Jako srna

Vlečeme se ve tmě, napínám oči, aby mi neunikl sebemenší pohyb kolem silnice. Nejen kvůli zvěři.  Děsný, co lidí chodí mezi dědinama neoznačených, prohodím, hlavně brzo ráno. Teď je večer, děti chrní a my si povídáme. Vzácná chvíle. A taky z auta není úniku, že jo. Téma o vykořisťované chudině se ovšem nechytlo, jedeme dál.  

Trasa mezi Českou Lípou a Litoměřicemi je zámecky dlážděná, je to putování klenotnicí. Průpovídku o chodcích jsem upustila v Zahrádkách, kde kdysi zámek vyhořel, byla tam jazyková škola pro cizince. Pak obchvat Kravař, kterým inženýři odkrojili z horizontu Ronov a Vlhošť, naštěstí je nechali na společném břehu. Úštěk s židovskou stopou a ptačími domky na skalách. Liběšice se zámkem, dlouhé roky nabízeným v dražbě. Další zámecká destinace Ploskovice na dohled, když najednou uprostřed našeho pruhu chlap. Zjeví se takřka z ničeho, na sobě ani kousek reflexního prvku. Dobrzdím s pármetrovou rezervou. Vydá se k nám a nepohybuje se vůbec rychle, ale stejně se nestačíme moc zorientovat. Hlavou mi jen bleskne, že jsme asi první u nehody a že je nejspíš v šoku. Brejličky, červená sportovní bunda, čepice a prošedivělá bradka, ale pod fouskama mladší, kultivovaná tvář. Odněkud ho znám. V jedné ruce mobil, v druhé ruce něco.  Přistoupí k okýnku řidiče a to něco už víme, PRÁSK flaškou tvrdého chlastu do skla. A znova. Naprosto reflexivně zařadím a šlápnu na plyn. Než se auto rozjede, stihne lahví se žbluňkající zlatavou tekutinou fláknout do okna ještě jednou. Ptám se manžela, co že mi to říkal. Prý abych neotvírala. Aha. Voláme policii, já zběsile blikám na protijedoucí auta. Zrovna tenhle úsek trasy je úplně rovný, zvířat neobávající se řidiči to tu mezi poli dost švihají. Muž je vytočený do běla kvůli nám, mně vrtá hlavou, jestli jsme ho neměli nějak zpacifikovat, aby ten autobijce nepodělal život někomu jinému.   

Nemůžu se zbavit dojmu, že ho znám. Určitě to byl soused alkoholik z našeho prvního litoměřického bydlení. Pojí mě s ním vzpomínka na moji neslavnou éru promítání dokumentů Jednoho světa. Vybírala jsem ekologická témata a nikdo na to nechodil. Když náhodou někdo zavítal, zapamatovala jsem si ho. Tehdy zašel na filmek s naší společnou kamarádkou a pak jsme ještě poseděli u vína. Už na promítání byl opilý vodkou a při diskuzi po filmu mluvil jako kniha. Alkoholická tragédie inteligentního člověka. Píšu oné kamarádce, nedivila by se, kdyby to byl on, v ebrietě prý děla strašné věci. Vzpomenu si, že na to, že jsme se na chodbě činžovního domu moc nepotkávali a on to tehdy u vína vysvětlil tak, že je plachý jako srna. Prý vždycky čeká u dveří, dokud si není jistý, že ve společných prostorách není ani noha. Možná to s tou stylizací do srny nabralo vážnější spád.

Mezitím policie pátrá, a opravdu se snaží i pomoci. Nabízí zdokumentovat hlášení a vzniklou škodu dokonce přímo u nás doma. Vzniklou škodou je odrýpnutí kousku skla, jako když kamínek odletí od kamionu před vámi. Kašlu na to a doufám, že z toho časem nebude pavouk. Hlavně ať toho poděsa odklidí z cesty, než ho někdo sundá.

Kamarádka za chvíli píše, že naše srna to není, dohnala ho telefonem, střízlivého a v bezpečí. Polije mě hrůza. Já toho člověka znám! V tom případě to musí být manžel další kamarádky, odstěhovali se před časem do dědiny poblíž těchto končin! Žena doma určitě trne strachy, že muž, učitel, se neozývá! Rázem se mi před očima mění smutný konec osamělého alkoholika v rodinnou tragedii žalem rozdírající nitro. Přemýšlím, jestli kámošce napsat a jak to zabalit, že už je pravděpodobně vdovou. Vzhledem k tomu, že mi v noci neodpovídá, už to asi ví od policie.  Ráno přijde zpráva, že všechno okej, manžel doma v posteli, už od brzkého večera.

Do třetice mi mozek nikoho nepředhodil. V Ploskovicích je údajně ubytovna pro ztracené existence, možná jedna z nich. Případně osamělý sympatizant Extinction Rebellion, který už se střízlivýma očima na svět nedokáže dívat a vzal boj se spalovacími motory do teplejch. Nebo chudák, kterého už nebaví chodit do práce z práce pěšky a sám. Každopádně jsem následující den sjížděla internety a žádného zajetého, ani srážku se zvěří jsem u Ploskovic neobjevila. Tak uff.