Od 27.října jedeme na vlně viróz. Vím to přesně, protože jsme kvůli tomu rušili odjezd pryč. Za tu dobu jsme příšerně zlenivěli. Přestala jsem chodit s dětmi na procházky a na dětské cvičení. Přestala jsem běhat. Nechodíme na zahradu, jen spaní v kočárku. Kamarádky vidím sporadicky, spíš vůbec. Dokonce jsme i párkrát zatopili. V našem nabitém programu střídáme varianty kašel + rýma versus horečky 39 v kuse. S tímhle samosaunovacím potěšením už otálíme jenom já a starší syn – vidím to na Vánoce. I přes relativně úsporný režim jsou síly na hranici. Mimiňáci uplatňují model „čím víc péče dostanu, tím víc péče chci“. Vydržet se to dá jenom když to aplikují směrem k tchýni. K tomu počínající experimenty s chůzí a omrzení se kupovaného jídla ve skleničkách. To naše je přeci mnohem lákavější!! Když se k tomu všemu vyskytne nadstandardní situace – zádrhel na vymakaném itineráři bytí, vyžadující extra pozornost, cítím až fyzicky, že jedu na doraz. Příkladem včera zamrzlé baterky od klíčků k vratům garáže – jediné díry, kterou se dá dostat s dvojkočárem ven, aniž by ho člověk musel skládat. Když jsem to celé vyřešila, starší děti vyzvedla ze školky a dceru v letu předala na kroužek, zvedal se mi žaludek. Není dne, kdy bych si nevzpomněla na vtip o Židovi, který si stěžuje na málo místa v chalupě. Akorát že „naše chalupa“ jsou čtyři děti, více či méně pracovních ambic a ještě k tomu snaha o pár pěkných chvil, na které by se dalo jednou vzpomínat s láskou.
Výsledkem je, že když potkám náhodou sousedku na zahradě, vrkám a cukruju přes plot jako holubička. Když se vydám do knihkupectví pro dvě knížky, přinesu jich po hodině bloumání osm (jenom!). Vypravila jsem se na víkendové setkání s bývalými kolegy z Litomyšle. Pozvali mě na něco jako supervizní setkání. Zpětně z toho mám pocit, včetně z cesty autem s naladěnou Vltavou a Plusem, že jsem se účastnila vesmírného programu. Když potkám kolegyni v kavárně při oslavě synových narozek, připadám si taky jako kosmonaut. Američané říkají astronaut. By mě zajímalo, jestli jsou tyhle vesmírné asociace patognomické pro nějaké psychiatrické onemocnění. Moribundus domasdětmismus? Kategorie 4? Čím dál a výš, tím horší prognóza?
Mimochodem, ty narozeniny! Fascinace! Zavedli jsme, že kromě dárků, které vybereme sami, si ještě děti můžou sami vybrat jednu věc v hračkářství a pak jdeme na zákusek. Když jsme se vrátili domů a po večeři se vytasili s dalšími věcmi, byl z toho junior strašně překvapený. Úplně by mu stačila blbůstka za 150 korun, kterou si vybral sám. Jestli my si ty děti/ten život nekazíme sami…
od sebe k sobě 