Doxa Doksany

Majestátního komplexu, majestátně zhuntovaného, jsem si všimla poprvé cestou do Terezína za blahé paměti univerzitních dob. Tehdy jsem si říkala, že teda ty zdevastované severozápadní Čechy začínají brzo a že se sem musím ještě někdy vypravit. Povedlo se to za dobrých osm let a letmým pohledem při cestě autobusem se nezměnilo nic, jen ve vratech přibyly balíky slámy a v oknech matrace. Kostel zaniká za větvemi stromoví parku, nebo, podle úhlu pohledu, za žalostně se rozpadající monumentální barokní bránou.
Po přestěhování do Litoměřic na sebe dala čekat návštěva kláštera ještě rok a půl. Vůbec jsem totiž podle vnějších známek nevytušila, že se „uvnitř“ něco děje. Když jsem jednou jela okolo z jiného směru, od Brozan, poprvé jsem si všimla obrovského parku, který se za klášterem rozprostírá směrem k Ohři. Ten park je nádherný, přesně ve stylu, který miluju – trávník a mohutné stromy daleko od sebe, slepé ramene Ohře se klikatí se mezi nimi. Žádné záhonové obrazce, ale prostá krása. A světe div se, ten kostel uvnitř komplexu je opravený. Až po tomhle impulzu mě poprvé napadlo, že se uvnitř může něco dít, jenže kudy tam? Samozřejmě přes internet. Údiv. V klášteře žijí jeptišky premonstrátky, slouží se tam pravidelné mše a každý první pátek v měsíci se večer pořádá pravidelný průvod se světly ve vnějších prostorách kláštera.
Kláštěr byl založen Přemyslovci ve 12.století a na počátku 13. století zde pobývala a vzdělávala se i sv. Anežka Česká. K původnímu účelu sloužil po dobu šesti století, do konce 18. st., kdy byl přebudován na zámek. Po poválečném vysídlení majitelů o zámek „pečovali“ komunisté a v hospodářských budovách úřadoval státní statek.
K obnově kláštera v devadesátých letech pomohly polské sestry premonstrátky z Krakowa. Zajímavé je, že jejich klášter byl kdysi založen právě doksanskými. Jako by pomocná ruka podaná z minulosti. Od roku 1998 zde sestry žijí trvale a od roku 2003 se přestěhovaly z fary do opravených klášterních prostor. Takže rekonstrukce probíhá, byť pro nepozorné oko velmi skrytě. Sestry, kromě toho, že zde pěstují duchovní život, šijí i církevní roucha a připravují čajové směsi a likéry z vypěstovaných bylinek. A při mši krásně zpívají panenskými hlasy.
V kostele bylo poslední adventní neděli lidí dost. Težko říct, jestli je to poctivě vyšlechtěná místní komunita, nebo jestli zapracovaly Vánoce. Nicméně, příčka generačním spektrem to byla. Pan farář mluvil moc hezky, i k uchu neznaboha přiléhavě. Dokonce mě nerušila ani barokní tonáž inventáře, která mě v kostelech obecně odpuzuje a dusí, tady ta hnědo-zlato-modrá výprava působila vcelku útulně.
Procházka nádvořími a parkem byl balzám. Protáhli jsme se kolem vypálených, polorozbořených ruin hospodářských stavení do parku. Nádhera i přes sychravo a zimu zalézající pod oblečení. Ohře a osamělé pavilónky na jejím břehu, zákoutí vyvstávající z prostoru budí objevitelskou náladu, detaily vybízejí k proměně v zátiší v domu fantazie, třeba pařezy ozdobené kameny a ulitami šneků. Děti sem zřejmě chodí rády. Taky jsem se do jednoho takového v myšlenkách převtělila. Pěkný předvánoční čas.

Dveře doKorán V.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
V. Ukázky
Takže, místo prachu a Adamova žebra…
/II/
Súra 96
KAPKA PŘILNAVÁ
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
1 Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil
2 člověka z kapky přilnavé stvořil!
3 Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý,
4 ten, jenž naučil perem,
5 naučil člověka, co ještě neznal.
Ukázka poetičnosti Koránu:
/VI/
Súra 91
SLUNCE
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
1 Při slunci a jeho jasu,
2 při měsíci, když je následuje,
3 při dni, když je odhaluje,
4 při noci, když je zahaluje,
5 při nebi a při tom, kdo je vystavěl,
6 při zemi a při tom, kdo ji rozprostřel,
7 při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost
8 a vdechl jí hříšnost i bohabojnost!
9 Kdo ji očistí, ten jistě vydělá,
10 a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá.
A trocha kontroverze:
/CIII/
Súra 24
SVĚTLO
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
1 Toto je súra, kterou jsme seslali a učinili závaz-
nou; a seslali jsme v ní znamení jasná – se
vzpamatujete.
2 Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého
z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči
nim lítost, s ohledem na náboženství Boží, vě-
říte-li v Boha a v den poslední. A nechť skupina
věřících je svědkem trestu jejich.
3 A cizoložník se smí oženit jedině s cizoložnicí
nebo modloslužebnicí a cizoložnice se smí vdát
jedině za cizoložníka nebo modloslužebníka –
a takové sňatky jsou věřícím zakázány.
4 Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak
Nepřivedou čtyři svědky, zbičujte osmdesáti ra-
nami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné
svědectví, neboť to jsou hanebníci –
5 kromě těch, kdož se potom budou kát a napraví
Se. Bůh věru je odpouštějící, slitovný.
….

Dveře doKorán IV.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
IV. Učení Koránu
Nepopiratelná je inspirace islámu předchozími monoteistickými systémy, a to především některými sektářskými a apokryfními proudy, spíše než představiteli oficiálních církví. Nicméně postupný rozvoj rysů charakteristických pouze pro islám z něj nakonec vytvořil zcela samostatné náboženství. Jednalo se o vlivy jak čistě ideové, tak i politické a sociální.
Přísný monoteismus je základem islámu. Bůh je podle Muhammada dobrotivý a je to tvůrce, z čehož plyne i moc znovuvzkříšení, což je v arabském světě v dané době novinou. Po neúspěšných bojích s Mekkou se stává z Boha i soudce, který některé oblažuje milostí a některé odsuzuje k věčnému bloudění. Tomu odpovídá i funkce Mohammeda v průběhu času, kdy je nejprve poslem, zvěstovatelem, který nemá vliv na dopad svého učení. Posléze je prorokem, působícím již v prostředí seznámeném s islámem, kde nese zodpovědnost za život druhých ve víře, stává se hlavou náboženské obce, plní funkci soudce apod. Korán mekkánského období je zaměřený teologicky, Korán medínského období je již sociálně-politicko-etický kodex.
Islám uznává tři kategorie nadpřirozených bytostí: anděly, satany a džiny. Džinové pochází ze starého arabského náboženství, andělé a satani jsou původem z židovství a křesťanství. Všichni jsou absolutně podřízeni Bohu a nelze se jejich prostřednictvím na Boha obracet.
Po smrti se muslim dostává před poslední soud, souzen je podle víry a nevěrectví a podle dobrých a špatných skutků. Výstupem je buď cesta do ráje, nebo do pekla, instituce očistce chybí. Samotná víra, ani samotné dobré skutky k nasměrování do ráje nestačí.
Citace z výše uvedené publikace, str. 98:
„Od samého začátku proniká Koránem vědomí nutnosti sloužit Bohu, vyjádřit mu tak poděkování za všechna dobrodiní a současně se tak zachránit před trestem na onom světě. Člověk se rovněž musí plně spoléhat na Boha, být trpělivý vůči pozemským protivenstvím a neochabovat ve víře. Pevná víra (ímán) je nezbytným atributem muslima, avšak sama nestačí k tomu, aby přivedla lidi ke spáse, musí se k ní připojit i skutky. Ty lze rozdělit na dvě skupiny: jednak skutky lásky k bližnímu, jednak pak úkony kultovní, jejichž obecným cílem je vyjádřit oddanost člověka Bohu. Ovšem vést přísné dělítko mezi těmito dvěma skupinami je nemožné, neboť v Muhammadově povědomí obě splývaly v jedinou službu Bohu.“
Kultovními povinnostmi jsou 1/ modlitba, 2/ almužna, 3/ půst, 4/ pouť do Mekky

1/ Modlitba (salát) je nejstarší kultovní povinností – nejprve byla stanovena 2x, později 3x denně. Až po smrti Muhammada byla ukotvena povinnost 5 modliteb denně.
2/ Almužna (zakát) – slovo původně znamenající „očišťovat se, být zbožný“, jehož významem bylo i ve zřeknutí se části majetku ve prospěch potřebným. Tato ctnost byla hluboce zakotvena i ve staroarabské kmenové společnosti a v období působení Muhammada byla v Mekce v hlubokém úpadku. Korán nabádá ve jménu víry k podpoře chudých, sirotků atp. V medínském období se ze zakátu stává povinná náboženská daň, která má pokrýt jednak potřeby sociální, jednak slouží i k válečným přípravám a jiným politickým účelům.
3/ Půst (saum) byl přejatý z židovské praxe v pozměněné formě – putovní měsíční postní svátek, ramadán, praktikován od východu do západu slunce. Povoleno je zjemnění pravidel pro nemocné nebo cestující, ale s povinností pozdější náhrady nebo vyrovnání almužnou. Půst rovněž může sloužit jako náhrada za pouť, nebo jako pokání při porušení jiných předpisů.
4/ Pouť do Mekky navazuje na staroarabský zvyk, původní náboženskou pouť ke Ka´bě. Ve své době posloužila i jako politický symbol – získání Mekky pod svou nadvládu. Vrcholem poutních obřadů je obětování zvířete. Ta jsou posléze rozdána mezi potřebné.
Mezi kultovní předpisy lze počítat i pokyny ohledně jídla a pití, které jsou výsledkem interakce s židovskou kulturou, nicméně jsou méně přísné. Zakázáno je požívání zdechlin, krve, vepřového masa a nerituálně zabitých zvířat. Zákaz alkoholu /resp. prvotně vína/ se odvíjí od Muhammadových nepříjemných zkušeností s opilými věřícími.
Muhammad pečlivě rozpracovává etickou část svého učení a nahlédnutím může být citace ze str. 103:
„…rozvíjí Muhammad své etické učení do větší šíře. Nejpodrobněji je vyloženo v 17:23-41, kde tvoří jakési desatero, které se sice liší řadou detailů, vyplývajících z jiného sociálního prostředí, od starozákonního, avšak celkovým duchem je s ním totožné. Hlavními zásadami tohoto desatera jsou: nepřidružovat nikoho k Bohu, ctít rodiče, být laskavým k rodině a příbuzným, nezabíjet děti (dcery) z obavy před zchudnutím, nedopouštět se cizoložství, nezabíjet neoprávněně, dávat správné míry a váhy, nedotýkat se jmění sirotků, dodržovat smlouvy, nenásledovat něco, o čem nemáš vědění, nechodit pyšně a domýšlivě po zemi. Je samozřejmé, že k těmto základním morálním příkazům přistoupily během doby ještě další: čestnost, upřímnost ve slovech a činech, odsuzování pokrytectví a lakoty. Korán doporučuje vyhýbat se špatné společnosti, mlčet o nedostatcích druhých spíše než o nich veřejně hovořit, zdržovat se posměšků, hrubých řečí a urážek, nepřísahat zbytečně, být zdvořilý a ohleduplný ve vzájemných stycích, nevstupovat do domu jiného bez dovolení a ohlášení apod. Mnohé z těchto příkazů a doporučení patří spíše do příručky o dobrém chování, avšak svědčí o Muhammadově usilovné snaze po co největší harmonii v lidských vztazích a po zjemnění hrubých mravů tehdejší epochy a prostředí.“
V Koránu nejsou uvedeny tresty za porušení příkazů, zhodnocení je ponecháno k poslednímu soudu. Nicméně zjevně Muhammad nepotírá krevní mstu za zabití, zřejmě proto, že se neodvážil zasahovat do silně zakořeněných kmenových práv. Stanovil však, že krevní msta může být provedena jen na skutečném pachateli zločinu, popř. že je možno (a doporučeno) situaci vyřešit výkupným.
Sporným tématem je trest za cizoložství, které je pokládáno za jeden z nejtěžších hříchů. V Koránu je trestem bičování 100 ranami obou provinilců a zákaz vstoupení do dalšího manželství s věřícím či ctnostným. K ochraně žen před křivým svědectvím slouží podmínka, že cizoložství musí být prokázáno čtyřmi svědky. V Koránu není zmíněno ukamenování, které se v islámu traduje nepodloženě svatým textem.
Žena je ve společenské hierarchii o stupeň níž než muž, mužům je v Koránu nakázáno jednat se ženami laskavě a spravedlivě. Povoleno je manželství se 4 ženami, ovšem pokud muž není schopen nestranného jednání, má mít ženu pouze jednu. Počet konkubín je neomezený. Pokyn zahalování obličeje na veřejnosti není v Koránu zmíněn.
Zakázány jsou příbuzenské svazky, rozvod je poměrně jednoduchý, ale je nutno dodržet určitá pravidla, např. ochrannou lhůtu před vyhnáním z domu, pokud by žena mohla být těhotná. Žena musí být po svatbě majetkově zajištěná pro případ rozvodu či úmrtí manžela. V dědictví není upřednostňován ani prvorozený syn, ani potomci mužského pohlaví. Lichva je přísně zakázána. Korán akceptuje otroctví i sociální nerovnost, nicméně předkládá opatření, kterými lze tyto aspekty společenského života zmírnit.

Dveře doKorán III.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
III. Korán formálně
Korán je svaté písmo muslimů, existující od věčnosti a nezávisle na našem vědomí, které bylo zjevené Prorokovi. Slovo „qur´án“ znamená přednášení, recitování, popř. přeneseně čtení. Setkat se můžeme také s názvem „al-kitáb“, což znamená písmo, kniha, a které má širší význam. Qur´án jsou jednotlivé části/čtení al-kitábu, knihy.
Korán se skládá ze 114 kapitol – súr, různě dlouhých, oddělených od sebe záhlavími, které slouží jako identifikační údaj o názvu, pořadí, původu, délce a sdělení súry. V době Muhammadově súry názvy neměly. Místo něho jako dělítko mezi nimi sloužila tzv. „basmala“, kterou májí všechny, kromě jedné. „Basmala“ je zkratka odvozená od věty „Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím“, což znamená „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“. Podle různého způsobu dělení veršů je jejich celkový počet 6204 až 6236.
Záhadou jsou dvou- až čtyřčlenné skupiny písmen hned za basmalou u 29 súr. I ty přispívají k rozdílnému počítání veršů a jejich význam/funkce nejsou známy. Interpretace muslimů kolísají od „nevysvětlitelného božího tajemství“, přes zkratky božího jmena až k číselné mystice. Evropských verzí je také několik. Nejsušší z nich udává, že jde o omylem přepsané poznámky/značky osob, které Korán uspořádávali a přepisovali. Barvitější verze pak podezřívá Muhammada z pokusu o navození tajemna.

Korán byl prvotně pouze recitován. Vznikal v průběhu dvaceti let prorokovy činnosti a v některých ohledech byl průběžně modifikován, včetně popření (ale nevynechání!) pasáží, dle aktuální situace. Až později byl zaznamenáván a čten. Styl Koránu je básnicky barvitý, velmi různorodý. Odráží se v něm způsob postupného vzniku a prvotní deklamační záměr. Obvyklejší jsou krátké, několikaveršové súry, ale je zde i několik rozsáhlejších celků, mnohdy uměle pospojovaných bez ohledu na tematiku. Najdeme zde monology v ich formě či v plurálu majestatu, kdy hovoří Bůh ústy Muhammada, dále dialogy, podobenství, metafory, přísahy, výroky. Jistá únavnost při čtení plyne z opakovaných pasáží ke zdůraznění a potvrzení sdělovaného.
K písemnému uspořádání Koránu došlo až po Muhammadově smrti. Za jeho života zapisovali zjevení oficiální sekretáři a popř. písma znalí muslimové pro svoji potřebu. Nedokonalost arabského písma a záznamu byla vyvážena tím, že mnozí muslimové znali Korán zpaměti. V roce 633 byl sepsán Korán hlavním Muhammedovým sekretářem. Dále existovaly ještě 4 verze Koránu, používané napříč arabským světem. Asi desetiletí poté byla redakční komisí v čele právě s hlavním sekretářem Muhammada kodifikována jediná platná „uthmánská“ verze Koránu, tzv. kanonická Vulgáta, která všechny ostatní verze časem nahradila. Fantastický je způsob řazení, který komise zvolila – od nejdelší po nejkratší súru a zároveň je opatřila názvy. Tak doznal Korán dnešní podoby. Citace z výše uvedené publikace, str. 78:
„Kanonizovaný systém řazení naprosto zkresluje a staví na hlavu přirozený sled vývoje koránských myšlenek, neboť na samém začátku se octly súry z medínského období, kdy již islám měl za sebou deset let vývoje. Je přirozené, že tyto súry předpokládají znalost již dříve přednesených částí, které jsou však v knize umístěny mnohem dále. Toto uspořádání současně znesnadňuje čtenáři porozumět vlastnímu vývoji Muhammadových náboženských představ, neboť súry, jež vznikly na samém počátku jeho prorocké činnosti, jsou nyní řazeny na konci.“
Roztomilé je vyjádření předního tradentu (učitele?) Íkrima z 8.stol., který prohlásil, že i kdyby se všichni lidé a džinové spojili, nikdy by nedokázali uspořádat Korán chronologicky. V českém překladu je uvedeno chronologické řazení dle dr. Ivana Hrbka.
Další pozoruhodností je, že arabské písmo v době vzniku bylo značně nedokonalé. Citace ze str. 73:
…“nedostatky tehdejšího grafického systému způsobily, že jak „uthmánské“, tak i pozdější exempláře Koránu vykazovaly mnoho nejasností nejen ve vokalizaci, tj. v naznačení samohlásek, nýbrž i v konsonantní osnově, neboť arabské písmo ještě neužívalo diakritických bodů, jež odlišují od sebe písmena stejného základního tvaru. Docházelo proto k značně odlišnému čtení samohlásek – což samo o sobě stačí, aby se změnil smysl slova – , nýbrž i k různočtení konsonantní osnovy. Z této nedostatečné grafické základny pak vyrostly varianty čtení, které se však týkají jen určité části koránských slov, nikoliv celého textu. … V 10. století se pak stalo ortodoxní doktrínou, že Korán je možno číst sedmi kanonickými způsoby…“
K celkovému zmatení dojmů lze ještě přičíst zpochybňování o autentičnosti textů. V muslimském světě se jedná především o postoje ze sektářských populací, jeden příklad za všechny: ší´ité postrádají verše o jasně jmenovaném následníkovi Proroka – ´Alím. Nicméně svoji správnou variantu nikdy nenabídli a věří, že ji odhalí až skrytý imám při svém příchodu před soudným dnem. Evropští vědci se kloní k názoru, že nic podstatného nebylo z textu vynecháno ani k němu nebylo přidáno.

Dveře doKorán II.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
II. Muhammad v Medíně a zase v Mekce
V Medíně se z Muhammada stává z náboženského hlasatele i politik, zákonodárce, soudce a vojevůdce. Společnost stmeluje na základě společné náboženské ideologie. Svazky rodové, klanové a kmenové se stávají podružné, byť Muhammad v tomto období rozpracovává kromě společenských zásad i zásady soužití v rodině.
Informace o společnosti v Medíně lze čerpat z dokumentu „Medínská ústava“. Popisuje jednotlivé složky společnosti a dokumentuje, že islamizace obyvatelstva byla postupná. V Medíně žije i židovská populace. Na interakcích s touto skupinou lze nádherně dokladovat, jak flexibilní je „jev“ zvaný víra, pokud je třeba. Citace z výše uvedené publikace, str. 34:
„Muhammad považoval od samého počátku své učení za totožné s tím, jež hlásali staří izraelští proroci, případně Ježíš. Při příchodu do Jathribu očekával, že tamní židovská obec jej přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších poslů, zejména Mojžíše. Avšak k jeho hořkému zklamání se nic takového nestalo, ba naopak židé začali napadat základy jeho učení, poukazujíce na zjevné rozpory mezi Starým zákonem a Koránem. Z toho potom vyvodili, že Muhammad není žádným prorokem a Korán žádným božím zjevením; to bylo pro Muhammada velkým nebezpečím, neboť jeho autorita v Medíně se zakládala právě na jeho víře v jeho poslání.


K rozchodu s židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl „quiblou“, tj. směrem, jímž se věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a půst. Když však se polemické útoky stávaly prudšími, musil Muhammad změnit svou politiku a začal rozvíjet svou koncepci Abrahamova náboženství; nemohl popřít rozdíly, které existovaly mezi koránskými a starozákonními příběhy a učením, a proto dospěl k závěru, že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Abraham se stal představitelem základního a dokonalého monoteistického učení, tzv. „hanífem“; další proroci byli sesíláni, aby toto náboženství utvrzovali, avšak přes jejich úsilí židé – a později také křesťané – se od něho odchýlili, provedli změny v Písmu svatém a nyní se brání proti pravdě, kterou přináší Muhammad, aby obnovil původní čistotu Abrahamovy víry. Polemika s židy byla ostrá a Muhammad asi v roce 624 dospěl k závěru, že se mu nepodaří odpůrce přesvědčit o správnosti svých názorů, a vyvodil z toho důsledky jednak náboženské, jednak politické. Otočil „qiblu“ ke Ka´bě, kterou spojil s působením Abrahamovým, zavedl půst v měsíci ramadánu a místo soboty se stal pátek dnem svátečním, spojeným s kázáním a společnou modlitbou v poledne.“
Muhammad se činil i v politice směřované zevně, jeho cílem bylo fyzické i myšlenkové „opanování“ Mekky. Vzhledem k tomu, že Medína ležela na obchodní cestě mezi Mekkou a Sýrií, nabízelo se jasné řešení, jak zahájit ataku Mekky. Napadání karavan bylo hrozbou odříznutí Kurajšovců od zdroje bohatství z obchodování a tím zasažení Mekkánců na nejcitlivějším místě. Zajímavostí je, že nová ideologie pomohla překonat původní, byť oslabenou, soudržnost mezi arabskými kmeny a překonat i strach z dosud respektovaných a obávaných Kurajšovců. Následuje řada bojů mezi těmito dvěma městy, více či méně úspěšných. Zásadní bylo, že první významnou bitvu, ve které byla zjevná převaha na straně Mekkánců, vyhrál Muhammad a enormně tak posílil svou pozici i pozici islámu. O motivaci muslimů kořistí nemluvě. V mezičase se také sílící Muhammad vyrovnal s židovskou obcí v Medíně, a to tak, že je vyhnal. Zároveň pokračoval zřejmě relativně nenásilnou formou v získávání dalších arabských kmenů ve svém okolí pro svou věc.
Další ukázka je dokladem Muhammadovy geniality jako stratéga a vůdce, str. 40:
„V březnu roku 628 se Muhammad rozhodl uskutečnit „umru“, tj. malou pouť, jejímž jádrem jsou kultovní obřady okolo Ka´by. S patnácti sty muslimy se se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí-li se muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání u al-Hudajbíje na okraji posvátného mekkánského okrsku byla uzavřena smlouva, v níž bylo ustanoveno, že v tomto roce se muslimové vzdálí, avšak v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí své město, aby muslimové mohli vykonat své poutní obřady. Dále bylo dohodnuto, že obě strany se na deset let vzdají nepřátelství a že bude povoleno kmenům volně navazovat spojenectví s tou či onou stranou; to bylo výhodnější pro Muhammada, jehož moc byla větší a přitažlivější pro beduíny, kteří krátce nato začali přecházet z tábora Mekkánců do tábora muslimů. Smlouva u al-Hudajbíje byla velkým úspěchem Muhammadovým, který byl nyní uznán Mekkánci jako rovnocenný partner; kromě toho ukázala slabost Mekkánců. Mnozí muslimové však nechápali tento aspekt smlouvy a pokládali ji za nedůstojný kompromis s největšími nepřáteli islámu; vytýkali Muhammadovi, že cíle výpravy, pouti, nebylo dosaženo, a kromě toho zřejmě litovali, že jim unikla kořist, která by jim připadla při vítězném boji. Muhammad svolal všechny muslimy a dal si znovu přísahat věrnost a poslušnost. Tím překonal krizi, která mohla mít nebezpečné důsledky. Aby nahradil ztrátu očekávané kořisti, dal ihned nato rozkaz k pochodu proti židovské oáze Chajbaru.“
K definitivnímu ovládnutí Mekky dochází v r. 630. Nutno podotknout, že po vzdání se Mekky muslimům, Mohammed ušetřil životy Mekkánců, včetně životů úhlavních nepřátel. Po tomto vítězství vyslanci i velmi vzdálených kmenů z různých končin Arábie spontánně přicházejí do Medíny přísahat věrnost Muhammadovi. Kmeny křesťanské si mohly zachovat svou víru, ale musely se zavázat ke spojenectví. Muhammad se věnoval organizaci nového státu až do roku 632, kdy umírá. Náhrobek zbudovaný na místě jeho úmrtí je nyní součástí Prorokovy mešity v Medíně. Ta je druhým nejuctívanějším místem islámu.

Dveře doKorán I.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
I. Okolnosti vzniku islámu, Muhammad v Mekkce, hidžra
Islám vznikl na Arabském polo-ostrově v 7.stol. n.l. Tehdejší populace se dělila na putující beduíny a usedlíky v oázách a městech. Ti byli často původem kočovníci. Hierarchie společnosti se vymezovala pokrevním příbuzenstvím od rodů přes klany až ke kmenům. V čele komunity stojí náčelník, jímž se stává na základě svých schopností. Ve společnosti hraje silnou roli solidarita mezi pokrevně příbuznými. Regulátorem vztahů mezi komunitami je obávaný akt krevní msty, paradoxně funguje jako velmi dobrý „down“ regulátor zločinnosti. Arabština byla přes přítomnost dialektů srozumitelná všem.


Hlavní zdroje obživy jsou pastevectví velbloudů, koz a ovcí, částečně řemeslná činnost a zejména obchod.
Město Mekka je díky přítomnosti bohatých vodních zdrojů významnou zastávkou na obchodní stezce z jihu na sever, spojuje námořní cestu z Indie se Sýrií a Palestinou. Mimo to je v Mekce staré pohanské božiště Ka´ba, uznávané jako poutní místo. Všem je známá budova z černého kamene (snad úplně prvotně Saturnův chrám), vystavěna nad kamenem meteorického původu. V době poutí je to místo konání velkých trhů a výdělečné je pro Mekkánce i zajišťování služeb poutníkům. V 7. stol. jsou Kurajšovci hlavní obchodníci této oblasti.
Náboženství Arabů je v této době značně různorodé, od vyznávání džinů a démonů až k božstvům, jež jsou nejčastěji odvozena od nebeských těles, klasicky Slunce, Měsíc, Venuše. Přítomné jsou i komunity židů a křesťanů, ovšem nikterak rozšířené či vlivné.
Muhammad je nevýznamný příslušník rodu Hášimovců, z větve výše zmíněných Kurajšovců. Po svatbě s bohatou vdovou se z něho stává obchodník. Doba, ve které Muhammad zažije první zjevení, je příznačná rostoucím zhoubným vlivem bohatství na solidaritu ve společnosti, ta se drolí v přímé závislosti na rostoucí zámožnosti a moci jednotlivců. Psychická krize Muhammadova je vyústěním společenské a morální krize v Mekce. Zjevení se odehrávají formou transu nebo extáze. Jejich výstupem je propagace víry v jediného Boha, všemohoucího a dobrotivého a také posílení vědomí společenské vzájemnosti. Muhammada hlásá v úzkém rodinném kruhu, tajně. Zavádí modlitbu, která nebyla dosud v arabské společnosti zvykem a přidává k ní kultovní pohyby (stoj-úklona-pokleknutí), byť ty nejsou v Koránu popsány. Důležité je, že sám Muhammad důsledně rozlišuje zjevení a své vlastní výroky. Příznivci jsou především mladí lidé hledající novou životní ideologii. Menšinově se pak přidávají otroci a sluhové svých, tímto učením oslovených, pánů, či Arabové stojící mimo rodový systém. Celkem získá k osmi desítkám přívrženců. Z počátku sklízí výsměch oligarchů. Postupně se ale výsměch přetavuje do obav z ohrožení pozic. Roli hraje jednak silný akcent Muhammadova učení na podporu nemajetných, dále případná možnost jeho uznání prorokem veřejností. Z toho by pak plynula nutnost uznání jeho převahy nad současnými autoritami v Mekce a přenechání vedení města jemu. Dochází k zastrašování jeho i jeho přívrženců. V tomto několikaletém období prokazuje Muhammad silnou víru ve svá zjevení a prakticky rozpracovává islám z teologického hlediska do konečné podoby. Po smrti svého strýce a manželky Muhammad přichází o nezbytnou podporu a ochranu v rámci rodu. Dochází i k pokusu o jeho násilné odstranění. Muhammad zahajuje jednání s předáky oázy Jathribu (později Medíny), kteří doufají v Muhammadovu schopnost uspořádat tamější poměry. Roku 622 odchází do Medíny – Města Prorokova. Odchod z Mekky se nazývá „hidžra“ a je to počátek muslimského letopočtu. Slovo dnes často překládané jako „útěk“ má původní význam „přerušení kmenových a rodových svazků a vztahů a navázání nových“.

Istanbul

Istanbul je
kočkoland,
město čajové,
bosporský švihák,
překrytý kopulí.
Cesta do Istanbulu ruku v ruce s Waltarim, vytoužená po všech těch Pamukových vzpomínkách na město, uložených v jeho románech. Turecká pohostinnost začíná v letadle Turkish Airlines bohatým a chutným menu a pokračuje všude, kam strčíte nos, nebo jen upřete pohled. Ani zamotaná rezervace ve stylu „v našem hotelu o vás nevíme“ nezkazila dojem. Kebabárnu s ubytkem v prvním patře jsme nakonec našli.
Nad ránem se budím do polosna, táhlé tóny Allah Akbar mě zavádí do krajiny tisíce a jedné noci, vznáším se nad představou orientu, zkreslené do paměti. Chvíle s Šeherezádou a s Alibabou, s Aladinovou kouzelnou lampou na tržnici s kořením, putování Hedvábnou stezkou. Žádné konkrétní obrazy, jen očarování, které provázelo poslech pohádek v nedělním poobědním rozhlase.
Muezzini místo zvonů, čaj místo piva a trajekt jako mhd. Stávají se z nás trajektoví maniaci, krosíme průliv bez vylodění i několikrát za sebou. Racci jako kapitáni na stěžni. Pod Bosporem lze i metrem, připomíná to tranzit pod La Manche, jen s rozdílem překonávání hranice kontinentů. Střihli jsme si to dvakrát ve dvaceti minutách, závratná rychlost. Lokotka Orient Expressu před vstupem do metra vypadá jako omylem přerostlý angličák.
Památky a turistické cíle jsme absolvovali po staru, to znamená čelně. V hojném istanbulském turistickém provozu selfie tyč usnadňuje orientaci, komu vlezete do snímku a komu ne. Ti, s nataženou rukou s mobilem dalece vpřed, matou.
Večerní mešita otevírá náruč po denním shonu. Omytí nohou, botky do botníku. Soustředěná modlitba, pak poklona, nahoru a dolu, z kolen a loktů zpět na nohy a znovu. Medicínská mysl v tom hledá fígl; soustředěním ladí parasympatikus, prostocviky s chladnou vodou zase sympatikus, polechtání endorfinů a zpět do života, lépe a radostněji. Že by to bylo tak prosté? Zřejmě správce mešity mi daruje Discover Islam, zatímco Alex schytal přednášku o muslimech rovnou od účastníka modlitby. O to víc času mám na procházku zahradou. I večer a po dešti růže omamně voní.
Kromě památek všech historických forem a kulturních žánrů taky lidi. Ti, na které jsme zvyklí, čili „normální“. Na mužích těžko hledat něco charakteristického, fezy nenosí skoro nikdo, občasné široké kalhoty nevím k čemu přiřadit. Ženy jsou zajímavější ve smyslu zahalování, od šátků přes drdol až po ty, které ještě o jednu rychlost předhánějí model „tank“, tzn. škvíru pro oči. Ty mají přes průzor závoj. Zdánlivě uniformní černé přehozy přes oděv se při detailním pohledu liší kromě střihu a materiálu i zdobením. Podezřívám ženy muslimského světa, že i v tomhle způsobu odívání se dá hrát na haute couture.
Kdo dál? Čističi bot. Mimina v náručí žebraček, žebravé děti. Syrský pas v ruce jako mávátko. Popeláři, kteří svou práci nosí v ohromných vacích na zádech, bez rukavic. A všude kočky. Jedna spojitá tržnice v ulicích, tepající dnem i nocí, outdoor, indoor, hlahol prodávajících. Luxus vedle ruin, moderní s tradičním, pozlátko vedle fortele. Netradiční sladkosti, kterými se dá prvotřídně zabetonovat hlad, preclíky, kukuřice, ovoce, které v domácím prostředí dozrává do přirozené chuti.
Takhle jsme viděli istanbulské turistické aranžmá. Naše dovolená byla to, co o životě ve 14 milionovém Istanbulu nic nevypovídá.

Kříšení povadlého mládí

Od vínka se vstávalo těžko. Slušně se rozjíždějící večer s novými kolegy v duchu stmelujícího kafrání. Lenost v kloubech.
“ To najlepšie, čo v tebe je, to najlepšie, čo v tebe drieme, ak si to nepošliapeš sám, my ti to pošliapeme, kým so stádom nesplyneš. Zatlačí ťa do kúta únava a samota, okolie a zázemie zaleze a onemie, kým so stádom nesplyneš.“
A přece jsem je nemohla minout, studentská léta ( „kým so zatajeným dychom hľadám veľkú hudbu v malom rádiu“ ), kapela Živé kvety mi přijela až pod nos. Jdu!
„Netreba sa báť chodiť ráno za tmy, netřeba sa báť, keď slnko zapadá.“
Osvědčené místo Hospoda u Letního kina, záruka kvality. Už začali, jdete pozdě, směje se barman a plácne mi razítko na ruku, sníží vstupné. Koncert v proudu, lidí dost, ale před podiem prázdný prostor, klasika. A taky jedna nesměle se komíhající dívčina, svázaná pasivitou ostatních.
„Ľudia sa strácajú a ľudia miznú, stanú sa opakom samých seba. Niektorí zahorknú a navždy zhrubnú, keď zistia, že ich každý natrie na chleba.“
Na předkoncertního panáka není čas, šup do předních řad, ovíněná krev v žilách, rozprouděná rychlou chůzí na ostrov, hluboko zasuté texty teď jako rána palicí do hlavy, melodie jako déšť na vyprahlou zem. Vzklíčená energie z doby, která už není pravdou, skáču a točím se jako divá. Ve dvou nám to jde parádně, přidávají se další. Frajerka i vlasama do tváře potřepává, maník vedle hraje na imaginární kytaru s Kvetama. Lucie si už dávno nemusí na plakát dávat, že „slabým hlasom povedá silné vety„, je naprosto suverénní. Jaká radost vidět je v téměř nezměněné partě. V té partě, které jsme kdysi s kámoškou házely podprsenky koupené v sekáči, sámoška o pár čísel větší, aby měli radost.
„Po včarajšom koncerte hned je lepšie na svete. Vy, čo ste tu boli, vy to dobre viete.“
V rauši jsem se vrátila do vinárny, abych zjistila, že kamarádi zatím nikam nepopojeli. Překvapivě práce, práce, práce, únava, se stoupající hladinou alkoholu stoupá i ručička na tachometru ukřivděnosti.
„Sloboda je to, čo ťa najviac irituje, sloboda je to, čo ťa uráža a rozčuľuje,
sloboda je to, čomu tvoja duša nerozumie, je ako žena, čo ťa nemiluje.“
Slyšela jsem o kvízu, který měl ukazovat vývoj osobnosti a priorit v životě člověka otázkou: Kolik byste dnes dali za vstupenku na koncert kapely, kterou jste milovali před deseti lety? Většinová odpověď byla, že nižší než v mládí, kdy bychom za vstupenku klidně dali majlant, pokud bychom ho měli. Za Živáky bych klidně majlant dala i dnes, jenže jsem na ně musela napřed jít, abych si to uvědomila. A v tom je zřejmě občas zakopaný pes našeho stárnutí…
PS: Citace pocházejí z těchto písniček:
1. Kým so stádom nesplynieš
2. Ópium
3. Netreba sa báť
4. Čakám kým táto chajda spadne
5. Sladké večery v Stoke
6. Sloboda
7. Dni ako komíny

Tak říkajíc socka

Od vození si zadku v autě k autobusové kultuře cesta daleká. Socka, název transportu pro lid obecný, hromadný. Jak mě ten termín dřív štval. Taky jsem opovrhovala cestujícími první třídy. Teď, s věkem, zákon pohodlnosti udeřil. Vymoženost vlakové první třídy by bodla i v autobuse. Ticho, klid, čisto a světlo.
Ohrané lamentování starších generací, dalo by se říct. Ale to, oč tu běží, je posun v „nekomunikaci“. Je to obdobné, jako naříkat, že už se nescházíme u veřejných studní nebo pod lípou. Z jiného úhlu pohledu, lidé se vlastně baví – se svými mobily, baví se sledováním filmů, posloucháním hudby, mnohdy nejlépe bez sluchátek.
Nejlepšího kámoše z busu mám ještě z mobilního pravěku. Oba jsme se tehdy zasmáli holce ob sedačku, že paří na walkmanu celou cestu tutéž písničku. Zvuk přetáčení, palec s pamětí, vítězná melodie, která byla slyšet až k nám, protože široko daleko jediný walkman.
Teď zní dusot rytmů, pištivé komediální hlasy a intimní telefonní hovory na celý autobus.
„Nekecej, fakt si ho honíš v práci? Pouštíš vodu, aby to neslyšeli, jo?“ Nekecám.
Další kategorie jsou kolovrátky, které si krátí čas obvoláváním přátel a vyprávěním stále týž historek, nejlépe o dětech, při kterých šišlají. Knihu, rozevřenou na klíně, nezbývá než zavřít, nepřečtu souvisle ani odstavec. Mimochodem, za brzkých zimních večerů nemám šanci, ani když kolem nikdo nepovykuje. Světla v buse jsou přežitek, všichni čtou na podsvícených obrazovkách.
Vyšší kulturní úroveň nasadila energií překypující cizinka putující do Terezína, snad nějaká školní výprava, či co. Tančila při imaginární sluchátkové hudbě na sedačce vedle mě, nutno říct, že k mé osobě velmi opatrně. Jen zapomněla a patrně ani necítila, že má za sebou horký den v Praze. Jak dojemná byla tahle „smelly dancing queen“.
Abych nekřivdila, v autobuse to občas žije hodně. Naposledy to byl slet Avon Ladies, chystajících se zřejmě na pochod za nějakou osvícenou věc. Sebevědomá růžová trika zaplnila polovinu autobusu, hned se poznaly a pokud se neznaly, voňavá a lesklá růžovost je okamžitě stmelila. Silná a uvědomělá skupina na pochodu. V první bojové proti-linii manželé, pak tchýně, práce. „To si přece nemůžeš nechat líbit!“ Všechno špatně, jen občas pozitivní děti. Ještě že ten Avon! Svorně jsme s důchodkyní před uličku kroutily hlavou. „Dobře, že mi růžová nesluší“ šeptla mi stará dáma při vystupování z busu.

Nová kára

V den jejího převzetí divoké auto-moto sny. Sedím v prorezavělém vraku, je to hnědá škodovka sto dvacet. Z volantu stírám mazlavou hmotu podobnou chladnoucímu včelímu vosku a pod sebe cpu igelit, abych neseděla na olejem nacucané sedačce. Celá upatlaná, snažím se ten krám rozjet, čeká mě sto osmdesát kilometrů Německem. Vůbec mi nevadí, že auťák nemá kola. Zřejmě podvědomá rozlučka s mojí milovanou stařičkou Felicií. Už při prvním řízení novouše jsem si trochu provinile říkala, že se mi do staré plechovky vůbec vracet nechce. Považte, několik převratných změn! Stěrače stírají do-ko-na-le! Zafuněné okno se odmlžuje hned! Posilovač řízení! Chápete? Můžu se rozloučit se svaly na pažích, ale všechno uvnitř křičí, wow, je to bomba! Zázrak techniky! Motor šlape jako hodinky, tiše si vrní, při padesátce stejně jako při sto třiceti, rádio je slyšet stále, neblahá předtucha „už už“ vzlétnutí vozidla nepřichází. I na ostatní řidiče působí moderní karoserie uklidňujícně. Byť sto deset je stále sto deset, ať jedu čímkoliv, stará skořápka působí jako červený hadr na býka. Snaží se mě předjet za každou cenu. V novém vozítku a při původním způsobu jízdy bezhlavých rallye nápadně ubylo. Ba co víc, něco mi našeptává, že zřejmě budu častěji předjíždět já! Dokonce i něco jiného než traktory! A vůbec! Chce se mi všechno! Chce se mi na dálnici, chce se mi do Prahy, chce se mi za hranice, chce se mi všude, kam jsem se dřív bála! Budu lepším a krásnějším člověkem! Jo!
Tak takhle mě zfetovalo nové auto… Jak snadno se dá v té nakoupené euforii koupat, stále znovu a znovu se nechávat opájet leskem, oblými tvary, ušlechtilými vibracemi… A až to přestane fungovat, tak se určitě najde nové a ještě lepší auto! Vymazlené reklamy na auťáky začínají dávat smysl. Přechytrolínované dopravní značky omezující svobodu pohybu jsou na obtíž, vyzývají k nedodržování, chápu to! Jako by byly pro vozidla z automobilového středověku… (Je fakt, že tohle semínko pochybnosti už klíčí dávno. Proč mě někdo nabádá k brždění už kilometr před kruháčem? Tolik značek – 70-50-30? Stačí označit kruhák v dostatečném předstihu a jízdu přizpůsobím provozu. Nebo? Mimochodem, brzdy taky stojí za zmínku. Brzdí ladně, brzdí hned! Jsme u dalšího příslušenství nového miláčka – airbagy! Tak ty mi u Feldy psychicky chyběly od absolvování „kurzu smyku“. Ten byl vůbec úsměvný. Pamatuju si, jak nám pro začátek vysvětlovali teorii – „auta dělíme na ty s ABS a ty bez něj“. Pod lavicí jsem domů žhavila sms, jestli tuhle zkratku v autě mám. Přišla mi pobavená odpověď: “ No, to teda fakt nemáš.“
Další zaplesání – rádio. USB vstup, srdce se tetelí! Od profesního přesídlení na operační sály jsem tichomil obecný. Vymazala jsem ze svého života rádio, takové ty stanice, které hrají smyčky hitovek Zagorka-Hrůza-Klus (a jejich zahraniční obdobu) a které jsem ráda poslouchala jednou za čas, většinou při dlouhých cestách autem. Rozumějte, nic jiného naladit nešlo. Zjistila jsem, co nového letí a bohatě to stačilo třeba na měsíc. Nyní po každodenní vymejvárně šéfované sálovými sestrami (nekompromisně hájené pole působnosti: 1/stanice, 2/hlasitost) je uvaleno přísné embargo. Kolikrát nesnesu ani svůj oblíbený repertoár. Aj, to je smutný konec.
A proto závěrem k vlakovým přejezdům, to je teď taky téma-hit. Všímám si jich pečlivěji a musím říct, že dobře přehledných jich je fakt hodně málo. Většinou až tehdy, když je člověk čumákem vozu mezi kolejnicemi, aneb křáky, zatáčky, blízké budovy. Naštěstí jsou ve většině značené světelně. Strategie je tedy jasná. Na červenou stojím. Na bílou valím, co to dá, klidně i kapku víc, než předepsaných třicet…