Člověk člověku

Páteční večer, stůl v pivovarské zahrádce se zaplňuje kamarády, známými i novými tvářemi, taky jeden pes. Na to, že jsme dali vědět jen dvěma lidem, pomalu se nevejdeme. Kamarádi z mokré čtvrti – prosím, bez urážky, známka toho, že se zabydlujeme. Dva roky to trvalo, než jsem se seznámila s lidmi tady, říká kolegyně a mně dochází, že Litoměřická anabáze právě završuje druhý rok.
Pozoruju ve svém životě nový jev – mj. navazuju kamarádství se staršími ženami. Nikoliv starými, ale staršími než jsem já a staršími, než jsem dosud v repertoáru měla. Jistě stárnu, ale zřejmě taky člověk, řekněme po třicítce, nestárne tak moc, jak jsem si dřív myslela. Věková propast se snižuje. Všechny nové kamarádky a známé mě fascinují svou vitalitou, jsou to inspirující ženy. Například návrat k hudbě díky jedné z nich. Moje audio krize po každodenním několika hodinovém rádiu Blaník a Frekvenci 1 na sálech byla zlomena lusknutím prstů a teď se nemůžu nabažit soustředěného poslechu. Hudba na sluchátkách a jinak nic, přestávám cítit ruce, nohy, záda, jen tonutí v tónech, krok po kroku, takt za taktem, nástroje a motivy, které se za spotřebního poslechu stávají neslyšitelné. Opakovaný poslech znamená nové potěšení a nové postřehy, nevěřila bych.
Taky brousím paměť luštěním sudoku, to je nákaza z nedávného kurzu trénování paměti, vedeném další kamarádkou. Lehká zmínka a jedna nedoluštěná tabulka udělaly svoje, momentálně jsem sudoku maniak. Odraz na mé paměti, kromě zlepšování se v luštění, zatím nepozoruju, ale nepřestávám doufat. Bylo by to dobré, protože z kurzu jsem dom odešla bez nákupu. A to ani nezmiňuju překvapení nad fotografiemi z kamarádčiny rozlučky se svobodou. Kam se asi poděly koktailové sklenky, se kterými jsme tak hrdě pózovaly u morového sloupu na náměstí?
Zmíněný páteční večer v pivovarské zahrádce stál rovněž za to, byla to pečlivá příprava na benefiční Běh pro hospic, který se konal následující den. Kluci to nakonec s přehledem dali, já ve funkci fotografky, podpůrného týmu a cateringové společnosti i přes bolehlav nakonec taky. Akce byla hojně účastnicky obsazená, výtěžek bude jistě zřetelný. I zde jsem potkala spoustu známých, vesměs z nemocnice. Naprosto bezkonkurenční byl kolektiv interního oddělení, který si nechal udělat speciál trička a účastnil se bez sloužících lékařů snad kompletní, včetně drahých polovic a dětí.
Aby nebylo společenské angažovanosti málo, využili jsme příležitosti navštívit kulturní centrum Řehlovice. Rozlehlý pivovar, který majitelé od devadesátých let po krůčcích opravují a zároveň budují originální platformu pro utužování česko-německých vztahů, jejichž pojítkem je umění. Na první pohled se zdá, že jsme se ocitli v ruinách, ale při procházení areálem se odhaluje systém vymazlených koutů a místností, tu letní kuchyně, tady bylinková zahrada, onde velkokapacitní ložnice, galerie, taky krkavčí hrad, všechno unikátní, podepsané rukou svobodného ducha.
Dva roky v Litoměřicích, bilance. Konstatování toho, že to tady občansky a kulturně žije. Bilance číslo dvě – předsevzetí „nehledat nové kamarády“ dodržet nejde a je to tak dobře. Protože člověk člověku nikoliv vlkem.

Vox populi

Vaše vlasy jsou nudné.
Potřebovaly by kapku oživit.
Zdůraznit přirozenou vlnu.
Opakované pobízení a já poprvé ve svém životě kývla na melír.
Sedím v křesle a příjemné teplo mě chumlá do sladké odpolední ospalosti. Šampón voněl levandulí a teď mi paní motá pramínky vlasů do papíru. Sluneční paprsky se jí zrcadlí pod prsty do mých kadeří, za okny se v lehkém vánku pohupuje čerstvě probuzená magnolie a pod proutěnou sedačkou si hoví pes. Pohodička a k ní polibek z rádia Kiss, vtipná reklama na koncert kapely Lucie. Ta letos slaví kulatiny, aneb: “ Máte zájem o sex se třicítkou?“ Chronicky známá černoandělská písnička s textem „Sex je náš…“ podbarvuje reklamní spot a já se tomu docela nahlas zasměju, takové rozuzlení jsem nečekala. Podivím se, že Lucie už je na scéně třicet roků. „Jó, taky jsem je měla ráda, ale ten Koller, ten si to teď dost pokazil…“ říká kadeřnice mezi peroxidem, pramínky a papírky. Podivím se, čím že si to ten Koller pokazil. „No přece předávání Andělů! Jak tam hlásili s Dusilovou proti prezidentovi!“. Aha, zrovna tenhle kousek se ke mně přes fb -smršť dostal, takže vím o čem je řeč. Ovšem paní už dál nerozumím. „Tak já vím, že Zeman měl pár excesů, hlavně ze začátku, že jo“, (zřejmě myslí jen ty alkoholické, protože před prezidentováním jako by nebyl), „ale jinak je to vzdělaný, v zahraničí uznávaný pán.“ „Myslíte v Rusku?“. Otázku přeslechne a jede dál na téma spasitel, který nás chrání před důmyslnou politikou Ameriky, jež rozpoutala migrační bojkot Evropy. Bez dechu sedím v křesle a zkouším se porozhlédnout novýma očima po soukromém kadeřnickém salonu, kde jsem dosud viděla jen vkusný nábytek, osázený šampóny a květinami. Jak to, že až teď vidím Okamuru, který na mě kouká z plakátku na zrcadle? Rádio Kiss, jako by nás vyslyšelo a přeladilo na novou notu. Další reklama nás zve radovat se místo na koncert do armády. Skvělá kariéra, práce s nejnovějšími technologiemi, uplatnění doma i v zahraničí. Jistota zaměstnání. Zaznělo i slovo „dělostřelci“.
Slunce září oknem pořád stejně, stále láme o zrcadlo svoje paprsky mně do vlasů. Zrovna tak zářilo kdekoliv na světě i před dobou, do které jsme se narodili. Doba mého dětství byla výjimečná tím, že nám bylo lze naimplantovat důvěru ve svobodnou a mírovou budoucnost. Říká se tomu humanitní ideály, myslím. Jenže tak, jako já si nechala napatlat na vlasy melír, tak si někdo dnes nechává napatlat do duše strach o svoje děti, o svoje pohodlí nebo dokonce o svoje životní nepohodlí. Je historie němá učitelka? Nenápadně si zvykneme, že humanita už se prostě nenosí. Že síla a zbraně jsou nutné k životu. Budeme se hádat a prát mezi sebou, dokud nás nesjednotí spasitel-diktátor, protože demokracie zdržuje a vůbec není flexi. A ti, kdo na to nebudou chtít přistoupit, budou ukřičeni a ušlapáni.
A život nás všech už nebude nudný a vlny už nebudou nezřetelné.

One way ticket

Automat mi i na podruhé odmítl vydat jízdenku. Vykouknu z bubliny, hledám další stroj a vida, ramenatý týpek se snaží vedle neúspěšně o totéž. Jestli dojde na hrubé násilí, má rozhodně větší šanci, říkám si a sahám do tašky pro mobil, že pošlu jízdenkovou sms. Jenže on si všimne, že vidím. Prohodím něco ve smyslu: „Taky to nefachá, co?“ a on poskládá obličej do grimasy: „Nerozumím“ Ou jéé. Shodneme se na angličtině a nakonec z „mého“ automatu vymámíme jízdenky. Jednu a pak za jeho padesátku další, vrací mu to kupu drobných a metro je samozřejmě tady. Jdu napřed a rozkročím se mezi peronem a dveřmi, vypadá to, že hrst mincí pobral a jistá šance stihnout nastoupit tady je. Jenže chlap je jako vítr a jízdenku si prostě u vstupu necvakne. „Klid“ směje se mi, když ho na to upozorním v rozjíždějícím se vagonu. „Ještě jsem nikdy nikde neplatil pokutu, když jsem náhodou neměl lístek. Cvaknu si ho, až vystoupím.“ Pokrčím pomyslně rameny nad logikou jeho světonázoru a bavíme se dál, ptá se na cestu do Paladia. Vyklube se z něj Australan, (vida, moje angličtina není vetchá jen lety nepoužívání), žije v Litvě, kde se oženil. Dendrolog v Praze na výletě, moc se mu tady líbí, kvalitu života tady hodnotí jako vysokou. Což uvidíme hned, jelikož revizor je tady. Napřed mávne odznakem před nosem mně, pak spolucestujícím na opačně straně. Snažím se udržet pokličku nad vroucím hrncem kultury mhd cestování co nejdéle přiklapnutou a děsně dlouho hledám lístek v kabelce a pak vlastně v peněžence. Týpek stromolog sedí vedle mě s oslnivým úsměvem na rtech a ptá se, jestli to je jako ta kontrola. Kývám jo, on se vesele zavrtí a začne hledat po kapsách svůj slavně koupený lístek. Prostě mu dosvědčím, plánuju, že jsme ho kupovali spolu. Revizor se vrací svým zájmem ke mně, lístek opravdu nakonec najdu! Pak letmo kývne na velikána z Austrálie, ten vytáhne sežmoulaný papírek, který vůbec nevypadá, jako před pár minutami koupená jízdenka, nevím, kdy ho stihl takhle zmačkat, ukazuje rubovou stranu. Revizor mávne prackou a jde dál, ke dveřím. Metro zdaleka ještě nestaví. Zírám. Jak to? Ben se směje od ucha k uchu. „Jsem ti to říkal, ne?“ Říkal. Tak nevím. Třeba stačí dva metry, sto dvacet kilo a zářivý úsměv cizince. Nebo má někdo takovou „bezpokutovou“ auru. Go ahead, Bene! 🙂

Díky, Claudi

Finanční sbírka na zemřelého lékaře. Na lékaře černé pleti. Na českolipského porodníka.
Několik absurdit v jednom, zdálo by se. Nemusím se rozepisovat o zavedených klišé – zazobaní lékaři – líní lékaři – ti, co nás nenechají rodit doma – za chvíli nás tady budou léčit xy (doplň svoji neoblíbenou národnost).
Ukázka toho, že naše společnost může reagovat jinak, než jak jsme krmeni xenofobním bulvárem, je v současnosti víc než potřebná. Připomíná, jak krásné je prožít radost z pomoci druhým, bez ohledu na všemožné hranice, jak silné je sdílení smutku.
Claudiho jsem poznala jako jednoho vůbec z prvních obyvatel vysokoškolské koleje. V ubytovací kanceláři jsem dostala klíč od pokoje a hrdě si s ním odemkla svoje první samostatné bydlení – šíleně zarovnaný pokojík, do posledního místa zastěhovaný výbavou mé nové spolubydlící. Šok. Než jsem se stihla vzpamatovat, objevil se odkudsi on, Claudi, a krásnou měkkou češtinou začal galantně žehlit situaci. Už si nepamatuji, proč a kam musela Malkya narychlo odjet, že si dovolila mě nepřivítat slavobránou ve vyleštěném pokoji, nicméně Claudi mi pomohl naskládat její věci do skříně a vytvořit mi životní prostor. Stal se z něj jeden z kamarádů ze studií.
Na vysoké škole není takové kamarádství divné. Studenti jsou mladí, zvídaví a otevření, někteří jsou hodně zcestovalí. Povšechně se vyznačují zájmy přesahujícími nákupy a večer telku. Nikdo se ještě tolik nebojí o svůj žvanec a o „to svoje jistý“, kamarádit s černochem, muslimem, nebo třeba raw veganem je prostě normálka. Další životní etapy, řekla bych, jsou pro cizince náročnější. Obstát v provinčním městě, v malé nemocnici, v náročném oboru, to chce vůli. Claudi to zjevně dokázal.
Po promoci nastoupil v českolipské nemocnici a pracoval tam jako gynekolog až do své předčasné smrti. Příběh by mohl skončit, ale nekončí. Epilogem je nevídaná vlna solidarity v zaměstnání i v populaci spokojených pacientek/klientek, která se zvedla po jeho úmrtí. Smuteční věnce s poděkováním. Sbírka na splnění Claudiho posledního přání, tedy finančně náročné repatriace do Tanzánie. Vybráno bylo během několika dnů do poslední koruny.
Pro milého, dobrosrdečného a obětavého člověka.
Dobro poznalo dobro a znásobilo ho.
Díky Česká Lípo, jsem pyšná.

Doxa Doksany

Majestátního komplexu, majestátně zhuntovaného, jsem si všimla poprvé cestou do Terezína za blahé paměti univerzitních dob. Tehdy jsem si říkala, že teda ty zdevastované severozápadní Čechy začínají brzo a že se sem musím ještě někdy vypravit. Povedlo se to za dobrých osm let a letmým pohledem při cestě autobusem se nezměnilo nic, jen ve vratech přibyly balíky slámy a v oknech matrace. Kostel zaniká za větvemi stromoví parku, nebo, podle úhlu pohledu, za žalostně se rozpadající monumentální barokní bránou.
Po přestěhování do Litoměřic na sebe dala čekat návštěva kláštera ještě rok a půl. Vůbec jsem totiž podle vnějších známek nevytušila, že se „uvnitř“ něco děje. Když jsem jednou jela okolo z jiného směru, od Brozan, poprvé jsem si všimla obrovského parku, který se za klášterem rozprostírá směrem k Ohři. Ten park je nádherný, přesně ve stylu, který miluju – trávník a mohutné stromy daleko od sebe, slepé ramene Ohře se klikatí se mezi nimi. Žádné záhonové obrazce, ale prostá krása. A světe div se, ten kostel uvnitř komplexu je opravený. Až po tomhle impulzu mě poprvé napadlo, že se uvnitř může něco dít, jenže kudy tam? Samozřejmě přes internet. Údiv. V klášteře žijí jeptišky premonstrátky, slouží se tam pravidelné mše a každý první pátek v měsíci se večer pořádá pravidelný průvod se světly ve vnějších prostorách kláštera.
Kláštěr byl založen Přemyslovci ve 12.století a na počátku 13. století zde pobývala a vzdělávala se i sv. Anežka Česká. K původnímu účelu sloužil po dobu šesti století, do konce 18. st., kdy byl přebudován na zámek. Po poválečném vysídlení majitelů o zámek „pečovali“ komunisté a v hospodářských budovách úřadoval státní statek.
K obnově kláštera v devadesátých letech pomohly polské sestry premonstrátky z Krakowa. Zajímavé je, že jejich klášter byl kdysi založen právě doksanskými. Jako by pomocná ruka podaná z minulosti. Od roku 1998 zde sestry žijí trvale a od roku 2003 se přestěhovaly z fary do opravených klášterních prostor. Takže rekonstrukce probíhá, byť pro nepozorné oko velmi skrytě. Sestry, kromě toho, že zde pěstují duchovní život, šijí i církevní roucha a připravují čajové směsi a likéry z vypěstovaných bylinek. A při mši krásně zpívají panenskými hlasy.
V kostele bylo poslední adventní neděli lidí dost. Težko říct, jestli je to poctivě vyšlechtěná místní komunita, nebo jestli zapracovaly Vánoce. Nicméně, příčka generačním spektrem to byla. Pan farář mluvil moc hezky, i k uchu neznaboha přiléhavě. Dokonce mě nerušila ani barokní tonáž inventáře, která mě v kostelech obecně odpuzuje a dusí, tady ta hnědo-zlato-modrá výprava působila vcelku útulně.
Procházka nádvořími a parkem byl balzám. Protáhli jsme se kolem vypálených, polorozbořených ruin hospodářských stavení do parku. Nádhera i přes sychravo a zimu zalézající pod oblečení. Ohře a osamělé pavilónky na jejím břehu, zákoutí vyvstávající z prostoru budí objevitelskou náladu, detaily vybízejí k proměně v zátiší v domu fantazie, třeba pařezy ozdobené kameny a ulitami šneků. Děti sem zřejmě chodí rády. Taky jsem se do jednoho takového v myšlenkách převtělila. Pěkný předvánoční čas.

Dveře doKorán V.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
V. Ukázky
Takže, místo prachu a Adamova žebra…
/II/
Súra 96
KAPKA PŘILNAVÁ
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
1 Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil
2 člověka z kapky přilnavé stvořil!
3 Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý,
4 ten, jenž naučil perem,
5 naučil člověka, co ještě neznal.
Ukázka poetičnosti Koránu:
/VI/
Súra 91
SLUNCE
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
1 Při slunci a jeho jasu,
2 při měsíci, když je následuje,
3 při dni, když je odhaluje,
4 při noci, když je zahaluje,
5 při nebi a při tom, kdo je vystavěl,
6 při zemi a při tom, kdo ji rozprostřel,
7 při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost
8 a vdechl jí hříšnost i bohabojnost!
9 Kdo ji očistí, ten jistě vydělá,
10 a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá.
A trocha kontroverze:
/CIII/
Súra 24
SVĚTLO
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
1 Toto je súra, kterou jsme seslali a učinili závaz-
nou; a seslali jsme v ní znamení jasná – se
vzpamatujete.
2 Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého
z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči
nim lítost, s ohledem na náboženství Boží, vě-
říte-li v Boha a v den poslední. A nechť skupina
věřících je svědkem trestu jejich.
3 A cizoložník se smí oženit jedině s cizoložnicí
nebo modloslužebnicí a cizoložnice se smí vdát
jedině za cizoložníka nebo modloslužebníka –
a takové sňatky jsou věřícím zakázány.
4 Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak
Nepřivedou čtyři svědky, zbičujte osmdesáti ra-
nami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné
svědectví, neboť to jsou hanebníci –
5 kromě těch, kdož se potom budou kát a napraví
Se. Bůh věru je odpouštějící, slitovný.
….

Dveře doKorán IV.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
IV. Učení Koránu
Nepopiratelná je inspirace islámu předchozími monoteistickými systémy, a to především některými sektářskými a apokryfními proudy, spíše než představiteli oficiálních církví. Nicméně postupný rozvoj rysů charakteristických pouze pro islám z něj nakonec vytvořil zcela samostatné náboženství. Jednalo se o vlivy jak čistě ideové, tak i politické a sociální.
Přísný monoteismus je základem islámu. Bůh je podle Muhammada dobrotivý a je to tvůrce, z čehož plyne i moc znovuvzkříšení, což je v arabském světě v dané době novinou. Po neúspěšných bojích s Mekkou se stává z Boha i soudce, který některé oblažuje milostí a některé odsuzuje k věčnému bloudění. Tomu odpovídá i funkce Mohammeda v průběhu času, kdy je nejprve poslem, zvěstovatelem, který nemá vliv na dopad svého učení. Posléze je prorokem, působícím již v prostředí seznámeném s islámem, kde nese zodpovědnost za život druhých ve víře, stává se hlavou náboženské obce, plní funkci soudce apod. Korán mekkánského období je zaměřený teologicky, Korán medínského období je již sociálně-politicko-etický kodex.
Islám uznává tři kategorie nadpřirozených bytostí: anděly, satany a džiny. Džinové pochází ze starého arabského náboženství, andělé a satani jsou původem z židovství a křesťanství. Všichni jsou absolutně podřízeni Bohu a nelze se jejich prostřednictvím na Boha obracet.
Po smrti se muslim dostává před poslední soud, souzen je podle víry a nevěrectví a podle dobrých a špatných skutků. Výstupem je buď cesta do ráje, nebo do pekla, instituce očistce chybí. Samotná víra, ani samotné dobré skutky k nasměrování do ráje nestačí.
Citace z výše uvedené publikace, str. 98:
„Od samého začátku proniká Koránem vědomí nutnosti sloužit Bohu, vyjádřit mu tak poděkování za všechna dobrodiní a současně se tak zachránit před trestem na onom světě. Člověk se rovněž musí plně spoléhat na Boha, být trpělivý vůči pozemským protivenstvím a neochabovat ve víře. Pevná víra (ímán) je nezbytným atributem muslima, avšak sama nestačí k tomu, aby přivedla lidi ke spáse, musí se k ní připojit i skutky. Ty lze rozdělit na dvě skupiny: jednak skutky lásky k bližnímu, jednak pak úkony kultovní, jejichž obecným cílem je vyjádřit oddanost člověka Bohu. Ovšem vést přísné dělítko mezi těmito dvěma skupinami je nemožné, neboť v Muhammadově povědomí obě splývaly v jedinou službu Bohu.“
Kultovními povinnostmi jsou 1/ modlitba, 2/ almužna, 3/ půst, 4/ pouť do Mekky

1/ Modlitba (salát) je nejstarší kultovní povinností – nejprve byla stanovena 2x, později 3x denně. Až po smrti Muhammada byla ukotvena povinnost 5 modliteb denně.
2/ Almužna (zakát) – slovo původně znamenající „očišťovat se, být zbožný“, jehož významem bylo i ve zřeknutí se části majetku ve prospěch potřebným. Tato ctnost byla hluboce zakotvena i ve staroarabské kmenové společnosti a v období působení Muhammada byla v Mekce v hlubokém úpadku. Korán nabádá ve jménu víry k podpoře chudých, sirotků atp. V medínském období se ze zakátu stává povinná náboženská daň, která má pokrýt jednak potřeby sociální, jednak slouží i k válečným přípravám a jiným politickým účelům.
3/ Půst (saum) byl přejatý z židovské praxe v pozměněné formě – putovní měsíční postní svátek, ramadán, praktikován od východu do západu slunce. Povoleno je zjemnění pravidel pro nemocné nebo cestující, ale s povinností pozdější náhrady nebo vyrovnání almužnou. Půst rovněž může sloužit jako náhrada za pouť, nebo jako pokání při porušení jiných předpisů.
4/ Pouť do Mekky navazuje na staroarabský zvyk, původní náboženskou pouť ke Ka´bě. Ve své době posloužila i jako politický symbol – získání Mekky pod svou nadvládu. Vrcholem poutních obřadů je obětování zvířete. Ta jsou posléze rozdána mezi potřebné.
Mezi kultovní předpisy lze počítat i pokyny ohledně jídla a pití, které jsou výsledkem interakce s židovskou kulturou, nicméně jsou méně přísné. Zakázáno je požívání zdechlin, krve, vepřového masa a nerituálně zabitých zvířat. Zákaz alkoholu /resp. prvotně vína/ se odvíjí od Muhammadových nepříjemných zkušeností s opilými věřícími.
Muhammad pečlivě rozpracovává etickou část svého učení a nahlédnutím může být citace ze str. 103:
„…rozvíjí Muhammad své etické učení do větší šíře. Nejpodrobněji je vyloženo v 17:23-41, kde tvoří jakési desatero, které se sice liší řadou detailů, vyplývajících z jiného sociálního prostředí, od starozákonního, avšak celkovým duchem je s ním totožné. Hlavními zásadami tohoto desatera jsou: nepřidružovat nikoho k Bohu, ctít rodiče, být laskavým k rodině a příbuzným, nezabíjet děti (dcery) z obavy před zchudnutím, nedopouštět se cizoložství, nezabíjet neoprávněně, dávat správné míry a váhy, nedotýkat se jmění sirotků, dodržovat smlouvy, nenásledovat něco, o čem nemáš vědění, nechodit pyšně a domýšlivě po zemi. Je samozřejmé, že k těmto základním morálním příkazům přistoupily během doby ještě další: čestnost, upřímnost ve slovech a činech, odsuzování pokrytectví a lakoty. Korán doporučuje vyhýbat se špatné společnosti, mlčet o nedostatcích druhých spíše než o nich veřejně hovořit, zdržovat se posměšků, hrubých řečí a urážek, nepřísahat zbytečně, být zdvořilý a ohleduplný ve vzájemných stycích, nevstupovat do domu jiného bez dovolení a ohlášení apod. Mnohé z těchto příkazů a doporučení patří spíše do příručky o dobrém chování, avšak svědčí o Muhammadově usilovné snaze po co největší harmonii v lidských vztazích a po zjemnění hrubých mravů tehdejší epochy a prostředí.“
V Koránu nejsou uvedeny tresty za porušení příkazů, zhodnocení je ponecháno k poslednímu soudu. Nicméně zjevně Muhammad nepotírá krevní mstu za zabití, zřejmě proto, že se neodvážil zasahovat do silně zakořeněných kmenových práv. Stanovil však, že krevní msta může být provedena jen na skutečném pachateli zločinu, popř. že je možno (a doporučeno) situaci vyřešit výkupným.
Sporným tématem je trest za cizoložství, které je pokládáno za jeden z nejtěžších hříchů. V Koránu je trestem bičování 100 ranami obou provinilců a zákaz vstoupení do dalšího manželství s věřícím či ctnostným. K ochraně žen před křivým svědectvím slouží podmínka, že cizoložství musí být prokázáno čtyřmi svědky. V Koránu není zmíněno ukamenování, které se v islámu traduje nepodloženě svatým textem.
Žena je ve společenské hierarchii o stupeň níž než muž, mužům je v Koránu nakázáno jednat se ženami laskavě a spravedlivě. Povoleno je manželství se 4 ženami, ovšem pokud muž není schopen nestranného jednání, má mít ženu pouze jednu. Počet konkubín je neomezený. Pokyn zahalování obličeje na veřejnosti není v Koránu zmíněn.
Zakázány jsou příbuzenské svazky, rozvod je poměrně jednoduchý, ale je nutno dodržet určitá pravidla, např. ochrannou lhůtu před vyhnáním z domu, pokud by žena mohla být těhotná. Žena musí být po svatbě majetkově zajištěná pro případ rozvodu či úmrtí manžela. V dědictví není upřednostňován ani prvorozený syn, ani potomci mužského pohlaví. Lichva je přísně zakázána. Korán akceptuje otroctví i sociální nerovnost, nicméně předkládá opatření, kterými lze tyto aspekty společenského života zmírnit.

Dveře doKorán III.

Průvodcem PhDr. Ivan Hrbek, CSc.
Korán, nakl. Academia, 7. vydání, v tomto překladu 3., r. 2000
Letmý pohled do „krutoknihy“ zbrzdila úžasná předmluva dr. Ivana Hrbka. Byť se tenhle blog bude podobat referátu z literatury a dějepisu, nelze se nepodělit o informace, které tento přední český a světově uznávaný arabista a islamista uvedl v úvodní studii k nejpřesnějšímu překladu Koránu do češtiny. V lepším případě sáhněte po originálu, je to nanejvýš zajímavé čtení.
III. Korán formálně
Korán je svaté písmo muslimů, existující od věčnosti a nezávisle na našem vědomí, které bylo zjevené Prorokovi. Slovo „qur´án“ znamená přednášení, recitování, popř. přeneseně čtení. Setkat se můžeme také s názvem „al-kitáb“, což znamená písmo, kniha, a které má širší význam. Qur´án jsou jednotlivé části/čtení al-kitábu, knihy.
Korán se skládá ze 114 kapitol – súr, různě dlouhých, oddělených od sebe záhlavími, které slouží jako identifikační údaj o názvu, pořadí, původu, délce a sdělení súry. V době Muhammadově súry názvy neměly. Místo něho jako dělítko mezi nimi sloužila tzv. „basmala“, kterou májí všechny, kromě jedné. „Basmala“ je zkratka odvozená od věty „Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím“, což znamená „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“. Podle různého způsobu dělení veršů je jejich celkový počet 6204 až 6236.
Záhadou jsou dvou- až čtyřčlenné skupiny písmen hned za basmalou u 29 súr. I ty přispívají k rozdílnému počítání veršů a jejich význam/funkce nejsou známy. Interpretace muslimů kolísají od „nevysvětlitelného božího tajemství“, přes zkratky božího jmena až k číselné mystice. Evropských verzí je také několik. Nejsušší z nich udává, že jde o omylem přepsané poznámky/značky osob, které Korán uspořádávali a přepisovali. Barvitější verze pak podezřívá Muhammada z pokusu o navození tajemna.

Korán byl prvotně pouze recitován. Vznikal v průběhu dvaceti let prorokovy činnosti a v některých ohledech byl průběžně modifikován, včetně popření (ale nevynechání!) pasáží, dle aktuální situace. Až později byl zaznamenáván a čten. Styl Koránu je básnicky barvitý, velmi různorodý. Odráží se v něm způsob postupného vzniku a prvotní deklamační záměr. Obvyklejší jsou krátké, několikaveršové súry, ale je zde i několik rozsáhlejších celků, mnohdy uměle pospojovaných bez ohledu na tematiku. Najdeme zde monology v ich formě či v plurálu majestatu, kdy hovoří Bůh ústy Muhammada, dále dialogy, podobenství, metafory, přísahy, výroky. Jistá únavnost při čtení plyne z opakovaných pasáží ke zdůraznění a potvrzení sdělovaného.
K písemnému uspořádání Koránu došlo až po Muhammadově smrti. Za jeho života zapisovali zjevení oficiální sekretáři a popř. písma znalí muslimové pro svoji potřebu. Nedokonalost arabského písma a záznamu byla vyvážena tím, že mnozí muslimové znali Korán zpaměti. V roce 633 byl sepsán Korán hlavním Muhammedovým sekretářem. Dále existovaly ještě 4 verze Koránu, používané napříč arabským světem. Asi desetiletí poté byla redakční komisí v čele právě s hlavním sekretářem Muhammada kodifikována jediná platná „uthmánská“ verze Koránu, tzv. kanonická Vulgáta, která všechny ostatní verze časem nahradila. Fantastický je způsob řazení, který komise zvolila – od nejdelší po nejkratší súru a zároveň je opatřila názvy. Tak doznal Korán dnešní podoby. Citace z výše uvedené publikace, str. 78:
„Kanonizovaný systém řazení naprosto zkresluje a staví na hlavu přirozený sled vývoje koránských myšlenek, neboť na samém začátku se octly súry z medínského období, kdy již islám měl za sebou deset let vývoje. Je přirozené, že tyto súry předpokládají znalost již dříve přednesených částí, které jsou však v knize umístěny mnohem dále. Toto uspořádání současně znesnadňuje čtenáři porozumět vlastnímu vývoji Muhammadových náboženských představ, neboť súry, jež vznikly na samém počátku jeho prorocké činnosti, jsou nyní řazeny na konci.“
Roztomilé je vyjádření předního tradentu (učitele?) Íkrima z 8.stol., který prohlásil, že i kdyby se všichni lidé a džinové spojili, nikdy by nedokázali uspořádat Korán chronologicky. V českém překladu je uvedeno chronologické řazení dle dr. Ivana Hrbka.
Další pozoruhodností je, že arabské písmo v době vzniku bylo značně nedokonalé. Citace ze str. 73:
…“nedostatky tehdejšího grafického systému způsobily, že jak „uthmánské“, tak i pozdější exempláře Koránu vykazovaly mnoho nejasností nejen ve vokalizaci, tj. v naznačení samohlásek, nýbrž i v konsonantní osnově, neboť arabské písmo ještě neužívalo diakritických bodů, jež odlišují od sebe písmena stejného základního tvaru. Docházelo proto k značně odlišnému čtení samohlásek – což samo o sobě stačí, aby se změnil smysl slova – , nýbrž i k různočtení konsonantní osnovy. Z této nedostatečné grafické základny pak vyrostly varianty čtení, které se však týkají jen určité části koránských slov, nikoliv celého textu. … V 10. století se pak stalo ortodoxní doktrínou, že Korán je možno číst sedmi kanonickými způsoby…“
K celkovému zmatení dojmů lze ještě přičíst zpochybňování o autentičnosti textů. V muslimském světě se jedná především o postoje ze sektářských populací, jeden příklad za všechny: ší´ité postrádají verše o jasně jmenovaném následníkovi Proroka – ´Alím. Nicméně svoji správnou variantu nikdy nenabídli a věří, že ji odhalí až skrytý imám při svém příchodu před soudným dnem. Evropští vědci se kloní k názoru, že nic podstatného nebylo z textu vynecháno ani k němu nebylo přidáno.