… aspoň ta vnitrostátní.
Pozor! Tento text je zcela nepokrytou reklamou na švestkovou dráhu.
Slovo dalo slovo a kamarádka nás nadchla pro výlet lokálkou, která si to harcuje mezi Litoměřicemi a Mostem. Lemuje jihozápadní hranici Českého Středohoří, tzn. výhledy přímo pohlednicové.
Není nad to mít kamarádek hodně. Jedna poradí, další se zúčastní. Jako konečnou jsme si vybraly Třebívlice, které disponovaly nejvyšším počtem kešek. Což byl důvod se třemi malými dětmi vcelku naivní. Každopádně cesta byla tak krásná, až mi bylo líto, že si ji neprojedeme celou.
Třebívlice jsou kouzelná vesnice s bohatstvím, které by člověk od dědinky s cca 800 stálými obyvateli nečekal. Vystoupíte z vláčku a už to začíná. Napřed celkem normálka – ruční pumpa na nástupišti (funkční), fotbalové hřiště (neoplocené, matky vědí), koně, potok Granátka (proč asi 🙂 ), koupaliště. A pak synagoga. Zámek. Muzeum Ulrike von Levetzow (dost zajímavá bába, mimochodem). Rybníčky rovnou tři. U jednoho z nich pískoviště s erárními hračkami. Vinařství Johann W. Lesopark s lavičkami a tajemnými sklepeními. Malebný hřbitov a kostel. Několik architektonických výstřelků, včetně domu se „zelenou“ střechou. Další koně. Židovský hřbitov uprostřed vinic.


A zpátky na vlak..
Dráha se švestková jmenuje proto, že v minulosti sloužila hlavně k dopravě zralého ovoce z bohatých okolních sadů do zahrady Čech, ale i dělníků mosteckých dolů. Vlakovou dopravu časem nahradila kamionová, přibyly autobusy, automobily. Dráha postupně upadala, až ji stát v roce 2016 prodal za šestimilionovou hubičku firmě AŽD a ta si začala hrát. Když si někdo hraje se 100 miliony, výsledkem může být ledacos. Tady se povedla nejmodernější lokálka v zemi a až bude jezdit bez strojvedoucích, tak i v Evropě. Coby uživatel si všimnete především čistých, prostorných vagónů, nízkopodlažního nastupování ve všech dveřích, obrazovky s trasováním, aktuálním zpožděním a dalšími info, free wifi a kávy/čaje zdarma. A pak je tu neviditelná technologie, která zrychluje dostupnost Mostu z Litoměřic o půl hodinu ve srovnání s autobusovou dopravou.
Třebívlice jsou zhruba ve dvou třetinách cesty a lámou se tu jízdní řády. Z Litoměřic pendluje vláček každou hodinu, ale z Třebívlic na Most už jen á 2 hodiny. Od prvního nakouknutí jsme tu na třetím výletě. Pelášíme na vlak s dětma, co to dá, nějak jsme se zakochaly u rybníků s kaprama. Do toho, jak to tak bývá, telefon. Tchýně nás chce oblažit dobrým srdcem. Na nádraží v poslední chvíli nastupujeme, uff, svlíkáme bundy, vytáčím tchýni a.. vlak se rozjíždí do Mostu.. Už mi nemuselo být líto, že dráhu neuvidím celou. Kromě krásných panoramat jsme viděli i mostecké bronx nádraží. A autobusák duchů, který je hned vedle.

Když máte hodinu se skoro tříleťákem a kočárkem k tomu, může to být hodně i skoro nic. Rozumně jsem zvážila, že Severku ani přestěhovaný kostel nestihneme (ani linkáčem, byť obé č. 16 – konečná Nové krematorium). Na kostel jsme koukli z dálky, od nádraží je vidět celkem dobře. Místo toho jsme zjistili, kam chodí mosťané kálet, když nechtějí použít nádražní wecko. Mimo to, na zrušeném autobusáku, kromě počínající hromady kompostu, už rostou ze stříšek nad nástupišti krápníky. Brzo to bude další turistický cíl. Nakonec mě zachránil bagr. Spokojená skoro tříleťačka znamená spokojená matka a to zase vede ke spokojenému kočárku.




Na nádraží jsem měla jediný problém, nenašla jsem jezdící schody i dolů, popř. výtah. Než jsem se stihla pořádně rozčílit, (nebo na to už spíš neměla sílu), přihnal se ke mně moc milý zaměstnanec drah a s kočárkem mi z obřího, strmého schodiště pomohl.

Švestkovému průvodčímu vůbec nevadilo, že jsme se mu do vlaku nacpali o 15 minut dřív, uvařil nám čaj a posléze pustil mega výhled na sopky ve směru Most – Litoměřice.
Což se dneska zdá jako sen. Ta svoboda pohybu. Ta svoboda nebýt ostražitý.
Mnoho síly všem!
PS: Odkaz na to, k čemu Ulrika Goetha vlastně inspirovala…