Potratový poprask v USA zasáhl i mě. Asi že jsem teď jenom ta matka. Bližší ohledání dění za oceánem mě šokovalo i zavedlo do postranních uliček mé, již tak dost vyprázdněné, mysli.
Především mě rozbil fakt, že americké ženy od roku 1973 směly podstoupit umělé přerušení těhotenství na přání do 23.týdne plodu, tj. skoro do konce šestého měsíce včetně. To je opravdu hodně, hodně benevolentní. Jedná se o hranici, kdy je plod kompletně vybaven k přežití, pokud by došlo k předčasnému porodu. Vybavuju si hlášku našeho pedagoga na porodnictví: „Ne, že by dítě potracené ve 22. týdnu neplakalo…“
Je-li řečeno A, nutno dodat i B, které jsem v českých médiích nezaregistrovala. V České republice se smí podstoupit potrat z vůle ženy do ukončeného 12. týdne těhotenství. (A i to je už opticky celkem ošklivá záležitost.) Indikace nad tento týden stáří plodu je možná pouze ze zdravotního hlediska. Většina českých žen, akceptujících právo na potrat, nemá s tímto limitem problém. Co by si u nás počaly chuděry Američanky, netuším. Předpokládám (a ano, vím, že jsou výjimky), že do začátku čtvrtého měsíce těhotenství si většina žen změny stavu všimne. V tomto ohledu jsem přestala na nejvyšší soud USA černit. (Nechávám stranou uslintnutí jednoho ze soudců o nutnosti přezkoumat precedens o právu na sňatek stejnopohlavních párů a o právu na antikoncepci.) Další rozhodovací pravomoc o potratech přenechal ústavní soud jednotlivým státům a tady zřejmě padá kosa na kámen. Zatímco zákon státu Mississippi, který stál na počátku této kauzy, měl hranici potratu nastavenou na 15.týden, jiné státy prý uvažují o limitu v už 6.týdnu, což bych nazvala zhovadilostí vzešlou z myšlenkového procesu „papežštější než papež“. Ano, to je týden, kdy ženy věnující pozornost svému cyklu, těhotenství zpravidla mohou poprvé zaregistrovat. Kde je čas na přemýšlení?
To, že některé státy reagují takto radikálně, vnímám jako nešťastné. Při vší úctě ke vznikajícímu životu, právo žen svobodně jít na potrat s rozumnou časovou limitací, bych zachovala. Z prostého důvodu, že v zemích, kde to je legální akt, statisticky počet provedených interupcí v čase klesá. Jde s tím totiž ruku v ruce osvěta o antikoncepci, sexuální výchova apod. Samozřejmě si pamatuju ženy, které si naši nemocnici opakovaně pletli s antikoncepční pilulí, ale byly to za mou praxi jednotky a výlučně se jednalo o ženy intelektem nebohaté. Důkaz, že vzdělání je cesta. Nehledě na tak komplexní jev, jako socioekonomické pozadí státu, aby některé ženy v případě neplánovaného těhotenství nemusely kalkulovat s ekonomickým pádem do hlubin chudoby, či se závislostí na někom.
A teď ty postranní uličky.
Mentální puzení přepapežit papeže je obzvláště ve zdravotnictví velmi silné. Vede k chybným úsudkům a mnoha neštěstím, která by bez tlaku kurately ať už soudní, nebo někde církevní, možná nenastala. Rozklíčovat zapeklité situace, kdy se jedná o dva životy, není jako napsat antibiotika na angínu. Připomeňme si například zemřelou Polku, které nebyla na začátku letošního roku provedená interrupce ze zdravotního hlediska. Nebyla první. Do detailů případů nevidím, ale vybavuje se mi nepsané pravidlo vštěpované na porodnictví – vždycky se primárně zachraňuje rodička/matka. Žádný lékař se nebude snažit méně zachránit oba životy, jen proto, že se mu zrovna chce. Ale snáz se mu bude zachraňovat pouze matka, když shledá, že je to jediné správné řešení a nebude nad sebou mít hrozbu soudní pře.
Zpět k potratu jako takovému. Vždycky je to celoživotní záležitost. Je to otisk, který v psychice žen pracuje a s věkem se různě proměňuje. Přidávat k tomu ještě zdravotní komplikace, ve které může vyústit nelegálně, nebo neprofesionálně provedený potrat, mi přijde hrozné. Už teď dívky vyrůstají pod hrozbou „hlavně si dej bacha, ať neotěhotníš“, aby se po třicítce ženy rázem přelila v další nálepku: „jak to, že ještě nejsi těhotná?“ Obé je nechutná bagatelizace zázraku početí. To, že se vedou debaty o podmínkách, za jakých provádět interrupce, je dobře. Ale je to jen špička ledovce. Zodpovědnost k sobě a k životu se pěstuje mnohem, mnohem dřív.