Elbe! Ahoj!!

„Nechceš si to napřed zkusit řídit s Pájou?“

Úvod do mé závoznické kariéry v dodávce zněl podezřele. Pokračovalo to zhruba takto:

„Za prvé, nefunguje tachometr. Ale neboj, technickou to má!“

Než mi došlo, že tacháč může nahradit GPS, kapánek jsem se orosila. Sice nejsem žádná Junková, ale znáte tu naši civilizační závislost na číslech… Ovšem naděje, že si v autě dobiju telefon, ta pohasla okamžitě. Blikající olej krátce po nastartování mě vyděsit nestačil, kontrolka zhasla dřív, než jsem si vybavila svou loňskou olejovou story. Divné ťukání kdesi vzadu v autě zase vadilo mému instruktorovi. Brzo to přešlo, snad prý jen kámen v pneumatice. 

To ostatní, člověka, který kdysi řídil škodovku 125, nemohlo rozsekat. Když má auto posilovač řízení, není co řešit. Řadicí páku jsem brala stylem „jedu  v traktoru“. Pár chvil a několik perných křižovatek /kruháků trvalo, než jsem se důkladně seznámila se spojkou. Naštěstí jsem byla „ta větší“. A mimochodem, posezení  výš je opojné!

Kdo kdysi četl můj příspěvek o váhání, jestli se zúčastnit vodáckého dobrodružství, vězte, že letos jsem se nerozmýšlela ani chvilku. A to i přesto, že jsem tentokrát dělala suchozemce.

„Brečela hodně?“ zeptala jsem se svého muže, když jsem celou partu našla promočenou v penzionu Na Suché Kamenici. „Jo, dost!“ zněla odpověď. Tyjo, to jsme teda pěkně pitomí, říkala jsem si v duchu, protože jsem si myslela, že důvodem pláče byl déšť, který zhruba poslední hodinu kropil zhusta Děčín-Hřensko, včetně dodávky, ve které jsem si lebedila s juniorem pěkně v suchu.  Jak se ovšem během další konverzace ukázalo, muž o voze a já o koze, resp. muž o převráceném voze – lodi. A to hned krátce po vyplutí, takže si myslel, že jsem to celé viděla. Naštěstí neviděla. Naše malá kozenka hned po vyplutí blbla s pádlem a když jí uplavalo, muž se ho snažil zachránit. Největší překvapení to bylo asi pro háčka, který se z ničeho nic ocitl ve vodě. Statečná Jana ovšem prokázala srdnatost a skalní charakter a s mým mužem absolvovala i zbytek plavby, na rozdíl od naší dcery, která si na druhý den vybrala jinou posádku.

Nutno poznamenat, že Penzion a Restaurace Na Suché Kamenici zachránil všem zúčastněným životy i zdraví – rozdělaným ohněm v krbu, přísunem horkých čajů/polévek/palačinek a vlídností k tomu. Velký dík!

Zbytek vody byl pak už jen radost na radost. Velká reklama patří kempu Biotop Nový Svět v Růžové. Už jsem ho stihla i doporučit a získat dík za skvělý tip, takže hurá. Junior přestal být znuděným mrzoutem a vesele se batolil všude kolem. Dokonce se rozmluvil ze strohého „ku“ na rozvité „bababa“. Dcera objevila kouzlo táboráků a s tím spojenou nutnost přes klížící víčka vydržet v pospolitosti co nejdéle. Svalit se do stanu a ráno jen vyběhnout, připojit se ke smečce dalších mláďat, užívat si pozornosti (a potravinových zásob) všech – to je zkrátka Svoboda. Příval energie, který to odbrzdilo, jsme v bytě krotili ještě dva dny..

No a já se pak ještě trochu otrkala a druhý den jsem si v dodávce i pěkně zacouvala.

Takže i tentokrát díky! Bylo to zase nejvíc!

PS: Až se potkáme, dcera vám pravděpodobně na úvod řekne, že vypadla z lodi a že ji táta zachránil. A možná, až si budeme volat, tak vám to budu muset říct já, protože dcera bude hučet, abych to řekla, dokud to neřeknu… Životní zážitek!!!

Mých 5 pražských nej za červenec -srpen:

1/ Byt překvapil. Za 34stupňových veder doma zatím jen 29,5! Bála jsem se, že se budeme pařit v třicítkách!

2/ Vzrůšo, aneb úplně infarktová situace. Dcera mě neviděla v galerijní místnosti a rychlostí blesku vyrazila hledat ven, klapky na očích, uších. Přes silnici, pořád pryč. Ještě teď mi je špatně, když si na to vzpomenu.

3/ Velmi milé bylo znovu poznávání Prahy ve společnosti přátel, kteří nás poctili návštěvou. Když se takhle člověk vypraví do centra, v příhodný čas a na přiměřenou dobu, kouzlo se najednou vynoří a pohladí po tváři.  

4/ Objev: sousedka vyučuje němčinu. Znamení? Že bych oprášila mozek?

5/ Zklamání z nabídky kroužků pro děti od tří let. Na ČM jsou kroužky 2 (slovy dva) a ani jeden nechci.  Proč se mi vybavuje obvyklé chlácholení, že v Pze je toho pro děti fakt hodně? A nejlepší školství ever?

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: