„Vidíš to, co já?“ Kolegyně rejdí ultrazvukem jako divá a znovu a znovu se na obrazovce objevují dva váčky. Dvě potenciální mimina. Poznal by to i negramot. A ve mně by se krve nedořezal. „Ale já za to nemůžu!“ dodává na svou obranu. Hm, to je mi jasný. Kamarádka ještě dodá nacvičenou útěšnou frázi, že velká část vícečetných těhotenství se v prvním trimestru spontánně vstřebá a je vymalováno. Březen 2021.
Kdyby vás zajímalo, jak si dokáže lékařka před čtyřicítkou umotat dvojčata, aniž by o to stála, je to na debatu po několika panácích. Zatím se vzmůžu na verzi – překvapivá technika milování a přílišné spoléhání na naši společnou neplodnost. Aneb, po menstruaci se určitě objednám na tělísko… Nicméně, kdo si nemožnost početí zažil až na dřeň, dojde k zjištění, že se opravdu jedná o formu zázraku a potrat zvažuje velmi okrajově. Asi tak ve stylu – bylo by to pohodlný, to jo. A pak začne řešit, co všechno musí v životě překopat. (Všechno). Precedent zvládnutí dvojčat v naší rodině by tu byl – můj táta je majitelem bratrů dvojčat a nikdy si na to nestěžoval. Tchýně mě podpořila slovy více než pro ukrajinské trpitelství typickými – „máma nás vychovala sedm“. Takže není důvod k pláči. (To už neříkala, ale automaticky to člověku naskočí, kdykoliv se člověk v rodině mého muže vytasí s nějakou zatěžující situací. Okamžitě je přebit historkou na podobné brdo minimálně o 3 kalibry silnější).
Takže jsme začali překopávat. Stěhování. Auto. Dokonce kočárek (já vím, nosí to smůlu. Ale žijte chvíli s Ukrajincem a na pověrčivost začnete být alergičtí). Vzhledem k tomu, že břicho roste diametrálně rychleji, než u jednočetného těhotenství, poměrně brzo jsme začali osekávat plánované aktivity – stanování, koupaliště, voda atd. Zrušení vody pomohla teda i rýma, která překonala moji smrtelnou rýmičku z února 2019. V noci jsem chodila kolem domu, abych se mohla nadechnout, nosní kapky vesměs nefungující, vyschlé hrdlo i jazyk. Těhotenská idylka.
Jestli vám připadá, že se na mimina moc netěším, tak se vám to opravdu jen zdá. Všechno je způsobeno únavou. Když jsem si střihla jeden ze svých únikových víkendů, došlo mi, že se vlastně hrozně těším a že bych se klidně starala o Klabzubovu jedenáctku. To bylo zhruba třetí den výletu, tedy těsně před návratem domů. Jak v tomhle stavu setrvat a nebýt při tom á čtyři dny (protože mánie vydrží asi tak den) na tři dny distanční matkou, nevím.
A to ani nezmiňuju všechny možné obavy, které člověka napadají tak průběžně. Pročež, raději moc nemyslet a hlavně prosím, aby byla mimina zdravá.
