od sebe k sobě

I. Okolnosti vzniku islámu, Muhammad v Mekce, hidžra

V. Ukázky

Takže, místo prachu a Adamova žebra…

/II/

Súra 96

KAPKA PŘILNAVÁ

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

1 Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil

2 člověka z kapky přilnavé stvořil!

3 Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý,

4 ten, jenž naučil perem,

5 naučil člověka, co ještě neznal.

…

Ukázka poetičnosti Koránu:

/VI/

Súra 91

SLUNCE

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

1 Při slunci a jeho jasu,

2 při měsíci, když je následuje,

3 při dni, když je odhaluje,

4 při noci, když je zahaluje,

5 při nebi a při tom, kdo je vystavěl,

6 při zemi a při tom, kdo ji rozprostřel,

7 při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost

8 a vdechl jí hříšnost i bohabojnost!

9 Kdo ji očistí, ten jistě vydělá,

10 a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá.

…

A trocha kontroverze:

/CIII/

Súra 24

SVĚTLO

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

1 Toto je súra, kterou jsme seslali a učinili závaz-

nou; a seslali jsme v ní znamení jasná – se

vzpamatujete.

2 Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého

z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči

nim lítost, s ohledem na náboženství Boží, vě-

říte-li v Boha a v den poslední. A nechť skupina

věřících je svědkem trestu jejich.

3 A cizoložník se smí oženit jedině s cizoložnicí

nebo modloslužebnicí a cizoložnice se smí vdát

jedině za cizoložníka nebo modloslužebníka –

a takové sňatky jsou věřícím zakázány.

4 Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak

Nepřivedou čtyři svědky, zbičujte osmdesáti ra-

nami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné

svědectví, neboť to jsou hanebníci –

5 kromě těch, kdož se potom budou kát a napraví

Se. Bůh věru je odpouštějící, slitovný.

….

Dveře doKorán IV.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.

Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000

I. Okolnosti vzniku islámu, Muhammad v Mekce, hidžra

IV. Učení Koránu

Nepopiratelná je inspirace islámu předchozími monoteistickými systémy, a to především některými sektářskými a apokryfními proudy, spíše než představiteli oficiálních církví. Nicméně postupný rozvoj rysů charakteristických pouze pro islám z něj nakonec vytvořil zcela samostatné náboženství. Jednalo se o vlivy jak čistě ideové, tak i politické a sociální.

Přísný monoteismus je základem islámu. Bůh je podle Muhammada dobrotivý a je to tvůrce, z čehož plyne i moc znovuvzkříšení, což je v arabském světě v dané době novinou. Po neúspěšných bojích s Mekkou se stává z Boha i soudce, který některé oblažuje milostí a některé odsuzuje k věčnému bloudění. Tomu odpovídá i funkce Mohammeda v průběhu času, kdy je nejprve poslem, zvěstovatelem, který nemá vliv na dopad svého učení. Posléze je prorokem, působícím již v prostředí seznámeném s islámem, kde nese zodpovědnost za život druhých ve víře, stává se hlavou náboženské obce, plní funkci soudce apod. Korán mekkánského období je zaměřený teologicky, Korán medínského období je již sociálně-politicko-etický kodex.

Islám uznává tři kategorie nadpřirozených bytostí: anděly, satany a džiny. Džinové pochází ze starého arabského náboženství, andělé a satani jsou původem z židovství a křesťanství. Všichni jsou absolutně podřízeni Bohu a nelze se jejich prostřednictvím na Boha obracet.

Po smrti se muslim dostává před poslední soud, souzen je podle víry a nevěrectví a podle dobrých a špatných skutků. Výstupem je buď cesta do ráje, nebo do pekla, instituce očistce chybí. Samotná víra, ani samotné dobré skutky k nasměrování do ráje nestačí.

Citace z výše uvedené publikace, str. 98:

„Od samého začátku proniká Koránem vědomí nutnosti sloužit Bohu, vyjádřit mu tak poděkování za všechna dobrodiní a současně se tak zachránit před trestem na onom světě. Člověk se rovněž musí plně spoléhat na Boha, být trpělivý vůči pozemským protivenstvím a neochabovat ve víře. Pevná víra (ímán) je nezbytným atributem muslima, avšak sama nestačí k tomu, aby přivedla lidi ke spáse, musí se k ní připojit i skutky. Ty lze rozdělit na dvě skupiny: jednak skutky lásky k bližnímu, jednak pak úkony kultovní, jejichž obecným cílem je vyjádřit oddanost člověka Bohu. Ovšem vést přísné dělítko mezi těmito dvěma skupinami je nemožné, neboť v Muhammadově povědomí obě splývaly v jedinou službu Bohu.“

Kultovními povinnostmi jsou 1/ modlitba, 2/ almužna, 3/ půst, 4/ pouť do Mekky

1/ Modlitba (salát) je nejstarší kultovní povinností – nejprve byla stanovena 2x, později 3x denně. Až po smrti Muhammada byla ukotvena povinnost 5 modliteb denně.

2/ Almužna (zakát) – slovo původně znamenající „očišťovat se, být zbožný“, jehož významem bylo i ve zřeknutí se části majetku ve prospěch potřebným. Tato ctnost byla hluboce zakotvena i ve staroarabské kmenové společnosti a v období působení Muhammada byla v Mekce v hlubokém úpadku. Korán nabádá ve jménu víry k podpoře chudých, sirotků atp. V medínském období se ze zakátu stává povinná náboženská daň, která má pokrýt jednak potřeby sociální, jednak slouží i k válečným přípravám a jiným politickým účelům.

3/ Půst (saum) byl přejatý z židovské praxe v pozměněné formě – putovní měsíční postní svátek, ramadán, praktikován od východu do západu slunce. Povoleno je zjemnění pravidel pro nemocné nebo cestující, ale s povinností pozdější náhrady nebo vyrovnání almužnou. Půst rovněž může sloužit jako náhrada za pouť, nebo jako pokání při porušení jiných předpisů.

4/ Pouť do Mekky navazuje na staroarabský zvyk, původní náboženskou pouť ke Ka´bě. Ve své době posloužila i jako politický symbol – získání Mekky pod svou nadvládu. Vrcholem poutních obřadů je obětování zvířete. Ta jsou posléze rozdána mezi potřebné.

Mezi kultovní předpisy lze počítat i pokyny ohledně jídla a pití, které jsou výsledkem interakce s židovskou kulturou, nicméně jsou méně přísné. Zakázáno je požívání zdechlin, krve, vepřového masa a nerituálně zabitých zvířat. Zákaz alkoholu /resp. prvotně vína/ se odvíjí od Muhammadových nepříjemných zkušeností s opilými věřícími.

Muhammad pečlivě rozpracovává etickou část svého učení a nahlédnutím může být citace ze str. 103:

„…rozvíjí Muhammad své etické učení do větší šíře. Nejpodrobněji je vyloženo v 17:23-41, kde tvoří jakési desatero, které se sice liší řadou detailů, vyplývajících z jiného sociálního prostředí, od starozákonního, avšak celkovým duchem je s ním totožné. Hlavními zásadami tohoto desatera jsou: nepřidružovat nikoho k Bohu, ctít rodiče, být laskavým k rodině a příbuzným, nezabíjet děti (dcery) z obavy před zchudnutím, nedopouštět se cizoložství, nezabíjet neoprávněně, dávat správné míry a váhy, nedotýkat se jmění sirotků, dodržovat smlouvy, nenásledovat něco, o čem nemáš vědění, nechodit pyšně a domýšlivě po zemi. Je samozřejmé, že k těmto základním morálním příkazům přistoupily během doby ještě další: čestnost, upřímnost ve slovech a činech, odsuzování pokrytectví a lakoty. Korán doporučuje vyhýbat se špatné společnosti, mlčet o nedostatcích druhých spíše než o nich veřejně hovořit, zdržovat se posměšků, hrubých řečí a urážek, nepřísahat zbytečně, být zdvořilý a ohleduplný ve vzájemných stycích, nevstupovat do domu jiného bez dovolení a ohlášení apod. Mnohé z těchto příkazů a doporučení patří spíše do příručky o dobrém chování, avšak svědčí o Muhammadově usilovné snaze po co největší harmonii v lidských vztazích a po zjemnění hrubých mravů tehdejší epochy a prostředí.“

V Koránu nejsou uvedeny tresty za porušení příkazů, zhodnocení je ponecháno k poslednímu soudu. Nicméně zjevně Muhammad nepotírá krevní mstu za zabití, zřejmě proto, že se neodvážil zasahovat do silně zakořeněných kmenových práv. Stanovil však, že krevní msta může být provedena jen na skutečném pachateli zločinu, popř. že je možno (a doporučeno) situaci vyřešit výkupným.

Sporným tématem je trest za cizoložství, které je pokládáno za jeden z nejtěžších hříchů. V Koránu je trestem bičování 100 ranami obou provinilců a zákaz vstoupení do dalšího manželství s věřícím či ctnostným. K ochraně žen před křivým svědectvím slouží podmínka, že cizoložství musí být prokázáno čtyřmi svědky. V Koránu není zmíněno ukamenování, které se v islámu traduje nepodloženě svatým textem.

Žena je ve společenské hierarchii o stupeň níž než muž, mužům je v Koránu nakázáno jednat se ženami laskavě a spravedlivě. Povoleno je manželství se 4 ženami, ovšem pokud muž není schopen nestranného jednání, má mít ženu pouze jednu. Počet konkubín je neomezený. Pokyn zahalování obličeje na veřejnosti není v Koránu zmíněn.

Zakázány jsou příbuzenské svazky, rozvod je poměrně jednoduchý, ale je nutno dodržet určitá pravidla, např. ochrannou lhůtu před vyhnáním z domu, pokud by žena mohla být těhotná. Žena musí být po svatbě majetkově zajištěná pro případ rozvodu či úmrtí manžela. V dědictví není upřednostňován ani prvorozený syn, ani potomci mužského pohlaví. Lichva je přísně zakázána. Korán akceptuje otroctví i sociální nerovnost, nicméně předkládá opatření, kterými lze tyto aspekty společenského života zmírnit.

Dveře doKorán III.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.

Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000

I. Okolnosti vzniku islámu, Muhammad v Mekce, hidžra

III. Korán formálně

Korán je svaté písmo muslimů, existující od věčnosti a nezávisle na našem vědomí, které bylo zjevené Prorokovi. Slovo „qur´án“ znamená přednášení, recitování, popř. přeneseně čtení. Setkat se můžeme také s názvem „al-kitáb“, což znamená písmo, kniha, a které má širší význam. Qur´án jsou jednotlivé části/čtení al-kitábu, knihy.

Korán se skládá ze 114 kapitol – súr, různě dlouhých, oddělených od sebe záhlavími, které slouží jako identifikační údaj o názvu, pořadí, původu, délce a sdělení súry. V době Muhammadově súry názvy neměly. Místo něho jako dělítko mezi nimi sloužila tzv. „basmala“, kterou májí všechny, kromě jedné. „Basmala“ je zkratka odvozená od věty „Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím“, což znamená „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“. Podle různého způsobu dělení veršů je jejich celkový počet 6204 až 6236.

Záhadou jsou dvou- až čtyřčlenné skupiny písmen hned za basmalou u 29 súr. I ty přispívají k rozdílnému počítání veršů a jejich význam/funkce nejsou známy. Interpretace muslimů kolísají od „nevysvětlitelného božího tajemství“, přes zkratky božího jmena až k číselné mystice. Evropských verzí je také několik. Nejsušší z nich udává, že jde o omylem přepsané poznámky/značky osob, které Korán uspořádávali a přepisovali. Barvitější verze pak podezřívá Muhammada z pokusu o navození tajemna.

Korán byl prvotně pouze recitován. Vznikal v průběhu dvaceti let prorokovy činnosti a v některých ohledech byl průběžně modifikován, včetně popření (ale nevynechání!) pasáží, dle aktuální situace. Až později byl zaznamenáván a čten. Styl Koránu je básnicky barvitý, velmi různorodý. Odráží se v něm způsob postupného vzniku a prvotní deklamační záměr. Obvyklejší jsou krátké, několikaveršové súry, ale je zde i několik rozsáhlejších celků, mnohdy uměle pospojovaných bez ohledu na tematiku. Najdeme zde monology v ich formě či v plurálu majestatu, kdy hovoří Bůh ústy Muhammada, dále dialogy, podobenství, metafory, přísahy, výroky. Jistá únavnost při čtení plyne z opakovaných pasáží ke zdůraznění a potvrzení sdělovaného.

K písemnému uspořádání Koránu došlo až po Muhammadově smrti. Za jeho života zapisovali zjevení oficiální sekretáři a popř. písma znalí muslimové pro svoji potřebu. Nedokonalost arabského písma a záznamu byla vyvážena tím, že mnozí muslimové znali Korán zpaměti. V roce 633 byl sepsán Korán hlavním Muhammedovým sekretářem. Dále existovaly ještě 4 verze Koránu, používané napříč arabským světem. Asi desetiletí poté byla redakční komisí v čele právě s hlavním sekretářem Muhammada kodifikována jediná platná „uthmánská“ verze Koránu, tzv. kanonická Vulgáta, která všechny ostatní verze časem nahradila. Fantastický je způsob řazení, který komise zvolila – od nejdelší po nejkratší súru a zároveň je opatřila názvy. Tak doznal Korán dnešní podoby. Citace z výše uvedené publikace, str. 78:

„Kanonizovaný systém řazení naprosto zkresluje a staví na hlavu přirozený sled vývoje koránských myšlenek, neboť na samém začátku se octly súry z medínského období, kdy již islám měl za sebou deset let vývoje. Je přirozené, že tyto súry předpokládají znalost již dříve přednesených částí, které jsou však v knize umístěny mnohem dále. Toto uspořádání současně znesnadňuje čtenáři porozumět vlastnímu vývoji Muhammadových náboženských představ, neboť súry, jež vznikly na samém počátku jeho prorocké činnosti, jsou nyní řazeny na konci.“

Roztomilé je vyjádření předního tradentu (učitele?) Íkrima z 8.stol., který prohlásil, že i kdyby se všichni lidé a džinové spojili, nikdy by nedokázali uspořádat Korán chronologicky. V českém překladu je uvedeno chronologické řazení dle dr. Ivana Hrbka.

Další pozoruhodností je, že arabské písmo v době vzniku bylo značně nedokonalé. Citace ze str. 73:

…“nedostatky tehdejšího grafického systému způsobily, že jak „uthmánské“, tak i pozdější exempláře Koránu vykazovaly mnoho nejasností nejen ve vokalizaci, tj. v naznačení samohlásek, nýbrž i v konsonantní osnově, neboť arabské písmo ještě neužívalo diakritických bodů, jež odlišují od sebe písmena stejného základního tvaru. Docházelo proto k značně odlišnému čtení samohlásek – což samo o sobě stačí, aby se změnil smysl slova – , nýbrž i k různočtení konsonantní osnovy. Z této nedostatečné grafické základny pak vyrostly varianty čtení, které se však týkají jen určité části koránských slov, nikoliv celého textu. … V 10. století se pak stalo ortodoxní doktrínou, že Korán je možno číst sedmi kanonickými způsoby…“

K celkovému zmatení dojmů lze ještě přičíst zpochybňování o autentičnosti textů. V muslimském světě se jedná především o postoje ze sektářských populací, jeden příklad za všechny: ší´ité postrádají verše o jasně jmenovaném následníkovi Proroka – ´Alím. Nicméně svoji správnou variantu nikdy nenabídli a věří, že ji odhalí až skrytý imám při svém příchodu před soudným dnem. Evropští vědci se kloní k názoru, že nic podstatného nebylo z textu vynecháno ani k němu nebylo přidáno.

Dveře doKorán II.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.

Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000

I. Okolnosti vzniku islámu, Muhammad v Mekce, hidžra

II. Muhammad v Medíně a zase v Mekce

V Medíně se z Muhammada stává z náboženského hlasatele i politik, zákonodárce, soudce a vojevůdce. Společnost stmeluje na základě společné náboženské ideologie. Svazky rodové, klanové a kmenové se stávají podružné, byť Muhammad v tomto období rozpracovává kromě společenských zásad i zásady soužití v rodině.

Informace o společnosti v Medíně lze čerpat z dokumentu „Medínská ústava“. Popisuje jednotlivé složky společnosti a dokumentuje, že islamizace obyvatelstva byla postupná. V Medíně žije i židovská populace. Na interakcích s touto skupinou lze nádherně dokladovat, jak flexibilní je „jev“ zvaný víra, pokud je třeba. Citace z výše uvedené publikace, str. 34:

„Muhammad považoval od samého počátku své učení za totožné s tím, jež hlásali staří izraelští proroci, případně Ježíš. Při příchodu do Jathribu očekával, že tamní židovská obec jej přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších poslů, zejména Mojžíše. Avšak k jeho hořkému zklamání se nic takového nestalo, ba naopak židé začali napadat základy jeho učení, poukazujíce na zjevné rozpory mezi Starým zákonem a Koránem. Z toho potom vyvodili, že Muhammad není žádným prorokem a Korán žádným božím zjevením; to bylo pro Muhammada velkým nebezpečím, neboť jeho autorita v Medíně se zakládala právě na jeho víře v jeho poslání.

K rozchodu s židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl „quiblou“, tj. směrem, jímž se věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a půst. Když však se polemické útoky stávaly prudšími, musil Muhammad změnit svou politiku a začal rozvíjet svou koncepci Abrahamova náboženství; nemohl popřít rozdíly, které existovaly mezi koránskými a starozákonními příběhy a učením, a proto dospěl k závěru, že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Abraham se stal představitelem základního a dokonalého monoteistického učení, tzv. „hanífem“; další proroci byli sesíláni, aby toto náboženství utvrzovali, avšak přes jejich úsilí židé – a později také křesťané – se od něho odchýlili, provedli změny v Písmu svatém a nyní se brání proti pravdě, kterou přináší Muhammad, aby obnovil původní čistotu Abrahamovy víry. Polemika s židy byla ostrá a Muhammad asi v roce 624 dospěl k závěru, že se mu nepodaří odpůrce přesvědčit o správnosti svých názorů, a vyvodil z toho důsledky jednak náboženské, jednak politické. Otočil „qiblu“ ke Ka´bě, kterou spojil s působením Abrahamovým, zavedl půst v měsíci ramadánu a místo soboty se stal pátek dnem svátečním, spojeným s kázáním a společnou modlitbou v poledne.“

Muhammad se činil i v politice směřované zevně, jeho cílem bylo fyzické i myšlenkové „opanování“ Mekky. Vzhledem k tomu, že Medína ležela na obchodní cestě mezi Mekkou a Sýrií, nabízelo se jasné řešení, jak zahájit ataku Mekky. Napadání karavan bylo hrozbou odříznutí Kurajšovců od zdroje bohatství z obchodování a tím zasažení Mekkánců na nejcitlivějším místě. Zajímavostí je, že nová ideologie pomohla překonat původní, byť oslabenou, soudržnost mezi arabskými kmeny a překonat i strach z dosud respektovaných a obávaných Kurajšovců. Následuje řada bojů mezi těmito dvěma městy, více či méně úspěšných. Zásadní bylo, že první významnou bitvu, ve které byla zjevná převaha na straně Mekkánců, vyhrál Muhammad a enormně tak posílil svou pozici i pozici islámu. O motivaci muslimů kořistí nemluvě. V mezičase se také sílící Muhammad vyrovnal s židovskou obcí v Medíně, a to tak, že je vyhnal. Zároveň pokračoval zřejmě relativně nenásilnou formou v získávání dalších arabských kmenů ve svém okolí pro svou věc.

Další ukázka je dokladem Muhammadovy geniality jako stratéga a vůdce, str. 40:

„V březnu roku 628 se Muhammad rozhodl uskutečnit „umru“, tj. malou pouť, jejímž jádrem jsou kultovní obřady okolo Ka´by. S patnácti sty muslimy se se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí-li se muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání u al-Hudajbíje na okraji posvátného mekkánského okrsku byla uzavřena smlouva, v níž bylo ustanoveno, že v tomto roce se muslimové vzdálí, avšak v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí své město, aby muslimové mohli vykonat své poutní obřady. Dále bylo dohodnuto, že obě strany se na deset let vzdají nepřátelství a že bude povoleno kmenům volně navazovat spojenectví s tou či onou stranou; to bylo výhodnější pro Muhammada, jehož moc byla větší a přitažlivější pro beduíny, kteří krátce nato začali přecházet z tábora Mekkánců do tábora muslimů. Smlouva u al-Hudajbíje byla velkým úspěchem Muhammadovým, který byl nyní uznán Mekkánci jako rovnocenný partner; kromě toho ukázala slabost Mekkánců. Mnozí muslimové však nechápali tento aspekt smlouvy a pokládali ji za nedůstojný kompromis s největšími nepřáteli islámu; vytýkali Muhammadovi, že cíle výpravy, pouti, nebylo dosaženo, a kromě toho zřejmě litovali, že jim unikla kořist, která by jim připadla při vítězném boji. Muhammad svolal všechny muslimy a dal si znovu přísahat věrnost a poslušnost. Tím překonal krizi, která mohla mít nebezpečné důsledky. Aby nahradil ztrátu očekávané kořisti, dal ihned nato rozkaz k pochodu proti židovské oáze Chajbaru.“

K definitivnímu ovládnutí Mekky dochází v r. 630. Nutno podotknout, že po vzdání se Mekky muslimům, Mohammed ušetřil životy Mekkánců, včetně životů úhlavních nepřátel. Po tomto vítězství vyslanci i velmi vzdálených kmenů z různých končin Arábie spontánně přicházejí do Medíny přísahat věrnost Muhammadovi. Kmeny křesťanské si mohly zachovat svou víru, ale musely se zavázat ke spojenectví. Muhammad se věnoval organizaci nového státu až do roku 632, kdy umírá. Náhrobek zbudovaný na místě jeho úmrtí je nyní součástí Prorokovy mešity v Medíně. Ta je druhým nejuctívanějším místem islámu.

Dveře doKorán I.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.

Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000