Fotka

Manžel mi ukazuje fotku, kterou mu poslala jeho máma. Jsou na ní tři muži v zelených trikách a maskáčových kalhotech. Fotka je zaměřena šikmo, jako když fotíte z boku děti v řadě, těsně před úklonou po povedeném divadelním představení pro rodiče.  Ten nejblíž našemu pohledu je největší, další se změnšuje a třetí se ztrácí v pozadí. Nedívají se však hrdě do publika, dychtíce po pochvale potleskem. Hlavy mají schýlené pohledem k zemi a ruce sepnuté před sebou. Tváře jsou vidět jen náznakem. A vůbec, kvalita ostrosti i barev je pochybná. „Tohle je ta fotka,“ říká muž, jako bych hned měla vědět, o co jde. Dochází mi to až za chvíli. Aha, ta fotka. Poslala ji teta, matčina sestra a má na ní být manželův bratranec, její syn, jako nalezený zajatec z první frontové linie, kde byl naposledy spatřen koncem dubna. Nalezeno na webu o zajatcích. Zadívám se znovu na fotografii a matně si vybavuju poslední snímek bratrance, který mi muž ukazoval, z doby těsně po jeho narukování. Muž na oné fotografii byl značně starší a vlastně úplně nepodobný někomu, koho si pamatuju v matných rysech  z doby,  kdy jsme byli mladí a plní elánu ze života. Ušák, se kterým jsme zažili spoustu legrace při sázení brambor u ukrajinského dědečka v roce 2015. Za tu dobu zmužněl radostmi i starostmi, které přináší sňatek a zplození a výchova dítěte.  Ďaďko ze stavebnin, s modrou knížkou.  „Vždyť to je nějaký staroch?“ říkám na adresu chlapíka prvního v řadě udiveně. „Noo, jenže teta si myslí, že to je tenhle..“ ukazuje muž na mladíčka uprostřed, je mu sotva dvacet. Ani to není pravděpodobné, je to spíš tužba matkou myšlenky. „Oni nás pořád vidí jako děti“ rozklíčuje situaci velmi trefně můj manžel. Je to tak. V mateřských a otcovských očích a srdcích navždy děti. Celá armáda dětí angažovaných v absurdním dramatu zplozeném chorým mozkem. Děti po představení, na které byl mizerný nácvik a na které měly jeden pokus. Úklony a potlesku se dočká jen někdo. Těžko říct, jestli je horší zažít ruské zajetí, nebo už vědět, jak je to „potom“. Pro zůstavší  je tu nepochopitelné prázdné místo. Když někoho takového „nemáte“ mezi svými, těžko se poslouchají kecy o „bůh ví, jak to bylo“.