BBF přemet

Když člověk plánuje, Bůh se směje. Znáte to přísloví? Až se zase jednou budu kasat inteligencí, štípněte mě. „Jeden provaz“ a „vyjití si vstříc“ ještě platí. Výsledkem je to, že se nám rýsuje přesun do Litoměřic. Doufám, že teda Bůh zase někde nekucká smíchy.

Člověk si zvykne na všechno. Ovšem, jak moc se mu někde ne/líbí, pozná, až když má odejít. Pročež chodím po sídláku (nebo běhám podél pražského okruhu a D11) a z ramen mi spadl obrovský šutr. Mému muži na záda. Zatímco já se s lehkým srdcem dívám na místa, na která se v lepším případě už nepodívám, mužovi se srdce steskem svírá už teď. Kéž by se i tak zkostnatělá instituce, jako páně manželovo zaměstnání, namlsala home officem zaměstnanců a trochu mu ulehčila život. (Kdo zažil tamtéž nákup letenek na služební cestu, ví, že doufat je zcela marné)*.

Novinka, která by si zasloužila první místo, je ovšem to, že se nám narodil nový synoveček. Je moc krásný, úplně malilinký a legračně vrásčitý. Jako skřítci z Ronji, dcery loupežníka.  Líbí se dokonce i naší dceři, která jinak chlapečky ignoruje, až bojkotuje. Takže hurá! Ať se žije šťastně a radostně, maličký!

*V dobách svobodného života (tzn. jen s jedním dítětem), jsme nechápali, proč bychom měli přestat cestovat. Naše devítíměsíční dcera se tudíž podívala do Velké Británie. Ano, správně, při manželově týdenní služební cestě. Zpětně to nehodnotím jako náš nejlepší rodičovský počin, ale ani nemůžu říct, že by to nebylo fajn, nebo dokonce, že bychom dcerku traumatizovali. Traumatizovali jsme ovšem peněženku, protože na cestu, na kterou letíte za tři měsíce, kupoval letenku manželův zaměstnavatel týden před odletem. A protože do Manchesteru se dá samozřejmě letět přímo, letěli jsme s přestupem v Bruselu, cca za trojnásobnou cenu. Ano, tak moc jsem se tam chtěla jet podívat… Ke klišé „kdyby se tady v tom státě nekradlo, bylo by všem hej“ dodávám, že by o další fous hej bylo, kdyby se trochu víc myslelo…  A teď přichází ten moment… štípněte mě!

Pražská nej:

1/ Výlet na Vítkov. Byla jsem tam poprvé. Impozantní.  

2/ Největší vzrůšo – sehnat na ČM a okolí kardiologa, který by si mě nechal v péči do léta.

3/ Úleva – nekonala se.

4/ Poznatkem budiž poučení dávné, tento měsíc znovu oprášené: nedopadlo-li již něco, dopadnout to nemusí.

5/ Děsběs: stříkačka v záhoně u lavičky v našem vnitrobloku. Myslela jsem, že to je cca od milenia něco jako urban legend. Není.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: