Black Bridge Community Life

Pomalu zapouštím kořínky. Vláskový.

Začala jsem chodit k sousedce na němčinu. Abych našla závity. Učí konverzační metodou, jede při tom ve světelném rychlostním pruhu. Než sesumíruju větu, což je po tolika letech německého mlčení zázrak, je o několik témat dál. Minule mi nabídla, že se můžeme bavit cizojazyčně i při náhodném setkání na chodbě. Tudíž si výhledově nepokecáme. Nejspíš donesu na další hodinu víno.

Druhý soused hraje na kytaru. Veřejně. Když jsem projevila zájem o produkci, pravil, že ho máme sledovat na instáči. Kdo by se dneska otravoval s otvíráním pusy. Vzhledem k tomu, že mi můj online život otravuje dost prostoru i bez insta, koncert pravděpodobně nebude.

Toliko ke komunitě na naší panelákové etáži. Čili obsazení super, ale jízda nic moc. Aspoň zatím.

Druhá komunita se rýsuje v lesní školce. Směs rodičů „lepšolidí“ a „divoženek“ učitelek. Plus kačeny, slepice, králici, morčata a kočky. Učitelky si říkají průvodkyně a je mezi nimi i chlap. Dredatej. Na slavnostním zahájení měli nataženou slackline. S maminkou Andreou jsme tak dlouho dělaly dětem držák, až jsme si to samy zkusily. Vypadá to možná na začátek fajn známosti. Naše dcery už spolu kamarádí intenzivně, zastihla jsem je, jak spolu na pískovišti vaří „hovna, čůránky a zeleninku“. Jinak sympatická plachá odtažitost všech, čili pohoda pro introverta mého typu. Což teda taky úplně k pulzujícímu komunitnímu životu nevede. Snad to doženu jindy a jinak.

Zatímco první dvě společenstva sotva dýchají, komunita v sousedním vnitrobloku tepe životem. Je zářivě pestrá, dynamická a hlučná. S obrovskými mašlemi ve vlasech, třpytkami na oblečení, cigárama v puse a čipsama všude. Chodíme tam na pískoviště. Dcera miluje pískoviště! Dopoledne je na tuty prázdné, estráda začíná odpoledne. Staří i mladí se vyvalí na lavičky, omladina paří na telefonu hudbu a třeba i tančí, mládež a děti se organizují do samohlídacích smeček s jasně stanovenou hierarchií. Hádky o půjčení kola, lopatiček na písek, telefonu, psa, křupek, (u starších někdy o manžela). Pra/rodičovstvo se nad tím klene jako božstvo a zasahuje podle pro mě nerozklíčovatelných pohnutek. Onehdá jsme se tam s dětmi docela slušně zakomponovala tak, že jsem zvedla hlavu na poslední chvíli, abych viděla, jak dcera mizí v průchodu domu s novou malou kamarádkou. Na moje hromové zavolání se zarazila a kupodivu se i bez odmlouvání vrátila, vysvětlujíce, že šly za strejdou Čuňou!

No a pak už zbývá jenom skejťárna Plechárna, hromadné akce v obchoďáku, nebo open air zábavy u rybníku. Tak o tom třeba někdy příště. Až to zažiju.

PS: O komunitním životě by se dalo určitě poznat víc ze zpravodaje čtrnáctky. Musím říct mužovi, ať ho nevyhazuje …

Mých 5 pražských nej za září:

1/ Nikdy bych nevěřila, kolik práce dá udržovat sídliště přiměřeně eklhaft. Aneb, poprvé jsem zažila pískování dlažby, fakt procedura. Kéž by někdy došlo i na zaflusanou prosklenou spirálu, kterou se leze do metra.

2/  V září jsem trumfla svůj infarkt ze srpna. Dne 17.9. jsem založila svůj první požár. Naštěstí taky uhasila. Sice mi napřed blesklo hlavou, že bych mohla někomu zavolat o radu, ale pak jsem se vzpamatovala a hodila na rendlík utěrku. No, aspoň, že jsem to nechtěla rovnou fotit. 

3/ Radost: Ve školce se jednou týdně ráno cvičí jóga s rodiči. Moc fajn!

4/ Objev: Tam, kde jezdí elektromobily, se nedá přecházet „podle sluchu“. Takže důsledně zpět k „vlevo- vpravo- vlevo“ modelu.

5/ Děsběs: Čas v kolonách s dětmi v autě je zaručený životakrátič.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Jedna myšlenka na “Black Bridge Community Life

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: