U nich, v Kameničkách

Štěstí, že je krása taková předatelná, prostupná.

Intro

V květnu jsem si udělala bezdětné pré – víkend v malé vesničce Hamry u Hlinska. Návrat k sobě – paráda. Po dospání deficitu a po vypnutí modu „aspoň jedním okem pozorná“, jsem si výletila s úsměvem od ucha k uchu po okolních stráních a lesích, vesničkách. Obzvlášť jedna se mi líbila moc. V objetí lesů, mokřadů a luk.  Malebná, upravená, s nádhernou kovanou křížovou cestou kolem kostela, kamenné mostky přes řeku s jezy, rybník, hodně zeleně…  Pastva pro oči.

Střih.

Červenec. Jsme přestěhovaní do Litoměřic a v galerii zrovna frčí čeští impresionisté. Až mi někdo budete chtít dát dar, prosila bych Cestu v dešti (klidně na plakátu) od Slavíčka. Ten tam měl obrazů mnoho, například pořád nějaké Kameničky. A maloval je nejen on.  Nádherná krajina, jednoduchá, skoro až náhorně plošinová, trochu syrová, jímavá. Kde to jen může být? Podle paní kustodky někde na Vysočině.

Střih.

Milované Litomyšlsko, Budislav, u osvědčených Čapků. Nutně se potřebuju podívat do Kameniček, vyčleňuju na to jeden celý den ze tří. Kamarádům překopávám program, abychom se mohli setkat ve zbývajících dvou dnech. Jsou zlatí a mají se mnou trpělivost.  Táta studuje cestu, já otvírám Google, abych se podívala, co je to vlastně za vesnici. Oblast Hlinecka, povědomá křížová cesta, Rais, Slavíček… Bác! No jasně. Vesnice u Hamrů, kde jsem se rozplývala před dvěma měsíci, evidentně zcela bezduchá. Tak takhle to mám já… Kéž to není jen odraz digitální demence, ale známka totálního meditativního flow: )))