Lízla jsem si Smetanky

Téměř po roce jsem jela zkontrolovat Litomyšl. Je stále krásná, živá a srdečná. Záminkou tentokrát byla Smetanka, báječný nápad mé bývalé kolegyně. „Přijeď, mám pro Tebe lístek!“ 🙂
Ubytovala jsem se už poněkolikáté na kouzelném místě, stále ještě v lese a stále ještě u potoka, mezi Poříčím a Budislaví, v Domě u bratří Čapků. Tentokrát mi klíče předával úplně neznámý správce, mladý kluk v montérkách, vonící po čerstvě pokosené trávě. Pár stébel upomínkově zachycených ve vlasech. Zřejmě nadšený, že mi nebude muset vysvětlovat pravidla ubytování, mi dal rovnou slevu a zase honem za prací v konečně chladnoucím dni.
Bratři Čapkové lákají zajímavé existence. V minulosti tu nocoval třeba Havel. Při posledním pobytu jsem si užila mistry světa v jízdě na skejtu, neuvěřitelní maníci! 🙂 Tentokrát jsem potkala fotografku architektury z Rakouska, která jela fotit Litomyšl. Což by nebylo tak zvláštní, kdyby mě milá dáma nevyvedla z míry tím, že mi popisovala kde jaký architektonický skvost z Litoměřic. Prý tam nefotila profi, jen byla na pár výletech..
Samotná Smetanka byla báječná a nechci ji líčit, prostě někdy jeďte, stojí to víc než za to. Co bych však ráda zdůraznila a čehož si doufám všimlo co nejvíc lidí, podle čeho by si módní policie konečně mohla opravit svá zamrzlá pravidla, byly chloupky v podpaží jedné krásné mladé dámy. Nosila si je s takovou grácií, že doufám, že zasadila semínko nového stylu. Pramínek kaštanových vlásků se leskl hebkostí, zrovna zval k pohlazení, doslova provokoval jako chundelatá číča: sáhni si! Jestlipak je možné docílit i po letech holení tak hezounkého porostu? A zdalipak to funguje i v jiných partiích?
Litomyšl tentokrát získala i body politické. Starostovi se podařilo Andrejkovi the first rozmluvit volební kampaň v rámci proslovu na Gastronomických slavnostech M.D. Rettigové. Což není jen sympatické gesto, ale také logický krok, ANO totiž v Litomyšli ani nesestavilo kandidátku. Další projevem velikosti tohoto maloměsta je, že přemýšlí nad svou krajinou a projevilo zájem o model Zdoňov a jeho návodný software QGIS, což je metodika, jak si „opravit“ krajinu tak, aby byla odolnější vůči sžíravému horkému počasí a vrátila se do ní voda (Reportér 5/2019). Moc bych si přála, aby se do toho opravdu pustili. A nejen tam.
Kdybych měla jedním slovem popsat setkání s přáteli, volila bych slovo „žně“. Z několika rozumných důvodů jsem uzavřela, že jedu za mně vzácnými lidmi trávit s nimi vzácné chvilky a nebudu si je kazit konzumem. Pročež jsem vyfasovala pěkných pár minut ruměnce a pořádnou horu úžasných a promyšlených dárků. Ach jo 🙂 Tak aspoň, že hlavně pro malou.
Nicméně, jak jsem se vykašlala na dary pro jiné, tak jsem se vykašlala i na sebe. To, že jsem si v Litexu mohla koupit plavky, které potřebuju nutně, a že jsem se mohla stavit cestou z Luže v proslavené lužské třešňové aleji, když třešně miluju, tak to všechno mi došlo až za Hradcem Králové.
Byly to báječné čtyři dny plné štěstí ze setkání s rodinou a z trvajích přátelství. V duchu víry ve snahu o vědomý a vzájemný život. A pak na nás spadla duha … Děkuju za to!

Výstup na Eger. Ahoj!

Předesílám, že v tuto chvíli ještě není jasné, jak celá hurá akce dopadne.
Přesvědčila jsem svého velkoměstského, vesměs panelákového manžela, abychom jeli na vodu. Ne úplně tu nejlehčí, ale zase jenom víkendovou. Konstelace fantastická: předpověď počasí slibná, parta, soudě podle hlavní organizátorky, také. Navíc komfort doprovodného vozidla, takže, když se převrátíme, bude to bez stanu a spacáků. Zato s jedním dítětem.
Abych byla upřímná, se mnou to také není žádná sláva. Ve vodáckém životopise mám týdenní kurz v pravěku na gymplu a jednodenní pádlování organizované sporťákama z vejšky. Vždycky jsem jela jako háček. To, že když jsem jednou zkoušela kormidlovat loď, točila s námi hodiny, jsem manželovi nepřiznala. Jsem přesvědčená, že to bylo tím, že mi háčka dělal nejhezčí kluk ze třídy, možná z ročníku. Kdo by pak nebyl nervózní, že jo… Smutné na té vzpomínce je, že jsem se mohla přestat okamžitě stydět, protože když jsme konečně přistáli v křoví na břehu, všichni byli už dávno přilepení k telce v kempové restauračce. Bylo 11. září.
Následujíc ponaučení dealerů drog – „seznamte děti s návykovými látkami dříve, než začnou se sexem“, chci naši ratolest seznámit s přírodo-sportovními aktivitami dříve, než podlehne internetu, počítačovým hrám a koneckonců třeba i zmíněným psychotropním pochoutkám.
Muž vzal akci jako výzvu. O víkendu vzal naše kotě poprvé do bazénu a nechal ho tam jezdit na skluzavce, aniž by ho dole chytal, čili hlavu pod vodou už mělo. Prý ok.
Sám se objednal k vodákovi tělem i duší na seznamovací lekci s kánoí. Vodák udělal to nejlepší, co mohl, a sice to, že se po pár minutách jízdy vyklopil. Manžel k němu posléze pln respektu přistoupil. Můj celkový dojem z jejich tréninku – muž přestal vymýšlet důvody, proč nejet, přestal sjíždět (a pak mě zásobit) modré koníky, e-mimina apod., kde samozřejmě jízdu s tak malými dětmi nedoporučuje nikdo. Asi usoudil, že by mu kapka pádlování mohla pomoci jeho skoliózní páteři i v běžecké kariéře.
Za mě prozatím stačilo půjčit si teplý spacák a promluvit s organizátorkou, která sama svoje malé děti na vodu vzala už loni. Zkušená vodačka vybrala úsek s klidnou, línou vodou bez peřejí, i pro začátečníky schůdný. Navíc, nebudeme jediní. A když to nepůjde, tak se proměníme v suchozemce, kteří jsou rovněž součástí výpravy. Hlavně žádné přebujelé ambice!
Co mě trápí víc, než revoltující manžel, jsou můj kašel a rýma, které se v posledním tři čtvrtě roce staly téměř součástí mé identity. S blížícím se termínem se rozbujela stabilizovaná choroba opět do odporně obtěžující záležitosti, ale mé podezření na psychosomatiku se začalo potvrzovat, když mě namotivovala organizátorka hláškou o trestnosti defétismu. Poté, co jsem si význam slova ověřila ve slovníku, se mi začalo znatelně ulevovat. Tedy taky trochu pomohla solná jeskyně a hodně kapky do nosu. Teď už mi chystá pasti jenom vědomí, např. přece tu trochu nakyslou polévku nevyhodím, když jsem ji vařila předevčírem, že jo… Na tenhle výsledek také čekám…
Nástrahy v podobě odrazujících hlášek z internetu (utopení několika pasažérů z vyhlídkové lodi v Budapešti), nebo kamarádek (Představ si, jeli poprvé a vzali s sebou dítě! Museli jsme jim ho svézt!) jsou už jen drobná protivenství, zkoušející naše odhodlání a odvahu.
Dítěti vezmeme kromě vesty i cyklohelmu a štěstěno začátečníků, stůj při nás! A vy mi prosím nepište odstrašující vzkazy, ale držte palce…

Už jim věřím!

Tak jsem si to zažila. Smrtelnou mužskou nemoc na sedm.
RÝ-MI-ČKU.
Začátek byl celkem nevinný, musela jsem ji kapku povzbudit normálním fungováním a nenormálním cyklovýletem. Léčbu jsem omezila na odpoledního šlofíka.
Pak, poslední kapka – Velikonoce. Kdo by si nechal ujít příležitost pobýt se vzdálenými a tedy vzácnými příbuznými? Sváteční oběd, procházka, další den další sváteční oběd a další procházka a … Domů a zase tam a zase zpátky jsem nechala řídit manžela. Přenechání milované činnosti bylo neklamnou známkou, že je ouvej. A ještě jsem tomu byla ráda! Muž nelenil a rovnou mě odvezl k mým rodičům, kde mě uložil do jejich láskyplné péče.
Chápete to? Rýma! Kašel! Mizerných 37,5 a já prospala půldny, únavu nesetřásajíc. Spánek, občasné vzburcování se ke kontrole dítěte a v mezičase touha po smrti. Asi efekt trvalého bezdeší. Kapky do nosu fungující pár minut, vydýchané spálené hrdlo, sirupy na kašel a odkašlání ne a ne svůj efekt projevit. Nakonec antibiotika, ať si užijou i střeva. A ukňouraný esemesky kamarádkám, manželovi a kdyby to šlo, tak i pánu Bohu. No prostě mazec.
Asi třetí den atb, celkově tak čtrnáctý, se cítím fajn. S tím, že se ještě dost poflakuju. Ale jedno vím jistě, až na mě přijde muž s rýmičkou, budu na něj hodná. Odvezu ho k mamince…

Jdu se podívat, čím sebe i nás trávíte …

Když sousedská komunikace selhává a člověk ještě nechce volat cajty…
Vážení Krámští,
ráda bych vám pogratulovala, že se vám s minimálními náklady daří likvidovat kůlnu, slepičárnu, nebo co to vlastně bouráte.
Předpokládám, že romantické odpoledne na zahrádce bylo přidanou hodnotou několikahodinového (minimálně čtyř) táboráku. Snad jste ho opravdu nezavršili opékáním buřtů, protože silně karcinogenního a mutagenního benzopyrenu jste se jistě nadýchali až dost. A to ani nechci vědět, čím bylo pálené dřevo mořené/ barvené? Dozajista ničím, že? Nebo to tak krásně voněla střešní krytina z lepenky? Nicméně, kuřáci zřejmě to, co vdechují, neřeší.. Rovněž předpokládám, že to bohatě vyvážilo majlant, který jste ušetřili za benzín na celých 600m do sběrného dvora ve Wolkerovce (tedy 1,2 km tam a zpět) a bezesporu i námahu na zapojení vozíku a jeho naložení. Škoda, že je víkend, a nemůžu zjistit, kolik se platí za dovezený materiál nad 100kg (resp. 100kg na osobu) do sběrného dvora …
Doufám jen, že jste při obětavé péči (kterou opravdu hluboce obdivuji!) o své rodiče, nezapomněli doma zavřít okna! Snad to stihli i v LDN.
S pozdravem, podpis
V XY, 30.3.2019

To nevadí!

To nevadí, že máte špatný pocit. Jeďtě! Že ještě trochu kojíte? To nevadí! Jeďtě! Že si na pomoc pozve maminku? Stejně jeďte! Ta navíc přiveze hromadu jídla, a i když se zřejmě bude divit, co to dnes mají mladé za móresy, nakonec nad tím pokrčí rameny, asi jako nad zvláštním kyblíkem na bio odpad ve vaší kuchyni. Napoprvé vyberte blízkou destinaci, ať se váš pocit trochu vylepší a jeďte!
Se mnou to zamávalo moc. Páteční večer jsem doslova prozírala. Jakmile jsem vypnula program „dítě + domácnost + ještě něco navíc“, hlava nevěděla, co má dělat. Obrovský přetlak, všechno chtělo ven. Mezi ušima mi jiskřilo jako při sváření. Ubytko jsem si vybrala tak geniálně, že se tam wi-fi ještě nezabydlela, zato nad stolkem viselo pěkně veliké zrcadlo. Takže jsem zírání střídavě směřovala na sebe a před sebe, to při skládání se do rádoby jogínských pozic podle knížky, kterou jsem naštěstí přibalila s sebou. Úsměv pro selfie jsem stejně nenacvičila, zato jsem zjistila, že vůbec nejsem rozhýbaná tak, jak jsem si z každodenního tělocviku kolem děcka myslela. A stejně mi druhý den sklaplo i s mojí představou o kondičce.
Těšila jsem se na vyspávání, vzbudila jsem se v osm. Což je asi v tolik, když se nechám vyspávat s Hedou. Co naplat. S radostí jsem naznala, že hlava svou akutní ohňostrojovou fázi překonala a s velkou chutí jsem se začetla do knížky. Toho bych včera večer nebyla schopná. S jídlem jsem se moc neotravovala, hlavně heřmánkový čaj a kolem poledne za sluníčkem ven.
Východ slunce nad Vlhoští
Vejděte mezi stromy a oni se rozestoupí. Stejně jako biblické moře před Izraelity. Zkuste to – půjde to. A lesní bůh vám pomůže. Zahučela jsem do roští a vynořila se v rozlehlých bukových komnatách Vlhošti. Je to asi univerzální dětská představa, protože si na ni jednak pamatuju z dětství a jednak jsem na ni hned druhý den narazila v knížce. Chůze mimo turistické trasy je návyková. Louky a rybníky jsou samy jako mapy a v mezi stromy se určuje směr do kopce/z kopce.
Březová nevěsta
Ronov a Vlhošť. Ralská pahorkatina, CHKO Kokořínsko. Máchův kraj.
Ronov a Vlhošť, pro mě milenci bdící nad krajem. Dva vrcholky, jeden oblý, druhý špičatý. Vlhošť je vznešená a klidná, zdánlivě nedostupná, lákající na tajemství, které brání skály na jihozápadním svahu a sokoli, kteří nad ní krouží. Ronov je ve věčném pohybu, průbojný a ostrý. Taky trochu marnivý, na jaře se prý zdobí liliemi. Na jeho vrcholku trůní zřícenina středověkého hradu, v zimě mezi stromy můžete zahlédnout věžní oko, kterým pomrkává na svou paní.
Tady se ještě spí.
Kromě toho, že jsem ztuhlá, jsem i bez kondice. A bez kafe zombie. Ale fakt nevadí! Drápala jsem se do svahů a klouzala z nich suchým listím mezi ostrůvečky sněhu. Pod klenbou buků a dubů jako v majestátních palácích na vyleštěné podlaze. Znělcová a čedičová moříčka mi pomáhala nahoru. Prolézačky z pokroucených habrů. Na vyhřátém pískovci jsem si lebedila jako zmijka a borovice už teď voní. Úvozové cesty jsou vlhké a dýchá z nich chlad. Kol kolem docela ticho. Jen ptačí hrací skříňky.
Bubák
Třetí den, v neděli, totál newborn. Teprve teď bych měla začít dovolenou se svazkem knih, které jsem přibalila s sebou. Jenže taky jsem se začala těšit domů. Konečně vím, jak zní hlas Hedy v telefonu, ale už se těším, až ji uvidím. Oba. Jak jim to prospělo navzájem, se teprve uvidí, ale jsem přesvědčená, že jo. A taky je dobrý cvičit si odpoutávání se už pěkně od mala, protože samostatná matka = pro dítě spásonosná matka.
Že nemáte děti? Nevadí! Jeďte i tak!
Západ slunce nad Ronovem.

Příště Moleskine!

K Vánocům jsem dostala Mammadiář 2018. Rádobyvtipná záležitost s každotýdenní cennou radou v duchu úvodu nazvaného Buďte na sebe hodné, dále s praktickými kolonkami na rozvrh kroužků a hodin, záznamy výdajů apod. A dodatečně přehled svátečních dnů – což je to, oč tu běží! Rady jsem totiž po pár skvostech (každý den 5 minut spočinout, uklidnit se, dýchat a ptát se sama sebe, čemu se chci nadcházející rok věnovat; vytvořit si mapu snů; denně ujít 5 kilometrů pěšky; pomazánka z červené řepy – děti ji milují!; zbavit se parazitů – pít pelyňkový čaj; víkend bez dětí 2x do roka) číst přestala.
O to více jsou po téhle levné psychologii vzrušující světové dny. Kromě klasika svátků jsem totiž netušila, že existují i oslavy přírody typu Světového dne ptačího zpěvu, Světového dne květů, apod. Ještě víc mě překvapil Den gumových medvídků nebo lízátek. Mezinárodní koupací den, Mezinárodní den leváků, nebo Mezinárodní den pozdravů jsou už pak jen podivnůstky, které blednou ve srovnání třeba se Světovým dnem UFO…
Ovšem jeden svátek mi je sympatický velmi! Den NENAKUPOVÁNÍ a to právě DNES! Škoda, že jsem si to přečetla až teď! Už jsem se totiž rozšoupla v potravinách, lékárně a čajovně. Ale střihnu si to zítra! Teda jestli se nebude na svatbě, kam jedeme, muset platit víno! Juch!
(PS: Škoda, že to není místo Dne třeba Měsíc nenakupování. Šoupla bych ho na prosinec. Možná bych pak nedostala ten šílený Mammadiář!)

Plus pět

Milý Jiří!
Čas se nachýlil a já se smířila s tím, že nedodržím slovo. Až do včera, kdy zasáhl sám litomyšlský boží prst. Nebo tam umí sestřičky programovat květiny. Příště se jich musím zeptat. Snad některá, chtělo by se mi napsat „z dob minulých“, do Jarošova ještě někdy přijede.
Hedviku jsme si domů donesli pátý den po narození. Radost povšechnou umocnila i v květináči právě rozkvetlá růžička. Hádáš správně, dárek na rozloučenou od interních sestřiček. Muž se dušoval, že ráno tam ještě nebyla.
Den se se dnem sešel, člověk se skoro ani neotočil, nebo lépe řečeno, člověk se skoro ani jednou pořádně nevyspal a první rok je pryč. Kvůli výletu oslavu odkládáme. Málem jsem si poupátka při všem tom poletování, balení a vybalování nevšimla. A najednou prásk, ráno přijdu do kuchyně a z květináče se v ranním slunci rdí rozkvetlé poupě. Hrome, jeden, dva, tři, čtyři, pět, počítám. Zase pátý den po Hediných narozeninách! Chápeš to????
Možná Tě to tak nedojme. Já už jsem si zvykla, že mě teď dojímá skoro všechno. A taky že pokles závažných informací způsobuje nadměrnou vzrušivost z informací podstatných méně. Ostatně, o tom by mohl vyprávět můj muž, nebo kamarádky s odrostlými dětmi. Ale stejně mi to nedalo, abych Ti to sem nenapsala.
Připomíná mi to totiž pouto k místu, které mám ze srdce ráda. Tu jeho magii. Výjimečnost. Má ji díky vám všem, kteří jste mi to místo kdysi vytvářeli. Takže se těším zase někdy na vi a že zdravím ! Je moc fajn vidět, že některé věci zůstávají i po letech stejné!
(Jako třeba, když se jede o víkendu přes Nové Hrady, zaručeně se narazí na svatební kolonu, v lepším případě v protisměru …)
Jsem Ti je chtěla vyfotit. Obě. Spolu.