Pět minut po dvanácté

Neznámé číslo:  „Jste objednaná na očkování dnes na sedmou hodinu, mohla byste prosím přijít dřív?“ Rozžhavená dopolední snahou školky vrátit mi první den dceru už za hodinu a půl od příchodu, jsem celkem asertivně vysvětlila, že nemohla. Muž se vrací z práce v půl sedmé.

Byť jsem proti jakémukoliv očkování v těhotenství, dohnalo mě opětné podceňování situace napříč společností, i naší vládní garniturou. Obrazem toho je stoupající R, absence testování ve školkách a jako bonus několik nepěkných kazuistik s ošklivým průběhem v mém blízkém okolí. A taky čím dál častější vzpomínky, jak rychle modrají maminy v třetím trimestru při intubaci. Podpořena kolegyní gynekoložkou a gynekologickou odbornou společností, dále kolegyní, která vládne ověřováním informací Evidence based medicine, jsem se nakonec zaregistrovala, obdržela PIN2 a objednala se. Překvapivá možnost očkování ve večerních hodinách jako bonus, juch!

Přece jen jsem se posnažila alespoň o akademickou čtvrthodinku svůj příchod stáhnout. Chápu, nikdo to moc neocenil. Po všem úsilí o ověření bezpečnosti očkování, mě dojmul informovaný souhlas, kde jsem musela podepsat, že mi očkování, jako těhotné, doporučeno není. Vysvětlení se mi dostalo takové, že Pfizer si to ve svém spc dosud taky neopravil. Bezva.

Ďobanec do ramene. Zasednu k povinné půlhodince observace, vytáhnu štos papírů ze školky k vyplnění – myslím, že mi to vyjde tak akorát, když tu zaslechnu:  „Tak už to vylej!“  Je něco lehce před sedmou. „Co když ještě někdo přijde?“ „Už tu nikoho nemám. Nepřijde.“ 

„Dobrý den! Jdu na druhou dávku!“

Následuje geniální herecká etuda – kde se tu berete? Aha, minule vám řekli, ať přijdete ve stejný čas. Jenže nám už dneska došla vakcína! No, novou načínat nebudeme, dalších pět lidí z ulice nám asi k očkování neseženete, co? Přijďte zítra a dřív!“ Vytřeno. Vina je definitivně hozena na chlapa.

Ponořím se opět do papírů, načež za chvíli: „Jak se cítíte?“ Dobře. „Pozorujete na sobě něco?“ Nic. „Tak až si to vyplníte, můžete jít..“  Je 19.17. Jasný pokyn, ať si to papírování strčím za klobouk a mažu domů. Vytřeno podruhé.  

Dodatek: Jsem na preventivním UZ srdce. Při loučení se doktora zeptám, kolik viděl postcovidových myokarditid. Odpovídá, že za hospitalizace pro covid hodně, u vyšetřovaných pro přetrvávající dušnost po covidu žádnou, jo a vlastně ještě jednu fakt hnusnou po očkování…  Dám vědět.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: