White Bridge

V lednu nám zbělal Černý Most. V únoru i zledovatěl. Ladovská idylka zakryla polštáře nedopalků a psí hromady, přes noc se vyrojila hejna sněhuláků. Někteří z nich i s pravou mrkví. S podivem konstatuji, že sníh vytáhne ven víc lidí, než hřejivý letní den. Kde se dá, jezdí se na běžkách, bobech, sáňkách, lopatách, igelitkách, nebo prostě po zadku. Teď v únoru se i bruslí na zamrzlých okolních rybnících.  A psi si do závějí odkládají Rorschachovy obrázky in yellow.

I my jsme dovezli z dědečkova boby a doprava ze školky je teď sem tam jako za starých časů našich dětských zim. Když je táta při síle a času. U našich dětí prošlo bobování devalvací a momentálně vede klouzání po vlastním zadku/zádech/břiše. U dcery to bude tím, že se na různých hýblatech vyřádí ve školce až až, jednak tím, že v gumovkách to prostě jezdí samo. U juniora jsem příčinou já. Znáte ty fáze bobování, že jo? Prašan – uježděno – uježděno fakt daleko – tráva. Začali jsme na prašanu. Od té doby se kutálí raději sám.

(Ostatně devalvace je patrná i na zacházení s oblečením. Myslím, že kdybych se takhle v dětství klouzala ve své zimní výbavě já, mamka by mě zabila.)

V létě by mě nenapadlo, že lehce svažitý travnatý terén vedle obchoďáku se v zimě promění na perfektní sjezdovku pro děti do čtyř let. Starší děti nás tu neprudí, je to na ně málo. Stromů vyhnutelně akorát, pejskaři žádní. Za těch pár bílých dnů se scházíme poměrně ustálená komorní parta. Covid-socio-absťák taky dělá svoje, takže se družíme a sdílíme děti i hýblata, vláčkujeme. Ne, že by teda nějaká maminka prozradila, jak se jmenuje. Děcka ovšem známe všechny všechna.

Se společenskou izolací je to opravdu na pováženou. Onehdá se mnou zapředla hovor v autobuse paní -maminka samoživitelka. Nakonec vystoupila se mnou, obešla obchoďák s námi a doprovodila nás k domu, byť původně mířila na konečnou. Vyprávěla samé hrůzy, takže jsem čekala, kdy si řekne o peníze. V duchu jsem počítala, kolik jí asi dám – a ono nic. Když jsme došli k našemu rohu, rozloučila se a odešla. Doba, vymknutá z kloubů, šílí.

PS: Na FB stránce “ČM a okolí“ lidé už neshání jen kadeřnice a manikérky. Zahlédla jsem poptávku po domácím solárku.

Mých 5 pražských nej za únor:

Radost:  Zamrzlé rybníky. Kdy jsem to zažila naposledy? Přes FB inzerci jsem sehnala brusličky pro slečinku a bavilo ji to tak, že mě nadšením nakazila přímo covidí rychlostí. Bohužel kurýrní služba tak bryskní nebyla, takže když mi až dnes brusle doručila, můžu si je na dalších dvacet let vystavit do vitrínky.  Když to dobře půjde..

Vzrůšo: Ztratila jsem dceru při hledání ztracené juniorovy boty. Bota zůstala v autobuse, který jsem, díky lávce mezi zastávkami, dohnala a stopla. Když jsem vystoupila, dcera nikde. S ledovým potem na zádech jsem se vracela ke kočárku, který jsem nechala během úprku u výtahu v metru, abych si aspoň odložila druhé dítě z podpaží.

Úleva: Holčička stála u výtahu jakoby nic. Prý tam zůstala, aby kočárek někdo neukradl. „A čeho bych se měla bát, maminko?“

Poznatek: Jak to, že v centru jezdí v mhd mnohem hezčí chlapy, než tady na kraji?

Děsběs: K těm nedopalkům… Ehm, víte, že vajgl je plastový filtr, ze kterého se uvolňují toxické látky? Zvláštní postoj černomosteckého obyvatelstva k nakládání s tímto odpadem vede k naprosto eklhaft  zaneřádění venkovních ploch. Na prvním místě podezírám puberťáky a smažky. Takže vůbec nejste cílovka, ale pro zajímavost přikládám: https://www.trideniodpadu.cz/cigaretove-nedopalky

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: