Klid před změnou klimatu

Děloha mi zařídila dvoutýdenní volno v nemocnici. Asi se sama sobě zdála těsná, přičemž se na prvním monitoru ani nesnažila něco doktorům zastírat a bylo. A bylo to to tak dobře, protože jsem si doléčila svou třetí smrtelnou rýmu tohoto těhotenství, dospala posledních x let a přečetla tolik knih, kolik od začátku kalendářního roku.

Poměrně brzo jsem si zvykla na nemocniční stravu, která vyniká tím, že ji člověk nepřipravuje sám. A to i přes to, že jde o hory bílého pečiva, absenci zeleniny a pořád stejný čaj. Každopádně velký dík za pamlsky, které mi sem tam někdo z návštěv donesl, nebo nechal doručit. Uváděly mě skoro do extáze, jmenovitě za všechny sulc a lá Homolovi!!!  

Kromě mňamek za mnou do nemocnice proudilo mnohé – další literatura, pozdravné a srdečné pozdravy mobilní cestou a jako bonus dokonce jedny tygrované elasťáky, které od prvního odění miluju a zatím jsem je dala prát jenom jednou, protože je v nich tak neskutečně pohodlně, že to prostě jinak nejde.

Z četby bych ráda vypíchla jeden hrdinský počin. Knihu, kterou mě manžel loňské Vánoce rozčílil do běla. Darujte matce dvou malých dětí osmisetstránkový špalek! Nepomůže ani to, že ji napsala nobelistka. Obzvlášť, když je téma jako šité na míru nikoliv vám, ale právě manželovi. Vzhledem k tomu, že se doma nenacházelo nic po ruce (ano, většina knihovny je stále v krabicích), popadla jsem při spěšném balení i tuto beletristickou kládu. Manželovi se musím omluvit. Jediný zádrhel knihy je, že se blbě drží a na pupek se položit nedá. Je to skvělým a civilním, přitom velmi nápaditým jazykem Olgy Tokarczuk vyprávěný příběh heretické sekty druhé poloviny 18. století z oblasti především současné západní Ukrajiny. Román je dech beroucí a přes do očí bijící mravenčí propracovanost se čte takřka sám. Knihy Jakubovy všem doporučuji. Aspoň do nemocnice určitě.

Aby to bylo i trochu nostalgické, v nemocnici jsem oslavila svoje narozeniny. Největší party ever! Tiramisu se záplavou planoucích svic kupodivu nespustilo protipožární alarm, dcera s mužem mi schovaní za pelestí nemocniční postele zahráli loutkovou Červenou karkulku v covidním provedení (babičko, proč máš tu roušku?), květin jsem dostala víc, než leckterá rodička a taky přijel můj táta, takže oslava na jedničku! Škoda jen, že jsme při tom všem juchání zapomněli udělat aspoň nějakou fotku.

PS: Když už jsem zmínila tu postel – polohovací postel je bomba! Jestli doma někdo pečujete o někoho, komu by polohovací postel byť jenom trochu vylepšila kvalitu života, jděte do toho. Půjčoven je spousta, dovezou, odvezou, googlujte, najdete, nestojí to tolik peněz. Když jste špatně pohybliví, fakt je ta úleva znát! A to já si mám houby na co ztěžovat!  

Pět minut po dvanácté

Neznámé číslo:  „Jste objednaná na očkování dnes na sedmou hodinu, mohla byste prosím přijít dřív?“ Rozžhavená dopolední snahou školky vrátit mi první den dceru už za hodinu a půl od příchodu, jsem celkem asertivně vysvětlila, že nemohla. Muž se vrací z práce v půl sedmé.

Byť jsem proti jakémukoliv očkování v těhotenství, dohnalo mě opětné podceňování situace napříč společností, i naší vládní garniturou. Obrazem toho je stoupající R, absence testování ve školkách a jako bonus několik nepěkných kazuistik s ošklivým průběhem v mém blízkém okolí. A taky čím dál častější vzpomínky, jak rychle modrají maminy v třetím trimestru při intubaci. Podpořena kolegyní gynekoložkou a gynekologickou odbornou společností, dále kolegyní, která vládne ověřováním informací Evidence based medicine, jsem se nakonec zaregistrovala, obdržela PIN2 a objednala se. Překvapivá možnost očkování ve večerních hodinách jako bonus, juch!

Přece jen jsem se posnažila alespoň o akademickou čtvrthodinku svůj příchod stáhnout. Chápu, nikdo to moc neocenil. Po všem úsilí o ověření bezpečnosti očkování, mě dojmul informovaný souhlas, kde jsem musela podepsat, že mi očkování, jako těhotné, doporučeno není. Vysvětlení se mi dostalo takové, že Pfizer si to ve svém spc dosud taky neopravil. Bezva.

Ďobanec do ramene. Zasednu k povinné půlhodince observace, vytáhnu štos papírů ze školky k vyplnění – myslím, že mi to vyjde tak akorát, když tu zaslechnu:  „Tak už to vylej!“  Je něco lehce před sedmou. „Co když ještě někdo přijde?“ „Už tu nikoho nemám. Nepřijde.“ 

„Dobrý den! Jdu na druhou dávku!“

Následuje geniální herecká etuda – kde se tu berete? Aha, minule vám řekli, ať přijdete ve stejný čas. Jenže nám už dneska došla vakcína! No, novou načínat nebudeme, dalších pět lidí z ulice nám asi k očkování neseženete, co? Přijďte zítra a dřív!“ Vytřeno. Vina je definitivně hozena na chlapa.

Ponořím se opět do papírů, načež za chvíli: „Jak se cítíte?“ Dobře. „Pozorujete na sobě něco?“ Nic. „Tak až si to vyplníte, můžete jít..“  Je 19.17. Jasný pokyn, ať si to papírování strčím za klobouk a mažu domů. Vytřeno podruhé.  

Dodatek: Jsem na preventivním UZ srdce. Při loučení se doktora zeptám, kolik viděl postcovidových myokarditid. Odpovídá, že za hospitalizace pro covid hodně, u vyšetřovaných pro přetrvávající dušnost po covidu žádnou, jo a vlastně ještě jednu fakt hnusnou po očkování…  Dám vědět.

Twins, bez legrace

„Vidíš to, co já?“ Kolegyně rejdí ultrazvukem jako divá a znovu a znovu se na obrazovce objevují dva váčky. Dvě potenciální mimina. Poznal by to i negramot. A ve mně by se krve nedořezal. „Ale já za to nemůžu!“ dodává na svou obranu. Hm, to je mi jasný. Kamarádka ještě dodá nacvičenou útěšnou frázi, že velká část vícečetných těhotenství se v prvním trimestru spontánně vstřebá a je vymalováno. Březen 2021.

Kdyby vás zajímalo, jak si dokáže lékařka před čtyřicítkou umotat dvojčata, aniž by o to stála, je to na debatu po několika panácích. Zatím se vzmůžu na verzi  – překvapivá technika milování a přílišné spoléhání na naši společnou neplodnost. Aneb, po menstruaci se určitě objednám na tělísko…  Nicméně, kdo si nemožnost početí zažil až na dřeň, dojde k zjištění, že se opravdu jedná o formu zázraku a potrat zvažuje velmi okrajově. Asi tak ve stylu – bylo by to pohodlný, to jo.  A pak začne řešit, co všechno musí v životě překopat. (Všechno). Precedent zvládnutí dvojčat v naší rodině by tu byl – můj táta je majitelem bratrů dvojčat a nikdy si na to nestěžoval. Tchýně mě podpořila slovy více než pro ukrajinské trpitelství typickými – „máma nás vychovala sedm“. Takže není důvod k pláči. (To už neříkala, ale automaticky to člověku naskočí, kdykoliv se člověk v rodině mého muže vytasí s nějakou zatěžující situací. Okamžitě je přebit historkou na podobné brdo minimálně o 3 kalibry silnější).

Takže jsme začali překopávat. Stěhování. Auto. Dokonce kočárek (já vím, nosí to smůlu. Ale žijte chvíli s Ukrajincem a na pověrčivost začnete být alergičtí). Vzhledem k tomu, že břicho roste diametrálně rychleji, než u jednočetného těhotenství, poměrně brzo jsme začali osekávat plánované aktivity – stanování, koupaliště, voda atd. Zrušení vody pomohla teda i rýma, která překonala moji smrtelnou rýmičku z února 2019. V noci jsem chodila kolem domu, abych se mohla nadechnout, nosní kapky vesměs nefungující, vyschlé hrdlo i jazyk. Těhotenská idylka.  

Jestli vám připadá, že se na mimina moc netěším, tak se vám to opravdu jen zdá. Všechno je způsobeno únavou. Když jsem si střihla jeden ze svých únikových víkendů, došlo mi, že se vlastně hrozně těším a že bych se klidně starala o Klabzubovu jedenáctku. To bylo zhruba třetí den výletu, tedy těsně před návratem domů. Jak v tomhle stavu setrvat a nebýt při tom á čtyři dny (protože mánie vydrží asi tak den) na tři dny distanční matkou, nevím.

A to ani nezmiňuju všechny možné obavy, které člověka napadají tak průběžně. Pročež, raději moc nemyslet a hlavně prosím, aby byla mimina zdravá.

U nich, v Kameničkách

Štěstí, že je krása taková předatelná, prostupná.

Intro

V květnu jsem si udělala bezdětné pré – víkend v malé vesničce Hamry u Hlinska. Návrat k sobě – paráda. Po dospání deficitu a po vypnutí modu „aspoň jedním okem pozorná“, jsem si výletila s úsměvem od ucha k uchu po okolních stráních a lesích, vesničkách. Obzvlášť jedna se mi líbila moc. V objetí lesů, mokřadů a luk.  Malebná, upravená, s nádhernou kovanou křížovou cestou kolem kostela, kamenné mostky přes řeku s jezy, rybník, hodně zeleně…  Pastva pro oči.

Střih.

Červenec. Jsme přestěhovaní do Litoměřic a v galerii zrovna frčí čeští impresionisté. Až mi někdo budete chtít dát dar, prosila bych Cestu v dešti (klidně na plakátu) od Slavíčka. Ten tam měl obrazů mnoho, například pořád nějaké Kameničky. A maloval je nejen on.  Nádherná krajina, jednoduchá, skoro až náhorně plošinová, trochu syrová, jímavá. Kde to jen může být? Podle paní kustodky někde na Vysočině.

Střih.

Milované Litomyšlsko, Budislav, u osvědčených Čapků. Nutně se potřebuju podívat do Kameniček, vyčleňuju na to jeden celý den ze tří. Kamarádům překopávám program, abychom se mohli setkat ve zbývajících dvou dnech. Jsou zlatí a mají se mnou trpělivost.  Táta studuje cestu, já otvírám Google, abych se podívala, co je to vlastně za vesnici. Oblast Hlinecka, povědomá křížová cesta, Rais, Slavíček… Bác! No jasně. Vesnice u Hamrů, kde jsem se rozplývala před dvěma měsíci, evidentně zcela bezduchá. Tak takhle to mám já… Kéž to není jen odraz digitální demence, ale známka totálního meditativního flow: )))

BB Exodus

Stěhování probíhá klasicky. Každý už nějaký ten rodinný porcelán rozbil, že?

Veliký dík patří Marii, díky jejímuž obřímu nasazení – hlídání dětí (s prvky dobrodružství) – jsme zabalili půlku bytu. Trochu mimo dosud zavedená pravidla bylo odstřihnutí elektřiny v den těsně před kulovým bleskem, ale v kombinaci s pořádáním rodinné oslavy 5 dní předem nás to nemohlo rozhodit. Co nás ovšem rozhodilo, bylo nestartující auto v den přejezdu. Za záchranu celé akce tedy další veliký dík tchánovi.

Praha, znovu obživlá, se s námi rozloučila dojemně.

S nabíhajícím létem a polevujícími epidemiologickými daty jsem se začala víc odvažovat s dětmi do MHD. Mile nás překvapil Malešický park s vodními prvky, kde se děti mohou ráchat ve spleti korýtek s mlejnky, turbínami, pumpami a fontánkami. Otestovala jsem ho na synovi a pak tam vytáhla rodinu celou. Na čemž by nebylo dojemného nic, snad kromě nezvykle vtíravých dětí. Jednoho chlapečka matka s naprostou důvěrou vypustila za námi a jala se spát na lavičce. Druhá sice rodičovsky postávala poblíž, ale nadšení holčičky pro naši dceru to netlumilo ani v nejmenším. Ta, napřed celkem ovladatelná, se pod vlivem dívčiny ve spoďárách, svlíkla taky a jako bonus si, samozřejmě přes zákaz, namočila vlasy. Bouřkové mraky na obzoru a zvedající se větřík.  Pak začalo drobně kapat, hustěji kapat, regulérní déšť a nakonec liják, na který nestačil strom, pod kterým jsme se schovali. Syna jsme uhnízdili v kočárku pod pláštěnku včas, ale dcera to odnesla jen jednou vrstvou suchého oblečení (víc ho nezbylo) a piknikovou dekou jako pončo. My dva s mužem jsme byli stateční. Ostatně, kdo by si stěžoval, když zrovna před pár dny mnoha nešťastníkům z Moravy tornádo zrušilo jejich doma. Abych byla úplně upřímná, já byla statečná snadněji, protože jsem v batohu měla ještě jednu suchou vrstvu, která mě na zastávce busu zachránila od nachlazení. Ale až na té další. Napřed jsme dokodrcali na zastávku s nepochopitelným názvem, mezi nikde a nikde, křoví za zády, jen sloup s vývěskou jízdního řádu a vilka přes ulici. Stojíme v lijáku a bus nejede. Dcera začíná pociťovat následky svého neuváženého ráchání a ještě k tomu ztratila housku, katastrofa. Muž mlčí a já se vidím v duchu v horké vaně. A v tom se k nám řítí paní s dvěma deštníky nad hlavou a pláštěnkou přes ruku. V duchu ohrnu nos, jakého mazánka si jde asi z autobusu vyzvednout, když ani nemůže v dešti přejít silnici. A ono ne! Nesla výbavu pro nás! Že prý to pak máme nechat u koše. Nevěřícně zíráme, ze slušnosti se bráníme, ale nakonec si jeden deštník rádi půjčujeme. No fakt! Je to rozdíl! Stát mokrý v dešti, nebo stát mokrý v dešti pod deštníkem. I na těch pár posledních minut to bylo fajn. Takže moc děkujeme paní z Univerzitní zastávky!

Praho, znovu obživlá, loučím se s tebou i já. Přeju, aby se podařila co nejméně covidově zvlněná budoucnost a taky slibuju, že příště se do tebe pohrnu jedině tehdy, bude-li reálné dát ti šanci, abys mohla ukázat, co v tobě je. A že určitě je!

BB Escape

Pokud do svého mentálního prostoru zapustíte dálnice jako danost, začnete nahlížet krásy ČM z jiného úhlu. Je to vlastně dost zelená končina. Podaří-li se dopěstovat mladé stromky do košatých korun, bude tady i kýžený stín.

Když se sídlištěm spustíte jižně na Dolní Počernice, narazíte na volnočasovou zelenou plochu protkanou řetízkem rybníků. Od Kyjského rybníku až po bývalé koupaliště Eliška v Horních Počernicích. V návaznosti na ně pak golfové hřiště (cituji manžela: „průchozí pro cyklisty a jiné socky“), a konečně Xaverovský háj přelévající se v Klánovický les. Sem tam nějaká výstřednost typu nejmenší rozhledna v Praze, suché poldry s kravami podél Rokytky apod. Háček ovšem je (a jak by opět pravil manžel – ten dokážu najít všude), v těchto místech jsou zkrátka všichni. Vesele si tu kroužíme na cyklostezkách podél dálnic, podbíháme Pražský okruh sem a tam, pěkně za ševelení kamionů mísícím se s ptačím zpěvem. Noise ladně střihnutý Musorgským.

Na východ se rozkládají Horní Počernice, sevřené mezi  D10 a D11.

Na sever pak za obchodní zónou  železnice na Čelákovice. Tam někde stával prapůvodní, od sazí černý most. Za ní pole řepky, Novopacká spojka a moc pěkná obec Satalice. Směrem do centra pak Hloubětín, také obohacený zelení, tentokrát v podobě hloubětínské Bažantnice. V téhle části už se dá navázat tramvajovým spojením, kteroužto pražskou atrakci na ČM velmi želím, protože děti mají tramvajky moc rády.

Místo „pražských nej“ tentokrát výlet.

Radonice – Jenštejn – Vinoř – Satalice – Černý Most. Hranice Prahy a okresu Praha-východ je mezi Vinoří a Jenštejnem.

 Květen se tentokrát snaží připomenout mi dětství , takže pod zataženou oblohou, ale v příjemné teplotě na lehkou mikinu jsem se nechala dopravit ze školky přímo do Radonic, kde jedna z dceřiných spolužaček bydlí. Mimochodem, zkoumal někdy někdo uhlíkovou stopu z dopravy dětí do lesních versus normálních školek? Do téhle lesní vozí všichni… Tentokrát se mi to hodilo, takže Radonice. Z těch jsem neviděla nic, jen něco jako „park kultury a oddechu“, který jsem prosvištěla, protože  jsem se těšila do Jenštejna.

Minule jsem si s sebou neobezřetně vzala děti, takže jsem skončila na dětském hřišti u zříceniny hradu. Kulatá věž vám spolehlivě prozradí, že se blížíte k této obci. Nechává mě ale nezaujatou, mířím si to rovnou k vile současného domovu důchodců, kde kdysi úřadoval léčitel Mikolášek. Z domu není skoro nic vidět, kvůli covidu vstup do areálu zakázán. Pro minimální představu, že „tady to je“ , dobré. Film jsem neviděla, jen četla jeho paměti. Životní příběh Jana Mikoláška se to jmenuje. Kdyby se v naší rodině nepovídalo o jím léčené praprababičce, nevěřila bych ani zlomek. Deset let ji držel bylinkama při životě s karcinomem tlustého střeva. Osobně si teda myslím, že to musel být spíš nějaký zánět, ale rozdíl kvality života s a bez bylinek prý ohromný. Proto několikrát do roka startoval její syn, strýc mého otce, svého ogara už kolem druhé hodiny ranní, aby stihl jakž takž slušné místo ve frontě táhnoucí se silnicí k vile p. Mikoláška. Vybaven skleničkou s močí a vraceje se se sáčky bylinek.

Z Jenštejna do Vinoře řepkou neřepkou, (ten smrad nevypraných ponožek se ještě nepodařilo nějak geneticky upravit?), s pauzou v hájku Břízek, kde od pohledu lesní školka pro otrlé a pak moc pěkná naučná stezka pro děti „jarní les“. A drozd.

Před Vinoří se nechají zahlédnout bažant kluk a strakapoud holka.

Údolím Vinořského potoka až k Velké Obůrce, která je plná chcíplých ryb. Přestala jsem počítat u třiceti. Bylo to tak děsný, že jsem se naklikala do FB skupiny Sdružení pro Vinoř. Událost se prý vyšetřuje. Rozpětí od kapřího moru až po selhávající ČOV v Kbelích. Kromě tohoto je Vinoř sympatická část, ve vinořském parku bylo dokonce (jedinkrát za celou cestu) úplné ticho. Škoda, že ji výhledově celkem dost zblízka obkrouží severní pokračování pražského okruhu. Modřinky a pryskyřníky.

Prastarou kaštanovou alejí do Satalic a Satalické obory, krásné staré obory plné pokroucených stromů ladem a skladem postávajících i polehávajících. Odtud se mě pokusil zahnat velký černý krákající pták, ale nedala jsem se. Uprostřed satalické obory, mezi mohutnými duby, si hrála školka. Asi hlídal je.

Podbíhám Novopackou spojku a železnici, jsem skoro doma. Vítá mě Makro a Auto Peugeot Domanský. Kdybychom bydleli v Satalicích a byla doba necovidová, mohli bychom se tudy romanticky vracet v noci pěšky z multiplexu obchodního centra ČM :).

BBF přemet

Když člověk plánuje, Bůh se směje. Znáte to přísloví? Až se zase jednou budu kasat inteligencí, štípněte mě. „Jeden provaz“ a „vyjití si vstříc“ ještě platí. Výsledkem je to, že se nám rýsuje přesun do Litoměřic. Doufám, že teda Bůh zase někde nekucká smíchy.

Člověk si zvykne na všechno. Ovšem, jak moc se mu někde ne/líbí, pozná, až když má odejít. Pročež chodím po sídláku (nebo běhám podél pražského okruhu a D11) a z ramen mi spadl obrovský šutr. Mému muži na záda. Zatímco já se s lehkým srdcem dívám na místa, na která se v lepším případě už nepodívám, mužovi se srdce steskem svírá už teď. Kéž by se i tak zkostnatělá instituce, jako páně manželovo zaměstnání, namlsala home officem zaměstnanců a trochu mu ulehčila život. (Kdo zažil tamtéž nákup letenek na služební cestu, ví, že doufat je zcela marné)*.

Novinka, která by si zasloužila první místo, je ovšem to, že se nám narodil nový synoveček. Je moc krásný, úplně malilinký a legračně vrásčitý. Jako skřítci z Ronji, dcery loupežníka.  Líbí se dokonce i naší dceři, která jinak chlapečky ignoruje, až bojkotuje. Takže hurá! Ať se žije šťastně a radostně, maličký!

*V dobách svobodného života (tzn. jen s jedním dítětem), jsme nechápali, proč bychom měli přestat cestovat. Naše devítíměsíční dcera se tudíž podívala do Velké Británie. Ano, správně, při manželově týdenní služební cestě. Zpětně to nehodnotím jako náš nejlepší rodičovský počin, ale ani nemůžu říct, že by to nebylo fajn, nebo dokonce, že bychom dcerku traumatizovali. Traumatizovali jsme ovšem peněženku, protože na cestu, na kterou letíte za tři měsíce, kupoval letenku manželův zaměstnavatel týden před odletem. A protože do Manchesteru se dá samozřejmě letět přímo, letěli jsme s přestupem v Bruselu, cca za trojnásobnou cenu. Ano, tak moc jsem se tam chtěla jet podívat… Ke klišé „kdyby se tady v tom státě nekradlo, bylo by všem hej“ dodávám, že by o další fous hej bylo, kdyby se trochu víc myslelo…  A teď přichází ten moment… štípněte mě!

Pražská nej:

1/ Výlet na Vítkov. Byla jsem tam poprvé. Impozantní.  

2/ Největší vzrůšo – sehnat na ČM a okolí kardiologa, který by si mě nechal v péči do léta.

3/ Úleva – nekonala se.

4/ Poznatkem budiž poučení dávné, tento měsíc znovu oprášené: nedopadlo-li již něco, dopadnout to nemusí.

5/ Děsběs: stříkačka v záhoně u lavičky v našem vnitrobloku. Myslela jsem, že to je cca od milenia něco jako urban legend. Není.

BBF v karanténě

Covidová smyčka se utahuje. Informace o pozitivním kontaktu nás v únoru uvěznila doma.

Zprvu nepředstavitelných 10 dnů uběhlo jako voda, krizi jsem zaregistrovala jednu – ve finále mě manžel vzteklou odnášel do jiného pokoje, aby mě tam separoval od zbytku rodiny.  Jinak nás musím pochválit – jsme inteligentní lidé, kteří se umí překonat, vyjít si vstříc a táhnout za jeden provaz. (Mocně tomu pomohla pravidelná každodenní hodinka respektované izolace jednoho z rodičů na samotce = tip!)

Kupodivu se z nás nestali televizní maniaci.  Čekala jsem, že to bude hlavní náplň dne s dětmi, ale ne! Objevili jsme totiž dvě aktivity, které čas spolehlivě požraly.

1/ Hraní divadla. Bezkonkurenční je v tomto ohledu Ledové království. Po milionu zhlédnutí už ho máme zmáknuté a po milionu hraní přesně vybroušené scénky a hlášky. Nejlepší bonusová kulisa: nikdy bych nevěřila, že se osvědčí zcela absurdní vánoční dar od mého bratra – cingrlatový lustr! Ukryli jsme ho do ložnice, kde působí nejméně šíleně. Ovšem! Když se do sklíček opře správně západní slunce, místnost se promění v Elsin jiskřivý ledový palác na Severní hoře!

2/ Balkonový parník. To takhle stojíte s dvěma plavčíky, vybavenými tubami od plakátů jako dalekohledy, na kapitánském můstku a koukáte ze zaparkovaného parníku na nábřeží, co se tam děje. Plavčíci vám hlásí viditelnost, počasí a pozoruhodné úkazy ze břehu. V tomto ohledu je ČM opravdu vděčný. Různé psí bestie, které jsem v životě viděla poprvé, účesy, ohozy, dopravní prostředky všech druhů (včetně jeřábů!), dokonce dopravní kolize, nepřeslechnutelné konverzace a detektivní zápletky (kdo si každý den přivazuje kolo k lampě pod naším oknem?). Mimořádná kapitola by byla o připodobňování lidí zvířatům…

V poločase jsme si dali propustku na testy. Vyzkoušeli jsme drive-in testovací centrum na ČM a fakt bomba. Výtěr z krku zvládnul i junior a výsledky byly do 24hod, naštěstí u všech negativní. Pročež jsme se pěšky přesunuli do nedalekého rumiště podél železniční dráhy a užili si tu nejbáječnější procházku, jakou si mezi křovím, hromadami hlíny a odpadky dokážete představit. Archeologický výzkum s vytuněným hřištěm dohromady hadr!

Ačkoliv osvěženi, druhá půlka domácího vězení na nás stejně nakonec zapůsobila nenápadně destruktivně. Naše povalečství se nám začalo pomalu líbit. Mocně podpořeno nákupy přes Rohlík (ano, zase jsem o fous modernější!  A ano, opravdu přinesou čerstvé pečivo a hezké ovoce!) jsme se pomalu začali dopracovávat k apatii, kdy se nám ani nechtělo ven. Kdyby to trvalo déle, asi bychom se ani nepřevlékali z nočních oděvů. Na oslavu prvního dne svobody nám tatínek naplánoval výlet, ke kterému nás musel dokonce přemlouvat. Pročež jsem objevila tajemství životní vitality – hlavně nezpomalovat! Aspoň ne na moc dlouho! Tak na to myslete, jo?

Mých 5 pražských nej za březen:

Radost: Poprvé jsem viděla červenku obecnou. Ne teda v Pze, ale to nevadí. Je to nádherná kulička s oranžovým bříškem, která tak legračně poskakuje, až zlepší náladu. Je to radost ze stejné kategorie jako „první fialky“, „založený kytkový záhonek“ apod. Čili nic převratného, přesto vděk, vděk, vděk!

Vzrůšo: Dcera se naučila odemykat bezpečnostní pás u autosedačky (zavírat nikoliv), čímžto mě na dálnici uvádí do infarktových stavů. Skoro bych řekla, že je lepší, ji občas ztratit a hned zas najít!

Úleva: Naštěstí to nedělá zas tak často, zřejmě vysvětlování trochu funguje.

Poznatek: Někdo se pokusil rozjet diskuzi v naší spolužákovské WApp skupině, jak to teď vypadá ve zdravotnictví. Kromě pár matek na dovče a jednoho spolužáka pracujícího v Bundesrepublik, neodpověděl nikdo. Jasná známka, že se padá na hubu par excellance…

Děsběs: Profesionalita realitek, jak v inzerátu zamaskovat skutečný stav nemovitosti je opravdu dechberoucí. Až budu jednou shánět píaristu, poohlédnu se po bývalém makléřovi.

White Bridge

V lednu nám zbělal Černý Most. V únoru i zledovatěl. Ladovská idylka zakryla polštáře nedopalků a psí hromady, přes noc se vyrojila hejna sněhuláků. Někteří z nich i s pravou mrkví. S podivem konstatuji, že sníh vytáhne ven víc lidí, než hřejivý letní den. Kde se dá, jezdí se na běžkách, bobech, sáňkách, lopatách, igelitkách, nebo prostě po zadku. Teď v únoru se i bruslí na zamrzlých okolních rybnících.  A psi si do závějí odkládají Rorschachovy obrázky in yellow.

I my jsme dovezli z dědečkova boby a doprava ze školky je teď sem tam jako za starých časů našich dětských zim. Když je táta při síle a času. U našich dětí prošlo bobování devalvací a momentálně vede klouzání po vlastním zadku/zádech/břiše. U dcery to bude tím, že se na různých hýblatech vyřádí ve školce až až, jednak tím, že v gumovkách to prostě jezdí samo. U juniora jsem příčinou já. Znáte ty fáze bobování, že jo? Prašan – uježděno – uježděno fakt daleko – tráva. Začali jsme na prašanu. Od té doby se kutálí raději sám.

(Ostatně devalvace je patrná i na zacházení s oblečením. Myslím, že kdybych se takhle v dětství klouzala ve své zimní výbavě já, mamka by mě zabila.)

V létě by mě nenapadlo, že lehce svažitý travnatý terén vedle obchoďáku se v zimě promění na perfektní sjezdovku pro děti do čtyř let. Starší děti nás tu neprudí, je to na ně málo. Stromů vyhnutelně akorát, pejskaři žádní. Za těch pár bílých dnů se scházíme poměrně ustálená komorní parta. Covid-socio-absťák taky dělá svoje, takže se družíme a sdílíme děti i hýblata, vláčkujeme. Ne, že by teda nějaká maminka prozradila, jak se jmenuje. Děcka ovšem známe všechny všechna.

Se společenskou izolací je to opravdu na pováženou. Onehdá se mnou zapředla hovor v autobuse paní -maminka samoživitelka. Nakonec vystoupila se mnou, obešla obchoďák s námi a doprovodila nás k domu, byť původně mířila na konečnou. Vyprávěla samé hrůzy, takže jsem čekala, kdy si řekne o peníze. V duchu jsem počítala, kolik jí asi dám – a ono nic. Když jsme došli k našemu rohu, rozloučila se a odešla. Doba, vymknutá z kloubů, šílí.

PS: Na FB stránce “ČM a okolí“ lidé už neshání jen kadeřnice a manikérky. Zahlédla jsem poptávku po domácím solárku.

Mých 5 pražských nej za únor:

Radost:  Zamrzlé rybníky. Kdy jsem to zažila naposledy? Přes FB inzerci jsem sehnala brusličky pro slečinku a bavilo ji to tak, že mě nadšením nakazila přímo covidí rychlostí. Bohužel kurýrní služba tak bryskní nebyla, takže když mi až dnes brusle doručila, můžu si je na dalších dvacet let vystavit do vitrínky.  Když to dobře půjde..

Vzrůšo: Ztratila jsem dceru při hledání ztracené juniorovy boty. Bota zůstala v autobuse, který jsem, díky lávce mezi zastávkami, dohnala a stopla. Když jsem vystoupila, dcera nikde. S ledovým potem na zádech jsem se vracela ke kočárku, který jsem nechala během úprku u výtahu v metru, abych si aspoň odložila druhé dítě z podpaží.

Úleva: Holčička stála u výtahu jakoby nic. Prý tam zůstala, aby kočárek někdo neukradl. „A čeho bych se měla bát, maminko?“

Poznatek: Jak to, že v centru jezdí v mhd mnohem hezčí chlapy, než tady na kraji?

Děsběs: K těm nedopalkům… Ehm, víte, že vajgl je plastový filtr, ze kterého se uvolňují toxické látky? Zvláštní postoj černomosteckého obyvatelstva k nakládání s tímto odpadem vede k naprosto eklhaft  zaneřádění venkovních ploch. Na prvním místě podezírám puberťáky a smažky. Takže vůbec nejste cílovka, ale pro zajímavost přikládám: https://www.trideniodpadu.cz/cigaretove-nedopalky