Děloha mi zařídila dvoutýdenní volno v nemocnici. Asi se sama sobě zdála těsná, přičemž se na prvním monitoru ani nesnažila něco doktorům zastírat a bylo. A bylo to to tak dobře, protože jsem si doléčila svou třetí smrtelnou rýmu tohoto těhotenství, dospala posledních x let a přečetla tolik knih, kolik od začátku kalendářního roku.
Poměrně brzo jsem si zvykla na nemocniční stravu, která vyniká tím, že ji člověk nepřipravuje sám. A to i přes to, že jde o hory bílého pečiva, absenci zeleniny a pořád stejný čaj. Každopádně velký dík za pamlsky, které mi sem tam někdo z návštěv donesl, nebo nechal doručit. Uváděly mě skoro do extáze, jmenovitě za všechny sulc a lá Homolovi!!!
Kromě mňamek za mnou do nemocnice proudilo mnohé – další literatura, pozdravné a srdečné pozdravy mobilní cestou a jako bonus dokonce jedny tygrované elasťáky, které od prvního odění miluju a zatím jsem je dala prát jenom jednou, protože je v nich tak neskutečně pohodlně, že to prostě jinak nejde.
Z četby bych ráda vypíchla jeden hrdinský počin. Knihu, kterou mě manžel loňské Vánoce rozčílil do běla. Darujte matce dvou malých dětí osmisetstránkový špalek! Nepomůže ani to, že ji napsala nobelistka. Obzvlášť, když je téma jako šité na míru nikoliv vám, ale právě manželovi. Vzhledem k tomu, že se doma nenacházelo nic po ruce (ano, většina knihovny je stále v krabicích), popadla jsem při spěšném balení i tuto beletristickou kládu. Manželovi se musím omluvit. Jediný zádrhel knihy je, že se blbě drží a na pupek se položit nedá. Je to skvělým a civilním, přitom velmi nápaditým jazykem Olgy Tokarczuk vyprávěný příběh heretické sekty druhé poloviny 18. století z oblasti především současné západní Ukrajiny. Román je dech beroucí a přes do očí bijící mravenčí propracovanost se čte takřka sám. Knihy Jakubovy všem doporučuji. Aspoň do nemocnice určitě.
Aby to bylo i trochu nostalgické, v nemocnici jsem oslavila svoje narozeniny. Největší party ever! Tiramisu se záplavou planoucích svic kupodivu nespustilo protipožární alarm, dcera s mužem mi schovaní za pelestí nemocniční postele zahráli loutkovou Červenou karkulku v covidním provedení (babičko, proč máš tu roušku?), květin jsem dostala víc, než leckterá rodička a taky přijel můj táta, takže oslava na jedničku! Škoda jen, že jsme při tom všem juchání zapomněli udělat aspoň nějakou fotku.
PS: Když už jsem zmínila tu postel – polohovací postel je bomba! Jestli doma někdo pečujete o někoho, komu by polohovací postel byť jenom trochu vylepšila kvalitu života, jděte do toho. Půjčoven je spousta, dovezou, odvezou, googlujte, najdete, nestojí to tolik peněz. Když jste špatně pohybliví, fakt je ta úleva znát! A to já si mám houby na co ztěžovat!
od sebe k sobě 