od sebe k sobě

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.

Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000

Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.

V Medíně se z Muhammada stává z náboženského hlasatele i politik, zákonodárce, soudce a vojevůdce. Společnost stmeluje na základě společné náboženské ideologie. Svazky rodové, klanové a kmenové se stávají podružné, byť Muhammad v tomto období rozpracovává kromě společenských zásad i zásady soužití v rodině.

Informace o společnosti v Medíně lze čerpat z dokumentu „Medínská ústava“. Popisuje jednotlivé složky společnosti a dokumentuje, že islamizace obyvatelstva byla postupná. V Medíně žije i židovská populace. Na interakcích s touto skupinou lze nádherně dokladovat, jak flexibilní je „jev“ zvaný víra, pokud je třeba. Citace z výše uvedené publikace, str. 34:

Muhammad se činil i v politice směřované zevně, jeho cílem bylo fyzické i myšlenkové „opanování“ Mekky. Vzhledem k tomu, že Medína ležela na obchodní cestě mezi Mekkou a Sýrií, nabízelo se jasné řešení, jak zahájit ataku Mekky. Napadání karavan bylo hrozbou odříznutí Kurajšovců od zdroje bohatství z obchodování a tím zasažení Mekkánců na nejcitlivějším místě. Zajímavostí je, že nová ideologie pomohla překonat původní, byť oslabenou, soudržnost mezi arabskými kmeny a překonat i strach z dosud respektovaných a obávaných Kurajšovců. Následuje řada bojů mezi těmito dvěma městy, více či méně úspěšných. Zásadní bylo, že první významnou bitvu, ve které byla zjevná převaha na straně Mekkánců, vyhrál Muhammad a enormně tak posílil svou pozici i pozici islámu. O motivaci muslimů kořistí nemluvě. V mezičase se také sílící Muhammad vyrovnal s židovskou obcí v Medíně, a to tak, že je vyhnal. Zároveň pokračoval zřejmě relativně nenásilnou formou v získávání dalších arabských kmenů ve svém okolí pro svou věc.

Další ukázka je dokladem Muhammadovy geniality jako stratéga a vůdce, str. 40:

K definitivnímu ovládnutí Mekky dochází v r. 630. Nutno podotknout, že po vzdání se Mekky muslimům, Mohammed ušetřil životy Mekkánců, včetně životů úhlavních nepřátel. Po tomto vítězství vyslanci i velmi vzdálených kmenů z různých končin Arábie spontánně přicházejí do Medíny přísahat věrnost Muhammadovi. Kmeny křesťanské si mohly zachovat svou víru, ale musely se zavázat ke spojenectví. Muhammad se věnoval organizaci nového státu až do roku 632, kdy umírá. Náhrobek zbudovaný na místě jeho úmrtí je nyní součástí Prorokovy mešity v Medíně. Ta je druhým nejuctívanějším místem islámu.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.

Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000

Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.

Islám vznikl na Arabském polo-ostrově v 7.stol. n.l. Tehdejší populace se dělila na putující beduíny a usedlíky v oázách a městech. Ti byli často původem kočovníci. Hierarchie společnosti se vymezovala pokrevním příbuzenstvím od rodů přes klany až ke kmenům. V čele komunity stojí náčelník, jímž se stává na základě svých schopností. Ve společnosti hraje silnou roli solidarita mezi pokrevně příbuznými. Regulátorem vztahů mezi komunitami je obávaný akt krevní msty, paradoxně funguje jako velmi dobrý „down“ regulátor zločinnosti. Arabština byla přes přítomnost dialektů srozumitelná všem.

Hlavní zdroje obživy jsou pastevectví velbloudů, koz a ovcí, částečně řemeslná činnost a zejména obchod.

Město Mekka je díky přítomnosti bohatých vodních zdrojů významnou zastávkou na obchodní stezce z jihu na sever, spojuje námořní cestu z Indie se Sýrií a Palestinou. Mimo to je v Mekce staré pohanské božiště Ka´ba, uznávané jako poutní místo. Všem je známá budova z černého kamene (snad úplně prvotně Saturnův chrám), vystavěna nad kamenem meteorického původu. V době poutí je to místo konání velkých trhů a výdělečné je pro Mekkánce i zajišťování služeb poutníkům. V 7. stol. jsou Kurajšovci hlavní obchodníci této oblasti.

Náboženství Arabů je v této době značně různorodé, od vyznávání džinů a démonů až k božstvům, jež jsou nejčastěji odvozena od nebeských těles, klasicky Slunce, Měsíc, Venuše. Přítomné jsou i komunity židů a křesťanů, ovšem nikterak rozšířené či vlivné.

Muhammad je nevýznamný příslušník rodu Hášimovců, z větve výše zmíněných Kurajšovců. Po svatbě s bohatou vdovou se z něho stává obchodník. Doba, ve které Muhammad zažije první zjevení, je příznačná rostoucím zhoubným vlivem bohatství na solidaritu ve společnosti, ta se drolí v přímé závislosti na rostoucí zámožnosti a moci jednotlivců. Psychická krize Muhammadova je vyústěním společenské a morální krize v Mekce. Zjevení se odehrávají formou transu nebo extáze. Jejich výstupem je propagace víry v jediného Boha, všemohoucího a dobrotivého a také posílení vědomí společenské vzájemnosti. Muhammada hlásá v úzkém rodinném kruhu, tajně. Zavádí modlitbu, která nebyla dosud v arabské společnosti zvykem a přidává k ní kultovní pohyby (stoj-úklona-pokleknutí), byť ty nejsou v Koránu popsány. Důležité je, že sám Muhammad důsledně rozlišuje zjevení a své vlastní výroky. Příznivci jsou především mladí lidé hledající novou životní ideologii. Menšinově se pak přidávají otroci a sluhové svých, tímto učením oslovených, pánů, či Arabové stojící mimo rodový systém. Celkem získá k osmi desítkám přívrženců. Z počátku sklízí výsměch oligarchů. Postupně se ale výsměch přetavuje do obav z ohrožení pozic. Roli hraje jednak silný akcent Muhammadova učení na podporu nemajetných, dále případná možnost jeho uznání prorokem veřejností. Z toho by pak plynula nutnost uznání jeho převahy nad současnými autoritami v Mekce a přenechání vedení města jemu. Dochází k zastrašování jeho i jeho přívrženců. V tomto několikaletém období prokazuje Muhammad silnou víru ve svá zjevení a prakticky rozpracovává islám z teologického hlediska do konečné podoby. Po smrti svého strýce a manželky Muhammad přichází o nezbytnou podporu a ochranu v rámci rodu. Dochází i k pokusu o jeho násilné odstranění. Muhammad zahajuje jednání s předáky oázy Jathribu (později Medíny), kteří doufají v Muhammadovu schopnost uspořádat tamější poměry. Roku 622 odchází do Medíny – Města Prorokova. Odchod z Mekky se nazývá „hidžra“ a je to počátek muslimského letopočtu. Slovo dnes často překládané jako „útěk“ má původní význam „přerušení kmenových a rodových svazků a vztahů a navázání nových“.

Istanbul je

kočkoland,

město čajové,

bosporský švihák,

překrytý kopulí.

Cesta do Istanbulu ruku v ruce s Waltarim, vytoužená po všech těch Pamukových vzpomínkách na město, uložených v jeho románech. Turecká pohostinnost začíná v letadle Turkish Airlines bohatým a chutným menu a pokračuje všude, kam strčíte nos, nebo jen upřete pohled. Ani zamotaná rezervace ve stylu „v našem hotelu o vás nevíme“ nezkazila dojem. Kebabárnu s ubytkem v prvním patře jsme nakonec našli.

Nad ránem se budím do polosna, táhlé tóny Allah Akbar mě zavádí do krajiny tisíce a jedné noci, vznáším se nad představou orientu, zkreslené do paměti. Chvíle s Šeherezádou a s Alibabou, s Aladinovou kouzelnou lampou na tržnici s kořením, putování Hedvábnou stezkou. Žádné konkrétní obrazy, jen očarování, které provázelo poslech pohádek v nedělním poobědním rozhlase.

Muezzini místo zvonů, čaj místo piva a trajekt jako mhd. Stávají se z nás trajektoví maniaci, krosíme průliv bez vylodění i několikrát za sebou. Racci jako kapitáni na stěžni. Pod Bosporem lze i metrem, připomíná to tranzit pod La Manche, jen s rozdílem překonávání hranice kontinentů. Střihli jsme si to dvakrát ve dvaceti minutách, závratná rychlost. Lokotka Orient Expressu před vstupem do metra vypadá jako omylem přerostlý angličák.

Památky a turistické cíle jsme absolvovali po staru, to znamená čelně. V hojném istanbulském turistickém provozu selfie tyč usnadňuje orientaci, komu vlezete do snímku a komu ne. Ti, s nataženou rukou s mobilem dalece vpřed, matou.

Večerní mešita otevírá náruč po denním shonu. Omytí nohou, botky do botníku. Soustředěná modlitba, pak poklona, nahoru a dolu, z kolen a loktů zpět na nohy a znovu. Medicínská mysl v tom hledá fígl; soustředěním ladí parasympatikus, prostocviky s chladnou vodou zase sympatikus, polechtání endorfinů a zpět do života, lépe a radostněji. Že by to bylo tak prosté? Zřejmě správce mešity mi daruje Discover Islam, zatímco Alex schytal přednášku o muslimech rovnou od účastníka modlitby. O to víc času mám na procházku zahradou. I večer a po dešti růže omamně voní.

Kromě památek všech historických forem a kulturních žánrů taky lidi. Ti, na které jsme zvyklí, čili „normální“. Na mužích těžko hledat něco charakteristického, fezy nenosí skoro nikdo, občasné široké kalhoty nevím k čemu přiřadit. Ženy jsou zajímavější ve smyslu zahalování, od šátků přes drdol až po ty, které ještě o jednu rychlost předhánějí model „tank“, tzn. škvíru pro oči. Ty mají přes průzor závoj. Zdánlivě uniformní černé přehozy přes oděv se při detailním pohledu liší kromě střihu a materiálu i zdobením. Podezřívám ženy muslimského světa, že i v tomhle způsobu odívání se dá hrát na haute couture.

Kdo dál? Čističi bot. Mimina v náručí žebraček, žebravé děti. Syrský pas v ruce jako mávátko. Popeláři, kteří svou práci nosí v ohromných vacích na zádech, bez rukavic. A všude kočky. Jedna spojitá tržnice v ulicích, tepající dnem i nocí, outdoor, indoor, hlahol prodávajících. Luxus vedle ruin, moderní s tradičním, pozlátko vedle fortele. Netradiční sladkosti, kterými se dá prvotřídně zabetonovat hlad, preclíky, kukuřice, ovoce, které v domácím prostředí dozrává do přirozené chuti.

Takhle jsme viděli istanbulské turistické aranžmá. Naše dovolená byla to, co o životě ve 14 milionovém Istanbulu nic nevypovídá.

Od vínka se vstávalo těžko. Slušně se rozjíždějící večer s novými kolegy v duchu stmelujícího kafrání. Lenost v kloubech.

A přece jsem je nemohla minout, studentská léta ( „kým so zatajeným dychom hľadám veľkú hudbu v malom rádiu“ ), kapela Živé kvety mi přijela až pod nos. Jdu!

Osvědčené místo Hospoda u Letního kina, záruka kvality. Už začali, jdete pozdě, směje se barman a plácne mi razítko na ruku, sníží vstupné. Koncert v proudu, lidí dost, ale před podiem prázdný prostor, klasika. A taky jedna nesměle se komíhající dívčina, svázaná pasivitou ostatních.

Na předkoncertního panáka není čas, šup do předních řad, ovíněná krev v žilách, rozprouděná rychlou chůzí na ostrov, hluboko zasuté texty teď jako rána palicí do hlavy, melodie jako déšť na vyprahlou zem. Vzklíčená energie z doby, která už není pravdou, skáču a točím se jako divá. Ve dvou nám to jde parádně, přidávají se další. Frajerka i vlasama do tváře potřepává, maník vedle hraje na imaginární kytaru s Kvetama. Lucie si už dávno nemusí na plakát dávat, že „slabým hlasom povedá silné vety„, je naprosto suverénní. Jaká radost vidět je v téměř nezměněné partě. V té partě, které jsme kdysi s kámoškou házely podprsenky koupené v sekáči, sámoška o pár čísel větší, aby měli radost.

V rauši jsem se vrátila do vinárny, abych zjistila, že kamarádi zatím nikam nepopojeli. Překvapivě práce, práce, práce, únava, se stoupající hladinou alkoholu stoupá i ručička na tachometru ukřivděnosti.

Slyšela jsem o kvízu, který měl ukazovat vývoj osobnosti a priorit v životě člověka otázkou: Kolik byste dnes dali za vstupenku na koncert kapely, kterou jste milovali před deseti lety? Většinová odpověď byla, že nižší než v mládí, kdy bychom za vstupenku klidně dali majlant, pokud bychom ho měli. Za Živáky bych klidně majlant dala i dnes, jenže jsem na ně musela napřed jít, abych si to uvědomila. A v tom je zřejmě občas zakopaný pes našeho stárnutí…

PS: Citace pocházejí z těchto písniček:

1. Kým so stádom nesplynieš

2. Ópium

3. Netreba sa báť

4. Čakám kým táto chajda spadne

5. Sladké večery v Stoke

6. Sloboda

7. Dni ako komíny

Od vození si zadku v autě k autobusové kultuře cesta daleká. Socka, název transportu pro lid obecný, hromadný. Jak mě ten termín dřív štval. Taky jsem opovrhovala cestujícími první třídy. Teď, s věkem, zákon pohodlnosti udeřil. Vymoženost vlakové první třídy by bodla i v autobuse. Ticho, klid, čisto a světlo.

Ohrané lamentování starších generací, dalo by se říct. Ale to, oč tu běží, je posun v „nekomunikaci“. Je to obdobné, jako naříkat, že už se nescházíme u veřejných studní nebo pod lípou. Z jiného úhlu pohledu, lidé se vlastně baví – se svými mobily, baví se sledováním filmů, posloucháním hudby, mnohdy nejlépe bez sluchátek.

Nejlepšího kámoše z busu mám ještě z mobilního pravěku. Oba jsme se tehdy zasmáli holce ob sedačku, že paří na walkmanu celou cestu tutéž písničku. Zvuk přetáčení, palec s pamětí, vítězná melodie, která byla slyšet až k nám, protože široko daleko jediný walkman.

Teď zní dusot rytmů, pištivé komediální hlasy a intimní telefonní hovory na celý autobus.

„Nekecej, fakt si ho honíš v práci? Pouštíš vodu, aby to neslyšeli, jo?“ Nekecám.

Další kategorie jsou kolovrátky, které si krátí čas obvoláváním přátel a vyprávěním stále týž historek, nejlépe o dětech, při kterých šišlají. Knihu, rozevřenou na klíně, nezbývá než zavřít, nepřečtu souvisle ani odstavec. Mimochodem, za brzkých zimních večerů nemám šanci, ani když kolem nikdo nepovykuje. Světla v buse jsou přežitek, všichni čtou na podsvícených obrazovkách.

Vyšší kulturní úroveň nasadila energií překypující cizinka putující do Terezína, snad nějaká školní výprava, či co. Tančila při imaginární sluchátkové hudbě na sedačce vedle mě, nutno říct, že k mé osobě velmi opatrně. Jen zapomněla a patrně ani necítila, že má za sebou horký den v Praze. Jak dojemná byla tahle „smelly dancing queen“.

Abych nekřivdila, v autobuse to občas žije hodně. Naposledy to byl slet Avon Ladies, chystajících se zřejmě na pochod za nějakou osvícenou věc. Sebevědomá růžová trika zaplnila polovinu autobusu, hned se poznaly a pokud se neznaly, voňavá a lesklá růžovost je okamžitě stmelila. Silná a uvědomělá skupina na pochodu. V první bojové proti-linii manželé, pak tchýně, práce. „To si přece nemůžeš nechat líbit!“ Všechno špatně, jen občas pozitivní děti. Ještě že ten Avon! Svorně jsme s důchodkyní před uličku kroutily hlavou. „Dobře, že mi růžová nesluší“ šeptla mi stará dáma při vystupování z busu.

V den jejího převzetí divoké auto-moto sny. Sedím v prorezavělém vraku, je to hnědá škodovka sto dvacet. Z volantu stírám mazlavou hmotu podobnou chladnoucímu včelímu vosku a pod sebe cpu igelit, abych neseděla na olejem nacucané sedačce. Celá upatlaná, snažím se ten krám rozjet, čeká mě sto osmdesát kilometrů Německem. Vůbec mi nevadí, že auťák nemá kola. Zřejmě podvědomá rozlučka s mojí milovanou stařičkou Felicií. Už při prvním řízení novouše jsem si trochu provinile říkala, že se mi do staré plechovky vůbec vracet nechce. Považte, několik převratných změn! Stěrače stírají do-ko-na-le! Zafuněné okno se odmlžuje hned! Posilovač řízení! Chápete? Můžu se rozloučit se svaly na pažích, ale všechno uvnitř křičí, wow, je to bomba! Zázrak techniky! Motor šlape jako hodinky, tiše si vrní, při padesátce stejně jako při sto třiceti, rádio je slyšet stále, neblahá předtucha „už už“ vzlétnutí vozidla nepřichází. I na ostatní řidiče působí moderní karoserie uklidňujícně. Byť sto deset je stále sto deset, ať jedu čímkoliv, stará skořápka působí jako červený hadr na býka. Snaží se mě předjet za každou cenu. V novém vozítku a při původním způsobu jízdy bezhlavých rallye nápadně ubylo. Ba co víc, něco mi našeptává, že zřejmě budu častěji předjíždět já! Dokonce i něco jiného než traktory! A vůbec! Chce se mi všechno! Chce se mi na dálnici, chce se mi do Prahy, chce se mi za hranice, chce se mi všude, kam jsem se dřív bála! Budu lepším a krásnějším člověkem! Jo!

Tak takhle mě zfetovalo nové auto… Jak snadno se dá v té nakoupené euforii koupat, stále znovu a znovu se nechávat opájet leskem, oblými tvary, ušlechtilými vibracemi… A až to přestane fungovat, tak se určitě najde nové a ještě lepší auto! Vymazlené reklamy na auťáky začínají dávat smysl. Přechytrolínované dopravní značky omezující svobodu pohybu jsou na obtíž, vyzývají k nedodržování, chápu to! Jako by byly pro vozidla z automobilového středověku… (Je fakt, že tohle semínko pochybnosti už klíčí dávno. Proč mě někdo nabádá k brždění už kilometr před kruháčem? Tolik značek – 70-50-30? Stačí označit kruhák v dostatečném předstihu a jízdu přizpůsobím provozu. Nebo? Mimochodem, brzdy taky stojí za zmínku. Brzdí ladně, brzdí hned! Jsme u dalšího příslušenství nového miláčka – airbagy! Tak ty mi u Feldy psychicky chyběly od absolvování „kurzu smyku“. Ten byl vůbec úsměvný. Pamatuju si, jak nám pro začátek vysvětlovali teorii – „auta dělíme na ty s ABS a ty bez něj“. Pod lavicí jsem domů žhavila sms, jestli tuhle zkratku v autě mám. Přišla mi pobavená odpověď: “ No, to teda fakt nemáš.“

Další zaplesání – rádio. USB vstup, srdce se tetelí! Od profesního přesídlení na operační sály jsem tichomil obecný. Vymazala jsem ze svého života rádio, takové ty stanice, které hrají smyčky hitovek Zagorka-Hrůza-Klus (a jejich zahraniční obdobu) a které jsem ráda poslouchala jednou za čas, většinou při dlouhých cestách autem. Rozumějte, nic jiného naladit nešlo. Zjistila jsem, co nového letí a bohatě to stačilo třeba na měsíc. Nyní po každodenní vymejvárně šéfované sálovými sestrami (nekompromisně hájené pole působnosti: 1/stanice, 2/hlasitost) je uvaleno přísné embargo. Kolikrát nesnesu ani svůj oblíbený repertoár. Aj, to je smutný konec.

A proto závěrem k vlakovým přejezdům, to je teď taky téma-hit. Všímám si jich pečlivěji a musím říct, že dobře přehledných jich je fakt hodně málo. Většinou až tehdy, když je člověk čumákem vozu mezi kolejnicemi, aneb křáky, zatáčky, blízké budovy. Naštěstí jsou ve většině značené světelně. Strategie je tedy jasná. Na červenou stojím. Na bílou valím, co to dá, klidně i kapku víc, než předepsaných třicet…

Období, kdy si všechno leží a běží v zajetých kolejích, neřeším nic převratného a zaplať pán Bůh za to; všichni podstatní v mém životě jsou zdrávi (zaklepat!!!) a kdyby nebylo občasné televize, fejsbuku a hospodských potlachů, tak ani nevím, že se mám bát invaze uprchlíků a islamistů; jen z bezprostředního okolí se občas zaškaredí obloha ze směru od východu. To, že není úplně letně, mi nevadí. Nesnáším upocené, zamaštěné horko a horší mi přijdou chcíplé ryby v rybníce, než když je voda studená. A stejně jsme tam vlezli, já a jeden naháč z křoví, kterého jsem si všimla až potom, číhal jeden. Není tedy konkrétní téma, ač se věcí zběhlo dost. Už v květnu jsem začala jezdit na rehabilitaci do Prahy a teď jim dělám reklamu všude, kde můžu, čili i zde, gúglujte prosím heslo Rehaton. Rehaton! Nebýt jich, táta se utrápí bolavejma zádama a nemožností dělat cokoliv (na operaci to není, zkuste to ještě konzervativně, hehe) a já se dopracuju ke „všespásné“ artrošce ramene (tak tam koukneme, no). To, že je dnešní medicína na houby ale stejně už všichni vědí. Svatba v kostele je cool a se mší trvá hodinu a čtvrt. Celebrovali ji dva kněží a užívali si to, jen co je pravda. Nevěstu znám z doslechu a ženicha vůbec, přesto mi nic nebránilo brečet jako slůně. To je taková krása, když tomu ti dva věří! Vůbec nevadí, že jim je oběma přes čtyřicet, dočkali se. Útěcha pro několik stárnoucích účastnic obřadu, poselství je jasné, vyplatí se počkat na pravou lásku. Za sebe dodávám: v tomhle věku láska pravá být prostě musí. Nicméně od pohledu omládli tak o deset let, snad jim to pomůže v reprodukci. Nehledě na to, že je dnešní medicína zázračná, to přece všichni vědí. Multi-kulti svatba, ukr-anglo-irish, instruktáž v češtině, u varhan pan bratr, ve sboru letití (doslova) přátelé nevěsty a pro hostii si sběhli pro jistotu všichni věřící (včetně batolat), to je krásný interaktivní rituál, vyhovující napříč kulturním spektrem zúčastněných, klíč je univerzální. Lepší než hry: poznej nevěstu podle nohou. (Jenže, co když se svátost děje i mimo církevní obřad?) Následuje milovaná Smetanka v Litomyšli, tentokrát Dvořákovo Requiem, ruku bych za to nedala, ale zdá se mi, že harfenici si orchestr vozí jako maskota, jak říká moje kamarádka, je to šance, jak si posedět s Českou Filharmonií. Hráli krásně a bylo plno, dokonce i sponzorské řady byly nacvakané, asi že je začátek festivalu. Návrat do Litomyšle byl oblažující, zase se jednou projít po městě, tentokrát se skleničkou vína v ruce, teď už je to přece fuk. Na pár dní hlídám kočku, což je ještě mrně, které se vejde do kdejaké škvíry a taky toho patřičně využívá, celý první den netušíme, kde je, jen z mističky mizí tvaroh. Když jí vracím majitelce, tak moc se mi líbí její byt, že mě poprvé napadá, jak by mohlo být fajn mít zazobaného milence, nebo klidně milenku. Občas uspávám někoho, koho už nikdy v životě neuvidím, ne proto, že ho uzdravíme, ale proto, že ho neuzdravíme. Těžké je ustát na tom stejném místě někoho známého. A taky zabránit ukamenování rodičky, která přebrala manžela zaměstnankyni porodního sálu. Jedeme se podívat na vytěžené pánve k Bílině, za těma betonovejma panelama, ze kterých je i hranice Izrael-Palestina, vypadají izolovaně k neškodnosti, snad i trochu dobrodružně. Navozuje to dojem, že vlastně o nic nejde. A jak víme, nesmíme se nechat zmást, protože Limity jsme my. Ve všem.

Z příchodu z práce trochu obavy. Čekala jsem vzkaz na dveřích, abych se dostavila za panem domácím. Sice bych konečně zjistila, kdo to je, ale v souvislosti s nočním nepořádkem to není úplně nutné. Mimochodem, musí to být člověk skalního charakteru, s pevným smyslem pro řád. Před dovolenou jsme si na poštovní schránku vyrobili barevnou nálepku ve smyslu „Děkujeme, že ne reklama“. Po dovolené byla vyměněna za standardizovanou zákazovou značku, jako mají ostatní sousedé, kteří o letáčky nestojí. Totéž v bledě modrém s označením zvonku po nastěhování. Pořádek musí být, pán asi zná fenomén rozbitého okna. Nicméně, vzkaz na dveřích se nekonal.

Druhý důvod k neklidu byl politý notebook. Už jednou jsem zrušila klávesnici čajem. Na víno, které to bylo tentokrát, bych sice byla hrdější, ale …

Posbírala jsem hosty zapomenuté svršky. Mezi nimi jsem našla i svou šálu, kterou jsem ráno postrádala. Dost se mi ulevilo, že ji nebudu muset jít hledat do non-stopu, naší poslední štace Noci literatury v Litoměřicích.

Začali jsme v šest na minutu přesným příchodem na Alexovo čtení v domově důchodců. Což bylo pozdě, protože jsme tam měli být dřív. Pořadatelky to přešly s elegancí a úsměvem a já zírala, jak dokáže pěkný přednes emeritní češtinářky povznést požitek z čteného textu. Posluchači byli kultivovaní a zvídaví a bylo jich dost. Příjemná atmosféra a za odměnu lahev bílého vína s přívlastkem. Jako bonus prohlídka domova a lekce cornhole. Jestli budu na stará kolena přiměřeně bohatá, chci sem.

Svérázná zahradní výbava domova.

Čtení se konalo na neobvyklých místech, čteni byli mimořádní autoři, mix žánrů, texty byly přiměřené poutavosti a délky, čteny byly dozajista pečlivě zvolenými předčítači a myslím, že i naše spontánně vzniklá skupina byla povedená dost. Za všechny např. rodilí mluvčí vyučující na litoměřických základkách němčinu; usměvavá tvář, kterou často potkávám cestou do práce, proměnila se v kolegyni. Nejúchvatnější bylo jedenáctileté poupě s vybitým mobilem, které suverénně brázdilo literární vlny, dokud se nesetkala v pozdním večeru se svým nahánějícím ji otcem. Kombinace „dělňasské“ bundy a červených lodiček mě totálně odzbrojila.

Foto mi dovolila 🙂

Psaníčko?

Program:

(šerý a ohluchlý) odsvěcený jezuitský kostel a Alfonso Cruz; (rozvětvené a hluboké) historické sklepení a Charles Lewinsky + Michela Murgiová; (taneční a s mikrofonem) kulturní klub Hrádek a Javier Marías + Jakob Melander; (0) čajovna Hóra a Emmi Itäranta. V Hrádku nás přibil do sedaček hudební program, ale možná to byly i alko drinky, které se tady daly pohodlně přibrat k poslechu. Čajovnu jsme nestihli, což je absurdní vzhledem k faktu, že to bylo stanoviště nejbližší k našemu domovu.

J.S. to rozsvítil…

Z pocitu neukončenosti večera tedy nezbytně nadešel non-stop čas. Pečlivá analýza večera, literatury a života, chyběla jen správná hlasitost hudebního doprovodu k tanci i poslechu. To nám došlo ve asi tak tři. Logicky, člověk si to musí pustit doma, že jo…

Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.

den 5.

Návštěva u dědečka, aneb neděli jsme uctili fyzickou prací. Dramatický název dědiny – Kruté Hrby – vyjadřuje hrdost generací na nejvýše položenou krajinu v Kyjevské oblasti. Celých 271m.n.m. lehce zvlněných polí. Z Kyjeva jedeme autem po odeské trase, rozuměj tankodromu. Alexova sestřenka Olena nás pro začátek obdaruje statistikou z loňského roku – prý 12tis. mrtvých na této silnici. Což je zhruba dvojnásobek obětí z antiteroristické operace. Anonymní údaj, jak z Evropeany. I přes svou nepřesvědčivost zneklidňuje.

U dědečka vládne klid a mír. Vítá nás srdečně a ujišťuje nás, že se mu daří dobře, protože žije s Hospodinem. Babička zemřela před třemi roky. Olena servíruje předchystaný oběd. Po modlitbě, kterou dědeček vede, s chutí pojíme. A pak do práce! Dědeček k sázení brambor přizval sousedku, asi padesátiletou tetu Kaťu. Teta se nenechá oblafnout naší pětičlennou skupinou, která se jí asertivně snaží naznačit, že je nás dost a začne organizovat. Nasadí zběsilé tempo, které demonstruje osobním příkladem. Nezbývá, než se jí zuby nehty držet. Jamka, popel, brambora. Chlapci hloubí jamky ve třech řadách najednou, my s Olenou a Káťou pobíháme s kýbly brambor a popela. Káťa ještě zvládá upravovat zahrnuté řádky nohou v tenisce, aby byly pěkné a ne hrudkovaté. Dřina je evidentně přirozená forma jejího bytí. Zvládá u toho ještě povídat a být veselá. Aby ne, když se jí syn vrátil ze zóny ATO. Dědeček nás přišel zkontrolovat jenom jednou, vybral nám otrokářku správně. Sedm pytlů brambor, pole lán. Dva čokoládkové bonbóny jako cukr k biči, voda jako nejlahodnější nápoj pod žhnoucím sluncem. Když dojde popel, Káťa se s námi loučí a bez čekání na přehnanou vděčnost mizí. Tempo záhy polevuje. Bolí záda a teď to můžeme i přiznat. Olena se chvíli snaží namotivovat kluky v podobném duchu jako teta, ale zkušená vesnická žena se prostě napodobit nedá. O to víc smíchu se rozléhá polem a tmelí kilometry i stylem života vzdálené příbuzné. Radost z přibývajících řádků. Slunce se pomalu sklání k obzoru, už nepálí, měkce hřeje. Obyčejná večeře je po takovém výkonu královskou hostinou. Posezení na zápraží chalupy pod slunečníkem rozkvetlé meruňky. Za plaňkovým plotem výhled na naší dlaní pohlazené políčko. Je obklopené zelení mezí a zahrad sousedních domků. Člověk spočine s rukama v klíně a pojmy jako láska, mír, válka, chléb vezdejší a Bůh jakoby získávaly zřetelnější obrysy. Nejvíc z nás má v nostalgii jasno pětaosmdesátiletý dědeček. Místo tesklivého loučení s vnukem z Čech řeší, kdo dosází zbylé pytle brambor. Ještě, že má šest dalších dětí a nepočítaně vnuků a vnuček. S klidným svědomím můžeme přenechat návrat ke kořenům a obdělávání hroudy jim. Loučení je stručné a silné. Buďte zdrávi a šťastni.

Cestou domů zastavujeme na hřbitově. Překvapením pro mě je, že baptisté mají hroby bez náhrobků, bez cedulek se jménem. Jen rov s květinami. Nepřehlédnutelný pro svou megalózní výzdobu je čerstvý hrob prvního padlého vojáka z této vesnice. Leden 2015. Muž v mém věku. Snad to brzo ještě nekvetoucí, ale již nasázené kvetiny zjemní. Pivoňky a tulipány. Zatím tady věčnost simuluje jen zpěv ptáků.

Závěrem bych chtěla říct, že v Kyjevě se v turistickém modu pohnuté ukrajinské současnosti moc všimnout nedá. Snad kromě výhodného kurzu hřivny, který dělá Čecha boháčem. Nikdo se mě nesnažil zabít za používání ruštiny, když moje ukrajinština nestačila. Všeho byl dostatek a ruch velkoměsta ve srovnání s předchozími návštěvami není nijak umenšen. Události připomínají jednorázové akce na Majdanu a památníčky v místech padlých. Hodně jich je v ulici Institucka, která vede od Majdanu nahoru kolem hotelu Ukrajina. Napodobenina cedulky s názvem ulice ji přejmenovává na Ulici hrdinů nebeské setniny. V sobotu brzo ráno je vylidněná. U jednoho z památníčků stojí postarší muž a zpívá hlubokým hlasem smutnou píseň. Mrazí z toho do morku kostí. A zrovna tak se srdce tetelí nad nekonečnou frontou lidí u pokladen na vstupenky knižního Arsenalu. Po první a snad i druhé návštěvě Ukrajiny jsem si myslela, že bychom se od Ukrajiny mohli učit národnímu povědomí. Oprava. Až Ukrajinci nebudou muset řešit, že jsou Ukrajinci a bude to samozřejmost, tak to bude fajn.

PS: den 6.

Den šestý, odjezdový. Nečekala jsem, že bude ke komentáři. Chyba. Zpočátku vypadala celní kontrola u Olomouce nevinně, i přes to, že se pejskovi líbil Alexův batoh. Celníci nám nakonec bonbony Roshen s makovicemi na obalu nechali. Jenže i po kontrole autobusu rentgenem povolení k odjezdu nikde. Důvod – raci. Živí ráčci v zavazadlovém prostoru. Na Ukrajině údajně oblíbená pochoutka k pivu, po povaření. Čekáme na experta na korýše, aby určil druh a míru jejich chráněnosti …