Colours of Black Bridge

Od sazí černý kamenný železniční most ve směru Praha-Čelákovice už neexistuje. Ani samotná černota PM10, nalepená všude, nedíváte-li se drobnohledem, není zřetelná. Funguje tady pozlátko v pastelových barvách. Ať už ve fasádách obytných hranolů, nebo v obloucích loga obchodního centra. Černý Most není monochromaticky fádní. Vznášející se barvičky v čerstvé zeleni polí, golfového hřiště a příměstských hájů, působí téměř malebně. Členitost krychlí a kvádrů zřejmě inspirovala architektonický počin místní polikliniky, jmenuje se Parník. Nazvala bych tak klidně celou část. Velký, veselý výletní parník, u kterého není radno koukat, kam pluje, čím pohání své motory a co se ukládá v plicích jeho námořníků. A co jsou jeho námořníci vůbec zač.
Že to nebude extra movitá klasa je jasné z mnoha ukazatelů. Podle rozboru vody z odpadní stoky F, kde koncentrace drog hluboce pokulhává třeba za Karlínem nebo Holešovicemi. Podle gipsy a ukrainian repertoáru kolotočářů. A věřte nebo ne, dokonce i podle celkem běžně vyskytujících se volných parkovacích míst poblíž našeho vchodu.
Soudě podle všudypřítomných nedopalků a nikdepřítomných hnědých popelnic to nebudou ani hipsteři a biomatky. Podle frekvence kosení všemožných i nemožných zelených ploch to nebudou ani zelení, natož příznivci Extinction Rebellion. Snad až na jednu spřízněnou duši, která stojí za letáčkem zapíchnutým do úzkého pruhu trávníku mezi Ikea a betonem, kde píše: „Nesekejte nám naši louku.“ Podezřívám místní samosprávu, že v sekáčích a sekačkách pere peníze. Nebo uměle navyšuje zaměstnanost?
Zpět k parníku. Pobíhaje po jeho palubě, orientuju se ve spleti krabic podle komínu malešické spalovny. Úplně absurdně mi připomíná elektrárnu Battersea, známou z alba Pink Floydů. Z cihlové elegance londýnské krásky tenhle maják nemá nic, zato má nejvyšší komín v Pze. Sto sedmdesát sedm metrů viditelných téměř odkudkoliv. Postavený nonstop, údajně hostí sokola stěhovavého. Když se blížíme po hradecké dálnici k Praze, jakmile ho zblejskneme, muž spokojeně hlásí: už jsme skoro doma. V naší kajutě, dodávám já. My máme růžovou.
Mých 5 pražských nej za červen:
1) Doma jsme to dotáhli na 28 stupňů. Tuším, že to nebude rekord…
2) Největší vzrůšo tentokrát při transportu bubnů z Jinonic do Řeznické. Díky Maruško a díky Zdendo! Ještě párkrát a rozjedu závoznictví!
3) Největší úleva tentokrát díky osvícené paní fyzioterapeutce, která nám seškrtala cvičení s juniorem. Rčení „méně znamená více“ má v tomto případě nevyčíslitelnou hodnotu, zejména pro psychické zdraví všech zúčastněných (včetně sousedů)!
4) Jupííí. Je tu období dozrávání mých milovaných křupek! Strom na dědečkově zahradě dorostl do velikosti, kdy se můžou trhat plnými hrstmi, nacpat si jimi plnou pusu, plné břicho a pak spokojeně prasknout!
5) Smutek. Ani ne. Spíš úsměšek. Farmářské trhy Černý most. Kilogram dýně za 90Kč? Prosím? Kilogram jahod/třešní 150 Kč? Opravdu to někdo kupuje?

Black Bridge family

Odříkaného chleba největší krajíc. Výklad: bydlím na sídlišti. Na pražském sídlišti.
Zatímco pro mého muže se právě odehrává životní výhra, já vstupuju na území dosud neprobádané, četnými předsudky prošpikované. (Kolejní život nepočítám, neboť tehdy byl člověk mladá, do všeho nadšená a hlavně bezdětná.)
Cestičky k bytu v Praze vedou různé. Mechanismus zázraku nebyl ani vyloupení banky, ani náhle se objevivší dědictví po tetičce v Americe, ani hvězdný job s nekonečnou výplatou. V našem případě jde o instituci „služební byt“. Dobrodružství s několika žádostmi, různými rozsudky a napínavou čekací dobou by vydalo na samostatný příspěvek.
Výsledek je po necelých dvou letech tu. Oficiální záminka – manželovo dojíždění do práce/z práce 4 hodiny denně. Tomu se dá rozumět i věřit. Osobně za tím čichám ještě postsovětskou paranoiu, „divnost“ emigranta, která se v anonymitě velkoměsta nejlépe ztratí a intelektuální snobáctví nasáté s mateřským mlékem.
Aby to bylo jedna jedna, mně zase nikdo nevymaže maloměstský mozek, vštípené škarohlídství, potřebu výběhu a absolutní nenápaditost v uzavřeném prostoru co se týče vytváření zábavy dětem. To, že vám na sídlišti „něco chybí“, člověku, který byl odchovaný v 1+1 ve čtyřčlenné rodině v 16. patře paneláku uprostřed betonového moře, prostě nevysvětlíte. Naopak, vypadáte jako neskromný, ba přímo rozmazlený fracek. Z tohoto hlediska je tedy náš nový, velký, zrekonstruovaný, u metra co by kamenem (a hlavně v metropoli!) byt pro manžela i jeho rodinu naprosté terno, které se odmítnout nedá.
Pozitivní bylo, že muž měl v karanténě home office. Když jsem se konečně odhodlala vydat se virům v ústrety, dalo se s jeho nakažlivým entuziasmem zabydlovat o něco snesitelněji, než kdybych tu byla rovnou celé dny sama. Sousoší několika stromů se rázem změní v les, golfové hřiště takřka v náhorní plošinu, sotva znatelná strouha zove se řekou a západ slunce odrážející se v kachlích obchodního Centra ČM se romantikou přímo tetelí.
Nový domov si mě usmiřuje pomalu. Největší bonus je balkón, ze kterého jsou vidět špičky stromů. Když člověk přivře oči, s podkresem šumění pražského okruhu si může na chvíli představovat, že příroda je tam někde venku. Co blízko nepopiratelně je, je obchoďák. V době koronavirové (a zřejmě i před ní), zajišťuje obyvatelům „našeho“ paneláku nevídanou hygienickou výhodku – nákup si můžete dovézt až k bytu vozíkem. Ne, že by to bylo někde explicitně vyjádřeno, nicméně vozíkový park na poschodích hovoří jasně.
Co mě baví hodně, je podlaha. Na neponičeném linu se rozšlapané, rozsypané, nebo poletující cokoliv snáší nějak líp. Aspoň chvíli určitě. Což mě vede k chybějícím popelnicím na bio odpad a použitý olej. Kontejnerů na odložené oblečení je bohatě. Což je sice také bohulibé, leč pro naši domácnost zbytečné. Pročež jsem aspoň založila kýbl na zbytnou vodu a sem tam ho vyleju na sežehlý trávník ve vnitrobloku, poctivě zdecimovaný strunou
už 2. dubna.
Kolem a kolem, je lepší žít v omšelém bytě v městě šitém na moji míru, nebo v senza bytě v městské části čehosi, co nemám šanci uchopit, ani kdybych najala chůvu a kojnou na 24 hodin denně? Jak víme, člověk si zvykne na všechno. I na betonovo-panelovou klec. Jen jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat. Snad do té doby na všechno to pohodlí a vedro nepojdu.
Nová rubrika: Mých 5 pražských nej tohoto měsíce:
1/ Největší otrava je, že i bez topení máme doma 24-25stupňů. Co budeme dělat v létě, ptám se?
2/ Největší vzrušení jsem zažila, když mě dcera zavřela na balkóně a nikdo další doma nebyl.
3/ Největší úleva, když mi dcera dveře zase otevřela. Musela ke dveřím dotáhnout židli, aby se jí to podařilo. Naše zaznamenaná konverzace by vydala materiál na slušnou komedii.
4/ Největší radost, že nám ratolest zapsali do lesní školky. I přes to, že na den otevřených dveří dorazila v dlouhé sukni vlastního nekompromisního výběru a skoro celou dobu se chtěla nechat nosit. Lesní diva na první pohled.
5/ Nejvíc smutná, pobíhaje po okolí, jsem byla z rodinky, která hrála petanque na prašné cestě mezi poli hned pod náspem dálnice. Pročež je lepší být smutná z někoho jiného, než ze sebe, že tam provozuju sport taky. Že jo.

Vyhořet? Přestěhovat se?

Litoměřice jsou město, kde toho není málo ani zu moc. Nikam to není daleko, ale můžete si vybírat, kam půjdete. Pod okny vám může kokrhat kohout, závodit v běhu můžete ještě i bez čipů, potkáte spoustu zcestovalých lidí i domestikovaných cizinců a koupíte mléko z mlékomatu i suroviny bez obalu. Zkrátka takový malý ráj. Ráj, který opouštíme.
Nostalgie se při stěhování se dvěma malými dětmi nekoná. Balení krabic mezi vařením, kojením, převlíkáním/přebalováním, praním, koupáním a samozřejmě nutnou zábavou alespoň pro to starší, je jako stihnout si o malé přestávce dojít na wecko, koupit si v přecpaném školním bufetu svačinu a ještě se převléknout na tělocvik. A to jsem žila v představě, že provozujeme celkem minimalistickou domácnost. Ale ani tak si nemyslím, že je lepší vyhořet, než se přestěhovat.
Odchod z Litoměřic jsem si malovala jinak. Ostatně, o posledních týdnech jsme měli představy odlišné asi všichni. Nicméně, i proto, že neproběhla rozlučka s přáteli, mi ještě poslední den nic moc nedocházelo. Ani když jsem úplně vyšťavená nacpala neuvěřitelnou hromadu věcí do auta (včetně dětí), ani když jsme se starší ratolestí mávaly „našemu domu“, protože se tam už nevrátíme.
Děcka usnula hned za první zatáčkou (i přes zapomenutý dudlík), a já bych se bývala mohla začít soustředit na stesk hned za cedulí Litoměřice. Počasí vytáhlo svoje nejkýčovitější kvádro. Znáte to, taková ta blankytně modrá obloha s mráčky, které se do malebné středohorské krajiny otiskovaly jako razítka. Nic. V autě jsem řešila hlavně to, že v prostředním zpětném zrcátku vidím jenom naše krámy a jestli se v zatáčkách nepoláme kytka. Svoje sehrálo i to, že jsem nejela do nového „domova“, ale do svého rodiště za tátou. Kdo by se hnal užívat si karanténu do panelákova, když může mít výběh na zahradu, že jo..
Není to moje první stěhování a momentálně doufám, že ani poslední. Jak říkala jedna litomyšlská sestřička – jednou vykořeněný, navždy všudezdejší. Je na tom hodně pravdy a myslím, že pocit „doma“ je hodně o zvyku. Když už víte, od koho kupovat domácí vajíčka a naopak, komu se hodí sušené pečivo pro králíky, která kosmetička vás zachrání od ekzému, která kamarádka poradí s čím, máte arzenál osvědčených řemeslníků, apod. O stupeň těžší to je, když už víte, koho a kde to mají rády vaše děti a kam s nimi, když je vedro – zima – chřipková epidemie – prší (to je blbost, už zase neprší). Na další zvykání si připadám kapku stará, nechce se mi. Líbilo se mi sledovat, jak se odvíjí a zase splétají nitky příběhů kolem nás. Některé nitky začaly být vidět až po několika letech, a pavučinka ze všech utkaná byla krásná jako krajka. Škoda lidmi a vazbami s nimi plýtvat. Jediné, co mě utěšuje, je, že stěhování je údajně takový nářez pro mozek, že prý působí proti rozvoji demence. Jsem zvědavá, jestli ten svůj vykojený v nějaké krabici alespoň najdu..
Litoměřice jsou město, kde:
*jsem se vdala
*se mi narodily dvě děti
*jsem se vyprovodila svoji maminku na věčnost
*jsem přišla ke kupě báječných, inspirativních, otevřených a hlubokých (ten popis je naprosto nevýstižně slabý) kamarádů a kamarádek
*jsem začala fušovat do anestezie
*jsem potkala člověka, který mi po jednom letmém setkání jen tak z ničeho nic nechal užívat kus své zahrady, no kde se vám to stane?
*se mě dotkla holubice

Až zase bude svoboda

… aspoň ta vnitrostátní.
Pozor! Tento text je zcela nepokrytou reklamou na švestkovou dráhu.
Slovo dalo slovo a kamarádka nás nadchla pro výlet lokálkou, která si to harcuje mezi Litoměřicemi a Mostem. Lemuje jihozápadní hranici Českého Středohoří, tzn. výhledy přímo pohlednicové.
Není nad to mít kamarádek hodně. Jedna poradí, další se zúčastní. Jako konečnou jsme si vybraly Třebívlice, které disponovaly nejvyšším počtem kešek. Což byl důvod se třemi malými dětmi vcelku naivní. Každopádně cesta byla tak krásná, až mi bylo líto, že si ji neprojedeme celou.
Třebívlice jsou kouzelná vesnice s bohatstvím, které by člověk od dědinky s cca 800 stálými obyvateli nečekal. Vystoupíte z vláčku a už to začíná. Napřed celkem normálka – ruční pumpa na nástupišti (funkční), fotbalové hřiště (neoplocené, matky vědí), koně, potok Granátka (proč asi 🙂 ), koupaliště. A pak synagoga. Zámek. Muzeum Ulrike von Levetzow (dost zajímavá bába, mimochodem). Rybníčky rovnou tři. U jednoho z nich pískoviště s erárními hračkami. Vinařství Johann W. Lesopark s lavičkami a tajemnými sklepeními. Malebný hřbitov a kostel. Několik architektonických výstřelků, včetně domu se „zelenou“ střechou. Další koně. Židovský hřbitov uprostřed vinic.
A zpátky na vlak..
Dráha se švestková jmenuje proto, že v minulosti sloužila hlavně k dopravě zralého ovoce z bohatých okolních sadů do zahrady Čech, ale i dělníků mosteckých dolů. Vlakovou dopravu časem nahradila kamionová, přibyly autobusy, automobily. Dráha postupně upadala, až ji stát v roce 2016 prodal za šestimilionovou hubičku firmě AŽD a ta si začala hrát. Když si někdo hraje se 100 miliony, výsledkem může být ledacos. Tady se povedla nejmodernější lokálka v zemi a až bude jezdit bez strojvedoucích, tak i v Evropě. Coby uživatel si všimnete především čistých, prostorných vagónů, nízkopodlažního nastupování ve všech dveřích, obrazovky s trasováním, aktuálním zpožděním a dalšími info, free wifi a kávy/čaje zdarma. A pak je tu neviditelná technologie, která zrychluje dostupnost Mostu z Litoměřic o půl hodinu ve srovnání s autobusovou dopravou.
Třebívlice jsou zhruba ve dvou třetinách cesty a lámou se tu jízdní řády. Z Litoměřic pendluje vláček každou hodinu, ale z Třebívlic na Most už jen á 2 hodiny. Od prvního nakouknutí jsme tu na třetím výletě. Pelášíme na vlak s dětma, co to dá, nějak jsme se zakochaly u rybníků s kaprama. Do toho, jak to tak bývá, telefon. Tchýně nás chce oblažit dobrým srdcem. Na nádraží v poslední chvíli nastupujeme, uff, svlíkáme bundy, vytáčím tchýni a.. vlak se rozjíždí do Mostu.. Už mi nemuselo být líto, že dráhu neuvidím celou. Kromě krásných panoramat jsme viděli i mostecké bronx nádraží. A autobusák duchů, který je hned vedle.
Když máte hodinu se skoro tříleťákem a kočárkem k tomu, může to být hodně i skoro nic. Rozumně jsem zvážila, že Severku ani přestěhovaný kostel nestihneme (ani linkáčem, byť obé č. 16 – konečná Nové krematorium). Na kostel jsme koukli z dálky, od nádraží je vidět celkem dobře. Místo toho jsme zjistili, kam chodí mosťané kálet, když nechtějí použít nádražní wecko. Mimo to, na zrušeném autobusáku, kromě počínající hromady kompostu, už rostou ze stříšek nad nástupišti krápníky. Brzo to bude další turistický cíl. Nakonec mě zachránil bagr. Spokojená skoro tříleťačka znamená spokojená matka a to zase vede ke spokojenému kočárku.
Na nádraží jsem měla jediný problém, nenašla jsem jezdící schody i dolů, popř. výtah. Než jsem se stihla pořádně rozčílit, (nebo na to už spíš neměla sílu), přihnal se ke mně moc milý zaměstnanec drah a s kočárkem mi z obřího, strmého schodiště pomohl.
Švestkovému průvodčímu vůbec nevadilo, že jsme se mu do vlaku nacpali o 15 minut dřív, uvařil nám čaj a posléze pustil mega výhled na sopky ve směru Most – Litoměřice.
Což se dneska zdá jako sen. Ta svoboda pohybu. Ta svoboda nebýt ostražitý.
Mnoho síly všem!
PS: Odkaz na to, k čemu Ulrika Goetha vlastně inspirovala…

Populární automechanika pro brunety, aneb stěrače stírají …

Donedávna jsem byla hrdá na to, že se umím postarat o své auto. Zkontrolovat kapaliny, vyměnit kolo, sem tam nějakou pojistku.. Teď už hrdá nejsem, buduju si totiž „solidní“ pověst u hochů v domovském autoservisu. Myslím, že mi interně říkají “ Klakson troubí, stěrače stírají…“
Klimatizace je sviňa
Na konci školního roku, vedro jako blázen, vyrazím načančaná s načančanou dcerou na koncert tchánova dechového orchestru do Prahy. Po pár kilometrech se rozsvítí kontrolka – olej. Jako poučená řidička okamžitě zastavuju a kontroluju. Ryska je opravdu umazaná na spodním okraji. Jenže stát tady na rozžhavené silnici a čekat na pomoc, to se za chvíli upečeme. Ale pozor! Znovu nastartuju a kontrolka mlčí. K nejbližší benzínce naštěstí co by kamenem dohodil, tedy risknu to a kupuju olej. Dolévám a v šatičkách, co to jde nejcudněji, koukám pod auto, jestli se tam nedělá kaluž. Nic. Pro jistotu volám na asistenci, prý to mám za chvíli zkontrolovat a když olej v nádržce zůstane, můžu jet dál. Jsem pár kilometrů od domova, s časovou rezervou, otáčím se a dívám se, jestli není flek od oleje na parkovacím místě, kde jsem před tím stála. Opět cudné naklánění se pod auto, které mezitím obsadilo plac.
Pokus číslo dva. Jedu zase přes benzínku, tankuju, odcházím platit a najednou vidím, jak z vedlejšího auta chlapík civí pod moji káru. Zaplavil mě větší adrenalin, než kdyby mi zíral pod sukni. Když se vracím od pokladny, nenápadně, dnes potřetí, koukám pod auto. Kaluž jako hrom. A tu mi to dojde! Naše divoká víkendová jízda po turistické trase do kempu kdesi u Ohře. Nadskakovali jsme jako mopslíci. Určitě musí být díra v olejové vaně. Někde se to ťuklo a teď to doprasklo. Dál už je to prozaické, volám do „svého“ servisu, přijedou, odtáhnou, zkontrolujou… a olejová vana úplně v pořádku. A prej: příště se, paninko, podívejte, jestli je to fakt olej. Ona v těhle vedrech taky takhle kondenzuje klimatizace… Dva tisíce komínem.
Světla to taky nemaj´ lehký..
Jedeme totál naložení, jak to tak se dvěma dětma po Vánocích u rodičů bývá. Jedeme večer, takže tma. A každou chvíli mě protijedoucí auto problikne. Jsem si jistá, že dálková světla zapnutá nemám a tak dodržuju rychlost a čekám na policejní kontrolu maskovanou křovím, zastávkou, zapadlou odbočkou. Nic.
„Takhle mě problikávali, když mi nesvítilo světlo,“ pravil muž. Vidím sice parádně, ale nedá mi to a v nejbližší dědině kontroluju světla. U středu svítí míň, ale obě stejně. Některá protijedoucí auta to tak mají také. Jedeme dál, protijedoucí blikají jako navedení. Nikde žádná havárie, kolona, nic.. O víkendu máme jet delší trasu, rosničky hlásí sněžení (haha, ale co kdyby!), raději se objednávám do servisu. Není nad to se se dvěma malejma dětma vtěsnávat se ve stylu „šlo by to ještě před víkendem?“ Nakonec dostávám celkem lidskou hodinu, jedeme. Kontrolují. Všechno v pohodě.
„Vy jste ta s tou olejovou vanou, že jo“ předává mi chlapík zpátky klíče… Moje moto-sebevědomí padá k nule..
„Nojono.“
„A cajti po cestě žádní?“
„Ne..“
„A nebyla jste moc naložená?“
„No, to jsem celkem byla.“
„Kufr vám může zvednout předek auta a oslepujete pak protijedoucí. A od toho je takový kolečko u volantu, sklopíte tím světla. Pojďte, já vám to ukážu…“ Chybělo jen: víte, čemu se říká volant, že jo?
Tohle bylo za pade :).
Ráda bych tu vytasila historku do třetice, ale nemám. Možná byste mi poradit, co na kluky ušít, aby měli radost.
Nějaký nápad? 🙂

St.p. 2019

Rok 2019 se chýlí ke konci. Konečně, chtělo by se dodat. Ať už objektivně, nebo zostřenou optikou, je bohatý na události, vedle kterých ty pěkné blednou. Příslovečné neštěstí, které nechodí po horách, letos obešlo velkou část mé rodiny i přátel.
Člověk pak takhle zjistí, že hospic je pozitivní místo, kde se povyšuje realita přidanou hodnotou smyslu v čiré podobě. Zjistí, že tabuizace smrti před malými dětmi je nesmysl, děti se umírajících ani nebojí, ani neštítí a dokonce některé vidí anděly. Nebo to aspoň říkají. Člověk zjistí, že relativita v čase je mocná a první porod byl vlastně úplně super. Že nějaká výpověď z bytu ho nechá ledově chladným. A když se to hroutí skoro na všech frontách, zjistí, že opravdu nemá cenu vyčerpávat se myšlenkami na “ co by, kdyby“ a hasí jen ten nejakutnější požár. Ono toho spoustu mezitím „vyhnisá“ samo.
Při tom všem je dobré vydolovat z paměti i pěkné zážitky a upřímně si přiznat, že jsou dokonce pestřejší, než kdyby smutku nebylo. Jó, tehdy bylo dobře a chce se věřit, že bude zas.
Další zjištění, které šlamastyky přináší, je, jak moc přátel máte. Zrovna jako se po narození prvního dítěte vynořila „mateřská mafie“ – kámošky zkušené matky, které vás zásobí oblečky na rok dopředu, zajistí krosničku- chůvičku- šátek…, a ještě mají radost, jak ekologicky se chovají, to je pohádka. Stejně se zhmotní záchytná síť přátel, která nešťastnou situaci podepře a zastabilizuje. Někdo cennou radou, někdo skutkem, svou přítomností. Slovy vděku ani penězi se to nedá vyjádřit. Rodina a přátelé. Bohatství našich životů. Kéž můžu být někdy na oplátku platná.
PS: A jak poznáte, že už jsou krize za vámi? Když vás opět rozčilují blbosti, jste protivní z únavy nebo jen tak a už zase řešíte klimatickou krizi, úpadek mravní ve společnosti a politice zejména, a přece jen něco pod ten strom, že jo…

interpunkční.org

Muž mě vzal na kulturu. Připadala jsem si jako před 13 lety, když jsme se seznámili. Ne pro závan romantiky čerstvě zamilovaných, ale pro údiv, co všechno je možné. Tehdy děvče z těžce exaktní fakulty bylo ve společnosti studentů fildy v Týnské literární kavárně úplně paf. Ostatně, exotika vzájemná.
Za těch pár let jsem si na specifikum čistě humanitně vzdělaných lidí zvykla, nicméně tohle performance bylo silné kafe. Resp. ne-performance. Z youtube představený projekt, kde se snoubí čtení poezie, improvizovaná hudba a improvizované čmárání plnicím perem na meotaru. Dokonce je to mezinárodní záležitost. V Praze s účastí ukrajinského velvyslance a jeho manželky. Na webu, který má špatně rozluštitelné jméno, rozdILovI.org, můžete shlédnout záznamy life produkcí a vyrobit si originální pohlednici. Ty jsou pěkné.
Ale co dělá celý program životným? Společensky nosným? Dobře výdělečným? Netuším. Jediná možná odpověď je osobnost básníka, dobrá duše, která dýchá a tvoří pro Ukrajinu už přes dvě desetiletí. Bard, zpívající napříč společenskými skupinami, s pestrou paletou témat. S přesahem do politicko – sociálních aktivit. Jeho tvorba je opravdová, oslovující, živá a jeho texty se můžete potěšit zde. Serhij Žadan.
A k tomu si vyrobte e-pohled. A pošlete si ho mailem, nebo na fb. Bez uhlíkové stopy.
PS: Skautský institut na Staroměstském náměstí – deset bodů z deseti!

Vyšisovaný srpen

Vypadá to, že tentokrát nic souvislého nenapíšu. Líná hlava a na duši mělko. Poslední prázdninový víkend se spolužáky z vejšky, letos jedenáctý. V novohradských jižních Čechách to skoro vypadá, jako by nám kůrovec lesy nesežral a vody bylo víc než dost. Pohodový program dává zapomenout na životní nejistoty, které ne a ne přijmout jako běžnou součást života. Dvourychlostní silnice komunikačních schopností: pracující versus matky na rodičáku. Některé z nás zvládají oboje a stojí mezi oběma proudy rozkročené. Lámu si hlavu, jestli se zaměstnaných klimatická změna a ekologie nedotýkají, nebo jestli se o tom jenom raději nebaví. Taky politika je tabu.
Náhodně se mi vynořují zážitky posledních dnů.
V jednom z několika deštivých dnů jdeme na procházku do lesa. Dávno zapomenutý pocit. Jdeme v mraku, vlhko a úplně jiné lesní ticho, než za parna. Tišší a jemnější. Všechno voní hlínou a barvy jsou i přes mlhu temné, syté. Půda pod nohama je měkká, jehličí jako hebký polštář, listy na stromech se lesknou. Kameny studí a kloužou. Sojky nezklamou a vřeští jako paviáni. Hlídačky nejen Krakonošova.
Plavba na parníku po Vltavě tam a zpátky, směrem z Troji máme parník pro sebe. Účko, které řeka obtáčí kolem Holešovic mě orientačně mate, plujeme směrem z Prahy úplně opačně, než když řídím auto. A přitom obé vede finálně na sever.
Čápy s modrýma očima v záchranné stanici Falco. Zaklánějí hlavu a neuvěřitelnou rychlostí klapou zobákem. Netopýr je stejně hebký jako krtek. Svítivé oranžové oči výra velkého. Jezevec má obří tlapky a luňák ocasní pera místo do vějíře do tvaru V, jako vlaštovka. Lišák šedivec, plachý a zvědavý zároveň, nehne se zpoza kotce, ale pečlivě nás sleduje na každém kroku. Všichni mají rádi piškoty, jen srnky jsou naučené na ovesné vločky. Království v Dolním Týnci u Třebušína.
Bonus ze zoologické – když se narodí žirafa, měří 170cm. Mých 160cm se směje:)
Les splněných tužeb je pod Vlhoští, ale tentokrát jsem ho nepoužila, resp. nechala jsem si stejné přání jako minule. Jak by to vypadalo, kdyby to šlo tak snadno.

Domove, sladký domove

Tři týdny utekly jako voda. Několik návštěv, několik výletů. A nově objevený společník, nejspolehlivější ze všech – mandelinka bramborová. Provázela mě každým dnem, někdy dvakrát. Byla na místě, kdykoliv jsem na ni pomyslela, vždycky na mě měla čas, nikdy nezklamala. Malý brouk v pruhovaném mundúru a jeho čtyři oranžová larvální stádia.
Každý rok je vyčleněno alespoň deset řádků záhonu na brambory, spíš víc. Letos šestnáct. Je z toho zásobička na zimu, většinou vydrží až do raných brambor dalšího roku. Loňský rok nikoliv. Mandelinka úřadovala zdatně i přes několik druhů postřiků, takže finálně se ukázalo sbírání ručně jako nejlepší řešení. Letos jsme se postřiky nezdržovali. Listy s žlutými vajíčky, mini larvičky, měkounké larvy, které sedí na listu jako přilepené, a pevní brouci, kteří padají, jen se do listu drkne. Perfektně zmapovaný cyklus. A řeknu vám, je to posedlost!! Dokonalé soustředění při prohlížení stonků vyčistí hlavu, meditace hadr. Zadostiučinění s každou sebranou potvorou se sveze kanálem latentní agrese nahromaděné během dne. Potěšení z plnícího se kelímku, úspěšného lovu. Soupeření s dalším predátorem při dobývání potravy dodá obživě grády. Prostě nečekaná realizace! Ale taky úleva, že nejsem zemědělec…
Co se ještě vešlo mezi venčení psa a sběr mandelinek? Třeba hledání „ztracených míst“ v okolí rodiště, prima počin Lužického horského spolku, o kterém jsem nikdy dřív neslyšela. Našli ruiny v krajině, našli k nim pamětníky a u každé haldy si můžete stáhnout QR kód s natočeným filmkem, umístěným na youtubku. Tu bývala restaurace, tady poustevna, támhle rybníček, atd. adt. Moc pěkná záležitost.
Což mi připomíná, že když se někam jede vlakem, je dobré si zkontrolovat, jestli se vás netýká výluka. Obzvlášť, když chcete jet sice předposledním spojem, ale zato v osm večer a s malým děckem. Může se vám stát, že budete na zastávce vlaku koumat, proč ten vlak nejede a nejede a proč vám přímo před nosem, teda skoro – na druhé straně rybníka, profrčel v ten samý čas autobus. Podvečerní procházka, která nasedla na předchozí procházku desetikilometrovou naštěstí skončila v duchu mezilidské pomoci, i když se pan řidič výlukového autobusu, kterého jsme si stopli při jeho nekonečném pendlování, tvářil jako mlejnek na lidské maso.
Dítě výlety oceňovalo obzvlášť. Dost často spontánně zulo botky a vyrazilo. A: Maminko, taky! Trávníky umíme, písek taky, ale že je měkké i jehličí, to bylo celkem překvápko. Jako nejhorší jsem vyhodnotila šišky a větvičky, všechno ostatní se celkem dá. I kamení. Jedinou nevýhodkou jsou neumytelné nohy. To je v naší společnosti těžký prohřešek, u žen obzvláště. Ale možná se trendy změní, protože v Praze se už dělá pro děti interaktivní dílnička, kde mohou mláďata čichat k listí, hladit si kůru kmenů stromu a dokonce okusit i chlad kamenů. To vše pro děti od 5 do 12 let, za pouhých 120korun vstupného, případný doprovod + 60Kč. Možná na dalším workshopu dojde i na chůzi na boso.