Dovolená uplavala spolu s vodou v Berounce. Nenápadně, skoro líně, ale přece s definitivní platností. Osvěžili jme si několik dovolenkových pravidel – například, že je krásné je být všichni pospolu déle než víkend. Že pohyb děti neunavuje, ale nabíjí. Že 6-ti členná rodina v jedné místnosti je značka ideál na uspávání i probouzení se. (Díky všehomíru za vynález cestovních postýlek!) A že nebrat si s sebou počítač má blahodárný vliv na cokoliv.
Dvojčat už je skoro osmikilový kus a čím jsou větší, tím jsou veselejší. Dostala se do věku, který se mi u dětí líbí nejvíc . Chlapečkovo veselí z hloubi duše se zračí v každém svalu jeho tatrovsko-krabicové konstituce hlavy i těla. U holčičky se o úsměv musí loudit, ale o to víc pak její panenkovský kukuč potěší. Na osazenstvo koňo-turist-statku fungovali stoprocentně, obzvlášť, když jsme přidali pečlivě nacvičený bonus pro veřejnost: milující otec, trpělivá matka. Podobné hry si osvojují i naši starší, takže všech přítomné oko zaslzelo, když se starší syn zrovna obdarovaný sýrovými tyčinkami běžel podělit se svou sestřičkou… Doma nevídáno!
Ubytování na statku s koňmi má mnoho výhod i nevýhod. Obě množiny se protínají v průsečíku – koně. Starší dcera se nutně potřebovala na nějakém povozit. Naštěstí euforii z ušlechtilých zvířat přebilo nadšení z pohybu ve vodě, takže koně prozatím kupovat nemusíme a mohli jsme se věnovat levnější zábavě na koupališti a v Berounce. Ovšem, jak to vyřeším doma, netuším. Dcera potřebuje nutně plavat tam, kde už je trochu hloubka, kluk řeší každý posun v posloupnosti: kotníky – kolena – pinďa. K pasu jsme se nedostali. Doplňte obrazem výskajících dvojek v kočárku a Bohnice na sebe nenechají dlouho čekat.
Nepředbíhejme ale k návratu, bylo by škoda nevychválit dubiskové Křivoklátsko. Ať už pro sjízdné lesní cesty pro kočárek, nebo sem tam nevyschlé potoky. V momentech, kdy vedro bylo únosnější a nemuseli jsme se skrývat v lese nebo ve vodě, nás oblažil výlet do mini ZOO v Chyňavě, nebo projížďka důlním vláčkem v bývalé vápence v Bubovicích. Dychtivě jsme si sedli hned za mašinku. Suvenýrem pak byla vůně spálené nafty provázející nás celý den.
Po večerech jsme si mysleli, že chráníme naše sousedy před rykem čtyř dětí, abychom zhruba v polovině dovolené pochopili, že metr tlusté zdi statku a masivní dřevěné dveře chrání nás . Nejen od vedra, ale i od cykloseniorů a jejich vinných dýchánků s reprodukovanou hudbou. Nejvíc děsivé na melodiích linoucích se z telefonů bylo, že to byly vypalovačky, které se líbí i mně, například od Lennona, nebo Szidi Tobias. Odmítám uznat, že už jsem stará, takže správná odpověď je, že se jedná o nesmrtelné hity, nebo o duchem mladé důchodce. Jediné, čím babičky a dědy trumfujeme, že se večer ještě vydáváme zaběhat si. V listnatých lesích se běhá krásně a to i přes to, že si někdo zapomněl běhací boty a běhá v sandálech. Hlavně, že pro děti mám všechno a ještě něco navíc. Muže k tomu rozčiluju snahou přečíst všechno, co se mi za posledních deset měsíců sešlo na poličce a mě zase rozčiluje to, že to nejde. Jestli to (cyklo)stáří není přece jen moudré..
Pět let je přesně doba, kdy jsme se dočkali první snídaně připravené dětmi! Jestli má někdo něco proti práci dětí, tak neví, o čem mluví! Ta pýcha, se kterou nám namíchaly müsli s jogurtem – ta se jim zračila v očích ještě dlouho! Asi bychom měli ubrat z nadšení, které v nás svou snaživostí vyvolávají. Aby si nezapomněly hrát, jako já.
od sebe k sobě 