BB Exodus

Stěhování probíhá klasicky. Každý už nějaký ten rodinný porcelán rozbil, že?

Veliký dík patří Marii, díky jejímuž obřímu nasazení – hlídání dětí (s prvky dobrodružství) – jsme zabalili půlku bytu. Trochu mimo dosud zavedená pravidla bylo odstřihnutí elektřiny v den těsně před kulovým bleskem, ale v kombinaci s pořádáním rodinné oslavy 5 dní předem nás to nemohlo rozhodit. Co nás ovšem rozhodilo, bylo nestartující auto v den přejezdu. Za záchranu celé akce tedy další veliký dík tchánovi.

Praha, znovu obživlá, se s námi rozloučila dojemně.

S nabíhajícím létem a polevujícími epidemiologickými daty jsem se začala víc odvažovat s dětmi do MHD. Mile nás překvapil Malešický park s vodními prvky, kde se děti mohou ráchat ve spleti korýtek s mlejnky, turbínami, pumpami a fontánkami. Otestovala jsem ho na synovi a pak tam vytáhla rodinu celou. Na čemž by nebylo dojemného nic, snad kromě nezvykle vtíravých dětí. Jednoho chlapečka matka s naprostou důvěrou vypustila za námi a jala se spát na lavičce. Druhá sice rodičovsky postávala poblíž, ale nadšení holčičky pro naši dceru to netlumilo ani v nejmenším. Ta, napřed celkem ovladatelná, se pod vlivem dívčiny ve spoďárách, svlíkla taky a jako bonus si, samozřejmě přes zákaz, namočila vlasy. Bouřkové mraky na obzoru a zvedající se větřík.  Pak začalo drobně kapat, hustěji kapat, regulérní déšť a nakonec liják, na který nestačil strom, pod kterým jsme se schovali. Syna jsme uhnízdili v kočárku pod pláštěnku včas, ale dcera to odnesla jen jednou vrstvou suchého oblečení (víc ho nezbylo) a piknikovou dekou jako pončo. My dva s mužem jsme byli stateční. Ostatně, kdo by si stěžoval, když zrovna před pár dny mnoha nešťastníkům z Moravy tornádo zrušilo jejich doma. Abych byla úplně upřímná, já byla statečná snadněji, protože jsem v batohu měla ještě jednu suchou vrstvu, která mě na zastávce busu zachránila od nachlazení. Ale až na té další. Napřed jsme dokodrcali na zastávku s nepochopitelným názvem, mezi nikde a nikde, křoví za zády, jen sloup s vývěskou jízdního řádu a vilka přes ulici. Stojíme v lijáku a bus nejede. Dcera začíná pociťovat následky svého neuváženého ráchání a ještě k tomu ztratila housku, katastrofa. Muž mlčí a já se vidím v duchu v horké vaně. A v tom se k nám řítí paní s dvěma deštníky nad hlavou a pláštěnkou přes ruku. V duchu ohrnu nos, jakého mazánka si jde asi z autobusu vyzvednout, když ani nemůže v dešti přejít silnici. A ono ne! Nesla výbavu pro nás! Že prý to pak máme nechat u koše. Nevěřícně zíráme, ze slušnosti se bráníme, ale nakonec si jeden deštník rádi půjčujeme. No fakt! Je to rozdíl! Stát mokrý v dešti, nebo stát mokrý v dešti pod deštníkem. I na těch pár posledních minut to bylo fajn. Takže moc děkujeme paní z Univerzitní zastávky!

Praho, znovu obživlá, loučím se s tebou i já. Přeju, aby se podařila co nejméně covidově zvlněná budoucnost a taky slibuju, že příště se do tebe pohrnu jedině tehdy, bude-li reálné dát ti šanci, abys mohla ukázat, co v tobě je. A že určitě je!