Říká se tomu adaptace

Původně jsem měla připravené veselosti z „čtyřčecího“ života. Původně, když jsme se rozhodovali o přírůstcích, myslela jsem si, že je to celkem nevinné rozhodování. Holt, budeme se muset víc ohánět, nebude to taková pohoda stran organizace chodu rodiny a taky u nás nebude v příštích dvaceti letech uklizeno. Ale ouha.

Uplynou dva dny a máme tu totální změnu paradigmatu nahlížení světa. A v hlavě se mi rodí cosi, co tam dosud nikdy nemuselo být.

Místo toho, abych svoje děti učila zvídavosti a lásce k životu cestou pokory a dialogu, tomu, že jim planeta neleží u nohou a že ležet u nohou mají především ony přírodě a ušlechtilým myšlenkám naší kultury, přepínám. Podstatná je síla, moc a know how, jak se bránit.

Vzpomínám na brannou výchovu ve školce, kdy nám (ještě tehdy) soudružky ukazovaly plynové masky. V rozporu se změkčilými články sdílenými na netu „jak mluvit s dětmi o válce“, nám je normálně nasadily na hlavy.  Újma se nekonala, přišlo mi to spíš zajímavé a zábavné, dokonce tak, že jsem o tom vyprávěla doma. Odpověď rodičů si ani nepamatuju, čili jaképak rukavičky. Mnoho dětí teď válku žije, některé dokonce už ne. Abych byla upřímná, ne/žilo ji i před 24. únorem, jenže „daleko“ a z pro mě mlhavých důvodů.

Teď je blízko nás konkrétní problém a moje dítě se pragmaticky ptá: a máme doma nějaké zbraně? Kromě těžké pánvičky nemáme. Ale už jen to, že ochota přispět na moloch zbrojního průmyslu a poslat peníze na nákup vojenské techniky pro Ukrajince mi přijde normální, je příznak choroby doby.

Připadám si podvedená celým svým dětstvím, kdy do nás ve školních institucích hučeli humanitní ideály a že válka se už nikdy nesmí opakovat. Tedy až po té školce, čili po ´89 roce. A já věřila, že jsme skutečně na takové úrovni, že alespoň v Evropě ztrácet čas a životy kvůli rozmaru mužského ega zajatého v bludu spasitele imperiální mocnosti nebudeme. Že se opravdu zaměříme na skutečné problémy. A i když nám to jde pomalu, přece jen si začínáme uvědomovat, že náš život na téhle planetě není bezuzdná jízda od seriál u k seriálu, od víkendového letu za nákupy do New Yorku k letu za cachtáním se v Thajsku.

Teď mi hlavou běží strategické úvahy, kde narychlo sehnat dřevo, jestli elektrická plotýnka odpočívající na půdě funguje, jestli si pro jistotu smluvit pravidelný čas a místo pro setkání, až padnou ty internety, a když bude nejhůř, kde sehnat aspoň kravské mléko na naředění. Splašky z plen poplujou Labem do Německa. A taky že bydlet blízko úložiště jaderného odpadu je v době bombardování docela chybka. Teda pokud se nechají na pokoji červená tlačítka.

Přijde vám, že šílím? Ne já, ale jeden nadčlověk ob dvě hranice od nás. A roztáčí opět spirálu instinktivního chování nás všech, spirálu, kdy zlo plodí zlo a kdy i případné vítězství nese pachuť přežitých zvěrstev, která se nezapomínají a předávají v našem genetickém fondu dalším a dalším generacím. To nevadí, že teď spíme ukolébaní snem o NATO. Jestliže se to, co se teď děje na Ukrajině, může dít v jednadvacátém století, může se dít totéž klidně u nás. To nevadí, že třeba za deset let a třeba s nějakým novým X-inem. Protože nemoc mocných je nevyléčitelná.   

Včera jsem byla na sporé, ale přece jen demonstraci tady v Litoměřicích. Dvojkočár s dvěma dalšími dětmi pobíhajícími okolo se jaksi úplně neztratil v davu, takže mi jedna maminka (zcela zcestně) řekla, že jsem hrdinka. Úplně automaticky jsem zahlásila, no jasně že jsem, protože při komentářích ohledně počtu dětí vidím ještě pořád rudě. Ovšem vzápětí jsem se zastyděla. Protože bych si moc přála, aby byl svět tam, kdy tohle bylo jediné hrdinství, kterého jsem (ani nebyla) nucena se v životě účastnit.

PS: manuál pro ty, kdo ještě nevědí, jak začít:

posílejte peníze na projekty, které vám přijdou smysluplné a které pořádají ověřené instituce;

demonstrujte (protože můžeme, protože se většinou člověk dozví o probíhajících aktivitách a protože vlajka na fb foto je jenom sedativum pro svědomí);

propojujte kontakty potřebných a pomoc nabízejících;

otužujte se (i kdyby to k ničemu bezplynovému nebylo, je to velmi zdravá záležitost a má překvapivé pozitivní vedlejší účinky)

přemýšlejte nad zdroji, ze kterých čerpáte informace;  

pokud máte přátele v Rusku, kontaktujte je a ptejte se na jejich informace a sdílejte s nimi informace naše;

PS 2 a lá můj muž:

po churchillovsku: keep calm and carry on

a tu vlaječku si na profilovku píchnětě, prý je to důležité

Táhni a srůstej

Dva měsíce utekly jako voda v řece Nespeem a miminka překlenula velikostní fáze myšičky a koťátka. Teď už mi připomínají normální děti. Umělé mléko je pro mě novinka, úplný zázrak. Občas si říkám, jestli do toho výrobce nepřimíchává masokostní moučku. A jestli ty první dvě nehladověly.

V hmotnostních parametrech s dětmi soupeřím zdatně já. Již jsem se ladně vrátila do původní velikosti pátého měsíce.

Šestinedělí jsem tentokrát snesla nejlépe ze všech, kromě zaostalých mentálních funkcí nebyl na emoční ani jiný rozklad čas. Tímto jmenovitě děkuji tchýni za bezbřehou obětavost a nasazení. Leč, po pár týdnech, neposlušni geniální poučky mé kamarádky „každá pomocná síla je ušetřená moje síla“ , jsme tchýni uvolnili. Zavelela jsem totiž, že si musíme zvyknout. Muž nebyl rád.

Po inkriminovaných šesti týdnech jsem opět zavelela, tentokrát k přesunu za mým tátou. Až tam mi došlo, v jakém stavu zombie mátoh jsme. A jak blahodárně působí, když se nedíváte den za dnem jen na někoho, kdo vypadá, že za pár hodin padne za vlast, resp. za home office. Táta, ve srovnání s námi, vykazoval jasné známky čerstvosti, a to i přes to, že spí podobný počet hodin, jako já. Za celý týden jsem uvařila jedno jídlo a nádobí umyla dvakrát, na nákupu jsem byla jen pro své potěšení a dokonce jsme si střihli i jeden druh cukroví! Mateřský wellness, který pocítily i děti. Procházky, koulovačky, hraní si. Mladší syn z toho byl celkem zmatený.

V NBc jsem měla premiéru pohybu po městě s celou smečkou. Červený hadr hadr! Pozornost přitahujeme i z protilehlých chodníků. Neskutečná potřeba všech komentovat, nebo alespoň zírat. Pro introverta, který si celý život libuje v tom, že ho nikdo nevidí, těžká rána. A ano, opravdu mě nezajímá, kdo by se všechno zbláznil, kdyby měl tolik dětí, jako já.  

Obzvlášť, když není jisté, jak to celé dopadne!

Váhy místo Štírků

Listopadový příspěvek je nechutně tělesný. Stejně, jako je nechutně tělesná záležitost porod císařským řezem. Připravte se! Možná budou padat slova jako klystýr, drén, výpotek, nebo dokonce hemoroidy!

Vyzkoušela jsem si to. Z hlediska profese nedocenitelné! Z hlediska matky mě to celkem sebralo. Štvalo mě, že si děti nemohly vybrat, kdy na svět půjdou. V břiše jim bylo dobře. A když už, že to aspoň nemůže být v době oficiální zralosti.  Datum operace (odmítám tomu říkat porod) bylo stanovené podle volné kapacity anesteziologů, čili v 37. týdnu. V ideálním 38. se to „nevešlo“, v 39. je na dvojčata pozdě. Nepomohla ani přímluva primářky gynekologie na mém domovském pracovišti. Holt, doba je zlá.

(Nejen) předoperační noc jsem mrňata přemlouvala, ať se otočí do správné polohy. Kluk ze své pozice koncem pánevním neuhnul ani o píď, do té doby spořádaná holčička hlavou dolů se zase začala nasouvat do příčky. Prostě marný.

V andělu a slušivé čepici, naštěstí maskovaná rouškou, na operační sál. Jako slušně vychovaný anesteziolog jsem řádně vyhrbila záda, co jen to přes moji kulatost šlo. Při píchání zad jsem ani necekla. Ostatně nebyl důvod, fakt to nebolí! Pak mělo v několikaminutovém sledu přijít znecitlivění od nohou nahoru, nějaké to intermezzo s nízkým tlakem a malou dávkou efedrinu, nezávazný small talk s osazenstvem sálu o senzačních chlebíčcích, které jsem poslala jako předvoj, a nakonec slavnostní vybavení jednoho miminka po druhém, společné fotografování, a to i v té příšerné čepici, tvářící se šťastně.

Houby s octem. Ne že bych to už někdy s někým ze svých „klientů“ nezažila. Po dvaceti minutách čekání sotva lehké teplo a mravenčení v nohou. Co je příčinou téhle rezistence na spinální anestezii mi není jasné, každopádně další krok jasný je – celková anestezie. Takže takhle pěkně usnete, probudíte se a když se trochu oklepete, donesou vám dítě, že je vaše. Skvělý pocit. Muž mi na to řekl: vidíš, a my chlapy to takhle máme pořád.   

Ovšem ani to oklepávání není nezajímavé. Vychytala jsem si další anesteziologickou libůstku – klient se vzbudí do neztišitelného pláče. K vědomí jsem přišla v momentu, kdy sestra říká mému muži: pojďte za ní a nelekejte se, strašně brečí. Bulím, jak želva a nevím proč. Žádný objektivní důvod k tomu neshledávám, jen to nejde zastavit. Což se jim také snažím sdělit. A jsem na sebe nebetyčně pyšná, že se dokonce zvládnu zeptat na děti! Zdravotníci, uspokojeni touto reakcí, dávají sanitáři pokyn ke startu a já, úpící jako někdo, koho právě vezou na nedobrovolnou euthanasii, v doprovodu manžela a sestřičky, si to šněrujeme přes celou nemocnici na mezioborovou JIP. Musela to být podívaná!

Na JIPu mi asi konečně spíná, proč brečím. Až se mi tohle stane v práci na sále, nebudu spekulovat, jaké tajemné komnaty podle Freuda jsme pacientovi anestezií otevřeli, ale rovnou mu lupnu analgetika. Taková bolest!!! Pláč je zřejmě reakcí na ni, jen dráhy bolesti nedoběhnou až do vědomí a snaží se prodrat k útěše aspoň přes vegetativní nervstvo. Naštěstí byl jipový lékař milosrdný a posadil mě na opiátovou vlnu. Nebo spíš vlnku. Stačilo to na bezbolestné nehybné ležení a rozeslání euforických zpráv. V noci jsem nespala, byla jsem excitovaná a taky hladová. Mimina, skřítečci maličkatí, přiložena, ale z čeho tvořit mléko, težko říct.  A jak ráno vstát? To už byl pláč naprosto vědomý. Příšerná bolest, přes kterou mi sestřička pomohla vstát (proč, když k tomu mělo dojít až odpoledne na standardním odd.?), se ani trochu nepodobala přednáškám na porodnicko-anesteziologických kongresech. Brečela jsem bolestí a taky zoufalstvím, že se nepostarám o sebe, natož o děti. Proč mi sakra nezesílí analgetika? Pročež přišla sestřička, sundala dávkovač s opiáty a zavěsila infuzi s Paralenem.

Po nekonečném čekání na vizitu (sobota!!), mě konečně posunuli na standardní oddělení. Za mateřský přístup sestřičky bych líbala ruce, za Novalgin, který mi přidala k Paralenu, platila zlatem. A za nutridrinky, které jsem dostala k tomu, bych prodala vlastní babičku.

No a pak už to šlo pomalu, ale přece. Přišel muž, přinesli děti. První den je naštěstí i odnesli, nebyla bych jim nic platná. A od neděle na ostro, včetně noci. Novalgin a hlad, hlad a hlad. Všechno ostatní se po tomhle začátku zdá v pohodě.  Žloutenka jednoho z mimin, serózní kolekce, která se udělá v ráně, následná drenáž, taky dokrmování umělým mlékem. Bolest zad. To je ovšem předstupeň pekla. Kromě pozůstatku obří diastázy z těhotenství, po takovém zákroku vypadne celé břicho z břišního korzetu a začnou se ozývat záda. Jak mě za celé těhotenství nebolela, tak teď teda fest. Zlatá rada o břišním pásu je sice zlatá, ale taky trochu dvojsečná, obzlášť, když někdo sem tam trpí na tu příšernou diagnózu, začínající na počáteční písmeno há. To pak s pásem zase rychle skončíte a bolíte raději záda. A ještě jste k tomu ráda, že nejste trvale inkontinentní. Ano, vždy se dá pomyslet na něco horšího!

Suma sumárum, ptala se kamarádka, co že je teda na císaři pozitivního, když ho tolik ženských chce, místo normálního porodu. Lámala jsem si hlavu a přišla na jedinou věc. V případě, že máte dvojčata, než se vzpamatujete do použitelného stavu, pediatrické sestřičky vám je senzačně sesynchronizují v krmení a spaní…

PS: Na to háčko doporučuju Žindavovou mast. Fakt pecka!

Klid před změnou klimatu

Děloha mi zařídila dvoutýdenní volno v nemocnici. Asi se sama sobě zdála těsná, přičemž se na prvním monitoru ani nesnažila něco doktorům zastírat a bylo. A bylo to to tak dobře, protože jsem si doléčila svou třetí smrtelnou rýmu tohoto těhotenství, dospala posledních x let a přečetla tolik knih, kolik od začátku kalendářního roku.

Poměrně brzo jsem si zvykla na nemocniční stravu, která vyniká tím, že ji člověk nepřipravuje sám. A to i přes to, že jde o hory bílého pečiva, absenci zeleniny a pořád stejný čaj. Každopádně velký dík za pamlsky, které mi sem tam někdo z návštěv donesl, nebo nechal doručit. Uváděly mě skoro do extáze, jmenovitě za všechny sulc a lá Homolovi!!!  

Kromě mňamek za mnou do nemocnice proudilo mnohé – další literatura, pozdravné a srdečné pozdravy mobilní cestou a jako bonus dokonce jedny tygrované elasťáky, které od prvního odění miluju a zatím jsem je dala prát jenom jednou, protože je v nich tak neskutečně pohodlně, že to prostě jinak nejde.

Z četby bych ráda vypíchla jeden hrdinský počin. Knihu, kterou mě manžel loňské Vánoce rozčílil do běla. Darujte matce dvou malých dětí osmisetstránkový špalek! Nepomůže ani to, že ji napsala nobelistka. Obzvlášť, když je téma jako šité na míru nikoliv vám, ale právě manželovi. Vzhledem k tomu, že se doma nenacházelo nic po ruce (ano, většina knihovny je stále v krabicích), popadla jsem při spěšném balení i tuto beletristickou kládu. Manželovi se musím omluvit. Jediný zádrhel knihy je, že se blbě drží a na pupek se položit nedá. Je to skvělým a civilním, přitom velmi nápaditým jazykem Olgy Tokarczuk vyprávěný příběh heretické sekty druhé poloviny 18. století z oblasti především současné západní Ukrajiny. Román je dech beroucí a přes do očí bijící mravenčí propracovanost se čte takřka sám. Knihy Jakubovy všem doporučuji. Aspoň do nemocnice určitě.

Aby to bylo i trochu nostalgické, v nemocnici jsem oslavila svoje narozeniny. Největší party ever! Tiramisu se záplavou planoucích svic kupodivu nespustilo protipožární alarm, dcera s mužem mi schovaní za pelestí nemocniční postele zahráli loutkovou Červenou karkulku v covidním provedení (babičko, proč máš tu roušku?), květin jsem dostala víc, než leckterá rodička a taky přijel můj táta, takže oslava na jedničku! Škoda jen, že jsme při tom všem juchání zapomněli udělat aspoň nějakou fotku.

PS: Když už jsem zmínila tu postel – polohovací postel je bomba! Jestli doma někdo pečujete o někoho, komu by polohovací postel byť jenom trochu vylepšila kvalitu života, jděte do toho. Půjčoven je spousta, dovezou, odvezou, googlujte, najdete, nestojí to tolik peněz. Když jste špatně pohybliví, fakt je ta úleva znát! A to já si mám houby na co ztěžovat!  

Pět minut po dvanácté

Neznámé číslo:  „Jste objednaná na očkování dnes na sedmou hodinu, mohla byste prosím přijít dřív?“ Rozžhavená dopolední snahou školky vrátit mi první den dceru už za hodinu a půl od příchodu, jsem celkem asertivně vysvětlila, že nemohla. Muž se vrací z práce v půl sedmé.

Byť jsem proti jakémukoliv očkování v těhotenství, dohnalo mě opětné podceňování situace napříč společností, i naší vládní garniturou. Obrazem toho je stoupající R, absence testování ve školkách a jako bonus několik nepěkných kazuistik s ošklivým průběhem v mém blízkém okolí. A taky čím dál častější vzpomínky, jak rychle modrají maminy v třetím trimestru při intubaci. Podpořena kolegyní gynekoložkou a gynekologickou odbornou společností, dále kolegyní, která vládne ověřováním informací Evidence based medicine, jsem se nakonec zaregistrovala, obdržela PIN2 a objednala se. Překvapivá možnost očkování ve večerních hodinách jako bonus, juch!

Přece jen jsem se posnažila alespoň o akademickou čtvrthodinku svůj příchod stáhnout. Chápu, nikdo to moc neocenil. Po všem úsilí o ověření bezpečnosti očkování, mě dojmul informovaný souhlas, kde jsem musela podepsat, že mi očkování, jako těhotné, doporučeno není. Vysvětlení se mi dostalo takové, že Pfizer si to ve svém spc dosud taky neopravil. Bezva.

Ďobanec do ramene. Zasednu k povinné půlhodince observace, vytáhnu štos papírů ze školky k vyplnění – myslím, že mi to vyjde tak akorát, když tu zaslechnu:  „Tak už to vylej!“  Je něco lehce před sedmou. „Co když ještě někdo přijde?“ „Už tu nikoho nemám. Nepřijde.“ 

„Dobrý den! Jdu na druhou dávku!“

Následuje geniální herecká etuda – kde se tu berete? Aha, minule vám řekli, ať přijdete ve stejný čas. Jenže nám už dneska došla vakcína! No, novou načínat nebudeme, dalších pět lidí z ulice nám asi k očkování neseženete, co? Přijďte zítra a dřív!“ Vytřeno. Vina je definitivně hozena na chlapa.

Ponořím se opět do papírů, načež za chvíli: „Jak se cítíte?“ Dobře. „Pozorujete na sobě něco?“ Nic. „Tak až si to vyplníte, můžete jít..“  Je 19.17. Jasný pokyn, ať si to papírování strčím za klobouk a mažu domů. Vytřeno podruhé.  

Dodatek: Jsem na preventivním UZ srdce. Při loučení se doktora zeptám, kolik viděl postcovidových myokarditid. Odpovídá, že za hospitalizace pro covid hodně, u vyšetřovaných pro přetrvávající dušnost po covidu žádnou, jo a vlastně ještě jednu fakt hnusnou po očkování…  Dám vědět.

Twins, bez legrace

„Vidíš to, co já?“ Kolegyně rejdí ultrazvukem jako divá a znovu a znovu se na obrazovce objevují dva váčky. Dvě potenciální mimina. Poznal by to i negramot. A ve mně by se krve nedořezal. „Ale já za to nemůžu!“ dodává na svou obranu. Hm, to je mi jasný. Kamarádka ještě dodá nacvičenou útěšnou frázi, že velká část vícečetných těhotenství se v prvním trimestru spontánně vstřebá a je vymalováno. Březen 2021.

Kdyby vás zajímalo, jak si dokáže lékařka před čtyřicítkou umotat dvojčata, aniž by o to stála, je to na debatu po několika panácích. Zatím se vzmůžu na verzi  – překvapivá technika milování a přílišné spoléhání na naši společnou neplodnost. Aneb, po menstruaci se určitě objednám na tělísko…  Nicméně, kdo si nemožnost početí zažil až na dřeň, dojde k zjištění, že se opravdu jedná o formu zázraku a potrat zvažuje velmi okrajově. Asi tak ve stylu – bylo by to pohodlný, to jo.  A pak začne řešit, co všechno musí v životě překopat. (Všechno). Precedent zvládnutí dvojčat v naší rodině by tu byl – můj táta je majitelem bratrů dvojčat a nikdy si na to nestěžoval. Tchýně mě podpořila slovy více než pro ukrajinské trpitelství typickými – „máma nás vychovala sedm“. Takže není důvod k pláči. (To už neříkala, ale automaticky to člověku naskočí, kdykoliv se člověk v rodině mého muže vytasí s nějakou zatěžující situací. Okamžitě je přebit historkou na podobné brdo minimálně o 3 kalibry silnější).

Takže jsme začali překopávat. Stěhování. Auto. Dokonce kočárek (já vím, nosí to smůlu. Ale žijte chvíli s Ukrajincem a na pověrčivost začnete být alergičtí). Vzhledem k tomu, že břicho roste diametrálně rychleji, než u jednočetného těhotenství, poměrně brzo jsme začali osekávat plánované aktivity – stanování, koupaliště, voda atd. Zrušení vody pomohla teda i rýma, která překonala moji smrtelnou rýmičku z února 2019. V noci jsem chodila kolem domu, abych se mohla nadechnout, nosní kapky vesměs nefungující, vyschlé hrdlo i jazyk. Těhotenská idylka.  

Jestli vám připadá, že se na mimina moc netěším, tak se vám to opravdu jen zdá. Všechno je způsobeno únavou. Když jsem si střihla jeden ze svých únikových víkendů, došlo mi, že se vlastně hrozně těším a že bych se klidně starala o Klabzubovu jedenáctku. To bylo zhruba třetí den výletu, tedy těsně před návratem domů. Jak v tomhle stavu setrvat a nebýt při tom á čtyři dny (protože mánie vydrží asi tak den) na tři dny distanční matkou, nevím.

A to ani nezmiňuju všechny možné obavy, které člověka napadají tak průběžně. Pročež, raději moc nemyslet a hlavně prosím, aby byla mimina zdravá.

U nich, v Kameničkách

Štěstí, že je krása taková předatelná, prostupná.

Intro

V květnu jsem si udělala bezdětné pré – víkend v malé vesničce Hamry u Hlinska. Návrat k sobě – paráda. Po dospání deficitu a po vypnutí modu „aspoň jedním okem pozorná“, jsem si výletila s úsměvem od ucha k uchu po okolních stráních a lesích, vesničkách. Obzvlášť jedna se mi líbila moc. V objetí lesů, mokřadů a luk.  Malebná, upravená, s nádhernou kovanou křížovou cestou kolem kostela, kamenné mostky přes řeku s jezy, rybník, hodně zeleně…  Pastva pro oči.

Střih.

Červenec. Jsme přestěhovaní do Litoměřic a v galerii zrovna frčí čeští impresionisté. Až mi někdo budete chtít dát dar, prosila bych Cestu v dešti (klidně na plakátu) od Slavíčka. Ten tam měl obrazů mnoho, například pořád nějaké Kameničky. A maloval je nejen on.  Nádherná krajina, jednoduchá, skoro až náhorně plošinová, trochu syrová, jímavá. Kde to jen může být? Podle paní kustodky někde na Vysočině.

Střih.

Milované Litomyšlsko, Budislav, u osvědčených Čapků. Nutně se potřebuju podívat do Kameniček, vyčleňuju na to jeden celý den ze tří. Kamarádům překopávám program, abychom se mohli setkat ve zbývajících dvou dnech. Jsou zlatí a mají se mnou trpělivost.  Táta studuje cestu, já otvírám Google, abych se podívala, co je to vlastně za vesnici. Oblast Hlinecka, povědomá křížová cesta, Rais, Slavíček… Bác! No jasně. Vesnice u Hamrů, kde jsem se rozplývala před dvěma měsíci, evidentně zcela bezduchá. Tak takhle to mám já… Kéž to není jen odraz digitální demence, ale známka totálního meditativního flow: )))

BB Exodus

Stěhování probíhá klasicky. Každý už nějaký ten rodinný porcelán rozbil, že?

Veliký dík patří Marii, díky jejímuž obřímu nasazení – hlídání dětí (s prvky dobrodružství) – jsme zabalili půlku bytu. Trochu mimo dosud zavedená pravidla bylo odstřihnutí elektřiny v den těsně před kulovým bleskem, ale v kombinaci s pořádáním rodinné oslavy 5 dní předem nás to nemohlo rozhodit. Co nás ovšem rozhodilo, bylo nestartující auto v den přejezdu. Za záchranu celé akce tedy další veliký dík tchánovi.

Praha, znovu obživlá, se s námi rozloučila dojemně.

S nabíhajícím létem a polevujícími epidemiologickými daty jsem se začala víc odvažovat s dětmi do MHD. Mile nás překvapil Malešický park s vodními prvky, kde se děti mohou ráchat ve spleti korýtek s mlejnky, turbínami, pumpami a fontánkami. Otestovala jsem ho na synovi a pak tam vytáhla rodinu celou. Na čemž by nebylo dojemného nic, snad kromě nezvykle vtíravých dětí. Jednoho chlapečka matka s naprostou důvěrou vypustila za námi a jala se spát na lavičce. Druhá sice rodičovsky postávala poblíž, ale nadšení holčičky pro naši dceru to netlumilo ani v nejmenším. Ta, napřed celkem ovladatelná, se pod vlivem dívčiny ve spoďárách, svlíkla taky a jako bonus si, samozřejmě přes zákaz, namočila vlasy. Bouřkové mraky na obzoru a zvedající se větřík.  Pak začalo drobně kapat, hustěji kapat, regulérní déšť a nakonec liják, na který nestačil strom, pod kterým jsme se schovali. Syna jsme uhnízdili v kočárku pod pláštěnku včas, ale dcera to odnesla jen jednou vrstvou suchého oblečení (víc ho nezbylo) a piknikovou dekou jako pončo. My dva s mužem jsme byli stateční. Ostatně, kdo by si stěžoval, když zrovna před pár dny mnoha nešťastníkům z Moravy tornádo zrušilo jejich doma. Abych byla úplně upřímná, já byla statečná snadněji, protože jsem v batohu měla ještě jednu suchou vrstvu, která mě na zastávce busu zachránila od nachlazení. Ale až na té další. Napřed jsme dokodrcali na zastávku s nepochopitelným názvem, mezi nikde a nikde, křoví za zády, jen sloup s vývěskou jízdního řádu a vilka přes ulici. Stojíme v lijáku a bus nejede. Dcera začíná pociťovat následky svého neuváženého ráchání a ještě k tomu ztratila housku, katastrofa. Muž mlčí a já se vidím v duchu v horké vaně. A v tom se k nám řítí paní s dvěma deštníky nad hlavou a pláštěnkou přes ruku. V duchu ohrnu nos, jakého mazánka si jde asi z autobusu vyzvednout, když ani nemůže v dešti přejít silnici. A ono ne! Nesla výbavu pro nás! Že prý to pak máme nechat u koše. Nevěřícně zíráme, ze slušnosti se bráníme, ale nakonec si jeden deštník rádi půjčujeme. No fakt! Je to rozdíl! Stát mokrý v dešti, nebo stát mokrý v dešti pod deštníkem. I na těch pár posledních minut to bylo fajn. Takže moc děkujeme paní z Univerzitní zastávky!

Praho, znovu obživlá, loučím se s tebou i já. Přeju, aby se podařila co nejméně covidově zvlněná budoucnost a taky slibuju, že příště se do tebe pohrnu jedině tehdy, bude-li reálné dát ti šanci, abys mohla ukázat, co v tobě je. A že určitě je!

BB Escape

Pokud do svého mentálního prostoru zapustíte dálnice jako danost, začnete nahlížet krásy ČM z jiného úhlu. Je to vlastně dost zelená končina. Podaří-li se dopěstovat mladé stromky do košatých korun, bude tady i kýžený stín.

Když se sídlištěm spustíte jižně na Dolní Počernice, narazíte na volnočasovou zelenou plochu protkanou řetízkem rybníků. Od Kyjského rybníku až po bývalé koupaliště Eliška v Horních Počernicích. V návaznosti na ně pak golfové hřiště (cituji manžela: „průchozí pro cyklisty a jiné socky“), a konečně Xaverovský háj přelévající se v Klánovický les. Sem tam nějaká výstřednost typu nejmenší rozhledna v Praze, suché poldry s kravami podél Rokytky apod. Háček ovšem je (a jak by opět pravil manžel – ten dokážu najít všude), v těchto místech jsou zkrátka všichni. Vesele si tu kroužíme na cyklostezkách podél dálnic, podbíháme Pražský okruh sem a tam, pěkně za ševelení kamionů mísícím se s ptačím zpěvem. Noise ladně střihnutý Musorgským.

Na východ se rozkládají Horní Počernice, sevřené mezi  D10 a D11.

Na sever pak za obchodní zónou  železnice na Čelákovice. Tam někde stával prapůvodní, od sazí černý most. Za ní pole řepky, Novopacká spojka a moc pěkná obec Satalice. Směrem do centra pak Hloubětín, také obohacený zelení, tentokrát v podobě hloubětínské Bažantnice. V téhle části už se dá navázat tramvajovým spojením, kteroužto pražskou atrakci na ČM velmi želím, protože děti mají tramvajky moc rády.

Místo „pražských nej“ tentokrát výlet.

Radonice – Jenštejn – Vinoř – Satalice – Černý Most. Hranice Prahy a okresu Praha-východ je mezi Vinoří a Jenštejnem.

 Květen se tentokrát snaží připomenout mi dětství , takže pod zataženou oblohou, ale v příjemné teplotě na lehkou mikinu jsem se nechala dopravit ze školky přímo do Radonic, kde jedna z dceřiných spolužaček bydlí. Mimochodem, zkoumal někdy někdo uhlíkovou stopu z dopravy dětí do lesních versus normálních školek? Do téhle lesní vozí všichni… Tentokrát se mi to hodilo, takže Radonice. Z těch jsem neviděla nic, jen něco jako „park kultury a oddechu“, který jsem prosvištěla, protože  jsem se těšila do Jenštejna.

Minule jsem si s sebou neobezřetně vzala děti, takže jsem skončila na dětském hřišti u zříceniny hradu. Kulatá věž vám spolehlivě prozradí, že se blížíte k této obci. Nechává mě ale nezaujatou, mířím si to rovnou k vile současného domovu důchodců, kde kdysi úřadoval léčitel Mikolášek. Z domu není skoro nic vidět, kvůli covidu vstup do areálu zakázán. Pro minimální představu, že „tady to je“ , dobré. Film jsem neviděla, jen četla jeho paměti. Životní příběh Jana Mikoláška se to jmenuje. Kdyby se v naší rodině nepovídalo o jím léčené praprababičce, nevěřila bych ani zlomek. Deset let ji držel bylinkama při životě s karcinomem tlustého střeva. Osobně si teda myslím, že to musel být spíš nějaký zánět, ale rozdíl kvality života s a bez bylinek prý ohromný. Proto několikrát do roka startoval její syn, strýc mého otce, svého ogara už kolem druhé hodiny ranní, aby stihl jakž takž slušné místo ve frontě táhnoucí se silnicí k vile p. Mikoláška. Vybaven skleničkou s močí a vraceje se se sáčky bylinek.

Z Jenštejna do Vinoře řepkou neřepkou, (ten smrad nevypraných ponožek se ještě nepodařilo nějak geneticky upravit?), s pauzou v hájku Břízek, kde od pohledu lesní školka pro otrlé a pak moc pěkná naučná stezka pro děti „jarní les“. A drozd.

Před Vinoří se nechají zahlédnout bažant kluk a strakapoud holka.

Údolím Vinořského potoka až k Velké Obůrce, která je plná chcíplých ryb. Přestala jsem počítat u třiceti. Bylo to tak děsný, že jsem se naklikala do FB skupiny Sdružení pro Vinoř. Událost se prý vyšetřuje. Rozpětí od kapřího moru až po selhávající ČOV v Kbelích. Kromě tohoto je Vinoř sympatická část, ve vinořském parku bylo dokonce (jedinkrát za celou cestu) úplné ticho. Škoda, že ji výhledově celkem dost zblízka obkrouží severní pokračování pražského okruhu. Modřinky a pryskyřníky.

Prastarou kaštanovou alejí do Satalic a Satalické obory, krásné staré obory plné pokroucených stromů ladem a skladem postávajících i polehávajících. Odtud se mě pokusil zahnat velký černý krákající pták, ale nedala jsem se. Uprostřed satalické obory, mezi mohutnými duby, si hrála školka. Asi hlídal je.

Podbíhám Novopackou spojku a železnici, jsem skoro doma. Vítá mě Makro a Auto Peugeot Domanský. Kdybychom bydleli v Satalicích a byla doba necovidová, mohli bychom se tudy romanticky vracet v noci pěšky z multiplexu obchodního centra ČM :).