Vypadá to, že tentokrát nic souvislého nenapíšu. Líná hlava a na duši mělko. Poslední prázdninový víkend se spolužáky z vejšky, letos jedenáctý. V novohradských jižních Čechách to skoro vypadá, jako by nám kůrovec lesy nesežral a vody bylo víc než dost. Pohodový program dává zapomenout na životní nejistoty, které ne a ne přijmout jako běžnou součást života. Dvourychlostní silnice komunikačních schopností: pracující versus matky na rodičáku. Některé z nás zvládají oboje a stojí mezi oběma proudy rozkročené. Lámu si hlavu, jestli se zaměstnaných klimatická změna a ekologie nedotýkají, nebo jestli se o tom jenom raději nebaví. Taky politika je tabu.
Náhodně se mi vynořují zážitky posledních dnů.
V jednom z několika deštivých dnů jdeme na procházku do lesa. Dávno zapomenutý pocit. Jdeme v mraku, vlhko a úplně jiné lesní ticho, než za parna. Tišší a jemnější. Všechno voní hlínou a barvy jsou i přes mlhu temné, syté. Půda pod nohama je měkká, jehličí jako hebký polštář, listy na stromech se lesknou. Kameny studí a kloužou. Sojky nezklamou a vřeští jako paviáni. Hlídačky nejen Krakonošova.
Plavba na parníku po Vltavě tam a zpátky, směrem z Troji máme parník pro sebe. Účko, které řeka obtáčí kolem Holešovic mě orientačně mate, plujeme směrem z Prahy úplně opačně, než když řídím auto. A přitom obé vede finálně na sever.
Čápy s modrýma očima v záchranné stanici Falco. Zaklánějí hlavu a neuvěřitelnou rychlostí klapou zobákem. Netopýr je stejně hebký jako krtek. Svítivé oranžové oči výra velkého. Jezevec má obří tlapky a luňák ocasní pera místo do vějíře do tvaru V, jako vlaštovka. Lišák šedivec, plachý a zvědavý zároveň, nehne se zpoza kotce, ale pečlivě nás sleduje na každém kroku. Všichni mají rádi piškoty, jen srnky jsou naučené na ovesné vločky. Království v Dolním Týnci u Třebušína.
Bonus ze zoologické – když se narodí žirafa, měří 170cm. Mých 160cm se směje:)
Les splněných tužeb je pod Vlhoští, ale tentokrát jsem ho nepoužila, resp. nechala jsem si stejné přání jako minule. Jak by to vypadalo, kdyby to šlo tak snadno.