Už přes půl roku se mi špatně uspává Černýma očima. Bohužel, děti je milují a jsou nevyloučitelné. Takže si každý český večer říkám, jak je ta lidová tvorba dokonalá, pod správným situačním nasvícením transcendentní. Až budeme orat rúčo, bude k nám blízce promlouvat Ach synku, synku – rovněž naše stálice. O jaderné apokalypse asi lidovky v Japonsku nevznikly. Nebo?
Pročež jsem si sjela všechny čtyři série Koruny, abych získala know how, jak všechno vydržet. Ne, že bych se v něčem zdokonalila. Jen by mě zajímalo, kam by britská panovnice na stupnici šílenosti doby 1-10 zařadila současný z kloubů vymknutý mír v Evropě. Že si ani nepočkala, jak to dopadne. Doufám, že to není odpověď na otázku.
Udělali jsme si výlet do skanzenu v Hlinsku, abychom viděli, jak by to šlo bez energií. Bylo to celkem motivační. Bonusem jsem se ujistila, že v jedné místnosti lze vychovat pět dětí. Naše 3+1 mě přestala znervózňovat. Tajemství je ve slamnících na zemi a dřevěné desce přes postel – rozuměj, vznikne pracovní plocha. Fascinující je taky posun velikostí kuchyní. Od černých kuchyní v rohu předsíně, přes zkušenost z prvorepublikové vily v Litoměřicích, kde si kuchyňka nezadala s koupelnou v černomosteckém paneláku,(ve prospěch společenských místností), až po současný trend spojovat kuchyně s obývákem. Asi pro vrchol současného sdílení, čímž je, zdá se být, žrádlo.
Koncem srpna proběhl náš tradiční kruhový sraz. Boží místo na Božím Daru – aneb, miluju vřesoviště! Tentokrát setkání považuju za obzvlášť vydařené – nejen proto, že jsem minule nebyla a mimina šla z ruky do ruky, ale také proto, že bylo fakt hnusné počasí. Odpadla všeobecná snaha organizovat společný program, který se v tolika zúčastněných rodinách kloubí fakt blbě. Každý se rozběhl za tím, co ho zajímalo a v mezičasech se libovolně střetával s orbitaly ostatních, aby se večer sešli opravdu všichni a opravdu srdečně si popovídali.
No a pak jsme najeli na instituce. Den před nástupem do školky dvou dětí ze čtyř, jsem se rozhodla, že všechny! umeju, vyčistím jim uši a ostříhám nehty, dceři ofinu. Plus nachystání oblečení na odění a do školkových poliček. Program na tři hodiny non stop, který mě totálně vyřídil a poučil. Tudy cesta nevede, přátelé! Jen musím ještě vychytat, kudy teda..
Když už jsem zmínila ta mimina, táhne jim na rok. Oba zdatně pochodují kolem nábytku a vyměňují si navzájem dudlíky. Zábava s nimi začíná být neuhlídatelná. Začali jsme je nosit i v nosítkách a je to prima. Obzvlášť celorodinně zabodovaly pozdně odpolední výlety za západem slunce – nevím, jestli je malebnější z Radobýlu, nebo z Hradiště. A letos jsme se mohli vydat už i na houby. My hledali, a protože předklony s nosítkama moc nejdou, starší sbíraly. Skvělá týmová práce.
Abych nezapomínala na starší, hrají vtipně hru na hádanky. Kluk řekne nějakou barvu a pak: co je to? A holka začne říkat typické barevné předměty, až se klukovi nějaká odpověď obzvlášť zalíbí a řekne, že je to ono. Příklad: Je to fialový! Co je to? …? …? …? …? Teta Jana?! Jooooo!!!
Pod mocným dojmem z posledního zářijového dne jsem úplně prošvihla zveřejnění pravidelného měsíčního příspěvku. Zážitek je to ještě živý, řekla bych rodinně mohutný, nechávám ho doznívat. Každopádně si tu teď večer lebedím, jsem ráda, že se dneska uspává ukrajinsky, můžu si v klidu nechávat připlouvat a zase odplouvat vzpomínky a dojmy a radovat se z toho, že jsem u velkého rodinného setkání byla. Dobrou noc.
od sebe k sobě 