od sebe k sobě

Městský lesopark Mostná hora vyhlásil program „Dřevo za odvoz“. My, s kamny v rukávu a žádným dřevem, jsme se zapsali do pořadníku a úspěšně zapomněli. Přes léto sehnali pár polen, přes zimu zatopili dvakrát suchýma šiškama, co nasbíraly děti a žili spokojeně běžně vyčerpávajícím životem. A pak to přišlo. Telefonát z města. Máte tady osm smrků, přijďte se podívat, kde. Tady jsem byla ještě málo obezřetná a muže na schůzku s městskou zahradnicí pustila. Situace se za něco přes rok změnila a těžba suchých stromů se přesunula od asfaltky vinoucí se na vrch kopce do stráně za městem, přístupné pouze po poli. Muž podepsal papír, že dřevo do týdne odklidíme, nebo to udělá město a dá nám náklady k úhradě. Nechápala jsem. Vždyť tu cestu viděl! Jela jsem se tam podívat vzápětí s ním, ještě v období temného mrazu, pole bylo i tak dost rozježděné. Řekla jsem, že naším autobusem na děti nikdy. Abych si nepřipadala jako hysterka, radila jsem se s tátou – ten pravil: chtělo by to traktor s valníkem. Nezávisle na mně šel obhlédnout plac náš kamarád, vlastník pily, a ten řekl, že by to chtělo traktor s valníkem. V tomto bodě už jsem byla rozhodnutá stromy městu vrátit, ať si to posunou na dalšího v pořadníku. Muž se rozčílil, místo, abychom drželi spolu, házím mu klacky pod nohy. Zřejmě smrkové. Totiž, druhý kamarád, vlastnící stejný autobus na děti, by do akce šel! Volám kamarádce ostřílené v zemědělských poměrech Litoměřicka a ta přichází s převratnou myšlenkou. Zkuste si najmout na odvoz technické služby, beztak by to odklízeli oni. A ano! Přesně! Paní Svatá, a v tomto případě nomen omen, slibuje, že se poradí s chlapama, co jezdí na Mostku kácet, předběžně to odhaduje na nákladního forda. Jsem nadšená, byť předpověď oblevy mě trochu nechává na pochybách. Pročež mi paní odpoledne volá, že podle chlapů by to chtělo traktor s valníkem.

Domlouváme se, že se domluvíme, což činíme následující pondělí, posouváme o týden termín nože na krk a kamarád s pilou začne porcovat kmeny. Obleva jak prase, občas déšť. Já pořád ještě kamarádím s ženou kamaráda s autobusem na děti. Nadšeně jim oznamujeme, že máme domluvený převoz dřeva, i jejich transportér bude ušetřen!

Už hodinu je tma jako v pytli, když mi volá kamarádka. Zrovna mluvila s manželem. Prý nakládají poslední poleno do autobusu na děti. Ještě kolečko a jedou dom. K mé smůle a mé předvídavosti, se ani nezabořili, ani auto vevnitř totálně nezdevastovali těžkými a špinavými poleny, jehličím ani smůlou. Ani tím kolečkem. Vypadám jako hysterka. Ale nevezli větve, že jo!!! 

Začal maraton popracovních výletů na Mostku. Muž, jako býk nastartovaný červeným hadrem, chodil krájet s kámošem další stromy, osekávat větvě a to vše transportovat z bodu A uvnitř lesa do bodu B blíže ke k poli, ale tak, aby to nebylo zas moc blízko k cestě k zahrádkářům, protože co si budeme povídat, no zkrátka věda. Totálně otrávená z péče o všechny děti po 17. hodině jsem velmi snadno podlehla, jedno víkendové odpoledne odložila juniory a se seniorními dětmi šla na mýcení s ním. Jó, bylo to pohádkové odpoledne. Děti blaženě vymýšlely kraviny, které jim nikdo nerozmlouval, prtě kluk mi dokonce párkrát pomohl tahat větvě. Holčička vyráběla obrazce z větviček, sama vymyslela hru na stopovanou, kterou jsem jako dítě milovala, postupně si oba podle svých potřeb rozšiřovali akční rádius dál a dál od nás. Já si připadala taky jako v sedmém nebi, protože fyzická dřina za mnou jednak byla vidět, jednak na mě nikdo moc nemluvil a jednak tam bylo takhle kolem západu slunce a pak s prvními hvězdami prodravšími se skrz světelný smog moc hezky. Další odpoledne po práci jsme muži fakt záviděla. 

Přiblížil se den D. Obešla jsem sousedy, kteří mají garáž ve slepé ulici za námi, že zítra bude možná problém vyjet, bo nám dopoledne přivezou dřevo. U sousedů vesměs důchodového věku to způsobilo čirou paniku, protože nechat auťák na čtyři hodiny zaparkovaný na ulici může jenom mašíbl. Tak nevím, buď tam všichni mají meďoury či bavoráky, nebo je to jen projev stárnoucí úzkostné mentality, horší než mám já s autobusem na děti. Skoro se bojím, že to je ta druhá varianta. Muž si je jistý. Prý se k tomu dopracuju.

V inkriminované ráno jsem prozřetelně odešla s dětmi na sraz s kamarádkami. Bylo to řešení moudré, protože kdybych zůstala doma, zaručeně by se něco pokazilo. Takhle muž a tři techničtí službaři v traktoru zaskládali polovinu naší minizahrádky poleny a větvemi. Těmi větvemi, které jsem doufala, že si vezme kamarád s pilou jako projev vděku. Prý víc než polovinu nechtěl. Přechodně se zrodila nová prolezka pro děti. A větvoví skýtá spoustu materiálu pro odbourávání adrenalinu sekerou, a to i pro mě.

Fázi tři, plešivecký masakr benzínovou pilou, inicioval můj táta. Pod příslibem zapůjčení stroje přijel a muže dohnal k porcování kmenů tady a teď. Prý si pilku zase potřebuje odvézt. Zřejmě ještě propastnější závislost, budovaná lety amatérského drvoštěpectví. Hoši nasadili zběsilé tempo, sluchátka k ochraně sluchu bohužel ne. U táty toho není moc co pokazit, ovšem o mužově tinnitu budu určitě poslouchat asi tak stejně dlouho, jako o páteři po poslední jejich společné akci,  měnění kol u autobusu na děti.. Ty z toho mimochodem byly pěkně vykulené, obzvlášť malé. Kino měly dobrých 15 minut, než se odklidily na bezpečnou polovinu zahrádky a stejně chodily čas od času to řvoucí zvíře, otřásající celou čtvrtí, okukovat. Já, s myšlenkou na venkovský klid a mír a s benzínovými výpary v nose, jsem si radostně nasekala trochu toho klestí na slavnostní otop.

Teď už nás čeká jen! štípání špalků a skládání polínek do úhledných komínků, sekání větví. Kdyby měl někdo zájem o relaxační dřevnou kůru, je vítán. Varuju ale předem, je to strašně návykový. Od teď cenzuruju každý radniční zpravodaj, protože onehdá mi muž řekl, že nejlepší na tom je, že by klidně zítra šel do lesa zas. Zrodil se totiž dřevorubec. Jen flanelku zatím nenosí.

Od ledna máme nové spolubydlící. Formálně to jsou teta a strejda, pro děti druhá babička a třetí děda. Mužovi příbuzní z Kyjeva. Od té doby jsem zapomněla vařit a uklízet, o hlídání dětí na přání nemluvě. Moje ukrajinština poskočila z úrovně pětiletého dítěte na stupeň vedoucí ubytovny. Často se mi vybaví motivy ze hry Pravidla úklidu A studia Rubín, která se mj.  i momentům šedé ekonomiky s Ukrajinci věnuje. Pozoruhodné dílko prodchnuté humorem, takže i já, otrlá vůči ukrajinskému (předválečnému) údělu trpět, jsem zase jednou pocítila hluboký soucit. Což ovšem na dobrovolném sebevykořisťování našich chráněnců nic nemění ..

Začala jsem s dcerou chodit na zimák na bruslení. Aby bylo jasno, bruslí ona. Je to za hubičku a trenér je v ceně. Po dvou lekcích dcerka odhodila hrazdičku. Po dvou lekcích jsem se poučila i já a přestala s sebou nosit noviny.  Jednak kvůli ostražitosti, abych neprošvihla mávání ze všech možných a nemožných koutů ledové plochy, jednak kvůli pocitu zrady mezi ostatními nadšením pro své malé bruslaře a bruslařky sršícími rodiči. Dokonce ani únikové telefonování jsem nezaznamenala, spíš vzájemný družný hovor.  Dalším účinkem, kromě navázání povrchních známostí, je, že když se na něco dostatečně dlouho díváte, začnete do toho fušovat – dcerka dostala spoustu nevyžádaných rad. A taky se vám to chce zkusit. A že je to let „od“ naposledy.  To bylo ještě v přírodě.

Zimní radovánky mají mnoho podob. Třeba vláčení starších dětí v mlze ke studánce pod Klíčem, což je kultovní hora pro obyvatele New Bor City. Protože jsme vyšli pozdě, došli jsme kromě v mlze i za šera. Úzkost jsem ovšem nastartovala až v okamžiku, kdy si děti nutně potřebovaly spálit hrdlo ledovou vodou ze studánky. Když už jsme tam došli, přece! Při naplňování kalíšku mi vypadl z kapsy telefon do bláta. Následovala nucená odstávka do vysušení. Když jsem  to pak s mírně hysterickými dětmi brala dolů zkratkou zahrazenou páskou s jakýmisi výkřiky o padajících stromech, gratulovala jsem si k moudrosti stáří. A nade mnou se vznášel duch mrtvé ženy, která tu kdysi v zimě lezla po kamenném moři s dítětem, spadla a zabila se. Tahle historka mě kdysi děsila tak mocně, že jsem se nikdy nezeptala vyprávějící mamky, jestli neví, proč tam ta paní lezla. Každopádně, dítě přežilo a dokonce nám, už v dospělém a zaměstnaneckém věku, předvádělo doma vysavač, který jsme si nakonec nekoupili. Byl tak silný, že vysával z gauče přes potah nadrolený molitan.  

Abych se za všechna ta příkoří dětem odměnila, vyrazila jsem na volnou sobotu do nově otevřeného penzionu pod Milešovkou. Ubytování mělo jednu jedinou chybku, nefungovalo topení.  Chtěla jsem být statečná, ale když jsem objevila teploměr s naměřenými patnácti stupni, neukonejšila mě ani myšlenka na zákopy u Bachmutu, ani představa Wima Hofa. Pronásledovala mě jen cifra z účtenky za ubytko. Nakonec mě správce vybavil dvěma elektrickými topidly, která jako nadstandardní funkci vyluzovala bílý šum. Zaplať Pán Bůh za to, krásných 18 stupňů. Takřka celou sobotu jsem prospala, až mi bylo toho času v říši Orfeově líto. Na spaní jsem si nepřitápěla, takže novou zkušeností je spaní v čepici. Stopa ze života předků získávající význam prožitkem na vlastní husí kůži. Druhý den ráno jsem si vyběhla na Kletečnou. Pro změnu v mlze, se štěkajícími srnci na doslech. Cestou zpátky se mlha zákeřně rozplynula, takže jsem přestala dávat pozor a šla jenom dolů. Vůbec nechápu jak, ale k autu jsem došla z úplně opačné strany.

PS: Pravidla úklidu mě přivedla ještě na jedno patriarchální sebepoznání. Hodně se tam smála mužská část obecenstva a já si uvědomila, že vtip považuju za opravdu povedený, až když se mu zasměje chlap. Můj, jiný, je to jedno. Tak takhle zažraný to je.  

Přeji všem, kdo nechtějí být tažnými ptáky, aby nemuseli … pf 2023

Oprášila jsem rtěnku, řasenku a voňavku. Rande. (Zvláštní věc, řasenka, jakkoli kvalitní, vždycky mi sleze pod oči. Pokaždé si řeknu, že příště na to kašlu a skoro pokaždé to při zvláštních příležitostech zase zkusím. Stoprocentní trapas. Možná je teď příležitost zjevit mi nějakou ženskou fintu, kterou všechny znáte?)

Když máte muže překladatele, nebo spisovatele, randíte na kulturních počinech. Rozumějte, s hordou dalších lidí a domů v hluboké noci. Tentokrát to byla premiéra divadelní hry podle románu Jurije Andruchovyče Moskoviáda. Deset let starý překladatelský počin, na kterém se z poloviny podílel můj manžel.

Ten u prarodičů sehrál předskokansky velice slušnou hereckou etudu „Divadlo začíná v šest“, odevzdali jsme děti a vyrazili. Protože jsme si dali poctivou rezervu, ani nám nevadilo, že jsme přejeli a v mínus deseti vystoupili na Václaváku, na slušné oklice. Svařák za kilo nám už trochu vadil, ovšem ne tolik, abychom si ho nedali. Rande, že jo. Mráz se rázem trošku ztlumil a my dojuchali k divadlu, kde jsme zjistili, že představení začíná o půl osmé. Překvapení, že?

Takže jako za starých časů do Jericha, s tím rozdílem, že za starých časů nás nezajímalo, jestli berou stravenky. Pokračovali jsme ve veselé premedikaci alkoholem, ke které se posléze připojila i druhá polovina překladatelského tandemu.

Kdysi si dali pánové sraz u mě na bytě a několik dnů kompilovali své části překladů, aby to hladce šroubovalo dohromady. Za dveřmi jsem slyšela bujaré výbuchy smíchu a došla k závěru, že být překladatelem je to nejveselejší povolání vůbec. Teď, když s překladatelem žiju trvale, vidím, že to tehdy byla asi unikátní chemie trojice Andruchovyč-Sevruk-Tomek. Škoda, že se tehdy nakladatelství neheclo a nepředložilo to před porotu Magnesia Litery. Pánové by měli slušnou šanci.

Do divadla jsme dorazili kupodivu na čas. Prostor X 10 je velmi industriální a za ohnivou vodu v žilách si budeme časem gratulovat. Hladinka tak akorát na termo izolaci a ladné sledování dění na jevišti. Světoborné hodnocení se už dozajista skví na recenzních portálech, za sebe několik pozoruhodných dat. Dramatu se ujal režisér Dušan Pařízek, jehož jméno znám, byť totální ignorant, i já. Takže pecka, včetně meotaru. Herci 4, z toho 2 hrají hlavního hrdinu Otta von F. Geniální. Totálně mě uhranul Stanislav Majer, a to nikoliv rusou kšticí, ale famózní kondičkou. Bleskovým tempem tam s kolegyní Míčovou přeházel fúru prken, načež vzápětí spustil tichý, klidný, sebezpytný kilometrový monolog. Bez známek dušnosti, infarktu, ničeho. Nechápu. Za vrchol díla považuju černočernou tmu na konci, kterou bych klidně prodloužila do zneklidňující nejistoty. Po všech těch světlech a koledách v městském outdooru to navozuje ukrajinskou realitu velmi sugestivně.

Neodpustím si říct, že mě moc bavil pan Břetislav Rychlík, známý to milovník a znalec Ukrajiny, který seděl v řadě před námi. Jeho burácivý smích probublával i v místech, kde se smál málokdo, nebo nikdo. V jeho hlavě bych na sledování tohohle kousku chtěla být. Určitě by to byla studnice neotřelých asociací.  

A teď k afterparty. Muži byli přizváni k přípitku a pak do VIP sektoru, který se ale dost brzo rozmělnil i do foyer divadla a divadelního baru zároveň. Ukrajinské pohoštění v souvislosti s pomocí Ukrajině, detaily jsem nedosledovala, ale varenyky  a boršč byly pravé. Plus alkohol. Neproniknutelná atmosféra, jejíž jedové zoubky člověk, který není od fochu, necítí, ale zevně mu přijde velmi vřelá a otevřená. Obzvlášť pokud do ní nahlédne z klece rodičáku. Nemůžu říct, že bych se tam ztřískala pod obraz, ale veselo mi bylo. Dokonce tak, že jsem nenuceně konverzovala s lidmi, které bych se asi normálně styděla i pozdravit. Tentokrát to byl muž, kdo mě popotahoval za rukáv, že poslední metro pojede každou chvíli. Žoviálně rozhazujíc rukama jsem prohlásila, že rozhodně nikam nejdu. I přes regulérní oblaky nikotinového dýmu z pravých cigaret, jichž se divadelníci drží zuby nehty, čert ví proč. A dokonce i přes ABBu, kterou nevydržel ani Dušan Pařízek. Ale to už by bylo koukání koňům pod ocas.

Naše dostaveníčko skončilo pohoštěním u Turků na Poříčí, zatímco jsme čekali na noční autobus. Rekordní zimu té noci si nepamatuji. Jen když jsme přišli domů, v zrcadle na chodbě se na mě podívaly podmalované pandí oči. Ten večer nic zvláštního.

PS: Jestli si to chcete dát v mnohem žhavějším kotli, tak v únoru možnost s autorem a jeho dvorními překladateli. 

Od 27.října jedeme na vlně viróz. Vím to přesně, protože jsme kvůli tomu rušili odjezd pryč. Za tu dobu jsme příšerně zlenivěli. Přestala jsem chodit s dětmi na procházky a na dětské cvičení. Přestala jsem běhat. Nechodíme na zahradu, jen spaní v kočárku. Kamarádky vidím sporadicky, spíš vůbec. Dokonce jsme i párkrát zatopili. V našem nabitém programu střídáme varianty kašel + rýma versus horečky 39 v kuse. S tímhle samosaunovacím potěšením už otálíme jenom já a starší syn – vidím to na Vánoce. I  přes relativně úsporný režim jsou síly na hranici. Mimiňáci uplatňují model „čím víc péče dostanu, tím víc péče chci“. Vydržet se to dá jenom když to aplikují směrem k tchýni. K tomu počínající experimenty s chůzí a omrzení se kupovaného jídla ve skleničkách. To naše je přeci mnohem lákavější!! Když se k tomu všemu vyskytne nadstandardní situace – zádrhel na vymakaném itineráři bytí, vyžadující extra pozornost, cítím až fyzicky, že jedu na doraz. Příkladem včera zamrzlé baterky od klíčků k vratům garáže – jediné díry, kterou se dá dostat s dvojkočárem ven, aniž by ho člověk musel skládat. Když jsem to celé vyřešila, starší děti vyzvedla ze školky a dceru v letu předala na kroužek, zvedal se mi žaludek. Není dne, kdy bych si nevzpomněla na vtip o Židovi, který si stěžuje na málo místa v chalupě. Akorát že „naše chalupa“ jsou čtyři děti, více či méně pracovních ambic a ještě k tomu snaha o pár pěkných chvil, na které by se dalo jednou vzpomínat s láskou. 

Výsledkem je, že když potkám náhodou sousedku na zahradě, vrkám a cukruju přes plot jako holubička. Když se vydám do knihkupectví pro dvě knížky, přinesu jich po hodině bloumání osm (jenom!). Vypravila jsem se na víkendové setkání s bývalými kolegy z Litomyšle. Pozvali mě na něco jako supervizní setkání. Zpětně  z toho mám pocit, včetně z cesty autem s naladěnou Vltavou a Plusem, že jsem se účastnila vesmírného programu. Když potkám kolegyni v kavárně při oslavě synových narozek, připadám si taky jako kosmonaut. Američané říkají astronaut. By mě zajímalo, jestli jsou tyhle vesmírné asociace patognomické pro nějaké psychiatrické onemocnění. Moribundus domasdětmismus? Kategorie 4? Čím dál a výš, tím horší prognóza?

Mimochodem, ty narozeniny! Fascinace! Zavedli jsme, že kromě dárků, které vybereme sami, si ještě děti můžou sami vybrat jednu věc v hračkářství a pak jdeme na zákusek. Když jsme se vrátili domů a po večeři se vytasili s dalšími věcmi, byl z toho junior strašně překvapený. Úplně by mu stačila blbůstka za 150 korun, kterou si vybral sám. Jestli my si ty děti/ten život nekazíme sami…

Začala jsem sledovat fb blog Válka. Válka se nikdy nemění. Pro zájemce – operují i na Twitteru a Instagramu. Přistihuju se, že se na pravidelná večerní čtení těším. Chlapíci se snaží o publikování prověřených informací a kompilují data z mnoha zdrojů, včetně satelitního snímkování. Nutno dodat, že s peprnou dávkou humoru. Každý text je zakončen třešničkou, která vystihuje ruský absurdistán. Líp se mi pak usíná, s tou jadernou hrozbou nad Evropou, (byť je to prý jen bububu na evropské voliče, aby se podělali a začali demontovat své vlády podporující Ukrajinu). Pak se teda začnu trochu stydět, když si připustím, že válka není fotbalový zápas. Že je to koncentrovaná realita, kde se jede na dřeň a vliv na situaci je do velké míry omezený. Snažím se představit si ten šílený mix v hlavách veteránů různých válek, minulých i současných. Přežili něco těžce za hranou normality, stmelili se víc než bratrsky s dalšími spolubojovníky a třeba se jim povedly i husarské kousky proti nepříteli. Nastupuje euforie z přežití, koktejl pro pána tvorstva a zároveň vědomí, že příště to tak nemusí dopadnout. Spolu s výjevy, které si po fotografiích z Buči a Izjumu dovedeme představit i my. Anebo taky to, co si představit nedovedeme. Třeba smrad z hromad nepohřbených tlejících těl, který pronikne klimatizací auta na dálnici. Jaká to musí být rychna, když do kabiny u nás nám v dálniční rychlosti vleze maximálně pohnojené pole, nebo Lovosice?

Zatímco Ukrajinci bojují o přežití v křížku s Rusem, já se snažím uchránit svoje nejmenší  poloukrajince od sebevražedných sklonů. Synáček je specialista na kaskadérské kousky a bez boule, modřiny nebo šrámu se prakticky nedá spatřit. Ne, opravdu to není domácí násilí. Dívčinka zase mohutně prožívá orální stádium. To, co všechny dosavadní děti bezpečně ocumlaly a vyplivly, ona pozře.  Na toxikologickém informačním středisku už nás poznávají. Muž se jen lakonicky zeptal, když jsem mu oznamovala další incident, po kolika telefonátech nahlašují rodinu na sociálku. Nevíte někdo?

Další kovbojka mě položila koncem října  – jestli ono to už náhodou není na vrácení diplomu. Nechala jsem svoji nejstarší dcerku protrápit tři dny s horečkama 38-39,5 stupňů, abych se na pohotovosti dozvěděla, že dávkování na krabičkách antipyretik je podhodnocené. Dostala jsem interní kuchařku pediatrického oddělení, kde se léků rozhodně nebojí. Ejhle, dcera je na 37,4 stupních. Měla jsem si sama od sebe troufnout dát na hmotnost dítěte skoro dvojnásobek doporučené dávky sirupu? Nebo použít tablety, které je podle spc možno podávat až od šesti let? Tohle nějak z dospělé medicíny neznám.

Světe, div se, přes všechny rodičovské nedokonalosti jsme mimina dochovali do prvních narozenin. Nutno přiznat, že oslava prvního roku třetích dětí byla oproti prvním narozeninám prvního dítěte značně poddimenzovaná, a to nejen dárkově. V kruhu nejužší rodiny, slavit jsme začali v půl osmé večer. Protože do OBI přece muž musí (až se vyspí, když už je ta sobota), zaběhat si přece musím (když jsem tak dlouho nebyla), na procházku přece musíme (když je tak pěkně). Domů jsme došli za tmy a z posledních sil nainstalovali focení s dorty. Fotky nakonec pradoxně vypadají dost bujaře a vesele. Starším dětem se oslava líbila a mladší ode mě měly dorty jako dárek, mohly si je rozpatlat rukama. Byli u toho fakt moc šťastní! Kdybych pak hodinu neuklízela je i kuchyni, asi bych jim to přála častěji. Škoda, některé kultury přidávají kvalitu hmatu k jídlu normálně. Jen mám podezření, že je to zrovna vždycky dost tam, kde není jídla úplně dostatek. Nebo? 

Každopádně mě říjnová narozeninová smršť vede k myšlence, že nikdo nepopřeje k narozeninám tak srdečně, jako mámy.  Asi ne ve všech rodinách to platí, ale přece jen bych chtěla věřit, že to je obecně platné pravidlo. Takže kdo můžete, užijte si ten nádech mateřské lásky při narozeninách, jo? Protože i když vás obklopují další milující lidé, máma je fakt jen jedna. 

Mimochodem, když už jsme u toho ženského tématu, už řešíte prezidenta? Jsem přesvědčená, že je na čase vyměnit  všehoznalé egomaniaky za schopnou ženskou. Teď to bude trochu agitka. Ještě za covidové epidemie jsem slyšela v rozhlase rozhovor s Danuší Nerudovou, o kandidatuře na prezidentku nemohla být ještě řeč. Tehdy byla debata věnovaná vysokému školství, ekonomii a enviromentálním otázkám. Její přemýšlivý a nebojácný přístup se schopností propojovat témata do souvislostí, a přitom působit lidsky a pokorně mi zůstal v hlavě tak, že jsem si na ni hned vzpomněla, když jsem slyšela o její kandidatuře. Je pro mě představitelkou naší  generace, kteří jsme momentálně profesně a a někdo i občansky aktivní  a kteří budeme odevzdávat zemi našim dětem. Žádná trafika na důchod. Mrzí mě, že její kampaň není víc hlasitá, byla by skvělým vzorem pro mnohé z nás. V době války v Evropě zejména.

A že jsme si na válku u “sousedů“ zvykli, což? Nebo ještě lépe, zvykli jsme si o ní nepřemýšlet. Poté, co jsem si v únoru myslela, že bych se ničeho takového nikdy nemohla účastnit a dala všem dětem udělat pasy, teď jsem si jistá, že bychom si „zvykli“ i na válku u nás. S balamucením do podvědomí v dětství nasátých pohádek, tedy doufáním, že my snad budeme mít štěstí. Je to hrozné zjištění.

Jsme obětí mechanismu adaptace? Je válka něco, co je lidstvu bytostně vlastní?  Začínám si myslet, že ano. Je to tak zahuštěná forma bytí, že se jí v současnosti adrenalinově vyrovná možná jen snaha o přežití v divočině, když jako jediní přežijeme pád letadla. Všechno ostatní, ať už sport nebo umění, nebo prostě práce, jsou náhražky, jemnější sublimace přežívajících atavismů v nás.  Ta všeprolínající síla prožitku může být drogou, touhou lidstva „vzbudit se“.  Jen to na můj vkus odskáče vždycky dost lidí.

Už přes půl roku se mi špatně uspává Černýma očima. Bohužel, děti je milují a jsou nevyloučitelné. Takže si každý český večer říkám, jak je ta lidová tvorba dokonalá, pod správným situačním nasvícením transcendentní. Až budeme orat rúčo, bude k nám blízce promlouvat  Ach synku, synku – rovněž naše stálice. O jaderné apokalypse asi lidovky v Japonsku nevznikly. Nebo?

Pročež jsem si sjela všechny čtyři série Koruny, abych získala know how, jak všechno vydržet. Ne, že bych se v něčem zdokonalila. Jen by mě zajímalo, kam by britská panovnice na stupnici šílenosti doby 1-10 zařadila současný z kloubů vymknutý mír v Evropě. Že si ani nepočkala, jak to dopadne. Doufám, že to není odpověď na otázku.

Udělali jsme si výlet do skanzenu v Hlinsku, abychom viděli, jak by to šlo bez energií. Bylo to celkem motivační. Bonusem jsem se ujistila, že v jedné místnosti lze vychovat pět dětí. Naše 3+1 mě přestala znervózňovat. Tajemství je ve slamnících na zemi a dřevěné desce přes postel – rozuměj, vznikne pracovní plocha. Fascinující je taky posun velikostí kuchyní. Od černých kuchyní v rohu předsíně, přes zkušenost z prvorepublikové vily v Litoměřicích, kde si kuchyňka nezadala s koupelnou v černomosteckém paneláku,(ve prospěch společenských místností), až po současný trend spojovat kuchyně s obývákem. Asi pro vrchol současného sdílení, čímž je, zdá se být, žrádlo.

Koncem srpna proběhl náš tradiční kruhový sraz. Boží místo na Božím Daru – aneb, miluju vřesoviště! Tentokrát setkání považuju za obzvlášť vydařené – nejen proto, že jsem minule nebyla a mimina šla z ruky do ruky, ale také proto, že bylo fakt hnusné počasí. Odpadla všeobecná snaha organizovat společný program, který se v tolika zúčastněných rodinách kloubí fakt blbě. Každý se rozběhl za tím, co ho zajímalo a v mezičasech se libovolně střetával s orbitaly ostatních, aby se večer sešli opravdu všichni a opravdu srdečně si popovídali.

No a pak jsme najeli na instituce. Den před nástupem do školky dvou dětí ze čtyř, jsem se rozhodla, že všechny! umeju, vyčistím jim uši a ostříhám nehty, dceři ofinu. Plus nachystání oblečení na odění a do školkových poliček. Program na tři hodiny non stop, který mě totálně vyřídil a poučil. Tudy cesta nevede, přátelé! Jen musím ještě vychytat, kudy teda..

Když už jsem zmínila ta mimina, táhne jim na rok. Oba zdatně pochodují kolem nábytku a vyměňují si navzájem dudlíky. Zábava s nimi začíná být neuhlídatelná.  Začali jsme je nosit i v nosítkách a je to prima. Obzvlášť celorodinně zabodovaly pozdně odpolední výlety za západem slunce – nevím, jestli je malebnější z Radobýlu, nebo z Hradiště. A letos jsme se mohli vydat už i na houby. My hledali, a protože předklony s nosítkama moc nejdou, starší sbíraly. Skvělá týmová práce.

Abych nezapomínala na starší, hrají vtipně hru na hádanky. Kluk řekne nějakou barvu a pak: co je to? A holka začne říkat typické barevné předměty, až se klukovi nějaká odpověď obzvlášť zalíbí a řekne, že je to ono.  Příklad: Je to fialový! Co je to?    …? …? …? …? Teta Jana?! Jooooo!!!

Pod mocným dojmem z posledního zářijového dne jsem úplně prošvihla zveřejnění pravidelného měsíčního příspěvku. Zážitek je to ještě živý, řekla bych rodinně mohutný, nechávám ho doznívat. Každopádně si tu teď večer lebedím, jsem ráda, že se dneska uspává ukrajinsky, můžu si v klidu nechávat připlouvat a zase odplouvat vzpomínky a dojmy a radovat se z toho, že jsem u velkého rodinného setkání byla. Dobrou noc.

Dovolená uplavala spolu s vodou v Berounce. Nenápadně, skoro líně, ale přece s definitivní platností. Osvěžili jme si několik dovolenkových pravidel – například, že je krásné je být všichni pospolu déle než víkend. Že pohyb děti neunavuje, ale nabíjí. Že 6-ti členná rodina v jedné místnosti je značka ideál na uspávání i probouzení se. (Díky všehomíru za vynález cestovních postýlek!) A že nebrat si s sebou počítač má blahodárný vliv na cokoliv.

Dvojčat už je skoro osmikilový kus a čím jsou větší, tím jsou veselejší. Dostala se do věku, který se mi u dětí líbí nejvíc . Chlapečkovo veselí z hloubi duše se zračí v každém svalu jeho tatrovsko-krabicové konstituce hlavy i těla. U holčičky se o úsměv musí loudit, ale o to víc pak její panenkovský kukuč potěší. Na osazenstvo koňo-turist-statku fungovali stoprocentně, obzvlášť, když jsme přidali pečlivě nacvičený bonus pro veřejnost: milující otec, trpělivá matka.  Podobné hry si osvojují i naši starší, takže všech přítomné oko zaslzelo, když se starší syn zrovna obdarovaný sýrovými tyčinkami běžel podělit se svou sestřičkou… Doma nevídáno!

Ubytování na statku s koňmi má mnoho výhod i nevýhod. Obě množiny se protínají v průsečíku – koně. Starší dcera se nutně potřebovala na nějakém povozit. Naštěstí euforii z ušlechtilých zvířat přebilo nadšení z pohybu ve vodě, takže koně prozatím kupovat nemusíme a mohli jsme se věnovat levnější zábavě na koupališti a v Berounce. Ovšem, jak to vyřeším doma, netuším. Dcera potřebuje nutně plavat tam, kde už je trochu hloubka, kluk řeší každý posun v posloupnosti: kotníky – kolena – pinďa. K pasu jsme se nedostali. Doplňte obrazem výskajících dvojek v kočárku a Bohnice na sebe nenechají dlouho čekat.

Nepředbíhejme ale k návratu, bylo by škoda nevychválit dubiskové Křivoklátsko. Ať už pro sjízdné lesní cesty pro kočárek, nebo sem tam nevyschlé potoky. V momentech, kdy vedro bylo únosnější a nemuseli jsme se skrývat v lese nebo ve vodě, nás oblažil výlet do mini ZOO v Chyňavě, nebo projížďka důlním vláčkem v bývalé vápence v Bubovicích. Dychtivě jsme si sedli hned za mašinku. Suvenýrem pak byla vůně spálené nafty provázející nás celý den.

Po večerech jsme si mysleli, že chráníme naše sousedy před rykem čtyř dětí, abychom zhruba v polovině dovolené pochopili, že metr tlusté zdi statku a masivní dřevěné dveře chrání nás . Nejen od vedra, ale i od cykloseniorů a jejich vinných dýchánků s reprodukovanou hudbou. Nejvíc děsivé na melodiích linoucích se z telefonů bylo, že to byly vypalovačky, které se líbí i mně, například od Lennona, nebo Szidi Tobias. Odmítám uznat, že už jsem stará, takže správná odpověď je, že se jedná o nesmrtelné hity, nebo o duchem mladé důchodce. Jediné, čím babičky a dědy trumfujeme, že se večer ještě vydáváme zaběhat si. V listnatých lesích se běhá krásně a to i přes to, že si někdo zapomněl běhací boty a běhá v sandálech. Hlavně, že pro děti mám všechno a ještě něco navíc. Muže k tomu rozčiluju snahou přečíst všechno, co se mi za posledních deset měsíců sešlo na poličce a mě zase rozčiluje to, že to nejde. Jestli to (cyklo)stáří není přece jen  moudré..

Pět let je přesně doba, kdy jsme se dočkali první snídaně připravené dětmi! Jestli má někdo něco proti práci dětí, tak neví, o čem mluví! Ta pýcha, se kterou nám namíchaly müsli s jogurtem – ta se jim zračila v očích ještě dlouho! Asi bychom měli ubrat z nadšení, které v nás svou snaživostí vyvolávají. Aby si nezapomněly hrát, jako já.

Manžel mi ukazuje fotku, kterou mu poslala jeho máma. Jsou na ní tři muži v zelených trikách a maskáčových kalhotech. Fotka je zaměřena šikmo, jako když fotíte z boku děti v řadě, těsně před úklonou po povedeném divadelním představení pro rodiče.  Ten nejblíž našemu pohledu je největší, další se změnšuje a třetí se ztrácí v pozadí. Nedívají se však hrdě do publika, dychtíce po pochvale potleskem. Hlavy mají schýlené pohledem k zemi a ruce sepnuté před sebou. Tváře jsou vidět jen náznakem. A vůbec, kvalita ostrosti i barev je pochybná. „Tohle je ta fotka,“ říká muž, jako bych hned měla vědět, o co jde. Dochází mi to až za chvíli. Aha, ta fotka. Poslala ji teta, matčina sestra a má na ní být manželův bratranec, její syn, jako nalezený zajatec z první frontové linie, kde byl naposledy spatřen koncem dubna. Nalezeno na webu o zajatcích. Zadívám se znovu na fotografii a matně si vybavuju poslední snímek bratrance, který mi muž ukazoval, z doby těsně po jeho narukování. Muž na oné fotografii byl značně starší a vlastně úplně nepodobný někomu, koho si pamatuju v matných rysech  z doby,  kdy jsme byli mladí a plní elánu ze života. Ušák, se kterým jsme zažili spoustu legrace při sázení brambor u ukrajinského dědečka v roce 2015. Za tu dobu zmužněl radostmi i starostmi, které přináší sňatek a zplození a výchova dítěte.  Ďaďko ze stavebnin, s modrou knížkou.  „Vždyť to je nějaký staroch?“ říkám na adresu chlapíka prvního v řadě udiveně. „Noo, jenže teta si myslí, že to je tenhle..“ ukazuje muž na mladíčka uprostřed, je mu sotva dvacet. Ani to není pravděpodobné, je to spíš tužba matkou myšlenky. „Oni nás pořád vidí jako děti“ rozklíčuje situaci velmi trefně můj manžel. Je to tak. V mateřských a otcovských očích a srdcích navždy děti. Celá armáda dětí angažovaných v absurdním dramatu zplozeném chorým mozkem. Děti po představení, na které byl mizerný nácvik a na které měly jeden pokus. Úklony a potlesku se dočká jen někdo. Těžko říct, jestli je horší zažít ruské zajetí, nebo už vědět, jak je to „potom“. Pro zůstavší  je tu nepochopitelné prázdné místo. Když někoho takového „nemáte“ mezi svými, těžko se poslouchají kecy o „bůh ví, jak to bylo“. 

Vybojovat letošní vodu bylo náročné a byla jsem za to po zásluze potrestána. Poučení jsou dvě:

a) věřte svému muži nachlazení, i když kašle jen o trochu víc, než kuřácky normálně

b) jedno balení ibuprofenového sirupu a jedno balení paralenových čípků na čtyři děti nestačí

Vyrazili jsme ve čtvrtek pozdě odpoledne a po drobné koloně na D8 a mírném bloudění v Praze, jsme dorazili k Jindřichovu Hradci. Chvíli jsme šlapali na paty bouřce s vichrem, ale díky předchozímu zdržení právě jen tak, abychom stan stavěli sice po tmě, ale za to bez pláštěnek. Noční grilovačka s čelovkama a první stanování s dvojčaty v kempu Jemčina dobrý.

Ráno dcera hlásí bolest hlavy a teploměr ukazuje teplotu 38. Okej. Z plánovaného volna, až mimina usnou, nebude nic. Horší byly slzy v jejích očích, že na lodičce nepojede. Rozhodnutí to ale bylo moudré, protože celé odpoledne prospala v autě ve stínu pod stromem. Takže i vytoužený klid, navíc v milé společnosti, chvíli byl.

Krása komunitního života spočívá v tom, že nejen zcela věkově nehomogení dětská parta se časem stmelí a vy o svých dětech, pokud nechcete, nevíte. Ještě dnes žasnu nad zhruba desetiletými chlapci, kteří neúnavně dělali na dvojčata baf a kuku. Pak se najde i někdo, kdo se odváží vzít na ruce cizí řvoucí dítě. A v neposlední řadě se najde i někdo, kdo věnuje několik laskavých slov vygumované, běžně neviditelné matce. Letošní parta mě bavila opět mnoho, bo kromě skalních osvědčených účastníků se objevili i pro mě nové, neméně zajímavé osobnosti. Někdy si s mužem říkáme, že jsme prvky šíleného experimentu hlavní organizátorky, která nás výběrem mezi zvané podrobuje nějakému dlouhodobému socio-psycho-(patologickému) výzkumu? Anebo je to zkrátka odraz doby…  

Druhý den lepší, s mužem se domlouváme se na obměně posádky. Dcera jet může, s ní jedu já a když to vidí syn, který by po první plavbě nejraději dezertoval, přidá se i on. Jekot, když se dostaneme na mělčinu a loď vydává zvuky, prozrazuje, že včera se mu plavba určitě strašně líbila, jak mě ujišťoval muž. Nejlepší zadák se jmenuje Petr a dělá čest svému jménu. Celou cestu mlčí jako skála a precizně řídí naši loď. Je to nesmírně oblažující, dokonce víc než osvěžení v Mlýně Krkavec.  Nejkrásnější je podvečer, hebké světlo, vážky a motýlice, strašidelné železniční mosty bez nájezdů, kluk si spontánně začne broukat vlastní melodie a mír v nitru je tak hmatelný, že těžko uvěřit, že tomu může být někde jinak.

Manžel mezitím přesídlil s dvojkama z bezva kempu v Hamru do kempu ve Veselí nad Lužnicí. Tam už se vodácké kouzlo trochu vytrácí a konkrétně za naši rodinu začíná průšvih. Syn usíná v restauraci před večeří. Když ho změřím, má teplotu přes 38 i on. Noc je pekelná, s dcerou, která zřejmě pod vlivem mnoha dojmů z posledních dvou dnů potřebuje taky trochu provětrat podvědomí, se střídají v nočních děsech a neztišitelném pláči. Nurofen na ně funguje, čert ví proč, blbě a paralenové čípky došly dávno. Těžím ze zásob jiné maminky. Čípky ovšem znehodnucuju rychlým zmrazením v místím kiosku – po rozbalení se rozpadnou na padrť. Když ráno vyndám z korbiček sálající dvojčata, je jasné, že je zle. Hrůzné chvění žaludku umocňuje procesí s cinkajícím zvonem a zpívajícím nábožné písně. Za mě jasný funus, později se dopátrám, že je to církevní průvod k uctění Božího Těla. Což má teda s lidskou pomíjivostí taky co do činění, ale trochu mě to vrátilo nohama na zem. Při představě cesty do Prahy a pak ještě čekání, než si muž odbude svoji dojednanou kluturní akci, se rozhoduji i po probdělé noci pro akutní výpad do nejbližsí otevřené lékárny, což je 20km vzdálený Jindřichův Hradec, kam klimbajíce za volantem dojedu i se vrátím.

Bylo to rozhodnutí za milion, protože v Praze by na řešení nebyl vůbec čas. Cestou zpátky jsme si totiž postáli v koloně, žár 36 venku mi opět navozoval představy o usmažení se zaživa v poli kolem dálnice, až v autě bude nesnesitelně i přes běžící klimatizaci. Tady už jsem začala být hysterická i já. Mrňata jsme si ohřáli ke 40 stupňům a i když víte, že musíte od teploty v konečníku odečíst půl stupně, stejně ta číslice na teploměru začínající čtyřkou působí magicky. Poprvé jsem dělala mimiňákům zábaly a bůh žehnej televizi, že aspoň starší se v přechodné zastávce u nepřítomného prarodičovstva zabavili samy. Muž si odbyl kulturu a dorazil domů v moměntě, kdy dětičky měly už nádherných 38, 5 (a já tlak 200 na 120).

Takže ano. Stonat v přírodě pod stanem se dá, když jste na to připraveni. Transporty jsou slabé články idylky. Kdyby vám letošní vodácké pré vyprávěl muž, byla by to jistě hororová story od začátku do konce. Vyslechla jsem si cosi o ohrožení našich dětí a celé rodiny a celého letošního osazenstva. Přesto si myslím, že to bylo lepší, než v rozpáleném městě. Koneckonců ty hororové prvky přineslo až civilizačno cestou domů. Čeho mi je upřímně líto, byla poslední noc, kdy stan dozajista nebyl zvukotěsný a jen se chlácholím, že valná část se před spaním dostatečně anestezovala a ostatní děti snad spaly spánkem spravedlivých. A pak mě mrzí už jen moje nepřipravenost. Příště už jedine se čtyřnásobným množstvím paralenů a neprošlým Nurofenem…

PS: Neomarodil teda nikdo další, že ne???