od sebe k sobě

… aspoň ta vnitrostátní.

Pozor! Tento text je zcela nepokrytou reklamou na švestkovou dráhu.

Slovo dalo slovo a kamarádka nás nadchla pro výlet lokálkou, která si to harcuje mezi Litoměřicemi a Mostem. Lemuje jihozápadní hranici Českého Středohoří, tzn. výhledy přímo pohlednicové.

Není nad to mít kamarádek hodně. Jedna poradí, další se zúčastní. Jako konečnou jsme si vybraly Třebívlice, které disponovaly nejvyšším počtem kešek. Což byl důvod se třemi malými dětmi vcelku naivní. Každopádně cesta byla tak krásná, až mi bylo líto, že si ji neprojedeme celou.

Třebívlice jsou kouzelná vesnice s bohatstvím, které by člověk od dědinky s cca 800 stálými obyvateli nečekal. Vystoupíte z vláčku a už to začíná. Napřed celkem normálka – ruční pumpa na nástupišti (funkční), fotbalové hřiště (neoplocené, matky vědí), koně, potok Granátka (proč asi 🙂 ), koupaliště. A pak synagoga. Zámek. Muzeum Ulrike von Levetzow (dost zajímavá bába, mimochodem). Rybníčky rovnou tři. U jednoho z nich pískoviště s erárními hračkami. Vinařství Johann W. Lesopark s lavičkami a tajemnými sklepeními. Malebný hřbitov a kostel. Několik architektonických výstřelků, včetně domu se „zelenou“ střechou. Další koně. Židovský hřbitov uprostřed vinic.

A zpátky na vlak..

Dráha se švestková jmenuje proto, že v minulosti sloužila hlavně k dopravě zralého ovoce z bohatých okolních sadů do zahrady Čech, ale i dělníků mosteckých dolů. Vlakovou dopravu časem nahradila kamionová, přibyly autobusy, automobily. Dráha postupně upadala, až ji stát v roce 2016 prodal za šestimilionovou hubičku firmě AŽD a ta si začala hrát. Když si někdo hraje se 100 miliony, výsledkem může být ledacos. Tady se povedla nejmodernější lokálka v zemi a až bude jezdit bez strojvedoucích, tak i v Evropě. Coby uživatel si všimnete především čistých, prostorných vagónů, nízkopodlažního nastupování ve všech dveřích, obrazovky s trasováním, aktuálním zpožděním a dalšími info, free wifi a kávy/čaje zdarma. A pak je tu neviditelná technologie, která zrychluje dostupnost Mostu z Litoměřic o půl hodinu ve srovnání s autobusovou dopravou.

Třebívlice jsou zhruba ve dvou třetinách cesty a lámou se tu jízdní řády. Z Litoměřic pendluje vláček každou hodinu, ale z Třebívlic na Most už jen á 2 hodiny. Od prvního nakouknutí jsme tu na třetím výletě. Pelášíme na vlak s dětma, co to dá, nějak jsme se zakochaly u rybníků s kaprama. Do toho, jak to tak bývá, telefon. Tchýně nás chce oblažit dobrým srdcem. Na nádraží v poslední chvíli nastupujeme, uff, svlíkáme bundy, vytáčím tchýni a.. vlak se rozjíždí do Mostu.. Už mi nemuselo být líto, že dráhu neuvidím celou. Kromě krásných panoramat jsme viděli i mostecké bronx nádraží. A autobusák duchů, který je hned vedle.

Když máte hodinu se skoro tříleťákem a kočárkem k tomu, může to být hodně i skoro nic. Rozumně jsem zvážila, že Severku ani přestěhovaný kostel nestihneme (ani linkáčem, byť obé č. 16 – konečná Nové krematorium). Na kostel jsme koukli z dálky, od nádraží je vidět celkem dobře. Místo toho jsme zjistili, kam chodí mosťané kálet, když nechtějí použít nádražní wecko. Mimo to, na zrušeném autobusáku, kromě počínající hromady kompostu, už rostou ze stříšek nad nástupišti krápníky. Brzo to bude další turistický cíl. Nakonec mě zachránil bagr. Spokojená skoro tříleťačka znamená spokojená matka a to zase vede ke spokojenému kočárku.

Na nádraží jsem měla jediný problém, nenašla jsem jezdící schody i dolů, popř. výtah. Než jsem se stihla pořádně rozčílit, (nebo na to už spíš neměla sílu), přihnal se ke mně moc milý zaměstnanec drah a s kočárkem mi z obřího, strmého schodiště pomohl.

Švestkovému průvodčímu vůbec nevadilo, že jsme se mu do vlaku nacpali o 15 minut dřív, uvařil nám čaj a posléze pustil mega výhled na sopky ve směru Most – Litoměřice.

Což se dneska zdá jako sen. Ta svoboda pohybu. Ta svoboda nebýt ostražitý.

Mnoho síly všem!

PS: Odkaz na to, k čemu Ulrika Goetha vlastně inspirovala…

Donedávna jsem byla hrdá na to, že se umím postarat o své auto. Zkontrolovat kapaliny, vyměnit kolo, sem tam nějakou pojistku.. Teď už hrdá nejsem, buduju si totiž „solidní“ pověst u hochů v domovském autoservisu. Myslím, že mi interně říkají “ Klakson troubí, stěrače stírají…“

Klimatizace je sviňa

Na konci školního roku, vedro jako blázen, vyrazím načančaná s načančanou dcerou na koncert tchánova dechového orchestru do Prahy. Po pár kilometrech se rozsvítí kontrolka – olej. Jako poučená řidička okamžitě zastavuju a kontroluju. Ryska je opravdu umazaná na spodním okraji. Jenže stát tady na rozžhavené silnici a čekat na pomoc, to se za chvíli upečeme. Ale pozor! Znovu nastartuju a kontrolka mlčí. K nejbližší benzínce naštěstí co by kamenem dohodil, tedy risknu to a kupuju olej. Dolévám a v šatičkách, co to jde nejcudněji, koukám pod auto, jestli se tam nedělá kaluž. Nic. Pro jistotu volám na asistenci, prý to mám za chvíli zkontrolovat a když olej v nádržce zůstane, můžu jet dál. Jsem pár kilometrů od domova, s časovou rezervou, otáčím se a dívám se, jestli není flek od oleje na parkovacím místě, kde jsem před tím stála. Opět cudné naklánění se pod auto, které mezitím obsadilo plac.

Pokus číslo dva. Jedu zase přes benzínku, tankuju, odcházím platit a najednou vidím, jak z vedlejšího auta chlapík civí pod moji káru. Zaplavil mě větší adrenalin, než kdyby mi zíral pod sukni. Když se vracím od pokladny, nenápadně, dnes potřetí, koukám pod auto. Kaluž jako hrom. A tu mi to dojde! Naše divoká víkendová jízda po turistické trase do kempu kdesi u Ohře. Nadskakovali jsme jako mopslíci. Určitě musí být díra v olejové vaně. Někde se to ťuklo a teď to doprasklo. Dál už je to prozaické, volám do „svého“ servisu, přijedou, odtáhnou, zkontrolujou… a olejová vana úplně v pořádku. A prej: příště se, paninko, podívejte, jestli je to fakt olej. Ona v těhle vedrech taky takhle kondenzuje klimatizace… Dva tisíce komínem.

Světla to taky nemaj´ lehký..

Jedeme totál naložení, jak to tak se dvěma dětma po Vánocích u rodičů bývá. Jedeme večer, takže tma. A každou chvíli mě protijedoucí auto problikne. Jsem si jistá, že dálková světla zapnutá nemám a tak dodržuju rychlost a čekám na policejní kontrolu maskovanou křovím, zastávkou, zapadlou odbočkou. Nic.

„Takhle mě problikávali, když mi nesvítilo světlo,“ pravil muž. Vidím sice parádně, ale nedá mi to a v nejbližší dědině kontroluju světla. U středu svítí míň, ale obě stejně. Některá protijedoucí auta to tak mají také. Jedeme dál, protijedoucí blikají jako navedení. Nikde žádná havárie, kolona, nic.. O víkendu máme jet delší trasu, rosničky hlásí sněžení (haha, ale co kdyby!), raději se objednávám do servisu. Není nad to se se dvěma malejma dětma vtěsnávat se ve stylu „šlo by to ještě před víkendem?“ Nakonec dostávám celkem lidskou hodinu, jedeme. Kontrolují. Všechno v pohodě.

„Vy jste ta s tou olejovou vanou, že jo“ předává mi chlapík zpátky klíče… Moje moto-sebevědomí padá k nule..

„Nojono.“

„A cajti po cestě žádní?“

„Ne..“

„A nebyla jste moc naložená?“

„No, to jsem celkem byla.“

„Kufr vám může zvednout předek auta a oslepujete pak protijedoucí. A od toho je takový kolečko u volantu, sklopíte tím světla. Pojďte, já vám to ukážu…“ Chybělo jen: víte, čemu se říká volant, že jo?

Tohle bylo za pade :).

Ráda bych tu vytasila historku do třetice, ale nemám. Možná byste mi poradit, co na kluky ušít, aby měli radost.

Nějaký nápad? 🙂

sněhové vločky ve správný čas, květiny jen k příjemným příležitostem

Rok 2019 se chýlí ke konci. Konečně, chtělo by se dodat. Ať už objektivně, nebo zostřenou optikou, je bohatý na události, vedle kterých ty pěkné blednou. Příslovečné neštěstí, které nechodí po horách, letos obešlo velkou část mé rodiny i přátel.

Člověk pak takhle zjistí, že hospic je pozitivní místo, kde se povyšuje realita přidanou hodnotou smyslu v čiré podobě. Zjistí, že tabuizace smrti před malými dětmi je nesmysl, děti se umírajících ani nebojí, ani neštítí a dokonce některé vidí anděly. Nebo to aspoň říkají. Člověk zjistí, že relativita v čase je mocná a první porod byl vlastně úplně super. Že nějaká výpověď z bytu ho nechá ledově chladným. A když se to hroutí skoro na všech frontách, zjistí, že opravdu nemá cenu vyčerpávat se myšlenkami na “ co by, kdyby“ a hasí jen ten nejakutnější požár. Ono toho spoustu mezitím „vyhnisá“ samo.

Při tom všem je dobré vydolovat z paměti i pěkné zážitky a upřímně si přiznat, že jsou dokonce pestřejší, než kdyby smutku nebylo. Jó, tehdy bylo dobře a chce se věřit, že bude zas.

Další zjištění, které šlamastyky přináší, je, jak moc přátel máte. Zrovna jako se po narození prvního dítěte vynořila „mateřská mafie“ – kámošky zkušené matky, které vás zásobí oblečky na rok dopředu, zajistí krosničku- chůvičku- šátek…, a ještě mají radost, jak ekologicky se chovají, to je pohádka. Stejně se zhmotní záchytná síť přátel, která nešťastnou situaci podepře a zastabilizuje. Někdo cennou radou, někdo skutkem, svou přítomností. Slovy vděku ani penězi se to nedá vyjádřit. Rodina a přátelé. Bohatství našich životů. Kéž můžu být někdy na oplátku platná.

PS: A jak poznáte, že už jsou krize za vámi? Když vás opět rozčilují blbosti, jste protivní z únavy nebo jen tak a už zase řešíte klimatickou krizi, úpadek mravní ve společnosti a politice zejména, a přece jen něco pod ten strom, že jo…

Muž mě vzal na kulturu. Připadala jsem si jako před 13 lety, když jsme se seznámili. Ne pro závan romantiky čerstvě zamilovaných, ale pro údiv, co všechno je možné. Tehdy děvče z těžce exaktní fakulty bylo ve společnosti studentů fildy v Týnské literární kavárně úplně paf. Ostatně, exotika vzájemná.

Za těch pár let jsem si na specifikum čistě humanitně vzdělaných lidí zvykla, nicméně tohle performance bylo silné kafe. Resp. ne-performance. Z youtube představený projekt, kde se snoubí čtení poezie, improvizovaná hudba a improvizované čmárání plnicím perem na meotaru. Dokonce je to mezinárodní záležitost. V Praze s účastí ukrajinského velvyslance a jeho manželky. Na webu, který má špatně rozluštitelné jméno, rozdILovI.org, můžete shlédnout záznamy life produkcí a vyrobit si originální pohlednici. Ty jsou pěkné.

Ale co dělá celý program životným? Společensky nosným? Dobře výdělečným? Netuším. Jediná možná odpověď je osobnost básníka, dobrá duše, která dýchá a tvoří pro Ukrajinu už přes dvě desetiletí. Bard, zpívající napříč společenskými skupinami, s pestrou paletou témat. S přesahem do politicko – sociálních aktivit. Jeho tvorba je opravdová, oslovující, živá a jeho texty se můžete potěšit zde. Serhij Žadan.

A k tomu si vyrobte e-pohled. A pošlete si ho mailem, nebo na fb. Bez uhlíkové stopy.

PS: Skautský institut na Staroměstském náměstí – deset bodů z deseti!

Vypadá to, že tentokrát nic souvislého nenapíšu. Líná hlava a na duši mělko. Poslední prázdninový víkend se spolužáky z vejšky, letos jedenáctý. V novohradských jižních Čechách to skoro vypadá, jako by nám kůrovec lesy nesežral a vody bylo víc než dost. Pohodový program dává zapomenout na životní nejistoty, které ne a ne přijmout jako běžnou součást života. Dvourychlostní silnice komunikačních schopností: pracující versus matky na rodičáku. Některé z nás zvládají oboje a stojí mezi oběma proudy rozkročené. Lámu si hlavu, jestli se zaměstnaných klimatická změna a ekologie nedotýkají, nebo jestli se o tom jenom raději nebaví. Taky politika je tabu.

Náhodně se mi vynořují zážitky posledních dnů.

V jednom z několika deštivých dnů jdeme na procházku do lesa. Dávno zapomenutý pocit. Jdeme v mraku, vlhko a úplně jiné lesní ticho, než za parna. Tišší a jemnější. Všechno voní hlínou a barvy jsou i přes mlhu temné, syté. Půda pod nohama je měkká, jehličí jako hebký polštář, listy na stromech se lesknou. Kameny studí a kloužou. Sojky nezklamou a vřeští jako paviáni. Hlídačky nejen Krakonošova.

Plavba na parníku po Vltavě tam a zpátky, směrem z Troji máme parník pro sebe. Účko, které řeka obtáčí kolem Holešovic mě orientačně mate, plujeme směrem z Prahy úplně opačně, než když řídím auto. A přitom obé vede finálně na sever.

Čápy s modrýma očima v záchranné stanici Falco. Zaklánějí hlavu a neuvěřitelnou rychlostí klapou zobákem. Netopýr je stejně hebký jako krtek. Svítivé oranžové oči výra velkého. Jezevec má obří tlapky a luňák ocasní pera místo do vějíře do tvaru V, jako vlaštovka. Lišák šedivec, plachý a zvědavý zároveň, nehne se zpoza kotce, ale pečlivě nás sleduje na každém kroku. Všichni mají rádi piškoty, jen srnky jsou naučené na ovesné vločky. Království v Dolním Týnci u Třebušína.

Bonus ze zoologické – když se narodí žirafa, měří 170cm. Mých 160cm se směje:)

Les splněných tužeb je pod Vlhoští, ale tentokrát jsem ho nepoužila, resp. nechala jsem si stejné přání jako minule. Jak by to vypadalo, kdyby to šlo tak snadno.

Tři týdny utekly jako voda. Několik návštěv, několik výletů. A nově objevený společník, nejspolehlivější ze všech – mandelinka bramborová. Provázela mě každým dnem, někdy dvakrát. Byla na místě, kdykoliv jsem na ni pomyslela, vždycky na mě měla čas, nikdy nezklamala. Malý brouk v pruhovaném mundúru a jeho čtyři oranžová larvální stádia.

Každý rok je vyčleněno alespoň deset řádků záhonu na brambory, spíš víc. Letos šestnáct. Je z toho zásobička na zimu, většinou vydrží až do raných brambor dalšího roku. Loňský rok nikoliv. Mandelinka úřadovala zdatně i přes několik druhů postřiků, takže finálně se ukázalo sbírání ručně jako nejlepší řešení. Letos jsme se postřiky nezdržovali. Listy s žlutými vajíčky, mini larvičky, měkounké larvy, které sedí na listu jako přilepené, a pevní brouci, kteří padají, jen se do listu drkne. Perfektně zmapovaný cyklus. A řeknu vám, je to posedlost!! Dokonalé soustředění při prohlížení stonků vyčistí hlavu, meditace hadr. Zadostiučinění s každou sebranou potvorou se sveze kanálem latentní agrese nahromaděné během dne. Potěšení z plnícího se kelímku, úspěšného lovu. Soupeření s dalším predátorem při dobývání potravy dodá obživě grády. Prostě nečekaná realizace! Ale taky úleva, že nejsem zemědělec…

Co se ještě vešlo mezi venčení psa a sběr mandelinek? Třeba hledání „ztracených míst“ v okolí rodiště, prima počin Lužického horského spolku, o kterém jsem nikdy dřív neslyšela. Našli ruiny v krajině, našli k nim pamětníky a u každé haldy si můžete stáhnout QR kód s natočeným filmkem, umístěným na youtubku. Tu bývala restaurace, tady poustevna, támhle rybníček, atd. adt. Moc pěkná záležitost.

Což mi připomíná, že když se někam jede vlakem, je dobré si zkontrolovat, jestli se vás netýká výluka. Obzvlášť, když chcete jet sice předposledním spojem, ale zato v osm večer a s malým děckem. Může se vám stát, že budete na zastávce vlaku koumat, proč ten vlak nejede a nejede a proč vám přímo před nosem, teda skoro – na druhé straně rybníka, profrčel v ten samý čas autobus. Podvečerní procházka, která nasedla na předchozí procházku desetikilometrovou naštěstí skončila v duchu mezilidské pomoci, i když se pan řidič výlukového autobusu, kterého jsme si stopli při jeho nekonečném pendlování, tvářil jako mlejnek na lidské maso.

Dítě výlety oceňovalo obzvlášť. Dost často spontánně zulo botky a vyrazilo. A: Maminko, taky! Trávníky umíme, písek taky, ale že je měkké i jehličí, to bylo celkem překvápko. Jako nejhorší jsem vyhodnotila šišky a větvičky, všechno ostatní se celkem dá. I kamení. Jedinou nevýhodkou jsou neumytelné nohy. To je v naší společnosti těžký prohřešek, u žen obzvláště. Ale možná se trendy změní, protože v Praze se už dělá pro děti interaktivní dílnička, kde mohou mláďata čichat k listí, hladit si kůru kmenů stromu a dokonce okusit i chlad kamenů. To vše pro děti od 5 do 12 let, za pouhých 120korun vstupného, případný doprovod + 60Kč. Možná na dalším workshopu dojde i na chůzi na boso.

Téměř po roce jsem jela zkontrolovat Litomyšl. Je stále krásná, živá a srdečná. Záminkou tentokrát byla Smetanka, báječný nápad mé bývalé kolegyně. „Přijeď, mám pro Tebe lístek!“ 🙂

Ubytovala jsem se už poněkolikáté na kouzelném místě, stále ještě v lese a stále ještě u potoka, mezi Poříčím a Budislaví, v Domě u bratří Čapků. Tentokrát mi klíče předával úplně neznámý správce, mladý kluk v montérkách, vonící po čerstvě pokosené trávě. Pár stébel upomínkově zachycených ve vlasech. Zřejmě nadšený, že mi nebude muset vysvětlovat pravidla ubytování, mi dal rovnou slevu a zase honem za prací v konečně chladnoucím dni.

Bratři Čapkové lákají zajímavé existence. V minulosti tu nocoval třeba Havel. Při posledním pobytu jsem si užila mistry světa v jízdě na skejtu, neuvěřitelní maníci! 🙂 Tentokrát jsem potkala fotografku architektury z Rakouska, která jela fotit Litomyšl. Což by nebylo tak zvláštní, kdyby mě milá dáma nevyvedla z míry tím, že mi popisovala kde jaký architektonický skvost z Litoměřic. Prý tam nefotila profi, jen byla na pár výletech..

Samotná Smetanka byla báječná a nechci ji líčit, prostě někdy jeďte, stojí to víc než za to. Co bych však ráda zdůraznila a čehož si doufám všimlo co nejvíc lidí, podle čeho by si módní policie konečně mohla opravit svá zamrzlá pravidla, byly chloupky v podpaží jedné krásné mladé dámy. Nosila si je s takovou grácií, že doufám, že zasadila semínko nového stylu. Pramínek kaštanových vlásků se leskl hebkostí, zrovna zval k pohlazení, doslova provokoval jako chundelatá číča: sáhni si! Jestlipak je možné docílit i po letech holení tak hezounkého porostu? A zdalipak to funguje i v jiných partiích?

Litomyšl tentokrát získala i body politické. Starostovi se podařilo Andrejkovi the first rozmluvit volební kampaň v rámci proslovu na Gastronomických slavnostech M.D. Rettigové. Což není jen sympatické gesto, ale také logický krok, ANO totiž v Litomyšli ani nesestavilo kandidátku. Další projevem velikosti tohoto maloměsta je, že přemýšlí nad svou krajinou a projevilo zájem o model Zdoňov a jeho návodný software QGIS, což je metodika, jak si „opravit“ krajinu tak, aby byla odolnější vůči sžíravému horkému počasí a vrátila se do ní voda (Reportér 5/2019). Moc bych si přála, aby se do toho opravdu pustili. A nejen tam.

Kdybych měla jedním slovem popsat setkání s přáteli, volila bych slovo „žně“. Z několika rozumných důvodů jsem uzavřela, že jedu za mně vzácnými lidmi trávit s nimi vzácné chvilky a nebudu si je kazit konzumem. Pročež jsem vyfasovala pěkných pár minut ruměnce a pořádnou horu úžasných a promyšlených dárků. Ach jo 🙂 Tak aspoň, že hlavně pro malou.

Nicméně, jak jsem se vykašlala na dary pro jiné, tak jsem se vykašlala i na sebe. To, že jsem si v Litexu mohla koupit plavky, které potřebuju nutně, a že jsem se mohla stavit cestou z Luže v proslavené lužské třešňové aleji, když třešně miluju, tak to všechno mi došlo až za Hradcem Králové.

Byly to báječné čtyři dny plné štěstí ze setkání s rodinou a z trvajích přátelství. V duchu víry ve snahu o vědomý a vzájemný život. A pak na nás spadla duha … Děkuju za to!

Předesílám, že v tuto chvíli ještě není jasné, jak celá hurá akce dopadne.

Přesvědčila jsem svého velkoměstského, vesměs panelákového manžela, abychom jeli na vodu. Ne úplně tu nejlehčí, ale zase jenom víkendovou. Konstelace fantastická: předpověď počasí slibná, parta, soudě podle hlavní organizátorky, také. Navíc komfort doprovodného vozidla, takže, když se převrátíme, bude to bez stanu a spacáků. Zato s jedním dítětem.

Abych byla upřímná, se mnou to také není žádná sláva. Ve vodáckém životopise mám týdenní kurz v pravěku na gymplu a jednodenní pádlování organizované sporťákama z vejšky. Vždycky jsem jela jako háček. To, že když jsem jednou zkoušela kormidlovat loď, točila s námi hodiny, jsem manželovi nepřiznala. Jsem přesvědčená, že to bylo tím, že mi háčka dělal nejhezčí kluk ze třídy, možná z ročníku. Kdo by pak nebyl nervózní, že jo… Smutné na té vzpomínce je, že jsem se mohla přestat okamžitě stydět, protože když jsme konečně přistáli v křoví na břehu, všichni byli už dávno přilepení k telce v kempové restauračce. Bylo 11. září.

Následujíc ponaučení dealerů drog – „seznamte děti s návykovými látkami dříve, než začnou se sexem“, chci naši ratolest seznámit s přírodo-sportovními aktivitami dříve, než podlehne internetu, počítačovým hrám a koneckonců třeba i zmíněným psychotropním pochoutkám.

Muž vzal akci jako výzvu. O víkendu vzal naše kotě poprvé do bazénu a nechal ho tam jezdit na skluzavce, aniž by ho dole chytal, čili hlavu pod vodou už mělo. Prý ok.

Sám se objednal k vodákovi tělem i duší na seznamovací lekci s kánoí. Vodák udělal to nejlepší, co mohl, a sice to, že se po pár minutách jízdy vyklopil. Manžel k němu posléze pln respektu přistoupil. Můj celkový dojem z jejich tréninku – muž přestal vymýšlet důvody, proč nejet, přestal sjíždět (a pak mě zásobit) modré koníky, e-mimina apod., kde samozřejmě jízdu s tak malými dětmi nedoporučuje nikdo. Asi usoudil, že by mu kapka pádlování mohla pomoci jeho skoliózní páteři i v běžecké kariéře.

Za mě prozatím stačilo půjčit si teplý spacák a promluvit s organizátorkou, která sama svoje malé děti na vodu vzala už loni. Zkušená vodačka vybrala úsek s klidnou, línou vodou bez peřejí, i pro začátečníky schůdný. Navíc, nebudeme jediní. A když to nepůjde, tak se proměníme v suchozemce, kteří jsou rovněž součástí výpravy. Hlavně žádné přebujelé ambice!

Co mě trápí víc, než revoltující manžel, jsou můj kašel a rýma, které se v posledním tři čtvrtě roce staly téměř součástí mé identity. S blížícím se termínem se rozbujela stabilizovaná choroba opět do odporně obtěžující záležitosti, ale mé podezření na psychosomatiku se začalo potvrzovat, když mě namotivovala organizátorka hláškou o trestnosti defétismu. Poté, co jsem si význam slova ověřila ve slovníku, se mi začalo znatelně ulevovat. Tedy taky trochu pomohla solná jeskyně a hodně kapky do nosu. Teď už mi chystá pasti jenom vědomí, např. přece tu trochu nakyslou polévku nevyhodím, když jsem ji vařila předevčírem, že jo… Na tenhle výsledek také čekám…

Nástrahy v podobě odrazujících hlášek z internetu (utopení několika pasažérů z vyhlídkové lodi v Budapešti), nebo kamarádek (Představ si, jeli poprvé a vzali s sebou dítě! Museli jsme jim ho svézt!) jsou už jen drobná protivenství, zkoušející naše odhodlání a odvahu.

Dítěti vezmeme kromě vesty i cyklohelmu a štěstěno začátečníků, stůj při nás! A vy mi prosím nepište odstrašující vzkazy, ale držte palce…