Původně jsem měla připravené veselosti z „čtyřčecího“ života. Původně, když jsme se rozhodovali o přírůstcích, myslela jsem si, že je to celkem nevinné rozhodování. Holt, budeme se muset víc ohánět, nebude to taková pohoda stran organizace chodu rodiny a taky u nás nebude v příštích dvaceti letech uklizeno. Ale ouha.
Uplynou dva dny a máme tu totální změnu paradigmatu nahlížení světa. A v hlavě se mi rodí cosi, co tam dosud nikdy nemuselo být.
Místo toho, abych svoje děti učila zvídavosti a lásce k životu cestou pokory a dialogu, tomu, že jim planeta neleží u nohou a že ležet u nohou mají především ony přírodě a ušlechtilým myšlenkám naší kultury, přepínám. Podstatná je síla, moc a know how, jak se bránit.
Vzpomínám na brannou výchovu ve školce, kdy nám (ještě tehdy) soudružky ukazovaly plynové masky. V rozporu se změkčilými články sdílenými na netu „jak mluvit s dětmi o válce“, nám je normálně nasadily na hlavy. Újma se nekonala, přišlo mi to spíš zajímavé a zábavné, dokonce tak, že jsem o tom vyprávěla doma. Odpověď rodičů si ani nepamatuju, čili jaképak rukavičky. Mnoho dětí teď válku žije, některé dokonce už ne. Abych byla upřímná, ne/žilo ji i před 24. únorem, jenže „daleko“ a z pro mě mlhavých důvodů.
Teď je blízko nás konkrétní problém a moje dítě se pragmaticky ptá: a máme doma nějaké zbraně? Kromě těžké pánvičky nemáme. Ale už jen to, že ochota přispět na moloch zbrojního průmyslu a poslat peníze na nákup vojenské techniky pro Ukrajince mi přijde normální, je příznak choroby doby.
Připadám si podvedená celým svým dětstvím, kdy do nás ve školních institucích hučeli humanitní ideály a že válka se už nikdy nesmí opakovat. Tedy až po té školce, čili po ´89 roce. A já věřila, že jsme skutečně na takové úrovni, že alespoň v Evropě ztrácet čas a životy kvůli rozmaru mužského ega zajatého v bludu spasitele imperiální mocnosti nebudeme. Že se opravdu zaměříme na skutečné problémy. A i když nám to jde pomalu, přece jen si začínáme uvědomovat, že náš život na téhle planetě není bezuzdná jízda od seriál u k seriálu, od víkendového letu za nákupy do New Yorku k letu za cachtáním se v Thajsku.
Teď mi hlavou běží strategické úvahy, kde narychlo sehnat dřevo, jestli elektrická plotýnka odpočívající na půdě funguje, jestli si pro jistotu smluvit pravidelný čas a místo pro setkání, až padnou ty internety, a když bude nejhůř, kde sehnat aspoň kravské mléko na naředění. Splašky z plen poplujou Labem do Německa. A taky že bydlet blízko úložiště jaderného odpadu je v době bombardování docela chybka. Teda pokud se nechají na pokoji červená tlačítka.
Přijde vám, že šílím? Ne já, ale jeden nadčlověk ob dvě hranice od nás. A roztáčí opět spirálu instinktivního chování nás všech, spirálu, kdy zlo plodí zlo a kdy i případné vítězství nese pachuť přežitých zvěrstev, která se nezapomínají a předávají v našem genetickém fondu dalším a dalším generacím. To nevadí, že teď spíme ukolébaní snem o NATO. Jestliže se to, co se teď děje na Ukrajině, může dít v jednadvacátém století, může se dít totéž klidně u nás. To nevadí, že třeba za deset let a třeba s nějakým novým X-inem. Protože nemoc mocných je nevyléčitelná.
Včera jsem byla na sporé, ale přece jen demonstraci tady v Litoměřicích. Dvojkočár s dvěma dalšími dětmi pobíhajícími okolo se jaksi úplně neztratil v davu, takže mi jedna maminka (zcela zcestně) řekla, že jsem hrdinka. Úplně automaticky jsem zahlásila, no jasně že jsem, protože při komentářích ohledně počtu dětí vidím ještě pořád rudě. Ovšem vzápětí jsem se zastyděla. Protože bych si moc přála, aby byl svět tam, kdy tohle bylo jediné hrdinství, kterého jsem (ani nebyla) nucena se v životě účastnit.
PS: manuál pro ty, kdo ještě nevědí, jak začít:
posílejte peníze na projekty, které vám přijdou smysluplné a které pořádají ověřené instituce;
demonstrujte (protože můžeme, protože se většinou člověk dozví o probíhajících aktivitách a protože vlajka na fb foto je jenom sedativum pro svědomí);
propojujte kontakty potřebných a pomoc nabízejících;
otužujte se (i kdyby to k ničemu bezplynovému nebylo, je to velmi zdravá záležitost a má překvapivé pozitivní vedlejší účinky)
přemýšlejte nad zdroji, ze kterých čerpáte informace;
pokud máte přátele v Rusku, kontaktujte je a ptejte se na jejich informace a sdílejte s nimi informace naše;
PS 2 a lá můj muž:
po churchillovsku: keep calm and carry on
a tu vlaječku si na profilovku píchnětě, prý je to důležité
od sebe k sobě 