Váhy místo Štírků

Listopadový příspěvek je nechutně tělesný. Stejně, jako je nechutně tělesná záležitost porod císařským řezem. Připravte se! Možná budou padat slova jako klystýr, drén, výpotek, nebo dokonce hemoroidy!

Vyzkoušela jsem si to. Z hlediska profese nedocenitelné! Z hlediska matky mě to celkem sebralo. Štvalo mě, že si děti nemohly vybrat, kdy na svět půjdou. V břiše jim bylo dobře. A když už, že to aspoň nemůže být v době oficiální zralosti.  Datum operace (odmítám tomu říkat porod) bylo stanovené podle volné kapacity anesteziologů, čili v 37. týdnu. V ideálním 38. se to „nevešlo“, v 39. je na dvojčata pozdě. Nepomohla ani přímluva primářky gynekologie na mém domovském pracovišti. Holt, doba je zlá.

(Nejen) předoperační noc jsem mrňata přemlouvala, ať se otočí do správné polohy. Kluk ze své pozice koncem pánevním neuhnul ani o píď, do té doby spořádaná holčička hlavou dolů se zase začala nasouvat do příčky. Prostě marný.

V andělu a slušivé čepici, naštěstí maskovaná rouškou, na operační sál. Jako slušně vychovaný anesteziolog jsem řádně vyhrbila záda, co jen to přes moji kulatost šlo. Při píchání zad jsem ani necekla. Ostatně nebyl důvod, fakt to nebolí! Pak mělo v několikaminutovém sledu přijít znecitlivění od nohou nahoru, nějaké to intermezzo s nízkým tlakem a malou dávkou efedrinu, nezávazný small talk s osazenstvem sálu o senzačních chlebíčcích, které jsem poslala jako předvoj, a nakonec slavnostní vybavení jednoho miminka po druhém, společné fotografování, a to i v té příšerné čepici, tvářící se šťastně.

Houby s octem. Ne že bych to už někdy s někým ze svých „klientů“ nezažila. Po dvaceti minutách čekání sotva lehké teplo a mravenčení v nohou. Co je příčinou téhle rezistence na spinální anestezii mi není jasné, každopádně další krok jasný je – celková anestezie. Takže takhle pěkně usnete, probudíte se a když se trochu oklepete, donesou vám dítě, že je vaše. Skvělý pocit. Muž mi na to řekl: vidíš, a my chlapy to takhle máme pořád.   

Ovšem ani to oklepávání není nezajímavé. Vychytala jsem si další anesteziologickou libůstku – klient se vzbudí do neztišitelného pláče. K vědomí jsem přišla v momentu, kdy sestra říká mému muži: pojďte za ní a nelekejte se, strašně brečí. Bulím, jak želva a nevím proč. Žádný objektivní důvod k tomu neshledávám, jen to nejde zastavit. Což se jim také snažím sdělit. A jsem na sebe nebetyčně pyšná, že se dokonce zvládnu zeptat na děti! Zdravotníci, uspokojeni touto reakcí, dávají sanitáři pokyn ke startu a já, úpící jako někdo, koho právě vezou na nedobrovolnou euthanasii, v doprovodu manžela a sestřičky, si to šněrujeme přes celou nemocnici na mezioborovou JIP. Musela to být podívaná!

Na JIPu mi asi konečně spíná, proč brečím. Až se mi tohle stane v práci na sále, nebudu spekulovat, jaké tajemné komnaty podle Freuda jsme pacientovi anestezií otevřeli, ale rovnou mu lupnu analgetika. Taková bolest!!! Pláč je zřejmě reakcí na ni, jen dráhy bolesti nedoběhnou až do vědomí a snaží se prodrat k útěše aspoň přes vegetativní nervstvo. Naštěstí byl jipový lékař milosrdný a posadil mě na opiátovou vlnu. Nebo spíš vlnku. Stačilo to na bezbolestné nehybné ležení a rozeslání euforických zpráv. V noci jsem nespala, byla jsem excitovaná a taky hladová. Mimina, skřítečci maličkatí, přiložena, ale z čeho tvořit mléko, težko říct.  A jak ráno vstát? To už byl pláč naprosto vědomý. Příšerná bolest, přes kterou mi sestřička pomohla vstát (proč, když k tomu mělo dojít až odpoledne na standardním odd.?), se ani trochu nepodobala přednáškám na porodnicko-anesteziologických kongresech. Brečela jsem bolestí a taky zoufalstvím, že se nepostarám o sebe, natož o děti. Proč mi sakra nezesílí analgetika? Pročež přišla sestřička, sundala dávkovač s opiáty a zavěsila infuzi s Paralenem.

Po nekonečném čekání na vizitu (sobota!!), mě konečně posunuli na standardní oddělení. Za mateřský přístup sestřičky bych líbala ruce, za Novalgin, který mi přidala k Paralenu, platila zlatem. A za nutridrinky, které jsem dostala k tomu, bych prodala vlastní babičku.

No a pak už to šlo pomalu, ale přece. Přišel muž, přinesli děti. První den je naštěstí i odnesli, nebyla bych jim nic platná. A od neděle na ostro, včetně noci. Novalgin a hlad, hlad a hlad. Všechno ostatní se po tomhle začátku zdá v pohodě.  Žloutenka jednoho z mimin, serózní kolekce, která se udělá v ráně, následná drenáž, taky dokrmování umělým mlékem. Bolest zad. To je ovšem předstupeň pekla. Kromě pozůstatku obří diastázy z těhotenství, po takovém zákroku vypadne celé břicho z břišního korzetu a začnou se ozývat záda. Jak mě za celé těhotenství nebolela, tak teď teda fest. Zlatá rada o břišním pásu je sice zlatá, ale taky trochu dvojsečná, obzlášť, když někdo sem tam trpí na tu příšernou diagnózu, začínající na počáteční písmeno há. To pak s pásem zase rychle skončíte a bolíte raději záda. A ještě jste k tomu ráda, že nejste trvale inkontinentní. Ano, vždy se dá pomyslet na něco horšího!

Suma sumárum, ptala se kamarádka, co že je teda na císaři pozitivního, když ho tolik ženských chce, místo normálního porodu. Lámala jsem si hlavu a přišla na jedinou věc. V případě, že máte dvojčata, než se vzpamatujete do použitelného stavu, pediatrické sestřičky vám je senzačně sesynchronizují v krmení a spaní…

PS: Na to háčko doporučuju Žindavovou mast. Fakt pecka!

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: