Oprášila jsem rtěnku, řasenku a voňavku. Rande. (Zvláštní věc, řasenka, jakkoli kvalitní, vždycky mi sleze pod oči. Pokaždé si řeknu, že příště na to kašlu a skoro pokaždé to při zvláštních příležitostech zase zkusím. Stoprocentní trapas. Možná je teď příležitost zjevit mi nějakou ženskou fintu, kterou všechny znáte?)
Když máte muže překladatele, nebo spisovatele, randíte na kulturních počinech. Rozumějte, s hordou dalších lidí a domů v hluboké noci. Tentokrát to byla premiéra divadelní hry podle románu Jurije Andruchovyče Moskoviáda. Deset let starý překladatelský počin, na kterém se z poloviny podílel můj manžel.
Ten u prarodičů sehrál předskokansky velice slušnou hereckou etudu „Divadlo začíná v šest“, odevzdali jsme děti a vyrazili. Protože jsme si dali poctivou rezervu, ani nám nevadilo, že jsme přejeli a v mínus deseti vystoupili na Václaváku, na slušné oklice. Svařák za kilo nám už trochu vadil, ovšem ne tolik, abychom si ho nedali. Rande, že jo. Mráz se rázem trošku ztlumil a my dojuchali k divadlu, kde jsme zjistili, že představení začíná o půl osmé. Překvapení, že?
Takže jako za starých časů do Jericha, s tím rozdílem, že za starých časů nás nezajímalo, jestli berou stravenky. Pokračovali jsme ve veselé premedikaci alkoholem, ke které se posléze připojila i druhá polovina překladatelského tandemu.
Kdysi si dali pánové sraz u mě na bytě a několik dnů kompilovali své části překladů, aby to hladce šroubovalo dohromady. Za dveřmi jsem slyšela bujaré výbuchy smíchu a došla k závěru, že být překladatelem je to nejveselejší povolání vůbec. Teď, když s překladatelem žiju trvale, vidím, že to tehdy byla asi unikátní chemie trojice Andruchovyč-Sevruk-Tomek. Škoda, že se tehdy nakladatelství neheclo a nepředložilo to před porotu Magnesia Litery. Pánové by měli slušnou šanci.
Do divadla jsme dorazili kupodivu na čas. Prostor X 10 je velmi industriální a za ohnivou vodu v žilách si budeme časem gratulovat. Hladinka tak akorát na termo izolaci a ladné sledování dění na jevišti. Světoborné hodnocení se už dozajista skví na recenzních portálech, za sebe několik pozoruhodných dat. Dramatu se ujal režisér Dušan Pařízek, jehož jméno znám, byť totální ignorant, i já. Takže pecka, včetně meotaru. Herci 4, z toho 2 hrají hlavního hrdinu Otta von F. Geniální. Totálně mě uhranul Stanislav Majer, a to nikoliv rusou kšticí, ale famózní kondičkou. Bleskovým tempem tam s kolegyní Míčovou přeházel fúru prken, načež vzápětí spustil tichý, klidný, sebezpytný kilometrový monolog. Bez známek dušnosti, infarktu, ničeho. Nechápu. Za vrchol díla považuju černočernou tmu na konci, kterou bych klidně prodloužila do zneklidňující nejistoty. Po všech těch světlech a koledách v městském outdooru to navozuje ukrajinskou realitu velmi sugestivně.
Neodpustím si říct, že mě moc bavil pan Břetislav Rychlík, známý to milovník a znalec Ukrajiny, který seděl v řadě před námi. Jeho burácivý smích probublával i v místech, kde se smál málokdo, nebo nikdo. V jeho hlavě bych na sledování tohohle kousku chtěla být. Určitě by to byla studnice neotřelých asociací.
A teď k afterparty. Muži byli přizváni k přípitku a pak do VIP sektoru, který se ale dost brzo rozmělnil i do foyer divadla a divadelního baru zároveň. Ukrajinské pohoštění v souvislosti s pomocí Ukrajině, detaily jsem nedosledovala, ale varenyky a boršč byly pravé. Plus alkohol. Neproniknutelná atmosféra, jejíž jedové zoubky člověk, který není od fochu, necítí, ale zevně mu přijde velmi vřelá a otevřená. Obzvlášť pokud do ní nahlédne z klece rodičáku. Nemůžu říct, že bych se tam ztřískala pod obraz, ale veselo mi bylo. Dokonce tak, že jsem nenuceně konverzovala s lidmi, které bych se asi normálně styděla i pozdravit. Tentokrát to byl muž, kdo mě popotahoval za rukáv, že poslední metro pojede každou chvíli. Žoviálně rozhazujíc rukama jsem prohlásila, že rozhodně nikam nejdu. I přes regulérní oblaky nikotinového dýmu z pravých cigaret, jichž se divadelníci drží zuby nehty, čert ví proč. A dokonce i přes ABBu, kterou nevydržel ani Dušan Pařízek. Ale to už by bylo koukání koňům pod ocas.
Naše dostaveníčko skončilo pohoštěním u Turků na Poříčí, zatímco jsme čekali na noční autobus. Rekordní zimu té noci si nepamatuji. Jen když jsme přišli domů, v zrcadle na chodbě se na mě podívaly podmalované pandí oči. Ten večer nic zvláštního.
PS: Jestli si to chcete dát v mnohem žhavějším kotli, tak v únoru možnost s autorem a jeho dvorními překladateli.
od sebe k sobě 