U nich, v Kameničkách

Štěstí, že je krása taková předatelná, prostupná.

Intro

V květnu jsem si udělala bezdětné pré – víkend v malé vesničce Hamry u Hlinska. Návrat k sobě – paráda. Po dospání deficitu a po vypnutí modu „aspoň jedním okem pozorná“, jsem si výletila s úsměvem od ucha k uchu po okolních stráních a lesích, vesničkách. Obzvlášť jedna se mi líbila moc. V objetí lesů, mokřadů a luk.  Malebná, upravená, s nádhernou kovanou křížovou cestou kolem kostela, kamenné mostky přes řeku s jezy, rybník, hodně zeleně…  Pastva pro oči.

Střih.

Červenec. Jsme přestěhovaní do Litoměřic a v galerii zrovna frčí čeští impresionisté. Až mi někdo budete chtít dát dar, prosila bych Cestu v dešti (klidně na plakátu) od Slavíčka. Ten tam měl obrazů mnoho, například pořád nějaké Kameničky. A maloval je nejen on.  Nádherná krajina, jednoduchá, skoro až náhorně plošinová, trochu syrová, jímavá. Kde to jen může být? Podle paní kustodky někde na Vysočině.

Střih.

Milované Litomyšlsko, Budislav, u osvědčených Čapků. Nutně se potřebuju podívat do Kameniček, vyčleňuju na to jeden celý den ze tří. Kamarádům překopávám program, abychom se mohli setkat ve zbývajících dvou dnech. Jsou zlatí a mají se mnou trpělivost.  Táta studuje cestu, já otvírám Google, abych se podívala, co je to vlastně za vesnici. Oblast Hlinecka, povědomá křížová cesta, Rais, Slavíček… Bác! No jasně. Vesnice u Hamrů, kde jsem se rozplývala před dvěma měsíci, evidentně zcela bezduchá. Tak takhle to mám já… Kéž to není jen odraz digitální demence, ale známka totálního meditativního flow: )))

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: