Od ledna máme nové spolubydlící. Formálně to jsou teta a strejda, pro děti druhá babička a třetí děda. Mužovi příbuzní z Kyjeva. Od té doby jsem zapomněla vařit a uklízet, o hlídání dětí na přání nemluvě. Moje ukrajinština poskočila z úrovně pětiletého dítěte na stupeň vedoucí ubytovny. Často se mi vybaví motivy ze hry Pravidla úklidu A studia Rubín, která se mj. i momentům šedé ekonomiky s Ukrajinci věnuje. Pozoruhodné dílko prodchnuté humorem, takže i já, otrlá vůči ukrajinskému (předválečnému) údělu trpět, jsem zase jednou pocítila hluboký soucit. Což ovšem na dobrovolném sebevykořisťování našich chráněnců nic nemění ..
Začala jsem s dcerou chodit na zimák na bruslení. Aby bylo jasno, bruslí ona. Je to za hubičku a trenér je v ceně. Po dvou lekcích dcerka odhodila hrazdičku. Po dvou lekcích jsem se poučila i já a přestala s sebou nosit noviny. Jednak kvůli ostražitosti, abych neprošvihla mávání ze všech možných a nemožných koutů ledové plochy, jednak kvůli pocitu zrady mezi ostatními nadšením pro své malé bruslaře a bruslařky sršícími rodiči. Dokonce ani únikové telefonování jsem nezaznamenala, spíš vzájemný družný hovor. Dalším účinkem, kromě navázání povrchních známostí, je, že když se na něco dostatečně dlouho díváte, začnete do toho fušovat – dcerka dostala spoustu nevyžádaných rad. A taky se vám to chce zkusit. A že je to let „od“ naposledy. To bylo ještě v přírodě.
Zimní radovánky mají mnoho podob. Třeba vláčení starších dětí v mlze ke studánce pod Klíčem, což je kultovní hora pro obyvatele New Bor City. Protože jsme vyšli pozdě, došli jsme kromě v mlze i za šera. Úzkost jsem ovšem nastartovala až v okamžiku, kdy si děti nutně potřebovaly spálit hrdlo ledovou vodou ze studánky. Když už jsme tam došli, přece! Při naplňování kalíšku mi vypadl z kapsy telefon do bláta. Následovala nucená odstávka do vysušení. Když jsem to pak s mírně hysterickými dětmi brala dolů zkratkou zahrazenou páskou s jakýmisi výkřiky o padajících stromech, gratulovala jsem si k moudrosti stáří. A nade mnou se vznášel duch mrtvé ženy, která tu kdysi v zimě lezla po kamenném moři s dítětem, spadla a zabila se. Tahle historka mě kdysi děsila tak mocně, že jsem se nikdy nezeptala vyprávějící mamky, jestli neví, proč tam ta paní lezla. Každopádně, dítě přežilo a dokonce nám, už v dospělém a zaměstnaneckém věku, předvádělo doma vysavač, který jsme si nakonec nekoupili. Byl tak silný, že vysával z gauče přes potah nadrolený molitan.
Abych se za všechna ta příkoří dětem odměnila, vyrazila jsem na volnou sobotu do nově otevřeného penzionu pod Milešovkou. Ubytování mělo jednu jedinou chybku, nefungovalo topení. Chtěla jsem být statečná, ale když jsem objevila teploměr s naměřenými patnácti stupni, neukonejšila mě ani myšlenka na zákopy u Bachmutu, ani představa Wima Hofa. Pronásledovala mě jen cifra z účtenky za ubytko. Nakonec mě správce vybavil dvěma elektrickými topidly, která jako nadstandardní funkci vyluzovala bílý šum. Zaplať Pán Bůh za to, krásných 18 stupňů. Takřka celou sobotu jsem prospala, až mi bylo toho času v říši Orfeově líto. Na spaní jsem si nepřitápěla, takže novou zkušeností je spaní v čepici. Stopa ze života předků získávající význam prožitkem na vlastní husí kůži. Druhý den ráno jsem si vyběhla na Kletečnou. Pro změnu v mlze, se štěkajícími srnci na doslech. Cestou zpátky se mlha zákeřně rozplynula, takže jsem přestala dávat pozor a šla jenom dolů. Vůbec nechápu jak, ale k autu jsem došla z úplně opačné strany.
PS: Pravidla úklidu mě přivedla ještě na jedno patriarchální sebepoznání. Hodně se tam smála mužská část obecenstva a já si uvědomila, že vtip považuju za opravdu povedený, až když se mu zasměje chlap. Můj, jiný, je to jedno. Tak takhle zažraný to je.
od sebe k sobě 