Populární automechanika pro brunety, aneb stěrače stírají …

Donedávna jsem byla hrdá na to, že se umím postarat o své auto. Zkontrolovat kapaliny, vyměnit kolo, sem tam nějakou pojistku.. Teď už hrdá nejsem, buduju si totiž „solidní“ pověst u hochů v domovském autoservisu. Myslím, že mi interně říkají “ Klakson troubí, stěrače stírají…“
Klimatizace je sviňa
Na konci školního roku, vedro jako blázen, vyrazím načančaná s načančanou dcerou na koncert tchánova dechového orchestru do Prahy. Po pár kilometrech se rozsvítí kontrolka – olej. Jako poučená řidička okamžitě zastavuju a kontroluju. Ryska je opravdu umazaná na spodním okraji. Jenže stát tady na rozžhavené silnici a čekat na pomoc, to se za chvíli upečeme. Ale pozor! Znovu nastartuju a kontrolka mlčí. K nejbližší benzínce naštěstí co by kamenem dohodil, tedy risknu to a kupuju olej. Dolévám a v šatičkách, co to jde nejcudněji, koukám pod auto, jestli se tam nedělá kaluž. Nic. Pro jistotu volám na asistenci, prý to mám za chvíli zkontrolovat a když olej v nádržce zůstane, můžu jet dál. Jsem pár kilometrů od domova, s časovou rezervou, otáčím se a dívám se, jestli není flek od oleje na parkovacím místě, kde jsem před tím stála. Opět cudné naklánění se pod auto, které mezitím obsadilo plac.
Pokus číslo dva. Jedu zase přes benzínku, tankuju, odcházím platit a najednou vidím, jak z vedlejšího auta chlapík civí pod moji káru. Zaplavil mě větší adrenalin, než kdyby mi zíral pod sukni. Když se vracím od pokladny, nenápadně, dnes potřetí, koukám pod auto. Kaluž jako hrom. A tu mi to dojde! Naše divoká víkendová jízda po turistické trase do kempu kdesi u Ohře. Nadskakovali jsme jako mopslíci. Určitě musí být díra v olejové vaně. Někde se to ťuklo a teď to doprasklo. Dál už je to prozaické, volám do „svého“ servisu, přijedou, odtáhnou, zkontrolujou… a olejová vana úplně v pořádku. A prej: příště se, paninko, podívejte, jestli je to fakt olej. Ona v těhle vedrech taky takhle kondenzuje klimatizace… Dva tisíce komínem.
Světla to taky nemaj´ lehký..
Jedeme totál naložení, jak to tak se dvěma dětma po Vánocích u rodičů bývá. Jedeme večer, takže tma. A každou chvíli mě protijedoucí auto problikne. Jsem si jistá, že dálková světla zapnutá nemám a tak dodržuju rychlost a čekám na policejní kontrolu maskovanou křovím, zastávkou, zapadlou odbočkou. Nic.
„Takhle mě problikávali, když mi nesvítilo světlo,“ pravil muž. Vidím sice parádně, ale nedá mi to a v nejbližší dědině kontroluju světla. U středu svítí míň, ale obě stejně. Některá protijedoucí auta to tak mají také. Jedeme dál, protijedoucí blikají jako navedení. Nikde žádná havárie, kolona, nic.. O víkendu máme jet delší trasu, rosničky hlásí sněžení (haha, ale co kdyby!), raději se objednávám do servisu. Není nad to se se dvěma malejma dětma vtěsnávat se ve stylu „šlo by to ještě před víkendem?“ Nakonec dostávám celkem lidskou hodinu, jedeme. Kontrolují. Všechno v pohodě.
„Vy jste ta s tou olejovou vanou, že jo“ předává mi chlapík zpátky klíče… Moje moto-sebevědomí padá k nule..
„Nojono.“
„A cajti po cestě žádní?“
„Ne..“
„A nebyla jste moc naložená?“
„No, to jsem celkem byla.“
„Kufr vám může zvednout předek auta a oslepujete pak protijedoucí. A od toho je takový kolečko u volantu, sklopíte tím světla. Pojďte, já vám to ukážu…“ Chybělo jen: víte, čemu se říká volant, že jo?
Tohle bylo za pade :).
Ráda bych tu vytasila historku do třetice, ale nemám. Možná byste mi poradit, co na kluky ušít, aby měli radost.
Nějaký nápad? 🙂

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: