Pštrosí etuda

Šílenství zpráv z východní Evropy je tu s námi přes měsíc. Zvládám ho jen v rozhlasové, nebo čtené podobě. Ráno zapínám telefon/rádio s tísnivým očekáváním, co přinesla noc. Ale také už zase dělám zbytečné věci, které před třemi čtyřmi týdny nedávaly žádný smysl. Příkladem, do bydlení menších rozměrů jsme si pořídili klavír. Edit. Ke čtyřem dětem jsme pořídili klavír. Sousedé zatím zřejmě úpí v skrytu. Třešničkou na dortu je jeho původ., Nástroj se vrací po mnoha a mnoha letech z Prahy zpátky do Litoměřic, jen tehdy bydlel v Dalimilově ulici.

Začala jsem pomalounku polehounku znovu běhat. Zaujala mě ze začátku března reportáž z Kyjeva, kde bylo řečeno, že občas se dá mezi zvuky sirén na všudypřítomnou válku zapomenout a člověk si dokonce může venku koupit kávu, nebo potkat běžce. Vybavil se mi moment, který přesně nezařadím časově, za to úplně přesně místně, kde jsem řešila myšlenku, co asi dělají fakt závislí běžci za války. Teď už by mi na to mohl ledaskdo odpovědět. A možná to je moment, kdy je závislost bleskově vyléčena..  Zaujala mě na tom ta touha po slzičce „normality“, která hraničí se strkáním hlavy do písku. Asi jako když místo připravování si evakuačního zavazadla stěhujete to piáno..

No a pak tu máme fenomém proputinovců. Protože komentáře ke článkům ze zásady nečtu, žila jsem v iluzi, že to jsou všichni automati/trollové. Než jsem se setkala s jedním živým, z masa a kostí. Prý se teď cítí v Evropě bezpečněji. Hlava mi to nebere na druhou.

Další fenomén je vina všech zúčastněných. Ať se podíváte na kohokoliv v perimetru válečného běsnění, vina si u každého místo najde. U emigrujících, že nezůstali, u válčících, že zabíjí, případně že neválčí lépe, u občanů okolních států, že nepomáhají dost. Takže je fajn dát si rozhřešení. A opravdu realisticky zhodnotit, co můžu udělat já. Má odpověď je -momentálně hlavně dát prostor svému muži, aby se mohl realizovat. Překladatelé z ukrajinštiny jdou teď na dračku, komentátoři dění na Ukrajině také, ukrajinští umělci jakbysmet. Takže už jsem si střihla jednu celou noc sama doma se všema čtyřma a dalo se to. Dokonce to bylo moc fajn. Starší děti chtěly v pyžamové párty pokračovat dokonce i ráno po probuzení: )

A junioři? Jsou čím dál kontaktnější, chlapeček je vyloženě smíšek, u holčičky se o úsměv musí trochu loudit. Ke koulení na břicho se ovšem nechávají přemlouvat oba. Už máme žádanku na rehabilitaci. Jestli z toho bude vojtovka, po předchozí zkušenosti přísahám, že s příkrmama začnu, až s cvičením skončíme. I kdyby to mělo být až ve dvou letech!