Nežárka na grilu

Vybojovat letošní vodu bylo náročné a byla jsem za to po zásluze potrestána. Poučení jsou dvě:

a) věřte svému muži nachlazení, i když kašle jen o trochu víc, než kuřácky normálně

b) jedno balení ibuprofenového sirupu a jedno balení paralenových čípků na čtyři děti nestačí

Vyrazili jsme ve čtvrtek pozdě odpoledne a po drobné koloně na D8 a mírném bloudění v Praze, jsme dorazili k Jindřichovu Hradci. Chvíli jsme šlapali na paty bouřce s vichrem, ale díky předchozímu zdržení právě jen tak, abychom stan stavěli sice po tmě, ale za to bez pláštěnek. Noční grilovačka s čelovkama a první stanování s dvojčaty v kempu Jemčina dobrý.

Ráno dcera hlásí bolest hlavy a teploměr ukazuje teplotu 38. Okej. Z plánovaného volna, až mimina usnou, nebude nic. Horší byly slzy v jejích očích, že na lodičce nepojede. Rozhodnutí to ale bylo moudré, protože celé odpoledne prospala v autě ve stínu pod stromem. Takže i vytoužený klid, navíc v milé společnosti, chvíli byl.

Krása komunitního života spočívá v tom, že nejen zcela věkově nehomogení dětská parta se časem stmelí a vy o svých dětech, pokud nechcete, nevíte. Ještě dnes žasnu nad zhruba desetiletými chlapci, kteří neúnavně dělali na dvojčata baf a kuku. Pak se najde i někdo, kdo se odváží vzít na ruce cizí řvoucí dítě. A v neposlední řadě se najde i někdo, kdo věnuje několik laskavých slov vygumované, běžně neviditelné matce. Letošní parta mě bavila opět mnoho, bo kromě skalních osvědčených účastníků se objevili i pro mě nové, neméně zajímavé osobnosti. Někdy si s mužem říkáme, že jsme prvky šíleného experimentu hlavní organizátorky, která nás výběrem mezi zvané podrobuje nějakému dlouhodobému socio-psycho-(patologickému) výzkumu? Anebo je to zkrátka odraz doby…  

Druhý den lepší, s mužem se domlouváme se na obměně posádky. Dcera jet může, s ní jedu já a když to vidí syn, který by po první plavbě nejraději dezertoval, přidá se i on. Jekot, když se dostaneme na mělčinu a loď vydává zvuky, prozrazuje, že včera se mu plavba určitě strašně líbila, jak mě ujišťoval muž. Nejlepší zadák se jmenuje Petr a dělá čest svému jménu. Celou cestu mlčí jako skála a precizně řídí naši loď. Je to nesmírně oblažující, dokonce víc než osvěžení v Mlýně Krkavec.  Nejkrásnější je podvečer, hebké světlo, vážky a motýlice, strašidelné železniční mosty bez nájezdů, kluk si spontánně začne broukat vlastní melodie a mír v nitru je tak hmatelný, že těžko uvěřit, že tomu může být někde jinak.

Manžel mezitím přesídlil s dvojkama z bezva kempu v Hamru do kempu ve Veselí nad Lužnicí. Tam už se vodácké kouzlo trochu vytrácí a konkrétně za naši rodinu začíná průšvih. Syn usíná v restauraci před večeří. Když ho změřím, má teplotu přes 38 i on. Noc je pekelná, s dcerou, která zřejmě pod vlivem mnoha dojmů z posledních dvou dnů potřebuje taky trochu provětrat podvědomí, se střídají v nočních děsech a neztišitelném pláči. Nurofen na ně funguje, čert ví proč, blbě a paralenové čípky došly dávno. Těžím ze zásob jiné maminky. Čípky ovšem znehodnucuju rychlým zmrazením v místím kiosku – po rozbalení se rozpadnou na padrť. Když ráno vyndám z korbiček sálající dvojčata, je jasné, že je zle. Hrůzné chvění žaludku umocňuje procesí s cinkajícím zvonem a zpívajícím nábožné písně. Za mě jasný funus, později se dopátrám, že je to církevní průvod k uctění Božího Těla. Což má teda s lidskou pomíjivostí taky co do činění, ale trochu mě to vrátilo nohama na zem. Při představě cesty do Prahy a pak ještě čekání, než si muž odbude svoji dojednanou kluturní akci, se rozhoduji i po probdělé noci pro akutní výpad do nejbližsí otevřené lékárny, což je 20km vzdálený Jindřichův Hradec, kam klimbajíce za volantem dojedu i se vrátím.

Bylo to rozhodnutí za milion, protože v Praze by na řešení nebyl vůbec čas. Cestou zpátky jsme si totiž postáli v koloně, žár 36 venku mi opět navozoval představy o usmažení se zaživa v poli kolem dálnice, až v autě bude nesnesitelně i přes běžící klimatizaci. Tady už jsem začala být hysterická i já. Mrňata jsme si ohřáli ke 40 stupňům a i když víte, že musíte od teploty v konečníku odečíst půl stupně, stejně ta číslice na teploměru začínající čtyřkou působí magicky. Poprvé jsem dělala mimiňákům zábaly a bůh žehnej televizi, že aspoň starší se v přechodné zastávce u nepřítomného prarodičovstva zabavili samy. Muž si odbyl kulturu a dorazil domů v moměntě, kdy dětičky měly už nádherných 38, 5 (a já tlak 200 na 120).

Takže ano. Stonat v přírodě pod stanem se dá, když jste na to připraveni. Transporty jsou slabé články idylky. Kdyby vám letošní vodácké pré vyprávěl muž, byla by to jistě hororová story od začátku do konce. Vyslechla jsem si cosi o ohrožení našich dětí a celé rodiny a celého letošního osazenstva. Přesto si myslím, že to bylo lepší, než v rozpáleném městě. Koneckonců ty hororové prvky přineslo až civilizačno cestou domů. Čeho mi je upřímně líto, byla poslední noc, kdy stan dozajista nebyl zvukotěsný a jen se chlácholím, že valná část se před spaním dostatečně anestezovala a ostatní děti snad spaly spánkem spravedlivých. A pak mě mrzí už jen moje nepřipravenost. Příště už jedine se čtyřnásobným množstvím paralenů a neprošlým Nurofenem…

PS: Neomarodil teda nikdo další, že ne???

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: