Ostravo! Ještě jednou!!

„Asi si začnu psát na lednici seznam neskromných přání. Vidět Grimaudovou v Royal Albert Hall. LP v nějakým newyorským klubíku…“ Superúplněk zřejmě potencuje blbé nápady. Lehce popíjíme při vaření obědů na další dny. „Máme čtyři děti, třeba se mi na něco z toho časem složí.“ Načež si muž zavaří zcela: „Mám tu jen dva kousky, tak jeď, ne?“ Celá debata totiž začala hláškou z rádia, že na Colours zase přijede právě LP. V době, kdy máme starší děti u tchánstva!

Jak krásně demonstruje film K zemi hleď!, byť se člověk ocitá v katastrofické situaci, když mu někdo nabídne vějičku ke zdánlivému návratu k normalitě, neváhá a nechá se lapnout. I když už měl třebas našlápnuto ke konstruktivnímu řešení. My ještě solární panely, tepelné čerpadlo nebo definitivní mír na Ukrajině nenajeli. Jedeme na Colours. Pár žhavých nočních telefonních komuniké a parťačka pro šílenou výpravu je na světě.

V pátek odpoledne sedím ve vlaku. V Pardubicích přiskakuje nejlepší kámoška-pařmenka ever a za tři krásné hodinky jsme v Ostravě. Před tím ještě konverzačně vyřídíme dvě dámy, které jsem před tím od Kolína musela poslouchat já. Na to, že se dá jejich žvanivost přebít, bych si nevsadila, ale už v Chocni to bylo jasné :).

I dál to jde všechno hladce, jako po másle. Z hlavního nádraží do Dolních Vítkovic šup, vstupenky šup (díky, Katko), a už na vlně prázdninové pohody s Kings of Convenience šup. Před samotnou LP procházka magickým areálem vítkovických železáren, teď už provoněným jen pokrmy z různých koutů světa a šelestícím lidským, pestrobarevným mraveništěm. Catering via Katka, opět díky, panáček a pivko na rozjezd. Ten je ovšem bržděn nešťastným rozhodnutím pořadatelů obohatit návštěvníky otužilmanem Wimem Hofem. Zkouší na nás dechové prostocviky i kříšení ducha, za což jistě účastníci jeho kurzů platí nemalé peníze. Jsou to ovšem perly sviním, bo sklidil jen skandování „LP, LP!“ Vsadila bych boty, že nejvíc se těšila tlumočnice do znakové řeči, která byla vystrčena na podium v nehorázném předstihu, možná na čtvrthodinu? performativního ticha mezi WH a LP.  

Ta se nakonec dostavila a rozjela to krásně. Nezbedně si poskakovala po podiu, zpívala a pískala, čarovala. Tančily bychom i my, kdybychom nebyly v sevření značně statické mládeže. Tak jsme občas aspoň bušily pěstmi do vzduchu a trochu si připoskočily, riskujíce, že někomu za námi zkazíme záběr natáčení. Ovšem, cituji – tráva by se dala krájet. Mlaďoši zřejmě splachují radost z hudby do sociálních kanálů, nebo vyfukují do zhuleného vesmíru. A pak najednou bác, ani ne po hodině, díky, jste skvělí, nazdar! A byli fuč. LP i krasavci z její kapely. A co hůř, žádné zuřivé vytleskávání, pískání, vyvolávání! Nic! Prostě nazdar a šup na dronovou světelnou show. Asi nástupce ohňostrojů. Jako pěkný, ale ono už se nepřídavkuje? Už žádné děkovačky? Nebo to je specifikum na Colours? Vyzkoušely jsme si to ještě dvakrát. Jako.. u Mirabai Ceiba, což je mexicko-německý pár, na Colours v kombinaci s Islanďankou Markétou Irglovou, to ani tolik nevadilo. Zřejmě nejsem připravená na vlasatce švitořící o kolibřících. Ale že nepřidala ani elektropunková formace S.C.A.R.R., která žhavila svým naprosto do žádných škatulek uchopitelným protagonistou celou stage, tak to nechápu. Křičelo se dlouho, dlouho..  a nic.     

Z čehož mi začala být zima, ani alkohol a větrovka od manžela tomu už moc nepomáhaly a tady… Tady prosím byl ten pravý čas na Wima Hofa. hU-hA! hU-hA! Pár hlubokých nádechů a fakt to přešlo. To samé, jako ve studené sprše, nepříjemné chvění hned zmizelo. Pamatujte si to, jo? Skvělá finta!

Abych to neprotahovala, domů jsme dojely taky. Ještě tu noc. Nad skvělou snídaní vyprávím mužovi o pocitu neuzavřenosti těch koncertů a on se mi snaží vysvětlit, že profíci to mají zkrátka jinak. A že možná taky pravidla festivalu a bla bla. Matně si vybavuju, že ani on se nevrátil z koncertu Metallicy kdoví jak euforický. Líbilo se mu to, ale už jsme prý staří. Máme nároky tam, kde bychom je jako mladí neměli. Ale i dědci přidávali! Tak nevím. Ale každopádně – díky, Katko!! Třeba si to někdy dáme ještě jednou. Ale dřív bych moc prosila ten mír.