Městský lesopark Mostná hora vyhlásil program „Dřevo za odvoz“. My, s kamny v rukávu a žádným dřevem, jsme se zapsali do pořadníku a úspěšně zapomněli. Přes léto sehnali pár polen, přes zimu zatopili dvakrát suchýma šiškama, co nasbíraly děti a žili spokojeně běžně vyčerpávajícím životem. A pak to přišlo. Telefonát z města. Máte tady osm smrků, přijďte se podívat, kde. Tady jsem byla ještě málo obezřetná a muže na schůzku s městskou zahradnicí pustila. Situace se za něco přes rok změnila a těžba suchých stromů se přesunula od asfaltky vinoucí se na vrch kopce do stráně za městem, přístupné pouze po poli. Muž podepsal papír, že dřevo do týdne odklidíme, nebo to udělá město a dá nám náklady k úhradě. Nechápala jsem. Vždyť tu cestu viděl! Jela jsem se tam podívat vzápětí s ním, ještě v období temného mrazu, pole bylo i tak dost rozježděné. Řekla jsem, že naším autobusem na děti nikdy. Abych si nepřipadala jako hysterka, radila jsem se s tátou – ten pravil: chtělo by to traktor s valníkem. Nezávisle na mně šel obhlédnout plac náš kamarád, vlastník pily, a ten řekl, že by to chtělo traktor s valníkem. V tomto bodě už jsem byla rozhodnutá stromy městu vrátit, ať si to posunou na dalšího v pořadníku. Muž se rozčílil, místo, abychom drželi spolu, házím mu klacky pod nohy. Zřejmě smrkové. Totiž, druhý kamarád, vlastnící stejný autobus na děti, by do akce šel! Volám kamarádce ostřílené v zemědělských poměrech Litoměřicka a ta přichází s převratnou myšlenkou. Zkuste si najmout na odvoz technické služby, beztak by to odklízeli oni. A ano! Přesně! Paní Svatá, a v tomto případě nomen omen, slibuje, že se poradí s chlapama, co jezdí na Mostku kácet, předběžně to odhaduje na nákladního forda. Jsem nadšená, byť předpověď oblevy mě trochu nechává na pochybách. Pročež mi paní odpoledne volá, že podle chlapů by to chtělo traktor s valníkem.
Domlouváme se, že se domluvíme, což činíme následující pondělí, posouváme o týden termín nože na krk a kamarád s pilou začne porcovat kmeny. Obleva jak prase, občas déšť. Já pořád ještě kamarádím s ženou kamaráda s autobusem na děti. Nadšeně jim oznamujeme, že máme domluvený převoz dřeva, i jejich transportér bude ušetřen!
Už hodinu je tma jako v pytli, když mi volá kamarádka. Zrovna mluvila s manželem. Prý nakládají poslední poleno do autobusu na děti. Ještě kolečko a jedou dom. K mé smůle a mé předvídavosti, se ani nezabořili, ani auto vevnitř totálně nezdevastovali těžkými a špinavými poleny, jehličím ani smůlou. Ani tím kolečkem. Vypadám jako hysterka. Ale nevezli větve, že jo!!!
Začal maraton popracovních výletů na Mostku. Muž, jako býk nastartovaný červeným hadrem, chodil krájet s kámošem další stromy, osekávat větvě a to vše transportovat z bodu A uvnitř lesa do bodu B blíže ke k poli, ale tak, aby to nebylo zas moc blízko k cestě k zahrádkářům, protože co si budeme povídat, no zkrátka věda. Totálně otrávená z péče o všechny děti po 17. hodině jsem velmi snadno podlehla, jedno víkendové odpoledne odložila juniory a se seniorními dětmi šla na mýcení s ním. Jó, bylo to pohádkové odpoledne. Děti blaženě vymýšlely kraviny, které jim nikdo nerozmlouval, prtě kluk mi dokonce párkrát pomohl tahat větvě. Holčička vyráběla obrazce z větviček, sama vymyslela hru na stopovanou, kterou jsem jako dítě milovala, postupně si oba podle svých potřeb rozšiřovali akční rádius dál a dál od nás. Já si připadala taky jako v sedmém nebi, protože fyzická dřina za mnou jednak byla vidět, jednak na mě nikdo moc nemluvil a jednak tam bylo takhle kolem západu slunce a pak s prvními hvězdami prodravšími se skrz světelný smog moc hezky. Další odpoledne po práci jsme muži fakt záviděla.
Přiblížil se den D. Obešla jsem sousedy, kteří mají garáž ve slepé ulici za námi, že zítra bude možná problém vyjet, bo nám dopoledne přivezou dřevo. U sousedů vesměs důchodového věku to způsobilo čirou paniku, protože nechat auťák na čtyři hodiny zaparkovaný na ulici může jenom mašíbl. Tak nevím, buď tam všichni mají meďoury či bavoráky, nebo je to jen projev stárnoucí úzkostné mentality, horší než mám já s autobusem na děti. Skoro se bojím, že to je ta druhá varianta. Muž si je jistý. Prý se k tomu dopracuju.
V inkriminované ráno jsem prozřetelně odešla s dětmi na sraz s kamarádkami. Bylo to řešení moudré, protože kdybych zůstala doma, zaručeně by se něco pokazilo. Takhle muž a tři techničtí službaři v traktoru zaskládali polovinu naší minizahrádky poleny a větvemi. Těmi větvemi, které jsem doufala, že si vezme kamarád s pilou jako projev vděku. Prý víc než polovinu nechtěl. Přechodně se zrodila nová prolezka pro děti. A větvoví skýtá spoustu materiálu pro odbourávání adrenalinu sekerou, a to i pro mě.
Fázi tři, plešivecký masakr benzínovou pilou, inicioval můj táta. Pod příslibem zapůjčení stroje přijel a muže dohnal k porcování kmenů tady a teď. Prý si pilku zase potřebuje odvézt. Zřejmě ještě propastnější závislost, budovaná lety amatérského drvoštěpectví. Hoši nasadili zběsilé tempo, sluchátka k ochraně sluchu bohužel ne. U táty toho není moc co pokazit, ovšem o mužově tinnitu budu určitě poslouchat asi tak stejně dlouho, jako o páteři po poslední jejich společné akci, měnění kol u autobusu na děti.. Ty z toho mimochodem byly pěkně vykulené, obzvlášť malé. Kino měly dobrých 15 minut, než se odklidily na bezpečnou polovinu zahrádky a stejně chodily čas od času to řvoucí zvíře, otřásající celou čtvrtí, okukovat. Já, s myšlenkou na venkovský klid a mír a s benzínovými výpary v nose, jsem si radostně nasekala trochu toho klestí na slavnostní otop.
Teď už nás čeká jen! štípání špalků a skládání polínek do úhledných komínků, sekání větví. Kdyby měl někdo zájem o relaxační dřevnou kůru, je vítán. Varuju ale předem, je to strašně návykový. Od teď cenzuruju každý radniční zpravodaj, protože onehdá mi muž řekl, že nejlepší na tom je, že by klidně zítra šel do lesa zas. Zrodil se totiž dřevorubec. Jen flanelku zatím nenosí.
od sebe k sobě 