od sebe k sobě

Vybojovat letošní vodu bylo náročné a byla jsem za to po zásluze potrestána. Poučení jsou dvě:

a) věřte svému muži nachlazení, i když kašle jen o trochu víc, než kuřácky normálně

b) jedno balení ibuprofenového sirupu a jedno balení paralenových čípků na čtyři děti nestačí

Vyrazili jsme ve čtvrtek pozdě odpoledne a po drobné koloně na D8 a mírném bloudění v Praze, jsme dorazili k Jindřichovu Hradci. Chvíli jsme šlapali na paty bouřce s vichrem, ale díky předchozímu zdržení právě jen tak, abychom stan stavěli sice po tmě, ale za to bez pláštěnek. Noční grilovačka s čelovkama a první stanování s dvojčaty v kempu Jemčina dobrý.

Ráno dcera hlásí bolest hlavy a teploměr ukazuje teplotu 38. Okej. Z plánovaného volna, až mimina usnou, nebude nic. Horší byly slzy v jejích očích, že na lodičce nepojede. Rozhodnutí to ale bylo moudré, protože celé odpoledne prospala v autě ve stínu pod stromem. Takže i vytoužený klid, navíc v milé společnosti, chvíli byl.

Krása komunitního života spočívá v tom, že nejen zcela věkově nehomogení dětská parta se časem stmelí a vy o svých dětech, pokud nechcete, nevíte. Ještě dnes žasnu nad zhruba desetiletými chlapci, kteří neúnavně dělali na dvojčata baf a kuku. Pak se najde i někdo, kdo se odváží vzít na ruce cizí řvoucí dítě. A v neposlední řadě se najde i někdo, kdo věnuje několik laskavých slov vygumované, běžně neviditelné matce. Letošní parta mě bavila opět mnoho, bo kromě skalních osvědčených účastníků se objevili i pro mě nové, neméně zajímavé osobnosti. Někdy si s mužem říkáme, že jsme prvky šíleného experimentu hlavní organizátorky, která nás výběrem mezi zvané podrobuje nějakému dlouhodobému socio-psycho-(patologickému) výzkumu? Anebo je to zkrátka odraz doby…  

Druhý den lepší, s mužem se domlouváme se na obměně posádky. Dcera jet může, s ní jedu já a když to vidí syn, který by po první plavbě nejraději dezertoval, přidá se i on. Jekot, když se dostaneme na mělčinu a loď vydává zvuky, prozrazuje, že včera se mu plavba určitě strašně líbila, jak mě ujišťoval muž. Nejlepší zadák se jmenuje Petr a dělá čest svému jménu. Celou cestu mlčí jako skála a precizně řídí naši loď. Je to nesmírně oblažující, dokonce víc než osvěžení v Mlýně Krkavec.  Nejkrásnější je podvečer, hebké světlo, vážky a motýlice, strašidelné železniční mosty bez nájezdů, kluk si spontánně začne broukat vlastní melodie a mír v nitru je tak hmatelný, že těžko uvěřit, že tomu může být někde jinak.

Manžel mezitím přesídlil s dvojkama z bezva kempu v Hamru do kempu ve Veselí nad Lužnicí. Tam už se vodácké kouzlo trochu vytrácí a konkrétně za naši rodinu začíná průšvih. Syn usíná v restauraci před večeří. Když ho změřím, má teplotu přes 38 i on. Noc je pekelná, s dcerou, která zřejmě pod vlivem mnoha dojmů z posledních dvou dnů potřebuje taky trochu provětrat podvědomí, se střídají v nočních děsech a neztišitelném pláči. Nurofen na ně funguje, čert ví proč, blbě a paralenové čípky došly dávno. Těžím ze zásob jiné maminky. Čípky ovšem znehodnucuju rychlým zmrazením v místím kiosku – po rozbalení se rozpadnou na padrť. Když ráno vyndám z korbiček sálající dvojčata, je jasné, že je zle. Hrůzné chvění žaludku umocňuje procesí s cinkajícím zvonem a zpívajícím nábožné písně. Za mě jasný funus, později se dopátrám, že je to církevní průvod k uctění Božího Těla. Což má teda s lidskou pomíjivostí taky co do činění, ale trochu mě to vrátilo nohama na zem. Při představě cesty do Prahy a pak ještě čekání, než si muž odbude svoji dojednanou kluturní akci, se rozhoduji i po probdělé noci pro akutní výpad do nejbližsí otevřené lékárny, což je 20km vzdálený Jindřichův Hradec, kam klimbajíce za volantem dojedu i se vrátím.

Bylo to rozhodnutí za milion, protože v Praze by na řešení nebyl vůbec čas. Cestou zpátky jsme si totiž postáli v koloně, žár 36 venku mi opět navozoval představy o usmažení se zaživa v poli kolem dálnice, až v autě bude nesnesitelně i přes běžící klimatizaci. Tady už jsem začala být hysterická i já. Mrňata jsme si ohřáli ke 40 stupňům a i když víte, že musíte od teploty v konečníku odečíst půl stupně, stejně ta číslice na teploměru začínající čtyřkou působí magicky. Poprvé jsem dělala mimiňákům zábaly a bůh žehnej televizi, že aspoň starší se v přechodné zastávce u nepřítomného prarodičovstva zabavili samy. Muž si odbyl kulturu a dorazil domů v moměntě, kdy dětičky měly už nádherných 38, 5 (a já tlak 200 na 120).

Takže ano. Stonat v přírodě pod stanem se dá, když jste na to připraveni. Transporty jsou slabé články idylky. Kdyby vám letošní vodácké pré vyprávěl muž, byla by to jistě hororová story od začátku do konce. Vyslechla jsem si cosi o ohrožení našich dětí a celé rodiny a celého letošního osazenstva. Přesto si myslím, že to bylo lepší, než v rozpáleném městě. Koneckonců ty hororové prvky přineslo až civilizačno cestou domů. Čeho mi je upřímně líto, byla poslední noc, kdy stan dozajista nebyl zvukotěsný a jen se chlácholím, že valná část se před spaním dostatečně anestezovala a ostatní děti snad spaly spánkem spravedlivých. A pak mě mrzí už jen moje nepřipravenost. Příště už jedine se čtyřnásobným množstvím paralenů a neprošlým Nurofenem…

PS: Neomarodil teda nikdo další, že ne???

„Asi si začnu psát na lednici seznam neskromných přání. Vidět Grimaudovou v Royal Albert Hall. LP v nějakým newyorským klubíku…“ Superúplněk zřejmě potencuje blbé nápady. Lehce popíjíme při vaření obědů na další dny. „Máme čtyři děti, třeba se mi na něco z toho časem složí.“ Načež si muž zavaří zcela: „Mám tu jen dva kousky, tak jeď, ne?“ Celá debata totiž začala hláškou z rádia, že na Colours zase přijede právě LP. V době, kdy máme starší děti u tchánstva!

Jak krásně demonstruje film K zemi hleď!, byť se člověk ocitá v katastrofické situaci, když mu někdo nabídne vějičku ke zdánlivému návratu k normalitě, neváhá a nechá se lapnout. I když už měl třebas našlápnuto ke konstruktivnímu řešení. My ještě solární panely, tepelné čerpadlo nebo definitivní mír na Ukrajině nenajeli. Jedeme na Colours. Pár žhavých nočních telefonních komuniké a parťačka pro šílenou výpravu je na světě.

V pátek odpoledne sedím ve vlaku. V Pardubicích přiskakuje nejlepší kámoška-pařmenka ever a za tři krásné hodinky jsme v Ostravě. Před tím ještě konverzačně vyřídíme dvě dámy, které jsem před tím od Kolína musela poslouchat já. Na to, že se dá jejich žvanivost přebít, bych si nevsadila, ale už v Chocni to bylo jasné :).

I dál to jde všechno hladce, jako po másle. Z hlavního nádraží do Dolních Vítkovic šup, vstupenky šup (díky, Katko), a už na vlně prázdninové pohody s Kings of Convenience šup. Před samotnou LP procházka magickým areálem vítkovických železáren, teď už provoněným jen pokrmy z různých koutů světa a šelestícím lidským, pestrobarevným mraveništěm. Catering via Katka, opět díky, panáček a pivko na rozjezd. Ten je ovšem bržděn nešťastným rozhodnutím pořadatelů obohatit návštěvníky otužilmanem Wimem Hofem. Zkouší na nás dechové prostocviky i kříšení ducha, za což jistě účastníci jeho kurzů platí nemalé peníze. Jsou to ovšem perly sviním, bo sklidil jen skandování „LP, LP!“ Vsadila bych boty, že nejvíc se těšila tlumočnice do znakové řeči, která byla vystrčena na podium v nehorázném předstihu, možná na čtvrthodinu? performativního ticha mezi WH a LP.  

Ta se nakonec dostavila a rozjela to krásně. Nezbedně si poskakovala po podiu, zpívala a pískala, čarovala. Tančily bychom i my, kdybychom nebyly v sevření značně statické mládeže. Tak jsme občas aspoň bušily pěstmi do vzduchu a trochu si připoskočily, riskujíce, že někomu za námi zkazíme záběr natáčení. Ovšem, cituji – tráva by se dala krájet. Mlaďoši zřejmě splachují radost z hudby do sociálních kanálů, nebo vyfukují do zhuleného vesmíru. A pak najednou bác, ani ne po hodině, díky, jste skvělí, nazdar! A byli fuč. LP i krasavci z její kapely. A co hůř, žádné zuřivé vytleskávání, pískání, vyvolávání! Nic! Prostě nazdar a šup na dronovou světelnou show. Asi nástupce ohňostrojů. Jako pěkný, ale ono už se nepřídavkuje? Už žádné děkovačky? Nebo to je specifikum na Colours? Vyzkoušely jsme si to ještě dvakrát. Jako.. u Mirabai Ceiba, což je mexicko-německý pár, na Colours v kombinaci s Islanďankou Markétou Irglovou, to ani tolik nevadilo. Zřejmě nejsem připravená na vlasatce švitořící o kolibřících. Ale že nepřidala ani elektropunková formace S.C.A.R.R., která žhavila svým naprosto do žádných škatulek uchopitelným protagonistou celou stage, tak to nechápu. Křičelo se dlouho, dlouho..  a nic.     

Z čehož mi začala být zima, ani alkohol a větrovka od manžela tomu už moc nepomáhaly a tady… Tady prosím byl ten pravý čas na Wima Hofa. hU-hA! hU-hA! Pár hlubokých nádechů a fakt to přešlo. To samé, jako ve studené sprše, nepříjemné chvění hned zmizelo. Pamatujte si to, jo? Skvělá finta!

Abych to neprotahovala, domů jsme dojely taky. Ještě tu noc. Nad skvělou snídaní vyprávím mužovi o pocitu neuzavřenosti těch koncertů a on se mi snaží vysvětlit, že profíci to mají zkrátka jinak. A že možná taky pravidla festivalu a bla bla. Matně si vybavuju, že ani on se nevrátil z koncertu Metallicy kdoví jak euforický. Líbilo se mu to, ale už jsme prý staří. Máme nároky tam, kde bychom je jako mladí neměli. Ale i dědci přidávali! Tak nevím. Ale každopádně – díky, Katko!! Třeba si to někdy dáme ještě jednou. Ale dřív bych moc prosila ten mír.

Potratový poprask v USA zasáhl i mě. Asi že jsem teď jenom ta matka. Bližší ohledání dění za oceánem mě šokovalo i zavedlo do postranních uliček mé, již tak dost vyprázdněné, mysli.

Především mě rozbil fakt, že americké ženy od roku 1973 směly podstoupit umělé přerušení těhotenství na přání do 23.týdne plodu, tj. skoro do konce šestého měsíce včetně. To je opravdu hodně, hodně benevolentní. Jedná se o hranici, kdy je plod kompletně vybaven k přežití, pokud by došlo k předčasnému porodu. Vybavuju si hlášku našeho pedagoga na porodnictví: „Ne, že by dítě potracené ve 22. týdnu neplakalo…“

Je-li řečeno A, nutno dodat i B, které jsem v českých médiích nezaregistrovala.  V České republice se smí podstoupit potrat z vůle ženy do ukončeného 12. týdne těhotenství. (A i to je už opticky celkem ošklivá záležitost.) Indikace nad tento týden stáří plodu je možná pouze ze zdravotního hlediska. Většina českých žen, akceptujících právo na potrat, nemá s tímto limitem problém. Co by si u nás počaly chuděry Američanky, netuším. Předpokládám (a ano, vím, že jsou výjimky), že do začátku čtvrtého měsíce těhotenství si většina žen změny stavu všimne. V tomto ohledu jsem přestala na nejvyšší soud USA černit. (Nechávám stranou uslintnutí jednoho ze soudců o nutnosti přezkoumat precedens o právu na sňatek stejnopohlavních párů a o právu na antikoncepci.) Další rozhodovací pravomoc o potratech přenechal ústavní soud jednotlivým státům a tady zřejmě padá kosa na kámen. Zatímco zákon státu Mississippi, který stál na počátku této kauzy, měl hranici potratu nastavenou na 15.týden, jiné státy prý uvažují o limitu v už 6.týdnu, což bych nazvala zhovadilostí vzešlou z myšlenkového procesu „papežštější než papež“. Ano, to je týden, kdy ženy věnující pozornost svému cyklu, těhotenství zpravidla mohou poprvé zaregistrovat.  Kde je čas na přemýšlení?

To, že některé státy reagují takto radikálně, vnímám jako nešťastné. Při vší úctě ke vznikajícímu životu, právo žen svobodně jít na potrat s rozumnou časovou limitací, bych zachovala. Z prostého důvodu, že v zemích, kde to je legální akt, statisticky počet provedených interupcí  v čase klesá. Jde s tím totiž ruku v ruce osvěta o antikoncepci, sexuální výchova apod. Samozřejmě si pamatuju ženy, které si naši nemocnici opakovaně pletli s antikoncepční pilulí, ale byly to za mou praxi jednotky a výlučně se jednalo o ženy intelektem nebohaté. Důkaz, že vzdělání je cesta. Nehledě na tak komplexní jev, jako socioekonomické pozadí státu, aby některé ženy  v případě neplánovaného těhotenství nemusely  kalkulovat s ekonomickým pádem do hlubin chudoby, či se závislostí na někom.

A teď ty postranní uličky.

Mentální puzení přepapežit papeže je obzvláště ve zdravotnictví velmi silné. Vede k chybným úsudkům a mnoha neštěstím, která by bez tlaku kurately ať už soudní, nebo někde církevní, možná nenastala. Rozklíčovat zapeklité situace, kdy se jedná o dva životy, není jako napsat antibiotika na angínu. Připomeňme si například zemřelou Polku, které nebyla na začátku letošního roku provedená interrupce ze zdravotního hlediska.  Nebyla první. Do detailů případů nevidím, ale vybavuje se mi nepsané pravidlo vštěpované na porodnictví – vždycky se primárně zachraňuje rodička/matka. Žádný lékař se nebude snažit méně zachránit oba životy, jen proto, že se mu zrovna chce. Ale snáz se mu bude zachraňovat pouze matka, když shledá, že je to jediné správné řešení a nebude nad sebou mít hrozbu soudní pře.

Zpět k potratu jako takovému. Vždycky je to celoživotní záležitost. Je to otisk, který v psychice žen pracuje a s věkem se různě proměňuje. Přidávat k tomu ještě zdravotní komplikace, ve které může vyústit nelegálně, nebo neprofesionálně provedený potrat, mi přijde hrozné. Už teď dívky vyrůstají pod hrozbou „hlavně si dej bacha, ať neotěhotníš“, aby se po třicítce ženy rázem přelila v další nálepku: „jak to, že ještě nejsi těhotná?“ Obé je nechutná bagatelizace zázraku početí. To, že se vedou debaty o podmínkách, za jakých provádět interrupce, je dobře. Ale je to jen špička ledovce. Zodpovědnost k sobě a k životu se pěstuje mnohem, mnohem dřív.

Modus ukrainicus via já

Blížím se k zadání mého muže – napsat o Ukrajině. Velkou oklikou. Rozhodla jsem se, že tu tíživou čerň, kterou se snažíme ze svých zorných polí vytěsnit, nebo alespoň vtlačit do menší výseče, odlehčím. Žiju s Ukrajincem přes patnáct let. Není to patent na ukrajinskou antropologii, ani etologii. Přesto pár poznatků mám. Předkládám ty, které považuji typické. Subjektivní zkreslení předem potvrzuji!

1. Začněme něčím pověstným – a to je ukrajinská pohostinnost. Platí, že Ukrajinci se s vámi rozdělí o poslední kůrku a ještě se u toho budou tvářit tak, že si vůbec nebudete připadat nepatřičně. Nemusí to nijak souviset s reálnou nákloností k vám, což dělá v naší mentální tělocvičně kapku neplechu, nicméně, jako o hosta o vás bude vždy postaráno královsky.

S tím se mi pojí tři asociace. Věčnost jsem byla přesvědčená, že rodinné oslavě bude učiněno za dost, když připravím „fakt dobré jídlo“ – rozumějte 1 pokrm. Polévka – druhý chod – desert. Není tomu tak. Aby byla hostina hostinou, musí se stůl prohýbat pod mnoha druhy jídel, klidně v malém množství, ale aby bylo na výběr. Naštěstí se většinou podílí všichni účastníci hodování, takže se člověk musí smířit hlavně s tím, že nemá monopol. A pak taky, že musí vytunit zásobu talířků, mističek a vidliček.

Za druhé, další fenomenální pojem – boršč! Moc mě baví zaručené české recepty, kde lítá do hrnce několik druhů mas, vaří se několik dní apod. Ukrajinci mají boršč doma v lednici, jako my chleba v chlebníku. Když dojde, vaří se nový. Manžel během dvouhodinové večerní alchymie svaří, co dům dal, ovšem všechno zasadí do pevného rámce několika opěrných bodů – červená řepa, zelí, brambory, mrkev a zázrak je tu. Každá rodina má svůj vymazlený postup s několika modifikacemi, něco jako na Slovensku halušky. A světe div se, existuje ještě zelená varianta, ve které je tajnou přísadou šťovík:).

Třetí asociace vede rovnou k oslavě Vánoc. Tam musí být na stole přímo definovaný počet druhů pokrmů a to je dvanáct. Jako apoštolů. A aby to bylo ještě komplikovanější, musí to být jídla postní.

2. Vánoce. V časech mého rebelujícího já jsem tvrdila, že by tyto materiální orgie stačily jednou za dva roky. S ukrajinskou rodinou je mám dvakrát do roka, plus dárky k novému roku. (Tady by mě muž opravil, že na Ukrajině se dárky k Vánocům nedávají, ale domestikace dělá svoje.) Poučení vědí, že zakopaný pes tkví v pravoslaví a juliánském kalendáři, byť od roku 2017 jsou v tom trochu škatulata, kterým úplně nerozumím. Původní model pro smíšená manželství je praktický vzhledem k rozdílení přítomnosti na oslavách.

3. Vánoce jsou časem plných pověr i u nás, pro Ukrajince nikoliv. Pověrami různého původu žijí CELÝ rok. Zde si člověk z jiného kulturního okruhu projde všemi fázemi dle Kübler Rossové – až ke smíření se. Namátkový výběr – nesmí se pískat uvnitř místnosti; nic se nesmí podávat přes práh, ani ruka; doma se nesmí pěstovat květina s ostny – rozpíchává štěstí; prázdné lahve od alkoholu se staví na zem; na hřbitově se nechodí středem cest; když se vrátíte domů pro něco zapomenutého, musíte se na chvíli posadit; než vyrazíte na dlouhou, nebo neobvyklou cestu, musíte se před odchodem posadit; když vás svědí levá ruka, jsou na obzoru peníze; sny, které se zdají ze čtvrtka na pátek, jsou věštecké; nesmíte darovat nůž…  … atd. atd. ) Věřte mi, je to tak zakořeněné, že to absolutně nesouvisí s kvalitou ani výší dosaženého vzdělání.      

4.+5. Co mají Ukrajinci zmáknuté stejně dobře, jako pověry, jsou daleké a široké rodokmeny celé rodiny. V ústní tradici! Utužování paměti zřejmě probíhá u prohlížení rodinných fotoalb. Fotografie obecně působí na Ukrajince elektrizujícím účinkem – od vycizelovaných póz na fotku až po jejich podrobné zkoumání. Když dojde na otevření šuplíku s alby, je jasné, že je zle. Už jsem dokonce došla k závěru, že mám nějakou poruchu, která mi brání užívat si prohlížení fotek, a to i z rodiny vlastní. Přidám si to na seznam, až dojde na psychoterapeuta.

6. Souvisí s potenciálním fotografováním péče o zevnějšek? Asi ne. Ať už v jakékoliv sociální hladině – maximální snaha o upravenost a čistotu je zřejmá. Zvláště bych vypíchla pozornost věnovanou účesu a obuvi. Můj první střet s takto nastaveným diskurzem byl již v době studií, kdy jsem jako rozjuchaná freestyle studentka dorazila na stáž do Ivano-Frankivska. Zahájení pracovního týdne v nemocnici v plášti vytaženém z krosny nebyl nejlepší nápad. Vedoucí lékařka mi doporučila plášť do příště vyprat! a přežehlit, a mezitím mě vybavila svým, mydlinkově nadýchaným.

7. Zpěv je podle mě nejnebezpečnější ukrajinskou zbraní. Když teda ve stávajících časech pominu bayraktary, GIS Arta apod. A to obzvláště mužskou zbraní. Muži na Ukrajině netrpí studem, ohledně zpěvu už vůbec. Zpívají rádi a to nejen v podroušeném stavu. Ukrajinské písně, zejména lidové, jsou úchvatné a přidají na sex appealu kdejakému ušákovi. Škála od bujaré veselosti po tklivé vojenské písně nabízí nezměrný potenciál k utonutí v očích zpívajícího. I ten závan vrozeně-vychovaného patriarchátu odpustíte… Působení ženského zpěvu na opačné, neukrajinské pohlaví, nemohu posoudit. Ale v tomto ohledu hraje svou roli určitě i bod č. 6.

8. Jedna z možností, kdy narazit na zpívající Ukrajince, jsou výlety. Výlet ovšem pro běžného občana nebo občanku Ukrajiny znamená vyjet libovolným způsobem kamsi za civilizaci, vzít s sebou jídlo a pití a rozvalit se na nejbližší možné rovné ploše. Zkrátka piknikovat. Turistika do vrcholů, v potu a odříkání, to není všeobecně rozšířeno. Ne, že by neexistovalo, ale davy Ukrajinců na treku nečekejte.

9. Pokud se chcete blýsknout, osvojte si jméno Taras Ševčenko. Byron, Mácha a Němcová ukrajinské literatury v jednom. Znají ho všichni, rádi jeho básně citují a dojímají se u nich. Pokud vím, muž se chystá o tomto univerzálním umělci a především básníkovi napsat laikům přístupný článek, takže se těšte, byl to borec! (Ano, tady je podstatný fakt, který také ještě mnoho lidí udivuje – Ukrajinci mají svůj jazyk a literaturu!! A to skvělou!!)

10. Aby bylo jasno, Ukrajina má spoustu skvělých umělců. A aby bylo úplně jasno, když je někdo opravdu slavný a známý kdekoliv ve světě, URČITĚ má ukrajinské kořeny!

11. Když vynechám předchozí nadsázku, to, že se Ukrajinci etablují v jakýchkoliv podmínkách prakticky kdekoliv na světě, je dáno jejich neuvěřitelnou pracovitostí. A pokud někdy máte pocit, že nejsou úplně efektivní, věřte, že tento velice okrajový jev je vykompenzován obrovskou houževnatostí.

12. Všichni Ukrajinci milují Kyjev a svoji Ukrajinu.

A tady se vracím k začátku své okliky, která má tečovat téma ruské agrese na Ukrajině. Doslova všichni Ukrajinci, které jsem kdy potkala a potkávám, jsou nesmírně STATEČNÍ! A STATEČNÍ jsou i všichni ti Ukrajinci, které jsem nepotkala a neznám. Hovoří za ně vývoj války za poslední tři měsíce. Jejich hrdinné nastavení bylo doslova vyrubáno do jejich genového fondu staletími příkoří od velkého ruského bratra. Znají ho moc dobře a zpět do jeho náruče nechtějí.

Vznášíme se na obláčku naší imaginární nedotknutelnosti, nebo se utápíme v poraženectví a strachu. Zlaté srdce, které někde hluboko v nás tepe, odkrýváme jen v době nejvyšší nouze. Pak zase honem rychle počítat a přepočítávat.

A tak si myslím, po 15leté zkušenosti s „mou“ ukrajinskou rodinou, že bychom to dobré a štědré srdce měli ještě nějakou dobu nechat na dlani. Tak dlouho, jak bude třeba. Protože jsou to, i přes moje rádoby vtípky, lidé stejní jako my. Jsou to lidé, které jeden zakomplexovaný zkutr* onálepkoval a teď z nich dělá cíle pro své frustrované ego. A to by mu nemělo projít.

*znáte tu zkratku?

Počet úmrtí na covid v ČR překročil tento měsíc 40tisíc.

To, že se o něm nemluví, neznamená, že zmizel. Naštěstí za dva roky dost „zlidštěl“.

V dubnu jsme si ho střihli i my, zdroj neznámý.

Jak to probíhalo?

To se takhle rozhodnete, že nadešla chvíle, kdy jednou za uherský rok pošlete starší děti na pár dnů k babičce a dědečkovi. Do autobusu naložíte zdravím oplývající děti a babička si na druhé straně linky vyzvedává kromě vnuka i zimnicí roztřesenou vnučku. Ani jsem si nepřipadala jako kráva. Inu, nevadí. Ze začátku jsme byly statečné všechny – nemocná dcera s horečkou (s prvním testem na covid negativním), já jako matka na telefonu a především obětavá babička. Dědeček odjel statečně za včelama. Pointu prozradím hned – neunikl ani jeden.

Abych byla upřímná, předcházelo několik dnů mé rýmy. Po kolikáté už za poslední rok? Jenže po odjezdu dětí chrapot a pak kašel. V téhle fázi jsem se ještě stihla pozvat ke kamarádce na oběd.  Búúúúú!! To, že jsem se po příchodu domů šla natáhnout, nebylo dobré znamení. Poslední kapkou byla zimnice druhý den ráno. Teplota 38,2 mě udivila na tolik, že jsem si test udělala. A byl tam. Covid. V tu ránu se mi příšerně přitížilo a odpadla jsem. Muž mezitím dojel pro děti. Dvě čárky na antigenu se mu samozřejmě vykreslily taky. Jako třikrát očkovaný měl výhodu proti mně očkované dvakrát, že neměl teploty. Dceru už jsme pak doma měli více méně v pohodě, synek si odbyl jednu noc v 39 stupních a dvojky si rozdělily role na Pšíkalku a Kuckala, jen s lehce zvýšenou teplotou. Na kamarádku, kterou po covidu začaly brnět nohy, v tomto ohledu nerada vzpomínám. A kamarádka, které jsem zamořila domácnost virem během oběda, se kupodivu a naštěstí nerozstonala. Nebo mi to neprozradila. A ještě nám navařila kotel luxusní polévky a napekla dva velikonoční berany!!

Covidová procedura ozřejmila fakt, že už vůbec nejsem mentálně flexibilní. Obraz lenošení jen s miminky ne a ne opustit moji představivost. Ve dnech, kdy měli být u prarodičů, jsem byla na starší broučky fakt hodně ne-milá. Naštěstí jsem v tu dobu byla ještě docela hin, takže mě k nim muž moc nepouštěl. Od data původně plánovaného návratu se můj vztah k nim postupně vylepšoval. Pročež muž se začal propadat do hlubšího a hlubšího kašle. Asi že už se nemusel bát, že je ugriluju k obědu. Já se naopak ve finální fázi již-rekonvalescence stala milující maminkou a se staršími dětmi jsem na zotavení podnikla hned několik výletů do přírody, což mě, troufám si říct, nakonec postavilo definitivně na nohy.

Byť se naše marodění odehrálo jako klasická chřipka, neztrácím respekt a jsem vděčná, že jsme si jeho provedení odbyli až teď a takhle. Celosvětové skóre diagnostikovaných případů s úmrtím – 6,2milionů. Přesto se i dnes našel člověk, který mi covid vymlouval, prý ať s tím blábolem přestanu. Asi je to teď celkem moderní hobby – už jsem se s tímhle fenoménem setkala, ačkoli to bylo na jiné téma s kamarádkou z Ruska. Což mi připomíná, tedy pokud ignorujeme tu klimatickou, dostala covidová zubatá v posledních dvou měsících solidní parťačku. V Evropě určitě. Společný jmenovatel, zbytečnost. Ta druhá dokonce ZBYTEČNOST.  

R.I.P., věčná paměť, kéž je všem země lehká. A pozůstalým sílu. Hodně síly.

Šílenství zpráv z východní Evropy je tu s námi přes měsíc. Zvládám ho jen v rozhlasové, nebo čtené podobě. Ráno zapínám telefon/rádio s tísnivým očekáváním, co přinesla noc. Ale také už zase dělám zbytečné věci, které před třemi čtyřmi týdny nedávaly žádný smysl. Příkladem, do bydlení menších rozměrů jsme si pořídili klavír. Edit. Ke čtyřem dětem jsme pořídili klavír. Sousedé zatím zřejmě úpí v skrytu. Třešničkou na dortu je jeho původ., Nástroj se vrací po mnoha a mnoha letech z Prahy zpátky do Litoměřic, jen tehdy bydlel v Dalimilově ulici.

Začala jsem pomalounku polehounku znovu běhat. Zaujala mě ze začátku března reportáž z Kyjeva, kde bylo řečeno, že občas se dá mezi zvuky sirén na všudypřítomnou válku zapomenout a člověk si dokonce může venku koupit kávu, nebo potkat běžce. Vybavil se mi moment, který přesně nezařadím časově, za to úplně přesně místně, kde jsem řešila myšlenku, co asi dělají fakt závislí běžci za války. Teď už by mi na to mohl ledaskdo odpovědět. A možná to je moment, kdy je závislost bleskově vyléčena..  Zaujala mě na tom ta touha po slzičce „normality“, která hraničí se strkáním hlavy do písku. Asi jako když místo připravování si evakuačního zavazadla stěhujete to piáno..

No a pak tu máme fenomém proputinovců. Protože komentáře ke článkům ze zásady nečtu, žila jsem v iluzi, že to jsou všichni automati/trollové. Než jsem se setkala s jedním živým, z masa a kostí. Prý se teď cítí v Evropě bezpečněji. Hlava mi to nebere na druhou.

Další fenomén je vina všech zúčastněných. Ať se podíváte na kohokoliv v perimetru válečného běsnění, vina si u každého místo najde. U emigrujících, že nezůstali, u válčících, že zabíjí, případně že neválčí lépe, u občanů okolních států, že nepomáhají dost. Takže je fajn dát si rozhřešení. A opravdu realisticky zhodnotit, co můžu udělat já. Má odpověď je -momentálně hlavně dát prostor svému muži, aby se mohl realizovat. Překladatelé z ukrajinštiny jdou teď na dračku, komentátoři dění na Ukrajině také, ukrajinští umělci jakbysmet. Takže už jsem si střihla jednu celou noc sama doma se všema čtyřma a dalo se to. Dokonce to bylo moc fajn. Starší děti chtěly v pyžamové párty pokračovat dokonce i ráno po probuzení: )

A junioři? Jsou čím dál kontaktnější, chlapeček je vyloženě smíšek, u holčičky se o úsměv musí trochu loudit. Ke koulení na břicho se ovšem nechávají přemlouvat oba. Už máme žádanku na rehabilitaci. Jestli z toho bude vojtovka, po předchozí zkušenosti přísahám, že s příkrmama začnu, až s cvičením skončíme. I kdyby to mělo být až ve dvou letech!

Původně jsem měla připravené veselosti z „čtyřčecího“ života. Původně, když jsme se rozhodovali o přírůstcích, myslela jsem si, že je to celkem nevinné rozhodování. Holt, budeme se muset víc ohánět, nebude to taková pohoda stran organizace chodu rodiny a taky u nás nebude v příštích dvaceti letech uklizeno. Ale ouha.

Uplynou dva dny a máme tu totální změnu paradigmatu nahlížení světa. A v hlavě se mi rodí cosi, co tam dosud nikdy nemuselo být.

Místo toho, abych svoje děti učila zvídavosti a lásce k životu cestou pokory a dialogu, tomu, že jim planeta neleží u nohou a že ležet u nohou mají především ony přírodě a ušlechtilým myšlenkám naší kultury, přepínám. Podstatná je síla, moc a know how, jak se bránit.

Vzpomínám na brannou výchovu ve školce, kdy nám (ještě tehdy) soudružky ukazovaly plynové masky. V rozporu se změkčilými články sdílenými na netu „jak mluvit s dětmi o válce“, nám je normálně nasadily na hlavy.  Újma se nekonala, přišlo mi to spíš zajímavé a zábavné, dokonce tak, že jsem o tom vyprávěla doma. Odpověď rodičů si ani nepamatuju, čili jaképak rukavičky. Mnoho dětí teď válku žije, některé dokonce už ne. Abych byla upřímná, ne/žilo ji i před 24. únorem, jenže „daleko“ a z pro mě mlhavých důvodů.

Teď je blízko nás konkrétní problém a moje dítě se pragmaticky ptá: a máme doma nějaké zbraně? Kromě těžké pánvičky nemáme. Ale už jen to, že ochota přispět na moloch zbrojního průmyslu a poslat peníze na nákup vojenské techniky pro Ukrajince mi přijde normální, je příznak choroby doby.

Připadám si podvedená celým svým dětstvím, kdy do nás ve školních institucích hučeli humanitní ideály a že válka se už nikdy nesmí opakovat. Tedy až po té školce, čili po ´89 roce. A já věřila, že jsme skutečně na takové úrovni, že alespoň v Evropě ztrácet čas a životy kvůli rozmaru mužského ega zajatého v bludu spasitele imperiální mocnosti nebudeme. Že se opravdu zaměříme na skutečné problémy. A i když nám to jde pomalu, přece jen si začínáme uvědomovat, že náš život na téhle planetě není bezuzdná jízda od seriál u k seriálu, od víkendového letu za nákupy do New Yorku k letu za cachtáním se v Thajsku.

Teď mi hlavou běží strategické úvahy, kde narychlo sehnat dřevo, jestli elektrická plotýnka odpočívající na půdě funguje, jestli si pro jistotu smluvit pravidelný čas a místo pro setkání, až padnou ty internety, a když bude nejhůř, kde sehnat aspoň kravské mléko na naředění. Splašky z plen poplujou Labem do Německa. A taky že bydlet blízko úložiště jaderného odpadu je v době bombardování docela chybka. Teda pokud se nechají na pokoji červená tlačítka.

Přijde vám, že šílím? Ne já, ale jeden nadčlověk ob dvě hranice od nás. A roztáčí opět spirálu instinktivního chování nás všech, spirálu, kdy zlo plodí zlo a kdy i případné vítězství nese pachuť přežitých zvěrstev, která se nezapomínají a předávají v našem genetickém fondu dalším a dalším generacím. To nevadí, že teď spíme ukolébaní snem o NATO. Jestliže se to, co se teď děje na Ukrajině, může dít v jednadvacátém století, může se dít totéž klidně u nás. To nevadí, že třeba za deset let a třeba s nějakým novým X-inem. Protože nemoc mocných je nevyléčitelná.   

Včera jsem byla na sporé, ale přece jen demonstraci tady v Litoměřicích. Dvojkočár s dvěma dalšími dětmi pobíhajícími okolo se jaksi úplně neztratil v davu, takže mi jedna maminka (zcela zcestně) řekla, že jsem hrdinka. Úplně automaticky jsem zahlásila, no jasně že jsem, protože při komentářích ohledně počtu dětí vidím ještě pořád rudě. Ovšem vzápětí jsem se zastyděla. Protože bych si moc přála, aby byl svět tam, kdy tohle bylo jediné hrdinství, kterého jsem (ani nebyla) nucena se v životě účastnit.

PS: manuál pro ty, kdo ještě nevědí, jak začít:

posílejte peníze na projekty, které vám přijdou smysluplné a které pořádají ověřené instituce;

demonstrujte (protože můžeme, protože se většinou člověk dozví o probíhajících aktivitách a protože vlajka na fb foto je jenom sedativum pro svědomí);

propojujte kontakty potřebných a pomoc nabízejících;

otužujte se (i kdyby to k ničemu bezplynovému nebylo, je to velmi zdravá záležitost a má překvapivé pozitivní vedlejší účinky)

přemýšlejte nad zdroji, ze kterých čerpáte informace;  

pokud máte přátele v Rusku, kontaktujte je a ptejte se na jejich informace a sdílejte s nimi informace naše;

PS 2 a lá můj muž:

po churchillovsku: keep calm and carry on

a tu vlaječku si na profilovku píchnětě, prý je to důležité

Dva měsíce utekly jako voda v řece Nespeem a miminka překlenula velikostní fáze myšičky a koťátka. Teď už mi připomínají normální děti. Umělé mléko je pro mě novinka, úplný zázrak. Občas si říkám, jestli do toho výrobce nepřimíchává masokostní moučku. A jestli ty první dvě nehladověly.

V hmotnostních parametrech s dětmi soupeřím zdatně já. Již jsem se ladně vrátila do původní velikosti pátého měsíce.

Šestinedělí jsem tentokrát snesla nejlépe ze všech, kromě zaostalých mentálních funkcí nebyl na emoční ani jiný rozklad čas. Tímto jmenovitě děkuji tchýni za bezbřehou obětavost a nasazení. Leč, po pár týdnech, neposlušni geniální poučky mé kamarádky „každá pomocná síla je ušetřená moje síla“ , jsme tchýni uvolnili. Zavelela jsem totiž, že si musíme zvyknout. Muž nebyl rád.

Po inkriminovaných šesti týdnech jsem opět zavelela, tentokrát k přesunu za mým tátou. Až tam mi došlo, v jakém stavu zombie mátoh jsme. A jak blahodárně působí, když se nedíváte den za dnem jen na někoho, kdo vypadá, že za pár hodin padne za vlast, resp. za home office. Táta, ve srovnání s námi, vykazoval jasné známky čerstvosti, a to i přes to, že spí podobný počet hodin, jako já. Za celý týden jsem uvařila jedno jídlo a nádobí umyla dvakrát, na nákupu jsem byla jen pro své potěšení a dokonce jsme si střihli i jeden druh cukroví! Mateřský wellness, který pocítily i děti. Procházky, koulovačky, hraní si. Mladší syn z toho byl celkem zmatený.

V NBc jsem měla premiéru pohybu po městě s celou smečkou. Červený hadr hadr! Pozornost přitahujeme i z protilehlých chodníků. Neskutečná potřeba všech komentovat, nebo alespoň zírat. Pro introverta, který si celý život libuje v tom, že ho nikdo nevidí, těžká rána. A ano, opravdu mě nezajímá, kdo by se všechno zbláznil, kdyby měl tolik dětí, jako já.  

Obzvlášť, když není jisté, jak to celé dopadne!

Listopadový příspěvek je nechutně tělesný. Stejně, jako je nechutně tělesná záležitost porod císařským řezem. Připravte se! Možná budou padat slova jako klystýr, drén, výpotek, nebo dokonce hemoroidy!

Vyzkoušela jsem si to. Z hlediska profese nedocenitelné! Z hlediska matky mě to celkem sebralo. Štvalo mě, že si děti nemohly vybrat, kdy na svět půjdou. V břiše jim bylo dobře. A když už, že to aspoň nemůže být v době oficiální zralosti.  Datum operace (odmítám tomu říkat porod) bylo stanovené podle volné kapacity anesteziologů, čili v 37. týdnu. V ideálním 38. se to „nevešlo“, v 39. je na dvojčata pozdě. Nepomohla ani přímluva primářky gynekologie na mém domovském pracovišti. Holt, doba je zlá.

(Nejen) předoperační noc jsem mrňata přemlouvala, ať se otočí do správné polohy. Kluk ze své pozice koncem pánevním neuhnul ani o píď, do té doby spořádaná holčička hlavou dolů se zase začala nasouvat do příčky. Prostě marný.

V andělu a slušivé čepici, naštěstí maskovaná rouškou, na operační sál. Jako slušně vychovaný anesteziolog jsem řádně vyhrbila záda, co jen to přes moji kulatost šlo. Při píchání zad jsem ani necekla. Ostatně nebyl důvod, fakt to nebolí! Pak mělo v několikaminutovém sledu přijít znecitlivění od nohou nahoru, nějaké to intermezzo s nízkým tlakem a malou dávkou efedrinu, nezávazný small talk s osazenstvem sálu o senzačních chlebíčcích, které jsem poslala jako předvoj, a nakonec slavnostní vybavení jednoho miminka po druhém, společné fotografování, a to i v té příšerné čepici, tvářící se šťastně.

Houby s octem. Ne že bych to už někdy s někým ze svých „klientů“ nezažila. Po dvaceti minutách čekání sotva lehké teplo a mravenčení v nohou. Co je příčinou téhle rezistence na spinální anestezii mi není jasné, každopádně další krok jasný je – celková anestezie. Takže takhle pěkně usnete, probudíte se a když se trochu oklepete, donesou vám dítě, že je vaše. Skvělý pocit. Muž mi na to řekl: vidíš, a my chlapy to takhle máme pořád.   

Ovšem ani to oklepávání není nezajímavé. Vychytala jsem si další anesteziologickou libůstku – klient se vzbudí do neztišitelného pláče. K vědomí jsem přišla v momentu, kdy sestra říká mému muži: pojďte za ní a nelekejte se, strašně brečí. Bulím, jak želva a nevím proč. Žádný objektivní důvod k tomu neshledávám, jen to nejde zastavit. Což se jim také snažím sdělit. A jsem na sebe nebetyčně pyšná, že se dokonce zvládnu zeptat na děti! Zdravotníci, uspokojeni touto reakcí, dávají sanitáři pokyn ke startu a já, úpící jako někdo, koho právě vezou na nedobrovolnou euthanasii, v doprovodu manžela a sestřičky, si to šněrujeme přes celou nemocnici na mezioborovou JIP. Musela to být podívaná!

Na JIPu mi asi konečně spíná, proč brečím. Až se mi tohle stane v práci na sále, nebudu spekulovat, jaké tajemné komnaty podle Freuda jsme pacientovi anestezií otevřeli, ale rovnou mu lupnu analgetika. Taková bolest!!! Pláč je zřejmě reakcí na ni, jen dráhy bolesti nedoběhnou až do vědomí a snaží se prodrat k útěše aspoň přes vegetativní nervstvo. Naštěstí byl jipový lékař milosrdný a posadil mě na opiátovou vlnu. Nebo spíš vlnku. Stačilo to na bezbolestné nehybné ležení a rozeslání euforických zpráv. V noci jsem nespala, byla jsem excitovaná a taky hladová. Mimina, skřítečci maličkatí, přiložena, ale z čeho tvořit mléko, težko říct.  A jak ráno vstát? To už byl pláč naprosto vědomý. Příšerná bolest, přes kterou mi sestřička pomohla vstát (proč, když k tomu mělo dojít až odpoledne na standardním odd.?), se ani trochu nepodobala přednáškám na porodnicko-anesteziologických kongresech. Brečela jsem bolestí a taky zoufalstvím, že se nepostarám o sebe, natož o děti. Proč mi sakra nezesílí analgetika? Pročež přišla sestřička, sundala dávkovač s opiáty a zavěsila infuzi s Paralenem.

Po nekonečném čekání na vizitu (sobota!!), mě konečně posunuli na standardní oddělení. Za mateřský přístup sestřičky bych líbala ruce, za Novalgin, který mi přidala k Paralenu, platila zlatem. A za nutridrinky, které jsem dostala k tomu, bych prodala vlastní babičku.

No a pak už to šlo pomalu, ale přece. Přišel muž, přinesli děti. První den je naštěstí i odnesli, nebyla bych jim nic platná. A od neděle na ostro, včetně noci. Novalgin a hlad, hlad a hlad. Všechno ostatní se po tomhle začátku zdá v pohodě.  Žloutenka jednoho z mimin, serózní kolekce, která se udělá v ráně, následná drenáž, taky dokrmování umělým mlékem. Bolest zad. To je ovšem předstupeň pekla. Kromě pozůstatku obří diastázy z těhotenství, po takovém zákroku vypadne celé břicho z břišního korzetu a začnou se ozývat záda. Jak mě za celé těhotenství nebolela, tak teď teda fest. Zlatá rada o břišním pásu je sice zlatá, ale taky trochu dvojsečná, obzlášť, když někdo sem tam trpí na tu příšernou diagnózu, začínající na počáteční písmeno há. To pak s pásem zase rychle skončíte a bolíte raději záda. A ještě jste k tomu ráda, že nejste trvale inkontinentní. Ano, vždy se dá pomyslet na něco horšího!

Suma sumárum, ptala se kamarádka, co že je teda na císaři pozitivního, když ho tolik ženských chce, místo normálního porodu. Lámala jsem si hlavu a přišla na jedinou věc. V případě, že máte dvojčata, než se vzpamatujete do použitelného stavu, pediatrické sestřičky vám je senzačně sesynchronizují v krmení a spaní…

PS: Na to háčko doporučuju Žindavovou mast. Fakt pecka!