Pokud do svého mentálního prostoru zapustíte dálnice jako danost, začnete nahlížet krásy ČM z jiného úhlu. Je to vlastně dost zelená končina. Podaří-li se dopěstovat mladé stromky do košatých korun, bude tady i kýžený stín.
Když se sídlištěm spustíte jižně na Dolní Počernice, narazíte na volnočasovou zelenou plochu protkanou řetízkem rybníků. Od Kyjského rybníku až po bývalé koupaliště Eliška v Horních Počernicích. V návaznosti na ně pak golfové hřiště (cituji manžela: „průchozí pro cyklisty a jiné socky“), a konečně Xaverovský háj přelévající se v Klánovický les. Sem tam nějaká výstřednost typu nejmenší rozhledna v Praze, suché poldry s kravami podél Rokytky apod. Háček ovšem je (a jak by opět pravil manžel – ten dokážu najít všude), v těchto místech jsou zkrátka všichni. Vesele si tu kroužíme na cyklostezkách podél dálnic, podbíháme Pražský okruh sem a tam, pěkně za ševelení kamionů mísícím se s ptačím zpěvem. Noise ladně střihnutý Musorgským.
Na východ se rozkládají Horní Počernice, sevřené mezi D10 a D11.
Na sever pak za obchodní zónou železnice na Čelákovice. Tam někde stával prapůvodní, od sazí černý most. Za ní pole řepky, Novopacká spojka a moc pěkná obec Satalice. Směrem do centra pak Hloubětín, také obohacený zelení, tentokrát v podobě hloubětínské Bažantnice. V téhle části už se dá navázat tramvajovým spojením, kteroužto pražskou atrakci na ČM velmi želím, protože děti mají tramvajky moc rády.
Místo „pražských nej“ tentokrát výlet.
Radonice – Jenštejn – Vinoř – Satalice – Černý Most. Hranice Prahy a okresu Praha-východ je mezi Vinoří a Jenštejnem.
Květen se tentokrát snaží připomenout mi dětství , takže pod zataženou oblohou, ale v příjemné teplotě na lehkou mikinu jsem se nechala dopravit ze školky přímo do Radonic, kde jedna z dceřiných spolužaček bydlí. Mimochodem, zkoumal někdy někdo uhlíkovou stopu z dopravy dětí do lesních versus normálních školek? Do téhle lesní vozí všichni… Tentokrát se mi to hodilo, takže Radonice. Z těch jsem neviděla nic, jen něco jako „park kultury a oddechu“, který jsem prosvištěla, protože jsem se těšila do Jenštejna.
Minule jsem si s sebou neobezřetně vzala děti, takže jsem skončila na dětském hřišti u zříceniny hradu. Kulatá věž vám spolehlivě prozradí, že se blížíte k této obci. Nechává mě ale nezaujatou, mířím si to rovnou k vile současného domovu důchodců, kde kdysi úřadoval léčitel Mikolášek. Z domu není skoro nic vidět, kvůli covidu vstup do areálu zakázán. Pro minimální představu, že „tady to je“ , dobré. Film jsem neviděla, jen četla jeho paměti. Životní příběh Jana Mikoláška se to jmenuje. Kdyby se v naší rodině nepovídalo o jím léčené praprababičce, nevěřila bych ani zlomek. Deset let ji držel bylinkama při životě s karcinomem tlustého střeva. Osobně si teda myslím, že to musel být spíš nějaký zánět, ale rozdíl kvality života s a bez bylinek prý ohromný. Proto několikrát do roka startoval její syn, strýc mého otce, svého ogara už kolem druhé hodiny ranní, aby stihl jakž takž slušné místo ve frontě táhnoucí se silnicí k vile p. Mikoláška. Vybaven skleničkou s močí a vraceje se se sáčky bylinek.
Z Jenštejna do Vinoře řepkou neřepkou, (ten smrad nevypraných ponožek se ještě nepodařilo nějak geneticky upravit?), s pauzou v hájku Břízek, kde od pohledu lesní školka pro otrlé a pak moc pěkná naučná stezka pro děti „jarní les“. A drozd.
Před Vinoří se nechají zahlédnout bažant kluk a strakapoud holka.
Údolím Vinořského potoka až k Velké Obůrce, která je plná chcíplých ryb. Přestala jsem počítat u třiceti. Bylo to tak děsný, že jsem se naklikala do FB skupiny Sdružení pro Vinoř. Událost se prý vyšetřuje. Rozpětí od kapřího moru až po selhávající ČOV v Kbelích. Kromě tohoto je Vinoř sympatická část, ve vinořském parku bylo dokonce (jedinkrát za celou cestu) úplné ticho. Škoda, že ji výhledově celkem dost zblízka obkrouží severní pokračování pražského okruhu. Modřinky a pryskyřníky.
Prastarou kaštanovou alejí do Satalic a Satalické obory, krásné staré obory plné pokroucených stromů ladem a skladem postávajících i polehávajících. Odtud se mě pokusil zahnat velký černý krákající pták, ale nedala jsem se. Uprostřed satalické obory, mezi mohutnými duby, si hrála školka. Asi hlídal je.
Podbíhám Novopackou spojku a železnici, jsem skoro doma. Vítá mě Makro a Auto Peugeot Domanský. Kdybychom bydleli v Satalicích a byla doba necovidová, mohli bychom se tudy romanticky vracet v noci pěšky z multiplexu obchodního centra ČM :).
od sebe k sobě 