Táhni a srůstej

Dva měsíce utekly jako voda v řece Nespeem a miminka překlenula velikostní fáze myšičky a koťátka. Teď už mi připomínají normální děti. Umělé mléko je pro mě novinka, úplný zázrak. Občas si říkám, jestli do toho výrobce nepřimíchává masokostní moučku. A jestli ty první dvě nehladověly.

V hmotnostních parametrech s dětmi soupeřím zdatně já. Již jsem se ladně vrátila do původní velikosti pátého měsíce.

Šestinedělí jsem tentokrát snesla nejlépe ze všech, kromě zaostalých mentálních funkcí nebyl na emoční ani jiný rozklad čas. Tímto jmenovitě děkuji tchýni za bezbřehou obětavost a nasazení. Leč, po pár týdnech, neposlušni geniální poučky mé kamarádky „každá pomocná síla je ušetřená moje síla“ , jsme tchýni uvolnili. Zavelela jsem totiž, že si musíme zvyknout. Muž nebyl rád.

Po inkriminovaných šesti týdnech jsem opět zavelela, tentokrát k přesunu za mým tátou. Až tam mi došlo, v jakém stavu zombie mátoh jsme. A jak blahodárně působí, když se nedíváte den za dnem jen na někoho, kdo vypadá, že za pár hodin padne za vlast, resp. za home office. Táta, ve srovnání s námi, vykazoval jasné známky čerstvosti, a to i přes to, že spí podobný počet hodin, jako já. Za celý týden jsem uvařila jedno jídlo a nádobí umyla dvakrát, na nákupu jsem byla jen pro své potěšení a dokonce jsme si střihli i jeden druh cukroví! Mateřský wellness, který pocítily i děti. Procházky, koulovačky, hraní si. Mladší syn z toho byl celkem zmatený.

V NBc jsem měla premiéru pohybu po městě s celou smečkou. Červený hadr hadr! Pozornost přitahujeme i z protilehlých chodníků. Neskutečná potřeba všech komentovat, nebo alespoň zírat. Pro introverta, který si celý život libuje v tom, že ho nikdo nevidí, těžká rána. A ano, opravdu mě nezajímá, kdo by se všechno zbláznil, kdyby měl tolik dětí, jako já.  

Obzvlášť, když není jisté, jak to celé dopadne!

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: