Modus ukrainicus via já

Modus ukrainicus via já

Blížím se k zadání mého muže – napsat o Ukrajině. Velkou oklikou. Rozhodla jsem se, že tu tíživou čerň, kterou se snažíme ze svých zorných polí vytěsnit, nebo alespoň vtlačit do menší výseče, odlehčím. Žiju s Ukrajincem přes patnáct let. Není to patent na ukrajinskou antropologii, ani etologii. Přesto pár poznatků mám. Předkládám ty, které považuji typické. Subjektivní zkreslení předem potvrzuji!

1. Začněme něčím pověstným – a to je ukrajinská pohostinnost. Platí, že Ukrajinci se s vámi rozdělí o poslední kůrku a ještě se u toho budou tvářit tak, že si vůbec nebudete připadat nepatřičně. Nemusí to nijak souviset s reálnou nákloností k vám, což dělá v naší mentální tělocvičně kapku neplechu, nicméně, jako o hosta o vás bude vždy postaráno královsky.

S tím se mi pojí tři asociace. Věčnost jsem byla přesvědčená, že rodinné oslavě bude učiněno za dost, když připravím „fakt dobré jídlo“ – rozumějte 1 pokrm. Polévka – druhý chod – desert. Není tomu tak. Aby byla hostina hostinou, musí se stůl prohýbat pod mnoha druhy jídel, klidně v malém množství, ale aby bylo na výběr. Naštěstí se většinou podílí všichni účastníci hodování, takže se člověk musí smířit hlavně s tím, že nemá monopol. A pak taky, že musí vytunit zásobu talířků, mističek a vidliček.

Za druhé, další fenomenální pojem – boršč! Moc mě baví zaručené české recepty, kde lítá do hrnce několik druhů mas, vaří se několik dní apod. Ukrajinci mají boršč doma v lednici, jako my chleba v chlebníku. Když dojde, vaří se nový. Manžel během dvouhodinové večerní alchymie svaří, co dům dal, ovšem všechno zasadí do pevného rámce několika opěrných bodů – červená řepa, zelí, brambory, mrkev a zázrak je tu. Každá rodina má svůj vymazlený postup s několika modifikacemi, něco jako na Slovensku halušky. A světe div se, existuje ještě zelená varianta, ve které je tajnou přísadou šťovík:).

Třetí asociace vede rovnou k oslavě Vánoc. Tam musí být na stole přímo definovaný počet druhů pokrmů a to je dvanáct. Jako apoštolů. A aby to bylo ještě komplikovanější, musí to být jídla postní.

2. Vánoce. V časech mého rebelujícího já jsem tvrdila, že by tyto materiální orgie stačily jednou za dva roky. S ukrajinskou rodinou je mám dvakrát do roka, plus dárky k novému roku. (Tady by mě muž opravil, že na Ukrajině se dárky k Vánocům nedávají, ale domestikace dělá svoje.) Poučení vědí, že zakopaný pes tkví v pravoslaví a juliánském kalendáři, byť od roku 2017 jsou v tom trochu škatulata, kterým úplně nerozumím. Původní model pro smíšená manželství je praktický vzhledem k rozdílení přítomnosti na oslavách.

3. Vánoce jsou časem plných pověr i u nás, pro Ukrajince nikoliv. Pověrami různého původu žijí CELÝ rok. Zde si člověk z jiného kulturního okruhu projde všemi fázemi dle Kübler Rossové – až ke smíření se. Namátkový výběr – nesmí se pískat uvnitř místnosti; nic se nesmí podávat přes práh, ani ruka; doma se nesmí pěstovat květina s ostny – rozpíchává štěstí; prázdné lahve od alkoholu se staví na zem; na hřbitově se nechodí středem cest; když se vrátíte domů pro něco zapomenutého, musíte se na chvíli posadit; než vyrazíte na dlouhou, nebo neobvyklou cestu, musíte se před odchodem posadit; když vás svědí levá ruka, jsou na obzoru peníze; sny, které se zdají ze čtvrtka na pátek, jsou věštecké; nesmíte darovat nůž…  … atd. atd. ) Věřte mi, je to tak zakořeněné, že to absolutně nesouvisí s kvalitou ani výší dosaženého vzdělání.      

4.+5. Co mají Ukrajinci zmáknuté stejně dobře, jako pověry, jsou daleké a široké rodokmeny celé rodiny. V ústní tradici! Utužování paměti zřejmě probíhá u prohlížení rodinných fotoalb. Fotografie obecně působí na Ukrajince elektrizujícím účinkem – od vycizelovaných póz na fotku až po jejich podrobné zkoumání. Když dojde na otevření šuplíku s alby, je jasné, že je zle. Už jsem dokonce došla k závěru, že mám nějakou poruchu, která mi brání užívat si prohlížení fotek, a to i z rodiny vlastní. Přidám si to na seznam, až dojde na psychoterapeuta.

6. Souvisí s potenciálním fotografováním péče o zevnějšek? Asi ne. Ať už v jakékoliv sociální hladině – maximální snaha o upravenost a čistotu je zřejmá. Zvláště bych vypíchla pozornost věnovanou účesu a obuvi. Můj první střet s takto nastaveným diskurzem byl již v době studií, kdy jsem jako rozjuchaná freestyle studentka dorazila na stáž do Ivano-Frankivska. Zahájení pracovního týdne v nemocnici v plášti vytaženém z krosny nebyl nejlepší nápad. Vedoucí lékařka mi doporučila plášť do příště vyprat! a přežehlit, a mezitím mě vybavila svým, mydlinkově nadýchaným.

7. Zpěv je podle mě nejnebezpečnější ukrajinskou zbraní. Když teda ve stávajících časech pominu bayraktary, GIS Arta apod. A to obzvláště mužskou zbraní. Muži na Ukrajině netrpí studem, ohledně zpěvu už vůbec. Zpívají rádi a to nejen v podroušeném stavu. Ukrajinské písně, zejména lidové, jsou úchvatné a přidají na sex appealu kdejakému ušákovi. Škála od bujaré veselosti po tklivé vojenské písně nabízí nezměrný potenciál k utonutí v očích zpívajícího. I ten závan vrozeně-vychovaného patriarchátu odpustíte… Působení ženského zpěvu na opačné, neukrajinské pohlaví, nemohu posoudit. Ale v tomto ohledu hraje svou roli určitě i bod č. 6.

8. Jedna z možností, kdy narazit na zpívající Ukrajince, jsou výlety. Výlet ovšem pro běžného občana nebo občanku Ukrajiny znamená vyjet libovolným způsobem kamsi za civilizaci, vzít s sebou jídlo a pití a rozvalit se na nejbližší možné rovné ploše. Zkrátka piknikovat. Turistika do vrcholů, v potu a odříkání, to není všeobecně rozšířeno. Ne, že by neexistovalo, ale davy Ukrajinců na treku nečekejte.

9. Pokud se chcete blýsknout, osvojte si jméno Taras Ševčenko. Byron, Mácha a Němcová ukrajinské literatury v jednom. Znají ho všichni, rádi jeho básně citují a dojímají se u nich. Pokud vím, muž se chystá o tomto univerzálním umělci a především básníkovi napsat laikům přístupný článek, takže se těšte, byl to borec! (Ano, tady je podstatný fakt, který také ještě mnoho lidí udivuje – Ukrajinci mají svůj jazyk a literaturu!! A to skvělou!!)

10. Aby bylo jasno, Ukrajina má spoustu skvělých umělců. A aby bylo úplně jasno, když je někdo opravdu slavný a známý kdekoliv ve světě, URČITĚ má ukrajinské kořeny!

11. Když vynechám předchozí nadsázku, to, že se Ukrajinci etablují v jakýchkoliv podmínkách prakticky kdekoliv na světě, je dáno jejich neuvěřitelnou pracovitostí. A pokud někdy máte pocit, že nejsou úplně efektivní, věřte, že tento velice okrajový jev je vykompenzován obrovskou houževnatostí.

12. Všichni Ukrajinci milují Kyjev a svoji Ukrajinu.

A tady se vracím k začátku své okliky, která má tečovat téma ruské agrese na Ukrajině. Doslova všichni Ukrajinci, které jsem kdy potkala a potkávám, jsou nesmírně STATEČNÍ! A STATEČNÍ jsou i všichni ti Ukrajinci, které jsem nepotkala a neznám. Hovoří za ně vývoj války za poslední tři měsíce. Jejich hrdinné nastavení bylo doslova vyrubáno do jejich genového fondu staletími příkoří od velkého ruského bratra. Znají ho moc dobře a zpět do jeho náruče nechtějí.

Vznášíme se na obláčku naší imaginární nedotknutelnosti, nebo se utápíme v poraženectví a strachu. Zlaté srdce, které někde hluboko v nás tepe, odkrýváme jen v době nejvyšší nouze. Pak zase honem rychle počítat a přepočítávat.

A tak si myslím, po 15leté zkušenosti s „mou“ ukrajinskou rodinou, že bychom to dobré a štědré srdce měli ještě nějakou dobu nechat na dlani. Tak dlouho, jak bude třeba. Protože jsou to, i přes moje rádoby vtípky, lidé stejní jako my. Jsou to lidé, které jeden zakomplexovaný zkutr* onálepkoval a teď z nich dělá cíle pro své frustrované ego. A to by mu nemělo projít.

*znáte tu zkratku?

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: