhle musím vnímat, já si byla jistá, že v době kopírování a úprav univerzálních zápisů, to běžné není. Jediný, kdo mě pochopil, byl táta. „Jojo, Jana vždycky říkala, jak to psaní zpráv dneska mladí flákaj.“ 🙂 Potřeba zavzpomínat si s někým na mamku se s věkem zvyšuje a s pravděpodobnost tak učinit, se snižuje. A co je ještě pozoruhodnější, otevírá se prostor pro vznik mýtů a aureol. Pamatuje si ji jen nejstarší dcera a ta ji absolutně adoruje a předává to tak i mladším sourozencům. Zrovna tak se v mé generaci traduje kult mamčina tatínka, kterého nepamatuji a tudíž jen vím, že to byl svatý muž.

„Věčná paměť“ vyslovují Ukrajinci místo upřímné soustrasti, nebo jedním dechem se zmínkou jména zemřelého. Tohle je možná moment, kdy by se dalo hovořit o rozdílnosti našich národních naturelů. Citečky, nebo důraz na odkaz předků? Možná se s tím hůř žije. Možná se s tím snáz, nikoli lehce, bojuje za vlast. Ostatně, už zase nám to dějiny ukazují v přímém přenosu.

Věčná paměť za všechny, díky kterým můžeme žít.

Vypršel mi prokrastinační limit, který jsem si určila pro odkládání životního rozhodnutí – co se sebou profesně dál? Je po dalším lichém roce a my si nepořídili žádné dítě, což se nám v předchozích dvouletkách dařilo. Na podzim by mělo být jasno, v říjnu spadne klec.

Jasno by bylo lépe, kdybych si vloni nesmočila čumák v soukromém sektoru. A nebyla věrnostní typ. Nebo možná jen rigidní typ.

Abych si udělala kompletní přehled, přečetla jsem si 95/2004Sb. Zákon o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobnosti k výkonu zdravotnického povolání felčara a rozhodla se pro karieru v Lidlu. Pak jsem si ještě přečetla novelizaci tohoto zákona a dám tomu přeci jenom šanci.

Moje hlava miluje puzzle. Kromě faktického puzzle miluje i sestavování vytuněných programů na minutu, nakládání auta do posledního místečka, a teď mi to zavařila i ve vztahu k mojí ambic prosté pracovitosti. Po několikadenním šrotování předložila tři plány. Aniž bych vás chtěla unavovat detaily, pracovně tomu říkám plán „easy“, plán „friendly“ a plán „hard core“. Čímžto netvrdím, že nějaká atestace může být jenom jednoduchá. Jde především o management práce v kombinaci s rodinou.

Nechci žehrat na úděl žen – ten byl, kromě mnohokrát, pošlapán i v roce 2004, kdy byl zrušen systém dvou atestací. Pamatuju si to, protože jsem zrovna přistála na medicíně a už tehdy mi to připadalo děsně nefér. Nicméně chci žehrat na svoji tendenci snažit se věci dělat nejlépe, jak svedu. Můj sklon podávat kromě prstů i paži – narovnal se za těch sedm let na rodičáku? Nebo budu naopak chtít kompenzovat svoji zahnilou hlavu ještě větší snahou? Už jen to, že nejsem rozhodnutá, mi navozuje stres. Možná mé biorytmy mate, že jsem to chtěla mít vyřešeno v zimě, a zatím mě čas od času svlaží dubnový deštík s duhou.

Další podpásovka je přesvědčení, že jedině máma má být ta, kdo ráno děti vypouští z hnízda a zase je odpoledne ze světa sbírá, včetně vyslechnutí dojmů z první ruky.  Věřím, že muž by mě zastal zcela plnohodnotně, ale i tak se cítím provinile, kdyby tohle všechno měl na zodpovědnosti víc než 2x týdně. Jak se prosím tenhle software přeprogramuje?

Na druhou misku vah kladu poznání, že po dni v práci jsem na všechny mnohem hodnější a ani binec mě tolik nevytáčí. Ale bude to platit i po 3 či 4 pracovních dnech z týdne? Když jsem unavená, nechci mluvit. Poslední příděl slov dostanou děti a můj muž si bude muset nainstalovat konverzačního chatbota. V lepším případě.

Nejistotu snáším špatně, ale až se rozhodnu, budu srovnaná. Zatím se ráno se budím s přesvědčením, že zvládnu všechno vysněné. Večer uléhám s pochopením, jak moc jsem se mýlila a že nezvládnu ani soft variantu. Řešením je revize snů za pochodu a časná pracovní doba, což je ve zdravotnictví tutovka. Do jaké míry budou trpět děti, nebo naopak profitovat z mé nepřítomnosti, ukáže až jejich vůle půjčovat mi vnoučata.

Jsou dny, kdy člověka dostane jeden intenzivní zážitek. A pak přijde den, kdy jsou intenzivní zážitky dva. Tak odlišné, že mi před očima vyvstává obrázek jing a jang propletený do černobílého tenisového míčku. Letícího ode zdi ke zdi.

„Paní doktorko, můžete se osmého prosince zdržet na vánoční besídku?“ volá mi manažeromanžel mojí zaměstnavatelky. Koukám do diářku a říkám, že když budu do pěti v Litoměřicích, tak jo. „Bez obav, skončíme dřív.“

Naivně se chystám na kafe a talířek cukroví v zabedněné ordinaci. Dva dny předem mi přijde zpráva od sestřičky, že si mám vzít šaty a vánoční doplněk, půjde se do restaurace na oběd. Čuju zradu. To bude drahý. Se šatama nemůžu sloužit, celý týden jsem v Boru, sváteční ohozy jsou ve skříni v Litoměřicích. Vyhrabu aspoň sáčko a v hlavě mi šrotuje, čím přispět. Za pár korun v PepcoKiku kupuju čelenku s vánoční flitrovou mašlí á la Minnie a kouzelnické brýle s vyzlaceným ohňostrojem nad obočím. Z posledních adrenalinových zásob večer před besídkou, během koupání dětí, sesumíruju rádoby vtipný kvíz o naší ordinaci.

V pátek to jde jako po másle, zaměstnavatelka mi přišla pomoct, v jednu máme čekárnu vybílenou.

Pak už mi jenom padá čelist. Nádherná restaurace v lese na skalách nad Sloupem v Čechách, s prosklenou stěnou shlížející na skalní hrad i zámek. Nazdobíme se vánočními proprietami – jsem ráda, že jsem to vzala do vlastních rukou, taky jsem mohla skončit daleko „vtipněji“. Zaháním asociace na jediný díl Bridget Jonesové, který jsem zvládla zkouknout. Nejvíc oceňuju jednu ze sestřiček, která do toho trochu hází vidle a omotá se vánočním řetězem. Začíná zážitková gastronomie. Kuchař se nám přijde představit. Hemží se to tu pojmy jako telecí z biofarmy, krevety, fenykl, naprosto záhadný bramborový salát jen z brambor a skvostné zálivky, domácí chlebíček, dezert, který se hřejivě vlévá i do morku kostí. Nealko prosecco vstřícné k řidičkám. I tak si připadám omámená, jsem v jiném vesmíru. A v hlavě mi tanou na mysli slova koledy: a co my ti nuzní dáme? Nezbývá, než se položit do zpívání a dudání, protože materiálně tohle nemůžu dohnat.

Teatrálně měním uhozenou čelenku za praštěné brýle a hraju komedii, rozpoutávám kvízovou bitvu. Světe div se, zdá se, že je to baví. Snaží se reagovat rychle, takže mnohdy uhodnou dřív, než vysypu všechny veselosti na dané téma. Jsem z toho vykolejená, nejlepší hlášku úplně zapomenu prodat. V břiše, kromě fantastické chálky, se mi třepotá rej motýlů.

Odbila třetí hodina a moje introverní já bije na poplach. Nápor emocí a nových chuťových vjemů rozvířil v mozku chemickou bouři a ta si potřebuje sednout. Děti v autě spí, jsem tak mimo, že se nejsem schopná soustředit ani na poslech rádia. Takhle si žrát je nebeské a že netuším, jak se vrátím k našemu domácímu vyváření.  Už druhý den se ukáže, že to jde snadno. Hlad to zařídí.

Doma vysypu děti, zavazadla a trochu chlubeníčka manželovi, slíznu hlášku, že Ukrajina je historicky na nejnižší podpoře a peláším na další „akci“. V tomhle příběhu mám trochu prsty, protože jsem si pod vlivem své báječné narozeninové oslavy na evangelickém babinci povzdechla, že křesťanství je verbální intelektuálština a nenabízí úlevné techniky, jako východní náboženství.  Na tuto nepřímou objednávku jsem dostala přednášku o křesťanské meditaci – duševní perličkovou lázeň!

Všechno, co jsem si kdy přála o meditaci znát, zeptat se, vědět. Přijíždí českorepublikový koordinátor Světového společenství pro křesťanskou meditaci Vladimír Volráb a zasazuje ji do dějinného kontextu, prokládá to vyprávěním svého životního příběhu, teoretizuje i předkládá výsledky ročního pokusu o meditování s dětmi v rámci školní výuky v nedalekém Děčíně. Nakonec nás nechá 15minut se zavřenýma očima sdílet ticho. K umlčení myšlenek nám podává aramejské slovo – modlitbu: maranatha. Pane, přijď mezi nás. Zavírám oči a patnáct minut mizí během chviličky. Doma zvládám sotva deset. Rozvířená hladina vědomí se uklidňuje.  Připomíná mi to slova Gándhího: to byl dneska náročný den, budu muset meditovat déle. Nebo rčení babičky mé slovenské kamarádky – volným překladem: Nestíháš? O hodinu déle se modli!

Uzavírá se mi dnešek štědrý doslova na fyzickou i duševní potravu. A kuju předsevzetí – příští rok udělám v práci na Vánoce místo kvízu meditační workshop :).

Tady jsem původně chtěla skončit.

Protože je však doba žalná  a smutek z překročeného tabu stmeluje celou zemi,  přikládám návod na meditaci z webu výše zmíněné organizace.

Potenciály meditace jsou dva. Jistá míra okamžité úlevy, když se zdaří zklidnit šum v hlavě, který je energeticky vysilující a rušivý. Při pravidelné meditaci se úkon automatizuje a dokážeme si úlevu navodit i v těžších a těžkých životních situacích, kdy na zklidnění není ani pomyšlení. Zradou trošku je, že duchovní obnova se musí opakovat pravidelně. Nabytá síla a odstup nevydrží věčně.

• vyberte si tiché místo
• pohodlně se posaďte a udržujte vzpřímenou páteř
• zlehka zavřete oči
• seďte co nejvíce v klidu a bez pohybu
• zhluboka dýchejte, tak abyste byli uvolněni, ale zároveň bdělí
• pomalu, vnitřně, začněte říkat svou mantru či modlitbu a naslouchejte tomuto slovu, když ho vyslovujete
• pokračujte zlehka, vytrvale a věrně v opakování tohoto slova po celou dobu meditace
• vraťte se ke svému slovu, jakmile si uvědomíte, že jste ho přestali vyslovovat
• během meditace a každý následující den opakujte stejné slovo

Poznámky:

Tiché místo za mě není nutné. Zvuky z okolí se dají zužitkovat k zaměření pozornosti na ně. Ale nehodnotit, neanalyzovat, jen nechat projít kolem. Časem se úplně odfiltrují.

Pohodlné posazení se dá docílit podložením zadku, aby se trochu naklopila pánev dopředu. Uleví se páteři, která pak nenese celou tíhu těla sama.  

Meditaci opakovaně ruší vnitřní obrazy. Nevěnujte jim emoční náboj ani rozumový soud. Nechte je proplout jako obraz na filmovém plátně, nebo oblak na nebi. A vrátit se k meditačnímu slovu.

Soustředit se nemusíme slovem, stačí i pozorování dechu – na špičce nosu, v hrudníku, v břiše.

Je po válce a v Liberci se seznamují úředník a úřednice. Oba pocházejí z Orlických hor. Jan je účetní a je z Výprachtic, Marie pracuje na bytové správě a narodila se v Horních Heřmanicích. Obě vesnice leží od sebe přes kopec, nebo dva. Přesto se nikdy nepotkali. Po Marii nezůstává hmotně vypátratelného nic. Její otec, švec, opustil rodinu se třemi dětmi záhy a ta se pak, chudá, protloukala po všemožných nájmech, až skončila v Jablonném v Podještědí. Po Janovi se toho dá v rodišti „okouknout“ víc.

Je konec listopadu a my jsme tam ještě nebyli. Oba nás začíná tížit smysl pro rodinnou povinnost. Necháme okukování na jaro, nebo to ještě nějak stihneme? Nakonec, předpověď nepředpověď, hecneme se. S přibývajícími kilometry východním směrem mordor houstne a horizont se opticky přibližuje mlhavou černotou. Každá vesnice, kterou naše auto z trasy ukrojí, potěší poetickým názvem. Nejvíc se mi líbí Nekoř-Bredůvka. V dětství jsem chtěla napsat dobrodružný příběh, který by se odehrával tam.

Naše okukování pravidelně začíná na hřbitově. Počasí se uráčí přestat krápat, je vlastně docela hezky, mlhu jsme nechali v Jablonném nad Orlicí. To je tam, kde byla kašna s překlápěcí lžící. Dřevěnou. Jsem tak stará, že už ji stihl sežrat čas. A to byla obří!

Zpět na hřbitov. Dědeček mé mamky se jmenoval Josef a už počtvrté mě překvapí, že se narodil jen o den dřív, než můj listopadový syn. Jsme tam skoro na den přesně, 145 let od jeho narození. Vřes, svíce, věčná paměť. Umíme najít ještě hrob tety Mety. Kromě krásného jména měla zcela jistě i dobré srdce, protože se do konce války starala o dvě děti, jejichž matka zemřela, zatímco otec bojoval za císaře pána. Janova maminka, Josefova žena. S tátou se nemůžeme shodnout – on si matně vybavuje tyfus, já si nepamatuju nic, sázím na tuberkulózu. Což je ostatně příznačné – mám na rodinné historie nepochopitelný blok. I když mi mamka všechno, co v paměti uložila a v matričních knihách dopátrala, vyprávěla mnohokrát, stejně se mi vzpomínky vybavují matně, hůř, než vesnice z mlhy, kterou jsme dnes propluli sem. Jednou jsem s ní na matričním úřadě byla.  Vidím krásu starých, ručně psaných knih a přehršel mrtvých dětí, které se vynořovaly u dalších a dalších objevivších se předků.

Stopy mrtvých nekončí – ještě mluví pomník padlým z obou válek. Tam najdeme bratra praděda, jmenoval se, pro změnu, Jan a padl na Pijavě. Mrtvých je tam víc než dost, za jménem jsou uvedeny destinace smrti – střídají se Karpaty, Halič, Rusko, Makedonie, Srbsko, Itálie, další.  U někoho je dokonce známé i bližší místo skonu – třeba Chrudim, Terst, Kapošvár nebo Lvov. V posledních dvou letech jsem pochopila, že je to vlastně velké štěstí, vědět, kde blízký padnul.

Mokneme před mementem mlýnku na lidské maso a hlavou se mi honí post kamarádky z Ukrajiny. Zaradovala se nad knihou, kterou napsal ukrajinský spisovatel po roce zkušeností z války. Teď vyšla v českém překladu a Petr Borkovec ji na fb postu uvádí slovy: „každodenní realita, válečná absurdita, blízkost smrti, šílenství, ale i nečekaná přátelství a drobné radosti“. Smrdí mi z toho chlapské smíření se s válkou a její legitimizace. Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný. Ten dobrý je pak drogou a omamuje. Haškové, Remarquové a Hellerové to snaživě zapíšou, protože nemůžou jinak. Medvědí služba slov, jejichž hloubku procítí do morku kostí leda tak hromada mrtvých. Matce dvou dětí umírající na tyfus někde v zázemí, jenom proto, že je chudoba, špína a hlad, válečné kamarádství nevysvětlíte, plivla by na ně pěkně z hloubi plic nakaženou slinou.

Pradědeček, krejčí, se z války vrátil. Děti si vzal k sobě, pak si vzal novou paní a měl ještě jednu dceru. Macecha nebyla zlá a vyvdané děti do lesa nevyhnala. A že mohla. Dědeček totiž krejčovinu, kterou se učil v salonu na Mariahilfer Strasse ve Vídni, pověsil na hřebík. Místo hrbení se s jehlou raději hospodařil ve svahu prudkém jako blázen a v nůši nosil kameny z pole na obří haldy, kterými ohraničoval svůj pás lesa. Kopec se jmenuje Koburk a na druhé straně už žije moje babička Marie. Než si změní sňatkem jedno jediné písmenko v příjmení, uplyne v Moravské Sázavě ještě hodně vody.

Stojíme pod strání, přestalo pršet, přemýšlíme, jestli se drápat nahoru. Sjeli jsme alespoň k chalupě, když už je člověk u ní, nechce se mu to vzdát. Chalupa byla největším zdrojem nostalgie pro mamku – jezdívala tam na prázdniny. Roubenka se stodolou, sklípek ve svahu. Kolem teče potok, nad chalupou se tyčí stráň, těžko představitelná k dolování chleba ze země vezdejší. To zřejmě pochopil na vlastním hřbetě i pradědeček a syna, který se nikdy úplně nezotavil do plných sil ze zázrakem přežitého zánětu slepého střeva, poslal na studia obchodní akademie do Chocně. Coby dědic tedy padl. Druhá dcera, Marie, se vyvdala. Třetí, svobodná a bezdětná Anna, která podědila náklonnost k jehlám a nitím, podědila i všechno ostatní. Byť ani jí se z prostějovské oděvní školy, kde mistrovala, zřejmě nehospodařilo úplně pohodlně.

Tetin pohnutý osud by samotný stál za prozkoumání. Odrazem jejího mentálního rozpoložení budiž nepochopitelné a hlavně tajné prodání chalupy cizím lidem a rozházení peněz neznámo jak. Pozemky na 30stupňové nakloněné rovině v loterii dědictví vyhrála mamka. Záležitost levou zadní, takhle z dálky se postarat o kůrovcové orgie a vysázet les. Chápu to až dneska. Pamatuju si naše výlety za malými stromky, které potřebovaly vydolovat z náletové houštiny a namazat matlanicí se specifickým zápachem a drobnou drtí, která zvířatům skřípe mezi zuby. Stromky, které tehdy byly pod moje desetiletá kolena, jsou teď dvakrát vyšší, než já. Bere mi to dech.  

Plazíme se do svahu skoro v předklonu, jako bychom na zádech měli pradědečkovu kamennou nůši. Pod námi chalupa obklíčená ovcemi a od minula i nově obložená několika autovraky. Asi se ujali hospodaření mladí. Ten předklon je nicméně funkční – do nosu nás co chvíli cvrnkne hnědý klobouk, několik dokonce pravých. Asi nám je sem nastražila mamka za odměnu, že jsme to nevzdali. Jsou přesně u pěšiny mezi loukou a lesem – v nitru lesa, ani hlouběji v louce pak už ani prašivka. Obíháme lesík a počítáme nové stromy bez kůry. Od předloňské těžby jich zase pár přibylo. Po zkušenosti s dřevařením v Litoměřicích jsem v pokušení přiznat to manželovi. Že bychom dětem zadělali na podobné zážitky, jako mám z dětství já?  

Posledním bodem programu je vždycky kontrola pramene. Podnikaví chalupníci si ho od minule připojili hadicí k ovčímu pozemku. Když ji rozpojím, neteče nic – sucho. Poprvé, co pamatuji.

Pod strání u auta dáme tichou svačinu, čeká nás 200kilometrů zpátky. Jsme oba ze stejného těsta a na to, abychom věděli, že to je smutně dobré, moc mluvit nemusíme. Jsme rádi, že jsme tu, tíží jen myšlenka na nejistotu, kolikrát se to ještě takhle povede. Tátovi se to honí hlavou asi ještě víc. A to v tu chvíli ještě nevíme, že si veze jako suvenýr zaděláno na zápal plic.

„Tak to udělejme u mě!“ Je únor 2023. Sedíme ve foyer Divadla Komedie, jsme po představení ukrajinských umělkyň, které komediální nebylo ani trochu a úplně neznámý provozní kavárny Muzea Hudby mi nabízí, že zorganizuje manželovi tajnou oslavu narozenin.

Jsme s mužem stejný ročník narození, ve zvěrokruhu přesně proti sobě. Oslavy narozenin pořádáme pouze rodinně. Naše největší společná párty byla svatba. Jsem tudíž s distanční přípravou trochu bezradná a ráda pomoc přijmu. Druhou část organizace deleguju na manželova dlouholetého přítele a svatebního svědka. Jsou od stejného fochu a mají stejný okruh přátel. Vytvořená fb událost padne přesně na cílovku. A protože je to okruh inteligentních a kultivovaných lidí, vše zůstane v tajnosti až do poslední minutky.

Já mám na starosti navléknout výlet do Prahy, což se povede celkem snadno. Království železnic a vidina pouhé poloviny dětí s sebou to jistí. Jenže bych si nesměla vzít Ukrajince. Pár dnů před narozeninami, aby nebylo divné, že na to kašlu, se ptám muže, jak že to kulaté číslo oslavíme? A muž, zcela bez humoru a šibalství odpovídá, že nijak. Ukrajinci čtyřicáté narozeniny neslaví. Podle Bible je to nešťastné číslo. Myslela jsem, že mě porazí.

Na oslavě se posléze ukázalo, že tato religiozní pověra není na Ukrajině globální. Několika přátelům byla sice povědomá, ale spíš o ní slyšeli, než že by se jí aktivně řídili. A chceme-li nechat nažrat rodinného vlka celou kozou, bylo to slavení čtyřiceti let a tří dnů k tomu.  

Království železnic je úmorně velké, zato celkem blízko požadované kavárny v Karmelitské. Už tam mi chodí zprávy, že se to v kavárně začalo sbírat. Oderváváme děti z kabiny řidiče metra a pod lákačkou kobídku* někde v restauraci vyrážíme. V tramvaji mě spontánně napadá, že tady je přece někde to! Muzeum Hudby, kde pracuje Karel! Mohli bychom se najíst tam a při tom pozdravit nového kamaráda! Muž mi nápad odsouhlasí, ale vzápětí začne kombinovat, že jsme vlastně pod Petřínem a mohli bychom se ještě svézt lanovkou, když už máme dneska na programu tu pražskou dopravu. Děti jsou nadšeně pro, zas takový hlad údajně nemají.  Jdou na mě mrákoty, v kavárně hafec lidí a my ještě na Petřín! Situaci zachránila prozřetelnost a zimní odstávka lanové dopravy, možnost svézt se míjíme o pár dnů.  Ufff.

A pak to přijde. Vejdeme do kavárny a jako v Beverly Hills v baru u Nata se spustí hodně štěstí, zdraví. Anebo možná něco jiného, anebo možná taky jen radostný povyk a blahopřání.  Byla jsem tak nervózní, že už si to vůbec nepamatuju. Lidí bylo fakt hodně, hodně jich ještě přišlo, někteří dokonce z daleka. Některé jsem ani nepoznala, nebo až s nápovědou. Muž s povahou srny zpočátku zcela jistě trpěl a vlastně několik prvních hodin strávil v oblaku maskujícího dýmu před kavárnou, s pivem v ruce a přijímajíce audience z vnitřku kavárny. Pokud vím, odvážil se dovnitř až po mém odchodu ve večerním světle, resp. já se s ním uvnitř setkala jen na pidiokamžik při krájení dortu. Z vyprávění vím, že později došlo i na hraní na klavír a zpívání a to on zase rád, takže už byl určitě ve svém živlu.

Abych to zasadila do časového rámce – oslava se začala v sobotu v časném odpoledni, domů se vrátil v neděli pozdě večer. Troufám si říct, že euforický. Když pak popisoval, jak ho nad ránem kamarádi narafičili do taxíku s kyticí narcisek v ruce, a jak se pak probral projíždějíce noční Prahou za zpěvu Patti Smith, bylo v jeho očích patrné dojetí. Jednu narcisku nechal prý řidiči na sedadle pro radost.

Mě zase dojalo, když mi hluboko v noci psal náš kamarád provozní, že byť na nás mělo jít pivo a víno, zůstalo mi k uhrazení naprosté minimum. Cituji: vsici jsou pomilovanihodni. Zbyl jen dort a 2 cappy dzusy… Což beztak vypily naše děti. Souhlasím tedy! Jsou pomilovánihodní! A nejen proto! Dodatečný dík, že jste! A že jste tak báječně slavili, protože mě to pak nakoplo k tomu, abych si dopřála oslavu i já!

Pročež o tom někdy jindy. Ještě jsem nebyla schopná napsat ani děkovný pozdrav, natož blog. Euforie ze setkání ještě teď putuje někde vesmírem a páchá dobro, protože motýlí křídla jsou zkrátka motýlí křídla! Sladkých čtyřicet!

*toto není překlep. To se u nás zažila synova percepce a reprodukce mé každodenní otázky: Co jste měli k obídku?

Dnes krátce. Není nad to udělat dceři na začátku školního roku první třídy dobrou vizitku. Povedlo se mi to ve dvou dnech.

Den 1:

Děti jdou do školy jen na hodinu. Kornouty jsme si naštěstí odhlasovali už před prázdninami, že ne. Ale šaty by si dcera vzít mohla. Když začnu probírat skříň, udiveně mě sleduje a prý nemohla. Už má vybrané elasťáky a triko bez potisku, aby byl vidět medailonek z tábora. Naštěstí moc hezký, ale v elasťácích jsme tam jediní. Já totiž taky, protože jsem nedostala hromadný email o žádané účasti rodičů. Muž ho dostal, ale nepokládal za důležité to reflektovat. Dorazili jsme tam komplet Hujerovi, akorát že oblečení jako přes ulici k Vietnamcům do večerky. Školní řad si poslechl muž, já pod záminkou krocení dvojčat co nejrychleji zdrhla. 

Den 2:

V pondělí odpoledne byla založena W-appová skupina první třídy pro maminky. Úterní ráno bylo u nás doma bláznivé. Moje zaměstnavatelka měla po stu letech dovolenou a já z minulého týdne dotahovala klienty, kteří potřebovali dořešit dřív, než v pátek. Výsledky přišly v pondělí odpoledne jako na drátkách, obvolávám další došetřování, do toho mimina všude možně i nemožně. Cink. První zpráva do Wappu – omluvenka dítěte. Možná bych si mohla vypnout signalizaci, napadlo mě. Ale co když bude chtít něco důležitého paní učitelka? Ještě vydržím. Cink – další maminka. Posílá přihlášku do družiny v aktovce dítěte. Zatmí se mi před očima a říkám si, že školu všech dětí nepřežiju. Možná jsem měla počítat do desíti a párkrát se zhluboka nadechnout, abych alespoň formulovala prosbu kultivovaně. Místo toho žhavím Wapp jako z pavlače, jestli to opravdu musíme číst všichni a že jsem myslela, že to je jen na důležité hromadné informace. Následuje celé dopoledne ticho. Úplně vidím, jak se ostatním protáčely panenky a říkaly si – „hysterická kráva“…

Zbytek týdne proběhl v pohodě. Už jsme byli divní jenom proto, že nechceme fotku naší prvačky tuším do Mladé Fronty. Což bylo nakonec v klidu, protože termín focení promarodila. Dvakrát vyplňovaná přihláška do družiny, protože maminka nečte pozorně, na to jsou doufám zvyklí. O zmatlaném inkasu ani nemluvím. A neúčast na prvním rodičáku jsem pro jistotu nechala omluvit manžela..

Letošní voda byla blízko a děti neonemocněly. To je souhrn hlavních pozitiv. Následují spornější výhody. Třeba to, že se povedlo zažít a přežít nepohodlí, což je jeden z titulků čísla Respektu, retrospektivně sebraného z článků o výchově dětí. Muž ho tak dlouho nastražoval u nás doma, až jsem do něho nahlédla a, byť bez ambic, vzala s sebou.

Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne, dojeli na pohodu a v autokempu Ostrov našli prvního účastníka výpravy, rozbíjejícího tábor. Nebo teda spíš účastnici Vlaďku, která disponuje třemi naprosto úžasnými dětmi, jež miluju už od loňské vody. Přivítání bylo vřelé a pro začátek jsme jim pomohli s grilovaným kuřetem. Pak jsme vztyčili náš obří stan a já se v duchu podivovala, kam se asi vejde zbytek.

V pátek jsem pochopila, že včera byl kemp vlastně ještě docela prázdný. Ale nepředbíhejme. Stanování se sešlo s velkým nadšením dětí a pobíhání se schovkou mezi karavany a plátěnými příbytky bylo pro všechny čtyři veselá zábava, která se dala celkem uhlídat. Noční pláč jen jednou, do rozsvícení baterky. Paráda.

V pátek dopoledne jsme si střihli cestu do Turnova, protože týdenní manželská debata na téma „helmy pro nejmenší“ vyvrcholila mým přesvědčením a já ustoupila z pozice „stejně je nebudou chtít“. Muž ještě pro pocit jistoty a bezpečí dokoupil šňůrky na brýle. Věděl, co činí.  Tím naše idylka pomalu skončila.

Kolem poledního jsme nastoupili k lodím a překrásné Jizeře, pod tichý jez nad kempem. Navlékání vest ještě ušlo. S helmami to bylo horší, ale muž to dal. Ovšem když jsme se vrhli k zeleným obrům a začali je stěhovat z břehu k vodě, děti pochopily a jejich rozjuchané tvářičky se začaly kabonit. Veselá byla akorát nejstarší dcera. Nejspíš proto, že se svým osudem byla už dávno smířená a také už dávno ví, že historky o překlopení se lodi obecenstvo baví. Křehkou rovnováhu prostředního syna začal lehce rozrušovat vyděšený pláč dvojčete kluka a pak i dvojčete holky, když jsme je nastěhovali do lodí. První etapa byla dlouhá asi tak dvě stě metrů. Spočívala v přesunu na druhou stranu řeky za mostem, kde byla naše cílová obědová destinace. Už zde stihla proběhnout první honička za plovoucím dudlíkem, kterou starší chlapci naší výpravy, podobní zápalem účastníkům Her bez hranic, úspěšně vybojovali.

Na břehu to znovu bylo na pohodu, oběd fungoval skvěle, nálada veselá, počasí příznivé. Pak muž nalodil holky, já kluky, spolu s námi dobrovolní zadák a háček. Upádlovali jsme dalších asi tři sta metrů, když mě šálí zrak. Eskymácký obrat kánojky číslo dvě. Bylo to cvaknutí takovým fofrem, že jsem se ani nestihla vyděsit. Díky kombinaci kamene pod hladinou, nešťastného uvíznutí a kolizi s další lodí šup pod vodu. Pak už jen vidím, jak starší dcera drží křečovitě tu mladší a muž loví plovoucí krámy. Asi mě chytla skrytá hysterie, protože jsem se musela smát. Ne ovšem na dlouho, protože když jsem pak kousek po proudu níž převlékala mladší do suchého a starší do svého vytahaného trika, spustil se první déšť.

Abych to shrnula – následných šest kilometrů proběhlo za střídavého nebo synchronizovaného řvaní, kterým se prakticky nakazily všichni mladší děti. Starší dcera opustila rodinného lodního dopravce a vyhrála, protože se nastěhovala se do lodi jiné posádky (čímžto ještě jednou děkuju), kde jí byla poskytnuta bezpečná plavba, mlsaní a za deště i zachumlání do ručníku. My ještě chvíli vydrželi audiotrápit zadáka i háčka, až nás s mužem osvítilo a udělali jsme jednu řvoucí posádku a týrali tak jen sami sebe navzájem, což se ukázalo jako geniální nápad. To myslím vážně, opravdu mě to hodně uklidnilo. Pršelo, všem bylo zima a děti byly modré. Při míjení ostatních vodáků jsme se snažili netvářit jako úplní pitomci, pak už jsme se asi ani nesnažili tvářit vůbec. Na svou obranu chci dodat jen to, že další dvouleté dítě zvládlo plavbu s přehledem a čtvrté dvouleté dítě, které přijelo další den, také.

Do cíle jsme připluli poslední jako spráskaní a ohluchlí psi. Naštěstí už rozmrzlí, protože slunce se na poslední kilometr smilovalo. Vše se v dobré obrátilo, šťastné shledání s veselou nejstarší dcerou, zbytkem výpravy, která nám nedala nic sežrat a brzký vlak, který nás vrátil do kempu. Večer mi kamarádi dokonce nalili rum. Děti spaly všechny a celou noc. Skoro se mi chce napsat, jako kdyby je do vody hodil.

V pátek po návratu jsem pochopila, jak moc bylo naše stano-karavanové městečko ve čtvrtek prázdné. Z kempu Ostrov stal doslova slum. Jakž takž přehledné pobíhání dětí se rázem proměnilo v mrtvičnou záležitost, protože jakmile někdo zaběhl do uličky mezi stanem a dalším stanem, už se nevynořil, leda až na druhém konci kempu. Skvělá vyhlídka na další den, na který jsem se moudře odsoudila k suchozemskému pobytu. Nakonec se vše ale vyřešilo samo a elegantně. Po zamávání odplouvajícímu pelotonu pod most na druhou stranu řeky jsem nechala mladší stav ráchat se ve vodě až do pozdního oběda. Byly šťastní, nosily mi kameny, stavěly přehrady a hrady, starší syn se poprvé odvážil do vody dál než k hladině sahající ke kolenům. Já, abych nebyla příliš v klidu, jsem si aspoň šlápla na včelu, která mi to oplatila žihadlem. Bolelo to jako sviňa, takže jsem děti začala zase raději trochu hlídat. Po improvizovaném obědě ve stanu všechny vytuhly a já si dokonce přečetla onen zmiňovaný Respekt. Myslím, že autor článku o překračování hranic pohodlí by nám pogratuloval. Možná, kdybychom začali řekou a do lodí se vrhli až další den, bylo by to v úplně pohodě. Kdo ví?

Po spaní jsme šli na opravdovou obědovečeři pěšky, přes most. Tahle také dobrodružná výprava nám zabrala tolik času, že na ráchání v Jizeře už pak do návratu zbytku smečky zbylo jen docela málo času. Dcera se k nám štěbetajíc připojila, muž mi donesl pivo a ráj byl na světě.

Večer byl zpestřen opravu zajímavou přednáškou na téma umělé inteligence. Všichni jsme se odměnili táborákem u řeky a velkou porcí alkoholu, které jsem nevzdorovala. Muž nevzdoroval ještě víc, až z toho bylo ráno rozpačité tápání, kde že si vlastně odložil nakoupeno, když měl nezaměnitelné stopy na mikině, ale ve stanu nenašel nic. V našem stanu teda nenašel nic. Ani během balení nikdo nepřišel za dárek poděkovat. Poslední společný oběd, ne/čekané setkání s kolegyní z Litoměřic (jak by taky někoho v tak narvané turistické destinaci nepotkat, divila jsem se o pár chvil před tím) a šťastný návrat domů.  

Jak jsem psala, letošní vodu zázračně nikdo neodmarodil. O psychických následcích brzo spekulovat. Jak to bude příští rok s ochotou dětí zúčastnit se, si netroufám odhadnout. Pro začátek bych asi počkala, jestli dostaneme pozvánku…

Došla jsem k dalšímu (kolikátému už?) běžeckému osvícení – když můžete vyběhnout na svůj okruh, je to štěstí. Neznamená to, že svět je v pořádku. Znamená to, že zrovna váš kosmos momentálně drží.

Zjistíte to třeba tak, že svému otci přejedete jeho milovaného psa. Nebo si to aspoň 2 vteřiny od hupsnutí auta a zavytí myslíte, než psa ohledáte a s infarktem, který nestihl proběhnout, zjistíte, že žije, a že oba nejspíš přežijí i cestu k veterináři. 

Jsem přesvědčená, že některé věci se mi nemohou stát. Tohle patřilo mezi ně. Vždycky, když vyjíždím ze dvora, kontroluju, kde se zrovna malá zrzavá lištička nachází. Tentokrát, vůbec nevím proč, ne. Kam zaštrachala pud sebezáchovy, je mi záhadou. Asi se rozpustil v poledním žáru, když hledala útočiště ve stínu.

Výhodou přejetí psa při odjezdu je, že stačí vyházet krámy z přední sedačky (hlavou mi běží dík za to, že tu zrovna nejsme všichni a autobusem) a můžeme jet. Táta ji dojemně uloží do náruče, tlapy zakreslující mu krvavé mapy na košili nedbajíc, a jedeme. Děti intuitivně pod tíhou situace mlčí, kupodivu mlčí i pes. Řve jedině kontrolka nezapnutého pásu na místě spolujezdce. Nemám sílu po tátovi chtít, aby se připoutal, mlčím taky.

První zvěrolékařské kolo odhaduje zlomeninu a posílá nás na psí ortopedii do Ústí nebo do Prahy. Při vší lásce k chlupáčkovi se ptám na jednodušší řešení. Nakonec vítězí Doksy. Ukáže se, že je to klinika jako řemen. Když se tam po předchozím telefonátu dopachtíme, zrovna v čekárně nějaká paní vykřikuje, že sem jezdí „až z Prahe!!“. Když se pak, mnohem později snažím dopátrat od spolučekajících, kde je v Doksech nejbližší bankomat, nedozvím se to, protože i všichni ostatní jsou odněkud z úplně absurdních míst.

Diagnózna hnusné zlomeniny dlouhé kosti se naštěstí nepotvrdí, zlomenina je příznivá, malá, v zápěstí. Ulevuje se mi, pes nemusí na operaci a snad ani v nejbližší době neumře na vnitřní krvácení, protože ho ultrazvukovali od hlavy až k patě. Kříženečku jezevčíka a zlaté retrievřice nechávám v péči profíků a konečně muži píšu, proč ještě nejsme doma. Muž jen lakonicky konstatuje, že je zvědavý, co bude do třetice, když jsem napoprvé orvala auto a teď psa. (Utěšující reakce tchánstva mě tentokrát opravdu potěší – trumfují definitivně zajetou sousedovic kočkou.)

Mimina celou dobu spí a probudí se perfektně – jen co odevzdám psa. Než nám Jessinku opraví, pěkně se projdeme a dokonce najdeme i ten bankomat. A protože se nám z kliniky dlouho neozývají, nasadím taktiku „nájezd“, byť jen poloviční. Ocení to zejména naše absolutně neplachá holčička, která se v čekárně začne vrhat hned ke všem psům. Recepční, která se mezi tím vyměnila s tou původní a nepoznala mě, bere do ruky telefon a za chvíli se rozezvoní ten můj. Když vidí, že volá mně, evidentně se jí uleví. A to neví, že dvojky jsou vlastně hodné a umí zlobit mnohem víc. Odvedu dětičky do auta, vysolím částku, za kterou mají mimina umělé mléko na dva měsíce (patří mi to!) a beru si spící zrzavý balíček se zadlahovanou zadní tlapou do náruče. Jedeme domů.

Pes si pospal skoro dva dny, než vzal na milost novou parádu a začal trochu capkat po zahradě. Já to musela jít vyběhat ještě ten den. Dohnal mě vyplavený adrenalin, který jsem neměla absolutně čas zpracovat. Běžela jsem jako jaderný reaktor bez adekvátního chlazení. Z nosu se mi spustila krev a to mě tak naštvalo, že jsem ještě přidala. Nezastaví mě pitomej nos, když potřebuju vyběhat skoro vraždu svého otce, resp. jeho životadržeče číslo jedna.

Běžela jsem, vděčná, že můžu, vzteklá, že nemůžu pořádně dýchat a že mi kape krev na moje čtyřměsíční břicho (nenechte se zmást, to mám teď pořád a budu ráda, když zůstane u toho čtyř.) Aspoň, že za mnou nezůstává krvavá stopa. Nějaký galantní pán na mě volá, že by mi nabídl použitý kapesník, jestli se neurazím. Neurazím a běžím dál. Scott Jurek by taky běžel, že jo.

Svůj osobní rekord jsem netrhla, ale krve jsem vycedila, soudě podle srovnání trika s tátovou košilí, určitě víc, než naše fenečka. Tak teď jen, aby se z toho fakt dostala a aby třetí katastrofa byla milosrdná a nejlépe, aby se vůbec nestala.