BB Exodus

Stěhování probíhá klasicky. Každý už nějaký ten rodinný porcelán rozbil, že?

Veliký dík patří Marii, díky jejímuž obřímu nasazení – hlídání dětí (s prvky dobrodružství) – jsme zabalili půlku bytu. Trochu mimo dosud zavedená pravidla bylo odstřihnutí elektřiny v den těsně před kulovým bleskem, ale v kombinaci s pořádáním rodinné oslavy 5 dní předem nás to nemohlo rozhodit. Co nás ovšem rozhodilo, bylo nestartující auto v den přejezdu. Za záchranu celé akce tedy další veliký dík tchánovi.

Praha, znovu obživlá, se s námi rozloučila dojemně.

S nabíhajícím létem a polevujícími epidemiologickými daty jsem se začala víc odvažovat s dětmi do MHD. Mile nás překvapil Malešický park s vodními prvky, kde se děti mohou ráchat ve spleti korýtek s mlejnky, turbínami, pumpami a fontánkami. Otestovala jsem ho na synovi a pak tam vytáhla rodinu celou. Na čemž by nebylo dojemného nic, snad kromě nezvykle vtíravých dětí. Jednoho chlapečka matka s naprostou důvěrou vypustila za námi a jala se spát na lavičce. Druhá sice rodičovsky postávala poblíž, ale nadšení holčičky pro naši dceru to netlumilo ani v nejmenším. Ta, napřed celkem ovladatelná, se pod vlivem dívčiny ve spoďárách, svlíkla taky a jako bonus si, samozřejmě přes zákaz, namočila vlasy. Bouřkové mraky na obzoru a zvedající se větřík.  Pak začalo drobně kapat, hustěji kapat, regulérní déšť a nakonec liják, na který nestačil strom, pod kterým jsme se schovali. Syna jsme uhnízdili v kočárku pod pláštěnku včas, ale dcera to odnesla jen jednou vrstvou suchého oblečení (víc ho nezbylo) a piknikovou dekou jako pončo. My dva s mužem jsme byli stateční. Ostatně, kdo by si stěžoval, když zrovna před pár dny mnoha nešťastníkům z Moravy tornádo zrušilo jejich doma. Abych byla úplně upřímná, já byla statečná snadněji, protože jsem v batohu měla ještě jednu suchou vrstvu, která mě na zastávce busu zachránila od nachlazení. Ale až na té další. Napřed jsme dokodrcali na zastávku s nepochopitelným názvem, mezi nikde a nikde, křoví za zády, jen sloup s vývěskou jízdního řádu a vilka přes ulici. Stojíme v lijáku a bus nejede. Dcera začíná pociťovat následky svého neuváženého ráchání a ještě k tomu ztratila housku, katastrofa. Muž mlčí a já se vidím v duchu v horké vaně. A v tom se k nám řítí paní s dvěma deštníky nad hlavou a pláštěnkou přes ruku. V duchu ohrnu nos, jakého mazánka si jde asi z autobusu vyzvednout, když ani nemůže v dešti přejít silnici. A ono ne! Nesla výbavu pro nás! Že prý to pak máme nechat u koše. Nevěřícně zíráme, ze slušnosti se bráníme, ale nakonec si jeden deštník rádi půjčujeme. No fakt! Je to rozdíl! Stát mokrý v dešti, nebo stát mokrý v dešti pod deštníkem. I na těch pár posledních minut to bylo fajn. Takže moc děkujeme paní z Univerzitní zastávky!

Praho, znovu obživlá, loučím se s tebou i já. Přeju, aby se podařila co nejméně covidově zvlněná budoucnost a taky slibuju, že příště se do tebe pohrnu jedině tehdy, bude-li reálné dát ti šanci, abys mohla ukázat, co v tobě je. A že určitě je!

BB Escape

Pokud do svého mentálního prostoru zapustíte dálnice jako danost, začnete nahlížet krásy ČM z jiného úhlu. Je to vlastně dost zelená končina. Podaří-li se dopěstovat mladé stromky do košatých korun, bude tady i kýžený stín.

Když se sídlištěm spustíte jižně na Dolní Počernice, narazíte na volnočasovou zelenou plochu protkanou řetízkem rybníků. Od Kyjského rybníku až po bývalé koupaliště Eliška v Horních Počernicích. V návaznosti na ně pak golfové hřiště (cituji manžela: „průchozí pro cyklisty a jiné socky“), a konečně Xaverovský háj přelévající se v Klánovický les. Sem tam nějaká výstřednost typu nejmenší rozhledna v Praze, suché poldry s kravami podél Rokytky apod. Háček ovšem je (a jak by opět pravil manžel – ten dokážu najít všude), v těchto místech jsou zkrátka všichni. Vesele si tu kroužíme na cyklostezkách podél dálnic, podbíháme Pražský okruh sem a tam, pěkně za ševelení kamionů mísícím se s ptačím zpěvem. Noise ladně střihnutý Musorgským.

Na východ se rozkládají Horní Počernice, sevřené mezi  D10 a D11.

Na sever pak za obchodní zónou  železnice na Čelákovice. Tam někde stával prapůvodní, od sazí černý most. Za ní pole řepky, Novopacká spojka a moc pěkná obec Satalice. Směrem do centra pak Hloubětín, také obohacený zelení, tentokrát v podobě hloubětínské Bažantnice. V téhle části už se dá navázat tramvajovým spojením, kteroužto pražskou atrakci na ČM velmi želím, protože děti mají tramvajky moc rády.

Místo „pražských nej“ tentokrát výlet.

Radonice – Jenštejn – Vinoř – Satalice – Černý Most. Hranice Prahy a okresu Praha-východ je mezi Vinoří a Jenštejnem.

 Květen se tentokrát snaží připomenout mi dětství , takže pod zataženou oblohou, ale v příjemné teplotě na lehkou mikinu jsem se nechala dopravit ze školky přímo do Radonic, kde jedna z dceřiných spolužaček bydlí. Mimochodem, zkoumal někdy někdo uhlíkovou stopu z dopravy dětí do lesních versus normálních školek? Do téhle lesní vozí všichni… Tentokrát se mi to hodilo, takže Radonice. Z těch jsem neviděla nic, jen něco jako „park kultury a oddechu“, který jsem prosvištěla, protože  jsem se těšila do Jenštejna.

Minule jsem si s sebou neobezřetně vzala děti, takže jsem skončila na dětském hřišti u zříceniny hradu. Kulatá věž vám spolehlivě prozradí, že se blížíte k této obci. Nechává mě ale nezaujatou, mířím si to rovnou k vile současného domovu důchodců, kde kdysi úřadoval léčitel Mikolášek. Z domu není skoro nic vidět, kvůli covidu vstup do areálu zakázán. Pro minimální představu, že „tady to je“ , dobré. Film jsem neviděla, jen četla jeho paměti. Životní příběh Jana Mikoláška se to jmenuje. Kdyby se v naší rodině nepovídalo o jím léčené praprababičce, nevěřila bych ani zlomek. Deset let ji držel bylinkama při životě s karcinomem tlustého střeva. Osobně si teda myslím, že to musel být spíš nějaký zánět, ale rozdíl kvality života s a bez bylinek prý ohromný. Proto několikrát do roka startoval její syn, strýc mého otce, svého ogara už kolem druhé hodiny ranní, aby stihl jakž takž slušné místo ve frontě táhnoucí se silnicí k vile p. Mikoláška. Vybaven skleničkou s močí a vraceje se se sáčky bylinek.

Z Jenštejna do Vinoře řepkou neřepkou, (ten smrad nevypraných ponožek se ještě nepodařilo nějak geneticky upravit?), s pauzou v hájku Břízek, kde od pohledu lesní školka pro otrlé a pak moc pěkná naučná stezka pro děti „jarní les“. A drozd.

Před Vinoří se nechají zahlédnout bažant kluk a strakapoud holka.

Údolím Vinořského potoka až k Velké Obůrce, která je plná chcíplých ryb. Přestala jsem počítat u třiceti. Bylo to tak děsný, že jsem se naklikala do FB skupiny Sdružení pro Vinoř. Událost se prý vyšetřuje. Rozpětí od kapřího moru až po selhávající ČOV v Kbelích. Kromě tohoto je Vinoř sympatická část, ve vinořském parku bylo dokonce (jedinkrát za celou cestu) úplné ticho. Škoda, že ji výhledově celkem dost zblízka obkrouží severní pokračování pražského okruhu. Modřinky a pryskyřníky.

Prastarou kaštanovou alejí do Satalic a Satalické obory, krásné staré obory plné pokroucených stromů ladem a skladem postávajících i polehávajících. Odtud se mě pokusil zahnat velký černý krákající pták, ale nedala jsem se. Uprostřed satalické obory, mezi mohutnými duby, si hrála školka. Asi hlídal je.

Podbíhám Novopackou spojku a železnici, jsem skoro doma. Vítá mě Makro a Auto Peugeot Domanský. Kdybychom bydleli v Satalicích a byla doba necovidová, mohli bychom se tudy romanticky vracet v noci pěšky z multiplexu obchodního centra ČM :).

BBF přemet

Když člověk plánuje, Bůh se směje. Znáte to přísloví? Až se zase jednou budu kasat inteligencí, štípněte mě. „Jeden provaz“ a „vyjití si vstříc“ ještě platí. Výsledkem je to, že se nám rýsuje přesun do Litoměřic. Doufám, že teda Bůh zase někde nekucká smíchy.

Člověk si zvykne na všechno. Ovšem, jak moc se mu někde ne/líbí, pozná, až když má odejít. Pročež chodím po sídláku (nebo běhám podél pražského okruhu a D11) a z ramen mi spadl obrovský šutr. Mému muži na záda. Zatímco já se s lehkým srdcem dívám na místa, na která se v lepším případě už nepodívám, mužovi se srdce steskem svírá už teď. Kéž by se i tak zkostnatělá instituce, jako páně manželovo zaměstnání, namlsala home officem zaměstnanců a trochu mu ulehčila život. (Kdo zažil tamtéž nákup letenek na služební cestu, ví, že doufat je zcela marné)*.

Novinka, která by si zasloužila první místo, je ovšem to, že se nám narodil nový synoveček. Je moc krásný, úplně malilinký a legračně vrásčitý. Jako skřítci z Ronji, dcery loupežníka.  Líbí se dokonce i naší dceři, která jinak chlapečky ignoruje, až bojkotuje. Takže hurá! Ať se žije šťastně a radostně, maličký!

*V dobách svobodného života (tzn. jen s jedním dítětem), jsme nechápali, proč bychom měli přestat cestovat. Naše devítíměsíční dcera se tudíž podívala do Velké Británie. Ano, správně, při manželově týdenní služební cestě. Zpětně to nehodnotím jako náš nejlepší rodičovský počin, ale ani nemůžu říct, že by to nebylo fajn, nebo dokonce, že bychom dcerku traumatizovali. Traumatizovali jsme ovšem peněženku, protože na cestu, na kterou letíte za tři měsíce, kupoval letenku manželův zaměstnavatel týden před odletem. A protože do Manchesteru se dá samozřejmě letět přímo, letěli jsme s přestupem v Bruselu, cca za trojnásobnou cenu. Ano, tak moc jsem se tam chtěla jet podívat… Ke klišé „kdyby se tady v tom státě nekradlo, bylo by všem hej“ dodávám, že by o další fous hej bylo, kdyby se trochu víc myslelo…  A teď přichází ten moment… štípněte mě!

Pražská nej:

1/ Výlet na Vítkov. Byla jsem tam poprvé. Impozantní.  

2/ Největší vzrůšo – sehnat na ČM a okolí kardiologa, který by si mě nechal v péči do léta.

3/ Úleva – nekonala se.

4/ Poznatkem budiž poučení dávné, tento měsíc znovu oprášené: nedopadlo-li již něco, dopadnout to nemusí.

5/ Děsběs: stříkačka v záhoně u lavičky v našem vnitrobloku. Myslela jsem, že to je cca od milenia něco jako urban legend. Není.

BBF v karanténě

Covidová smyčka se utahuje. Informace o pozitivním kontaktu nás v únoru uvěznila doma.

Zprvu nepředstavitelných 10 dnů uběhlo jako voda, krizi jsem zaregistrovala jednu – ve finále mě manžel vzteklou odnášel do jiného pokoje, aby mě tam separoval od zbytku rodiny.  Jinak nás musím pochválit – jsme inteligentní lidé, kteří se umí překonat, vyjít si vstříc a táhnout za jeden provaz. (Mocně tomu pomohla pravidelná každodenní hodinka respektované izolace jednoho z rodičů na samotce = tip!)

Kupodivu se z nás nestali televizní maniaci.  Čekala jsem, že to bude hlavní náplň dne s dětmi, ale ne! Objevili jsme totiž dvě aktivity, které čas spolehlivě požraly.

1/ Hraní divadla. Bezkonkurenční je v tomto ohledu Ledové království. Po milionu zhlédnutí už ho máme zmáknuté a po milionu hraní přesně vybroušené scénky a hlášky. Nejlepší bonusová kulisa: nikdy bych nevěřila, že se osvědčí zcela absurdní vánoční dar od mého bratra – cingrlatový lustr! Ukryli jsme ho do ložnice, kde působí nejméně šíleně. Ovšem! Když se do sklíček opře správně západní slunce, místnost se promění v Elsin jiskřivý ledový palác na Severní hoře!

2/ Balkonový parník. To takhle stojíte s dvěma plavčíky, vybavenými tubami od plakátů jako dalekohledy, na kapitánském můstku a koukáte ze zaparkovaného parníku na nábřeží, co se tam děje. Plavčíci vám hlásí viditelnost, počasí a pozoruhodné úkazy ze břehu. V tomto ohledu je ČM opravdu vděčný. Různé psí bestie, které jsem v životě viděla poprvé, účesy, ohozy, dopravní prostředky všech druhů (včetně jeřábů!), dokonce dopravní kolize, nepřeslechnutelné konverzace a detektivní zápletky (kdo si každý den přivazuje kolo k lampě pod naším oknem?). Mimořádná kapitola by byla o připodobňování lidí zvířatům…

V poločase jsme si dali propustku na testy. Vyzkoušeli jsme drive-in testovací centrum na ČM a fakt bomba. Výtěr z krku zvládnul i junior a výsledky byly do 24hod, naštěstí u všech negativní. Pročež jsme se pěšky přesunuli do nedalekého rumiště podél železniční dráhy a užili si tu nejbáječnější procházku, jakou si mezi křovím, hromadami hlíny a odpadky dokážete představit. Archeologický výzkum s vytuněným hřištěm dohromady hadr!

Ačkoliv osvěženi, druhá půlka domácího vězení na nás stejně nakonec zapůsobila nenápadně destruktivně. Naše povalečství se nám začalo pomalu líbit. Mocně podpořeno nákupy přes Rohlík (ano, zase jsem o fous modernější!  A ano, opravdu přinesou čerstvé pečivo a hezké ovoce!) jsme se pomalu začali dopracovávat k apatii, kdy se nám ani nechtělo ven. Kdyby to trvalo déle, asi bychom se ani nepřevlékali z nočních oděvů. Na oslavu prvního dne svobody nám tatínek naplánoval výlet, ke kterému nás musel dokonce přemlouvat. Pročež jsem objevila tajemství životní vitality – hlavně nezpomalovat! Aspoň ne na moc dlouho! Tak na to myslete, jo?

Mých 5 pražských nej za březen:

Radost: Poprvé jsem viděla červenku obecnou. Ne teda v Pze, ale to nevadí. Je to nádherná kulička s oranžovým bříškem, která tak legračně poskakuje, až zlepší náladu. Je to radost ze stejné kategorie jako „první fialky“, „založený kytkový záhonek“ apod. Čili nic převratného, přesto vděk, vděk, vděk!

Vzrůšo: Dcera se naučila odemykat bezpečnostní pás u autosedačky (zavírat nikoliv), čímžto mě na dálnici uvádí do infarktových stavů. Skoro bych řekla, že je lepší, ji občas ztratit a hned zas najít!

Úleva: Naštěstí to nedělá zas tak často, zřejmě vysvětlování trochu funguje.

Poznatek: Někdo se pokusil rozjet diskuzi v naší spolužákovské WApp skupině, jak to teď vypadá ve zdravotnictví. Kromě pár matek na dovče a jednoho spolužáka pracujícího v Bundesrepublik, neodpověděl nikdo. Jasná známka, že se padá na hubu par excellance…

Děsběs: Profesionalita realitek, jak v inzerátu zamaskovat skutečný stav nemovitosti je opravdu dechberoucí. Až budu jednou shánět píaristu, poohlédnu se po bývalém makléřovi.

White Bridge

V lednu nám zbělal Černý Most. V únoru i zledovatěl. Ladovská idylka zakryla polštáře nedopalků a psí hromady, přes noc se vyrojila hejna sněhuláků. Někteří z nich i s pravou mrkví. S podivem konstatuji, že sníh vytáhne ven víc lidí, než hřejivý letní den. Kde se dá, jezdí se na běžkách, bobech, sáňkách, lopatách, igelitkách, nebo prostě po zadku. Teď v únoru se i bruslí na zamrzlých okolních rybnících.  A psi si do závějí odkládají Rorschachovy obrázky in yellow.

I my jsme dovezli z dědečkova boby a doprava ze školky je teď sem tam jako za starých časů našich dětských zim. Když je táta při síle a času. U našich dětí prošlo bobování devalvací a momentálně vede klouzání po vlastním zadku/zádech/břiše. U dcery to bude tím, že se na různých hýblatech vyřádí ve školce až až, jednak tím, že v gumovkách to prostě jezdí samo. U juniora jsem příčinou já. Znáte ty fáze bobování, že jo? Prašan – uježděno – uježděno fakt daleko – tráva. Začali jsme na prašanu. Od té doby se kutálí raději sám.

(Ostatně devalvace je patrná i na zacházení s oblečením. Myslím, že kdybych se takhle v dětství klouzala ve své zimní výbavě já, mamka by mě zabila.)

V létě by mě nenapadlo, že lehce svažitý travnatý terén vedle obchoďáku se v zimě promění na perfektní sjezdovku pro děti do čtyř let. Starší děti nás tu neprudí, je to na ně málo. Stromů vyhnutelně akorát, pejskaři žádní. Za těch pár bílých dnů se scházíme poměrně ustálená komorní parta. Covid-socio-absťák taky dělá svoje, takže se družíme a sdílíme děti i hýblata, vláčkujeme. Ne, že by teda nějaká maminka prozradila, jak se jmenuje. Děcka ovšem známe všechny všechna.

Se společenskou izolací je to opravdu na pováženou. Onehdá se mnou zapředla hovor v autobuse paní -maminka samoživitelka. Nakonec vystoupila se mnou, obešla obchoďák s námi a doprovodila nás k domu, byť původně mířila na konečnou. Vyprávěla samé hrůzy, takže jsem čekala, kdy si řekne o peníze. V duchu jsem počítala, kolik jí asi dám – a ono nic. Když jsme došli k našemu rohu, rozloučila se a odešla. Doba, vymknutá z kloubů, šílí.

PS: Na FB stránce “ČM a okolí“ lidé už neshání jen kadeřnice a manikérky. Zahlédla jsem poptávku po domácím solárku.

Mých 5 pražských nej za únor:

Radost:  Zamrzlé rybníky. Kdy jsem to zažila naposledy? Přes FB inzerci jsem sehnala brusličky pro slečinku a bavilo ji to tak, že mě nadšením nakazila přímo covidí rychlostí. Bohužel kurýrní služba tak bryskní nebyla, takže když mi až dnes brusle doručila, můžu si je na dalších dvacet let vystavit do vitrínky.  Když to dobře půjde..

Vzrůšo: Ztratila jsem dceru při hledání ztracené juniorovy boty. Bota zůstala v autobuse, který jsem, díky lávce mezi zastávkami, dohnala a stopla. Když jsem vystoupila, dcera nikde. S ledovým potem na zádech jsem se vracela ke kočárku, který jsem nechala během úprku u výtahu v metru, abych si aspoň odložila druhé dítě z podpaží.

Úleva: Holčička stála u výtahu jakoby nic. Prý tam zůstala, aby kočárek někdo neukradl. „A čeho bych se měla bát, maminko?“

Poznatek: Jak to, že v centru jezdí v mhd mnohem hezčí chlapy, než tady na kraji?

Děsběs: K těm nedopalkům… Ehm, víte, že vajgl je plastový filtr, ze kterého se uvolňují toxické látky? Zvláštní postoj černomosteckého obyvatelstva k nakládání s tímto odpadem vede k naprosto eklhaft  zaneřádění venkovních ploch. Na prvním místě podezírám puberťáky a smažky. Takže vůbec nejste cílovka, ale pro zajímavost přikládám: https://www.trideniodpadu.cz/cigaretove-nedopalky

Black Bridge half-time

Zdravím z decentně vánočně nasvíceného Čerňáku. Čekala jsem větší divočinu. Uff.

Včerejškem nám začal pršet druhý a poslední rok na BB. Tento týden jsme teprve sestavili poslední kusy nábytku. Poprvé v životě máme botník. Moc hezký. Na zavěšení čeká ještě pár obrázků.

Netroufám si hádat, jestli jsem víc času strávila tady, nebo ne-tady. S covidem člověk dostal další lekci umu vděku, takže řešit z okna vyhozené nájemné, školkovné a kroužkovné, je ztrátou času.  

Co na mou mysl doléhá s kapku větším stínem je, že v době nekovidové bychom uspořádali:

goodbye party v Ltm.,  welcome party na připomenutí se pražským kamarádům, narozeninovou party v Ltm., a na Vánoce pozvali pražské sousedy na svařák. (Pořád se roztomile zdravíme na chodbě, více apage satanas.)

Takhle se naše více méně inkongito stěhování překlenulo do přetrvávající izolace.

Z krás Prahy jsme byli jednou na Pankráci v meduzáriu (krupicová kaše v hodnotě 110Kč jako bonus ke vstupence!), jednou v DOXu , jednou v Prokopském údolí, jednou na Císařském ostrově, jednou za kamarádkou na Chodově a jednou v Nuslích s krabicí od bot. Plus podívat se na vánoční stromek na Staroměstském náměstí.  Troufám si tvrdit, že bez covidu by bylo poznávací skóre slavnější. I když kočárek na eskalátoru a za ruku druhé děcko, to mi vyvolává stenokardie pořád.

V proměnách času zatím městská část „zrekonstruovala“ náš vnitroblok, jak deklamuje v měsíčníku Čtrnáctka. Zasela novou trávu do sežehnutých ploch a kolem chátrajících tenisových kurtů osadila zídku lavičkami. Můžeme se na ně koukat vsedě. Syn má bezva vydlážděnou obíhačku vytyčenou plotem sportoviště, dcera řádí spíš na těch trávnících. Budiž nám omluvou, že je fakt jediná. Plus psi, teda. Pokoutný výlep cedulek zakazujících kouření pod našimi okny nezabral.

Za poslední rok jsem blíž porozumění konfliktu našich dvou manželských naturelů.  Klasifikovala bych to jako souboj „enviromentalistka“ versus „hnízdil s rozletem“. 

Zatímco já věřím, že je podstatné prostředí, které nás obklopuje a v čem dennodenně vegetujeme, mužovi stačí hnízdo, že kterého bude vylétávat za podněty a zase se vracet. I kdyby to měl být kontejner, hlavně, aby stál na správném místě. Rozumějte: v Pze (popř. jiném hlavním městě). Podstatné jsou mysl a duch, díky nimž člověk vylétává za podněty, ať už hmotnými, či nehmotnými, každopádně vždy vznešenými.   Mně dává smysl harmonizovat svoje bytí, nekomplikovat si život špínou, hlukem, mhd a přemírou konzumu.  Hodně zeleně a otisky historie v kamenech a cihlách. Z tohoto hlediska jsem si na kulisy počítačové hry z devadesátek ještě nezvykla. Když vidím, jak kolem obchoďáku vláčí učitelky děti z mateřské školky, je mi jich líto. Naopak, můj muž vidí, že určitě míří na nějakou prima akci. Tak nevím, odlišujeme se, nebo se doplňujeme?

Mých 5 pražských nej za listopad/prosinec:

Radost:  V prosinci nám přišel nábytek, který jsme si objednali 21.8. Člověk už skoro nedoufal..

Vzrůšo:  Poprvé peču sama cukroví. Máme rovné vanilkové rohlíčky. Zatím naštěstí nic adrenalinovějšího.

Úleva: Dítě, které spí jako zabité v kočáru na zahradě, zatímco doma vytáhne sotva půl hodinu, se dá řešit balkónem! Proč jsme to nezkusili dřív?

Poznatek:  Už zase nelze doplňovat cartridge do barevných tiskáren? Proč jsem si myslela, že takové nebetyčné plýtvání už má lidstvo za sebou?

Děsběs: Nějaké osvědčené tipy, jak na sourozeneckou žárlivost?

Black Bridge Daily Life

V našem životě se objevila nová, školková, realita. Dvakrát týdně v plné polní metelíme zkratkou obchoďákem ČM na autobus. (Předsevzetí, že budeme chodit okolo, vzalo za své velice brzo.)

Toto je report z jednoho obyčejného, slunného zářijového dne.

Dneska jsme neprošli. Evakuace! zní v reproduktorech obchoďáku.  Údajně z technických důvodů. Chvíli přemýšlím, že jim na to neskočím, potřebujeme přece na ten bus, jezdí jednou za půl hodiny! Mozek mi ale po chvíli vygeneruje menší  búšo a vidina hořícího pekla mě pěkně s davem (a před dětmi s poker facem) zatočí do bočního východu. Někdo v davu hlásí cosi o nácviku. Bus jsme stihli s obíháním a dobíháním na vteřinu.

Holohlavý, svalnatý řidič nás zavezl za most pražského okruhu a u krajnice v zatáčce zastavil. Hezky si nás samotné v autobuse zavřel a něco venku kutí. Netuším co. Vidím jen plešku v okně střední části autobusu. Pak zase naskočí a jedeme. Záhada.

Když jsme vystupovali, junior v nestřežený okamžik vyhodil z kočáru plyšového slona. Trefa přesně pod kolo autobusu. Teď je zpláclý a má na sobě linku dezénu. Další řidič si všiml našeho trápení a dojemně počkal, až plyšáka zachráním. Vydalo to na improvizovanou poučnou pohádku pro dceru cestou do školkového zařízení.

Ve školce poprvé brečela, že tam nechce být. Asi že jsem strávila včerejší odpoledne jenom s ní. To je vždycky fajn a vždycky v následujících dnech organizačně smrtelné. Výsledek: utekla jsem.

Domů klušeme pěšky. Když junior spí, můžu se trochu učit i slovíčka na svou slavnou němčinu. Mezi pražským okruhem a cyklostezkou je plocha náletových dřevin a hlavně bodláků. Dnes se tudy prodírají dva týpci v džínách a ošuntělých šedých bundách, černé auto zaparkované na cyklostezce. Vypadají důležitě a hlavně nenápadně. Jako špatně financovaní policejní agenti. Že by tajní? Divný. Jo a zahlédla jsem první ocúny..

Když podběhneme pražský okruh, první, co upoutá mou pozornost je černý oblak nad CČM. Zápach jako v pekle. Vybaví se mi ranní evakuace a říkám si, nácvik, jo? Nikoho kolemjdoucího to nevzrušuje. Z obchoďáku se sem tam vynoří někdo s nákupní taškou, zjevná pohoda. Přijde to divné jenom mně? Dýmy postupně přejdou, smrad zůstává. Myšlenkami v Kalifornii utěsňuju okna a balkonové dveře.

Odpolední cvičení v YMCA Klubíčko. Paní zběsile předcvičuje, sotva se namontujeme do jedné polohy, hned je tu druhá. Zpocená a naštvaná v duchu sakruju na tajm iz many. Ostatní matky to mají, myslím, podobně.  Junior je plačtivý, jakmile se vzdálím na metr/na vteřinu. Evidentně výsledek sobotní i nedělně odpolední separace. Další sólo výlet bude za hodně, hodně dlouho.

Vracíme se domů. Chodba. Na botníku před vedlejšími dveřmi sedí nejmladší soused, pípne pozdrav. Sedí, i když zaparkuju kočár, když odemykám, sedí a sedí a sedí. Nedá mi to. Prý mu nejdou odemknout dveře. Ráno někdo zamkl i bezpečnostní zámek a ten hošík neuměl odemknout. Záchranná akce se povedla. Škoda. Chtěla jsem ho pozvat k nám, třeba bych se konečně něco dozvěděla o své učitelce němčiny.

Muž přichází na čas a pro změnu metelíme do školky, tentokrát oba, protože rodičák. Obdivujeme ocúny. Setkání se koná na špalcích kolem ohniště. Divoženky mají tempo skutečně školkové, všechno by se dalo scuknout do půl hodinky. Plus teda dceřina scéna, že nechce ze školky. Takhle jdeme na bus v sedm. Ten nám nezastaví, protože rozběhnutí se po zahlédnutí busu není bráno jako znamení na zastavení. Takže jedeme až ve čtvrt. Ach jo.

Doma večerní trojboj: mytí – večeře – uspávání. Dneska byla naštěstí obě koťata ztahaná jako koťata. Naklikám se do fb skupiny Černý Most a okolí, abych zjistila, během pár minut, že na Chlumecké dneska hořelo auto. Bylo mi totiž odhaleno, že existuje stránka požáry.cz! Tak přece jen cvičení v obchoďáku. O divných zastávkách řidičů a o podezřelých brouzdalech podél dálnice jsem se nedopátrala nic. Ty ocúny mi ale radost udělaly:)

Mých 5 pražských nej – říjen:

1/ Radost: Roznemohl se mi a zase vzpamatoval telefon. Tajemná mobilní choroba postihla především konektor, takže krásných 8% za celou noc. A pak z ničeho nic dobrý. Mobid-20?

2/ Vzrůšo: Hned se mi s Prahou smiřuje líp, když jsem zjistila, že i tady mi dcerka může zahučet do potoka.

3/  Úleva: Vytáhla jsem ji. Ze svetru jdou udělat kalhoty, holínky jsme vylily, ponožky dostala moje. Domů jsme došly. Moribundus žádný. Uff.

4/ Poznatek : Když začne v autě svítit kontrolka baterie, je to podobné, jako když začne svítit kontrolka oleje. Zastavte bezpečně, co nejdřív to jde. Obzvlášť v zimě…

5/ Děsběs: Stáda všude. Napříč věkovými skupinami. Skatepark, hřiště … Na Fb stránce ČM a okolí čile frčí poptávka i nabídka služeb. Stříhání, gelové nehty… Takhle tu vojnu nevyhrajeme, paní  Müllerová! 😦

Black Bridge Community Life

Pomalu zapouštím kořínky. Vláskový.

Začala jsem chodit k sousedce na němčinu. Abych našla závity. Učí konverzační metodou, jede při tom ve světelném rychlostním pruhu. Než sesumíruju větu, což je po tolika letech německého mlčení zázrak, je o několik témat dál. Minule mi nabídla, že se můžeme bavit cizojazyčně i při náhodném setkání na chodbě. Tudíž si výhledově nepokecáme. Nejspíš donesu na další hodinu víno.

Druhý soused hraje na kytaru. Veřejně. Když jsem projevila zájem o produkci, pravil, že ho máme sledovat na instáči. Kdo by se dneska otravoval s otvíráním pusy. Vzhledem k tomu, že mi můj online život otravuje dost prostoru i bez insta, koncert pravděpodobně nebude.

Toliko ke komunitě na naší panelákové etáži. Čili obsazení super, ale jízda nic moc. Aspoň zatím.

Druhá komunita se rýsuje v lesní školce. Směs rodičů „lepšolidí“ a „divoženek“ učitelek. Plus kačeny, slepice, králici, morčata a kočky. Učitelky si říkají průvodkyně a je mezi nimi i chlap. Dredatej. Na slavnostním zahájení měli nataženou slackline. S maminkou Andreou jsme tak dlouho dělaly dětem držák, až jsme si to samy zkusily. Vypadá to možná na začátek fajn známosti. Naše dcery už spolu kamarádí intenzivně, zastihla jsem je, jak spolu na pískovišti vaří „hovna, čůránky a zeleninku“. Jinak sympatická plachá odtažitost všech, čili pohoda pro introverta mého typu. Což teda taky úplně k pulzujícímu komunitnímu životu nevede. Snad to doženu jindy a jinak.

Zatímco první dvě společenstva sotva dýchají, komunita v sousedním vnitrobloku tepe životem. Je zářivě pestrá, dynamická a hlučná. S obrovskými mašlemi ve vlasech, třpytkami na oblečení, cigárama v puse a čipsama všude. Chodíme tam na pískoviště. Dcera miluje pískoviště! Dopoledne je na tuty prázdné, estráda začíná odpoledne. Staří i mladí se vyvalí na lavičky, omladina paří na telefonu hudbu a třeba i tančí, mládež a děti se organizují do samohlídacích smeček s jasně stanovenou hierarchií. Hádky o půjčení kola, lopatiček na písek, telefonu, psa, křupek, (u starších někdy o manžela). Pra/rodičovstvo se nad tím klene jako božstvo a zasahuje podle pro mě nerozklíčovatelných pohnutek. Onehdá jsme se tam s dětmi docela slušně zakomponovala tak, že jsem zvedla hlavu na poslední chvíli, abych viděla, jak dcera mizí v průchodu domu s novou malou kamarádkou. Na moje hromové zavolání se zarazila a kupodivu se i bez odmlouvání vrátila, vysvětlujíce, že šly za strejdou Čuňou!

No a pak už zbývá jenom skejťárna Plechárna, hromadné akce v obchoďáku, nebo open air zábavy u rybníku. Tak o tom třeba někdy příště. Až to zažiju.

PS: O komunitním životě by se dalo určitě poznat víc ze zpravodaje čtrnáctky. Musím říct mužovi, ať ho nevyhazuje …

Mých 5 pražských nej za září:

1/ Nikdy bych nevěřila, kolik práce dá udržovat sídliště přiměřeně eklhaft. Aneb, poprvé jsem zažila pískování dlažby, fakt procedura. Kéž by někdy došlo i na zaflusanou prosklenou spirálu, kterou se leze do metra.

2/  V září jsem trumfla svůj infarkt ze srpna. Dne 17.9. jsem založila svůj první požár. Naštěstí taky uhasila. Sice mi napřed blesklo hlavou, že bych mohla někomu zavolat o radu, ale pak jsem se vzpamatovala a hodila na rendlík utěrku. No, aspoň, že jsem to nechtěla rovnou fotit. 

3/ Radost: Ve školce se jednou týdně ráno cvičí jóga s rodiči. Moc fajn!

4/ Objev: Tam, kde jezdí elektromobily, se nedá přecházet „podle sluchu“. Takže důsledně zpět k „vlevo- vpravo- vlevo“ modelu.

5/ Děsběs: Čas v kolonách s dětmi v autě je zaručený životakrátič.

Elbe! Ahoj!!

„Nechceš si to napřed zkusit řídit s Pájou?“

Úvod do mé závoznické kariéry v dodávce zněl podezřele. Pokračovalo to zhruba takto:

„Za prvé, nefunguje tachometr. Ale neboj, technickou to má!“

Než mi došlo, že tacháč může nahradit GPS, kapánek jsem se orosila. Sice nejsem žádná Junková, ale znáte tu naši civilizační závislost na číslech… Ovšem naděje, že si v autě dobiju telefon, ta pohasla okamžitě. Blikající olej krátce po nastartování mě vyděsit nestačil, kontrolka zhasla dřív, než jsem si vybavila svou loňskou olejovou story. Divné ťukání kdesi vzadu v autě zase vadilo mému instruktorovi. Brzo to přešlo, snad prý jen kámen v pneumatice. 

To ostatní, člověka, který kdysi řídil škodovku 125, nemohlo rozsekat. Když má auto posilovač řízení, není co řešit. Řadicí páku jsem brala stylem „jedu  v traktoru“. Pár chvil a několik perných křižovatek /kruháků trvalo, než jsem se důkladně seznámila se spojkou. Naštěstí jsem byla „ta větší“. A mimochodem, posezení  výš je opojné!

Kdo kdysi četl můj příspěvek o váhání, jestli se zúčastnit vodáckého dobrodružství, vězte, že letos jsem se nerozmýšlela ani chvilku. A to i přesto, že jsem tentokrát dělala suchozemce.

„Brečela hodně?“ zeptala jsem se svého muže, když jsem celou partu našla promočenou v penzionu Na Suché Kamenici. „Jo, dost!“ zněla odpověď. Tyjo, to jsme teda pěkně pitomí, říkala jsem si v duchu, protože jsem si myslela, že důvodem pláče byl déšť, který zhruba poslední hodinu kropil zhusta Děčín-Hřensko, včetně dodávky, ve které jsem si lebedila s juniorem pěkně v suchu.  Jak se ovšem během další konverzace ukázalo, muž o voze a já o koze, resp. muž o převráceném voze – lodi. A to hned krátce po vyplutí, takže si myslel, že jsem to celé viděla. Naštěstí neviděla. Naše malá kozenka hned po vyplutí blbla s pádlem a když jí uplavalo, muž se ho snažil zachránit. Největší překvapení to bylo asi pro háčka, který se z ničeho nic ocitl ve vodě. Statečná Jana ovšem prokázala srdnatost a skalní charakter a s mým mužem absolvovala i zbytek plavby, na rozdíl od naší dcery, která si na druhý den vybrala jinou posádku.

Nutno poznamenat, že Penzion a Restaurace Na Suché Kamenici zachránil všem zúčastněným životy i zdraví – rozdělaným ohněm v krbu, přísunem horkých čajů/polévek/palačinek a vlídností k tomu. Velký dík!

Zbytek vody byl pak už jen radost na radost. Velká reklama patří kempu Biotop Nový Svět v Růžové. Už jsem ho stihla i doporučit a získat dík za skvělý tip, takže hurá. Junior přestal být znuděným mrzoutem a vesele se batolil všude kolem. Dokonce se rozmluvil ze strohého „ku“ na rozvité „bababa“. Dcera objevila kouzlo táboráků a s tím spojenou nutnost přes klížící víčka vydržet v pospolitosti co nejdéle. Svalit se do stanu a ráno jen vyběhnout, připojit se ke smečce dalších mláďat, užívat si pozornosti (a potravinových zásob) všech – to je zkrátka Svoboda. Příval energie, který to odbrzdilo, jsme v bytě krotili ještě dva dny..

No a já se pak ještě trochu otrkala a druhý den jsem si v dodávce i pěkně zacouvala.

Takže i tentokrát díky! Bylo to zase nejvíc!

PS: Až se potkáme, dcera vám pravděpodobně na úvod řekne, že vypadla z lodi a že ji táta zachránil. A možná, až si budeme volat, tak vám to budu muset říct já, protože dcera bude hučet, abych to řekla, dokud to neřeknu… Životní zážitek!!!

Mých 5 pražských nej za červenec -srpen:

1/ Byt překvapil. Za 34stupňových veder doma zatím jen 29,5! Bála jsem se, že se budeme pařit v třicítkách!

2/ Vzrůšo, aneb úplně infarktová situace. Dcera mě neviděla v galerijní místnosti a rychlostí blesku vyrazila hledat ven, klapky na očích, uších. Přes silnici, pořád pryč. Ještě teď mi je špatně, když si na to vzpomenu.

3/ Velmi milé bylo znovu poznávání Prahy ve společnosti přátel, kteří nás poctili návštěvou. Když se takhle člověk vypraví do centra, v příhodný čas a na přiměřenou dobu, kouzlo se najednou vynoří a pohladí po tváři.  

4/ Objev: sousedka vyučuje němčinu. Znamení? Že bych oprášila mozek?

5/ Zklamání z nabídky kroužků pro děti od tří let. Na ČM jsou kroužky 2 (slovy dva) a ani jeden nechci.  Proč se mi vybavuje obvyklé chlácholení, že v Pze je toho pro děti fakt hodně? A nejlepší školství ever?