Říjnová smršť

Začala jsem sledovat fb blog Válka. Válka se nikdy nemění. Pro zájemce – operují i na Twitteru a Instagramu. Přistihuju se, že se na pravidelná večerní čtení těším. Chlapíci se snaží o publikování prověřených informací a kompilují data z mnoha zdrojů, včetně satelitního snímkování. Nutno dodat, že s peprnou dávkou humoru. Každý text je zakončen třešničkou, která vystihuje ruský absurdistán. Líp se mi pak usíná, s tou jadernou hrozbou nad Evropou, (byť je to prý jen bububu na evropské voliče, aby se podělali a začali demontovat své vlády podporující Ukrajinu). Pak se teda začnu trochu stydět, když si připustím, že válka není fotbalový zápas. Že je to koncentrovaná realita, kde se jede na dřeň a vliv na situaci je do velké míry omezený. Snažím se představit si ten šílený mix v hlavách veteránů různých válek, minulých i současných. Přežili něco těžce za hranou normality, stmelili se víc než bratrsky s dalšími spolubojovníky a třeba se jim povedly i husarské kousky proti nepříteli. Nastupuje euforie z přežití, koktejl pro pána tvorstva a zároveň vědomí, že příště to tak nemusí dopadnout. Spolu s výjevy, které si po fotografiích z Buči a Izjumu dovedeme představit i my. Anebo taky to, co si představit nedovedeme. Třeba smrad z hromad nepohřbených tlejících těl, který pronikne klimatizací auta na dálnici. Jaká to musí být rychna, když do kabiny u nás nám v dálniční rychlosti vleze maximálně pohnojené pole, nebo Lovosice?

Zatímco Ukrajinci bojují o přežití v křížku s Rusem, já se snažím uchránit svoje nejmenší  poloukrajince od sebevražedných sklonů. Synáček je specialista na kaskadérské kousky a bez boule, modřiny nebo šrámu se prakticky nedá spatřit. Ne, opravdu to není domácí násilí. Dívčinka zase mohutně prožívá orální stádium. To, co všechny dosavadní děti bezpečně ocumlaly a vyplivly, ona pozře.  Na toxikologickém informačním středisku už nás poznávají. Muž se jen lakonicky zeptal, když jsem mu oznamovala další incident, po kolika telefonátech nahlašují rodinu na sociálku. Nevíte někdo?

Další kovbojka mě položila koncem října  – jestli ono to už náhodou není na vrácení diplomu. Nechala jsem svoji nejstarší dcerku protrápit tři dny s horečkama 38-39,5 stupňů, abych se na pohotovosti dozvěděla, že dávkování na krabičkách antipyretik je podhodnocené. Dostala jsem interní kuchařku pediatrického oddělení, kde se léků rozhodně nebojí. Ejhle, dcera je na 37,4 stupních. Měla jsem si sama od sebe troufnout dát na hmotnost dítěte skoro dvojnásobek doporučené dávky sirupu? Nebo použít tablety, které je podle spc možno podávat až od šesti let? Tohle nějak z dospělé medicíny neznám.

Světe, div se, přes všechny rodičovské nedokonalosti jsme mimina dochovali do prvních narozenin. Nutno přiznat, že oslava prvního roku třetích dětí byla oproti prvním narozeninám prvního dítěte značně poddimenzovaná, a to nejen dárkově. V kruhu nejužší rodiny, slavit jsme začali v půl osmé večer. Protože do OBI přece muž musí (až se vyspí, když už je ta sobota), zaběhat si přece musím (když jsem tak dlouho nebyla), na procházku přece musíme (když je tak pěkně). Domů jsme došli za tmy a z posledních sil nainstalovali focení s dorty. Fotky nakonec pradoxně vypadají dost bujaře a vesele. Starším dětem se oslava líbila a mladší ode mě měly dorty jako dárek, mohly si je rozpatlat rukama. Byli u toho fakt moc šťastní! Kdybych pak hodinu neuklízela je i kuchyni, asi bych jim to přála častěji. Škoda, některé kultury přidávají kvalitu hmatu k jídlu normálně. Jen mám podezření, že je to zrovna vždycky dost tam, kde není jídla úplně dostatek. Nebo? 

Každopádně mě říjnová narozeninová smršť vede k myšlence, že nikdo nepopřeje k narozeninám tak srdečně, jako mámy.  Asi ne ve všech rodinách to platí, ale přece jen bych chtěla věřit, že to je obecně platné pravidlo. Takže kdo můžete, užijte si ten nádech mateřské lásky při narozeninách, jo? Protože i když vás obklopují další milující lidé, máma je fakt jen jedna. 

Mimochodem, když už jsme u toho ženského tématu, už řešíte prezidenta? Jsem přesvědčená, že je na čase vyměnit  všehoznalé egomaniaky za schopnou ženskou. Teď to bude trochu agitka. Ještě za covidové epidemie jsem slyšela v rozhlase rozhovor s Danuší Nerudovou, o kandidatuře na prezidentku nemohla být ještě řeč. Tehdy byla debata věnovaná vysokému školství, ekonomii a enviromentálním otázkám. Její přemýšlivý a nebojácný přístup se schopností propojovat témata do souvislostí, a přitom působit lidsky a pokorně mi zůstal v hlavě tak, že jsem si na ni hned vzpomněla, když jsem slyšela o její kandidatuře. Je pro mě představitelkou naší  generace, kteří jsme momentálně profesně a a někdo i občansky aktivní  a kteří budeme odevzdávat zemi našim dětem. Žádná trafika na důchod. Mrzí mě, že její kampaň není víc hlasitá, byla by skvělým vzorem pro mnohé z nás. V době války v Evropě zejména.

A že jsme si na válku u “sousedů“ zvykli, což? Nebo ještě lépe, zvykli jsme si o ní nepřemýšlet. Poté, co jsem si v únoru myslela, že bych se ničeho takového nikdy nemohla účastnit a dala všem dětem udělat pasy, teď jsem si jistá, že bychom si „zvykli“ i na válku u nás. S balamucením do podvědomí v dětství nasátých pohádek, tedy doufáním, že my snad budeme mít štěstí. Je to hrozné zjištění.

Jsme obětí mechanismu adaptace? Je válka něco, co je lidstvu bytostně vlastní?  Začínám si myslet, že ano. Je to tak zahuštěná forma bytí, že se jí v současnosti adrenalinově vyrovná možná jen snaha o přežití v divočině, když jako jediní přežijeme pád letadla. Všechno ostatní, ať už sport nebo umění, nebo prostě práce, jsou náhražky, jemnější sublimace přežívajících atavismů v nás.  Ta všeprolínající síla prožitku může být drogou, touhou lidstva „vzbudit se“.  Jen to na můj vkus odskáče vždycky dost lidí.