Modus ukrainicus via já

Modus ukrainicus via já

Blížím se k zadání mého muže – napsat o Ukrajině. Velkou oklikou. Rozhodla jsem se, že tu tíživou čerň, kterou se snažíme ze svých zorných polí vytěsnit, nebo alespoň vtlačit do menší výseče, odlehčím. Žiju s Ukrajincem přes patnáct let. Není to patent na ukrajinskou antropologii, ani etologii. Přesto pár poznatků mám. Předkládám ty, které považuji typické. Subjektivní zkreslení předem potvrzuji!

1. Začněme něčím pověstným – a to je ukrajinská pohostinnost. Platí, že Ukrajinci se s vámi rozdělí o poslední kůrku a ještě se u toho budou tvářit tak, že si vůbec nebudete připadat nepatřičně. Nemusí to nijak souviset s reálnou nákloností k vám, což dělá v naší mentální tělocvičně kapku neplechu, nicméně, jako o hosta o vás bude vždy postaráno královsky.

S tím se mi pojí tři asociace. Věčnost jsem byla přesvědčená, že rodinné oslavě bude učiněno za dost, když připravím „fakt dobré jídlo“ – rozumějte 1 pokrm. Polévka – druhý chod – desert. Není tomu tak. Aby byla hostina hostinou, musí se stůl prohýbat pod mnoha druhy jídel, klidně v malém množství, ale aby bylo na výběr. Naštěstí se většinou podílí všichni účastníci hodování, takže se člověk musí smířit hlavně s tím, že nemá monopol. A pak taky, že musí vytunit zásobu talířků, mističek a vidliček.

Za druhé, další fenomenální pojem – boršč! Moc mě baví zaručené české recepty, kde lítá do hrnce několik druhů mas, vaří se několik dní apod. Ukrajinci mají boršč doma v lednici, jako my chleba v chlebníku. Když dojde, vaří se nový. Manžel během dvouhodinové večerní alchymie svaří, co dům dal, ovšem všechno zasadí do pevného rámce několika opěrných bodů – červená řepa, zelí, brambory, mrkev a zázrak je tu. Každá rodina má svůj vymazlený postup s několika modifikacemi, něco jako na Slovensku halušky. A světe div se, existuje ještě zelená varianta, ve které je tajnou přísadou šťovík:).

Třetí asociace vede rovnou k oslavě Vánoc. Tam musí být na stole přímo definovaný počet druhů pokrmů a to je dvanáct. Jako apoštolů. A aby to bylo ještě komplikovanější, musí to být jídla postní.

2. Vánoce. V časech mého rebelujícího já jsem tvrdila, že by tyto materiální orgie stačily jednou za dva roky. S ukrajinskou rodinou je mám dvakrát do roka, plus dárky k novému roku. (Tady by mě muž opravil, že na Ukrajině se dárky k Vánocům nedávají, ale domestikace dělá svoje.) Poučení vědí, že zakopaný pes tkví v pravoslaví a juliánském kalendáři, byť od roku 2017 jsou v tom trochu škatulata, kterým úplně nerozumím. Původní model pro smíšená manželství je praktický vzhledem k rozdílení přítomnosti na oslavách.

3. Vánoce jsou časem plných pověr i u nás, pro Ukrajince nikoliv. Pověrami různého původu žijí CELÝ rok. Zde si člověk z jiného kulturního okruhu projde všemi fázemi dle Kübler Rossové – až ke smíření se. Namátkový výběr – nesmí se pískat uvnitř místnosti; nic se nesmí podávat přes práh, ani ruka; doma se nesmí pěstovat květina s ostny – rozpíchává štěstí; prázdné lahve od alkoholu se staví na zem; na hřbitově se nechodí středem cest; když se vrátíte domů pro něco zapomenutého, musíte se na chvíli posadit; než vyrazíte na dlouhou, nebo neobvyklou cestu, musíte se před odchodem posadit; když vás svědí levá ruka, jsou na obzoru peníze; sny, které se zdají ze čtvrtka na pátek, jsou věštecké; nesmíte darovat nůž…  … atd. atd. ) Věřte mi, je to tak zakořeněné, že to absolutně nesouvisí s kvalitou ani výší dosaženého vzdělání.      

4.+5. Co mají Ukrajinci zmáknuté stejně dobře, jako pověry, jsou daleké a široké rodokmeny celé rodiny. V ústní tradici! Utužování paměti zřejmě probíhá u prohlížení rodinných fotoalb. Fotografie obecně působí na Ukrajince elektrizujícím účinkem – od vycizelovaných póz na fotku až po jejich podrobné zkoumání. Když dojde na otevření šuplíku s alby, je jasné, že je zle. Už jsem dokonce došla k závěru, že mám nějakou poruchu, která mi brání užívat si prohlížení fotek, a to i z rodiny vlastní. Přidám si to na seznam, až dojde na psychoterapeuta.

6. Souvisí s potenciálním fotografováním péče o zevnějšek? Asi ne. Ať už v jakékoliv sociální hladině – maximální snaha o upravenost a čistotu je zřejmá. Zvláště bych vypíchla pozornost věnovanou účesu a obuvi. Můj první střet s takto nastaveným diskurzem byl již v době studií, kdy jsem jako rozjuchaná freestyle studentka dorazila na stáž do Ivano-Frankivska. Zahájení pracovního týdne v nemocnici v plášti vytaženém z krosny nebyl nejlepší nápad. Vedoucí lékařka mi doporučila plášť do příště vyprat! a přežehlit, a mezitím mě vybavila svým, mydlinkově nadýchaným.

7. Zpěv je podle mě nejnebezpečnější ukrajinskou zbraní. Když teda ve stávajících časech pominu bayraktary, GIS Arta apod. A to obzvláště mužskou zbraní. Muži na Ukrajině netrpí studem, ohledně zpěvu už vůbec. Zpívají rádi a to nejen v podroušeném stavu. Ukrajinské písně, zejména lidové, jsou úchvatné a přidají na sex appealu kdejakému ušákovi. Škála od bujaré veselosti po tklivé vojenské písně nabízí nezměrný potenciál k utonutí v očích zpívajícího. I ten závan vrozeně-vychovaného patriarchátu odpustíte… Působení ženského zpěvu na opačné, neukrajinské pohlaví, nemohu posoudit. Ale v tomto ohledu hraje svou roli určitě i bod č. 6.

8. Jedna z možností, kdy narazit na zpívající Ukrajince, jsou výlety. Výlet ovšem pro běžného občana nebo občanku Ukrajiny znamená vyjet libovolným způsobem kamsi za civilizaci, vzít s sebou jídlo a pití a rozvalit se na nejbližší možné rovné ploše. Zkrátka piknikovat. Turistika do vrcholů, v potu a odříkání, to není všeobecně rozšířeno. Ne, že by neexistovalo, ale davy Ukrajinců na treku nečekejte.

9. Pokud se chcete blýsknout, osvojte si jméno Taras Ševčenko. Byron, Mácha a Němcová ukrajinské literatury v jednom. Znají ho všichni, rádi jeho básně citují a dojímají se u nich. Pokud vím, muž se chystá o tomto univerzálním umělci a především básníkovi napsat laikům přístupný článek, takže se těšte, byl to borec! (Ano, tady je podstatný fakt, který také ještě mnoho lidí udivuje – Ukrajinci mají svůj jazyk a literaturu!! A to skvělou!!)

10. Aby bylo jasno, Ukrajina má spoustu skvělých umělců. A aby bylo úplně jasno, když je někdo opravdu slavný a známý kdekoliv ve světě, URČITĚ má ukrajinské kořeny!

11. Když vynechám předchozí nadsázku, to, že se Ukrajinci etablují v jakýchkoliv podmínkách prakticky kdekoliv na světě, je dáno jejich neuvěřitelnou pracovitostí. A pokud někdy máte pocit, že nejsou úplně efektivní, věřte, že tento velice okrajový jev je vykompenzován obrovskou houževnatostí.

12. Všichni Ukrajinci milují Kyjev a svoji Ukrajinu.

A tady se vracím k začátku své okliky, která má tečovat téma ruské agrese na Ukrajině. Doslova všichni Ukrajinci, které jsem kdy potkala a potkávám, jsou nesmírně STATEČNÍ! A STATEČNÍ jsou i všichni ti Ukrajinci, které jsem nepotkala a neznám. Hovoří za ně vývoj války za poslední tři měsíce. Jejich hrdinné nastavení bylo doslova vyrubáno do jejich genového fondu staletími příkoří od velkého ruského bratra. Znají ho moc dobře a zpět do jeho náruče nechtějí.

Vznášíme se na obláčku naší imaginární nedotknutelnosti, nebo se utápíme v poraženectví a strachu. Zlaté srdce, které někde hluboko v nás tepe, odkrýváme jen v době nejvyšší nouze. Pak zase honem rychle počítat a přepočítávat.

A tak si myslím, po 15leté zkušenosti s „mou“ ukrajinskou rodinou, že bychom to dobré a štědré srdce měli ještě nějakou dobu nechat na dlani. Tak dlouho, jak bude třeba. Protože jsou to, i přes moje rádoby vtípky, lidé stejní jako my. Jsou to lidé, které jeden zakomplexovaný zkutr* onálepkoval a teď z nich dělá cíle pro své frustrované ego. A to by mu nemělo projít.

*znáte tu zkratku?