Black Bridge family

Odříkaného chleba největší krajíc. Výklad: bydlím na sídlišti. Na pražském sídlišti.
Zatímco pro mého muže se právě odehrává životní výhra, já vstupuju na území dosud neprobádané, četnými předsudky prošpikované. (Kolejní život nepočítám, neboť tehdy byl člověk mladá, do všeho nadšená a hlavně bezdětná.)
Cestičky k bytu v Praze vedou různé. Mechanismus zázraku nebyl ani vyloupení banky, ani náhle se objevivší dědictví po tetičce v Americe, ani hvězdný job s nekonečnou výplatou. V našem případě jde o instituci „služební byt“. Dobrodružství s několika žádostmi, různými rozsudky a napínavou čekací dobou by vydalo na samostatný příspěvek.
Výsledek je po necelých dvou letech tu. Oficiální záminka – manželovo dojíždění do práce/z práce 4 hodiny denně. Tomu se dá rozumět i věřit. Osobně za tím čichám ještě postsovětskou paranoiu, „divnost“ emigranta, která se v anonymitě velkoměsta nejlépe ztratí a intelektuální snobáctví nasáté s mateřským mlékem.
Aby to bylo jedna jedna, mně zase nikdo nevymaže maloměstský mozek, vštípené škarohlídství, potřebu výběhu a absolutní nenápaditost v uzavřeném prostoru co se týče vytváření zábavy dětem. To, že vám na sídlišti „něco chybí“, člověku, který byl odchovaný v 1+1 ve čtyřčlenné rodině v 16. patře paneláku uprostřed betonového moře, prostě nevysvětlíte. Naopak, vypadáte jako neskromný, ba přímo rozmazlený fracek. Z tohoto hlediska je tedy náš nový, velký, zrekonstruovaný, u metra co by kamenem (a hlavně v metropoli!) byt pro manžela i jeho rodinu naprosté terno, které se odmítnout nedá.
Pozitivní bylo, že muž měl v karanténě home office. Když jsem se konečně odhodlala vydat se virům v ústrety, dalo se s jeho nakažlivým entuziasmem zabydlovat o něco snesitelněji, než kdybych tu byla rovnou celé dny sama. Sousoší několika stromů se rázem změní v les, golfové hřiště takřka v náhorní plošinu, sotva znatelná strouha zove se řekou a západ slunce odrážející se v kachlích obchodního Centra ČM se romantikou přímo tetelí.
Nový domov si mě usmiřuje pomalu. Největší bonus je balkón, ze kterého jsou vidět špičky stromů. Když člověk přivře oči, s podkresem šumění pražského okruhu si může na chvíli představovat, že příroda je tam někde venku. Co blízko nepopiratelně je, je obchoďák. V době koronavirové (a zřejmě i před ní), zajišťuje obyvatelům „našeho“ paneláku nevídanou hygienickou výhodku – nákup si můžete dovézt až k bytu vozíkem. Ne, že by to bylo někde explicitně vyjádřeno, nicméně vozíkový park na poschodích hovoří jasně.
Co mě baví hodně, je podlaha. Na neponičeném linu se rozšlapané, rozsypané, nebo poletující cokoliv snáší nějak líp. Aspoň chvíli určitě. Což mě vede k chybějícím popelnicím na bio odpad a použitý olej. Kontejnerů na odložené oblečení je bohatě. Což je sice také bohulibé, leč pro naši domácnost zbytečné. Pročež jsem aspoň založila kýbl na zbytnou vodu a sem tam ho vyleju na sežehlý trávník ve vnitrobloku, poctivě zdecimovaný strunou
už 2. dubna.
Kolem a kolem, je lepší žít v omšelém bytě v městě šitém na moji míru, nebo v senza bytě v městské části čehosi, co nemám šanci uchopit, ani kdybych najala chůvu a kojnou na 24 hodin denně? Jak víme, člověk si zvykne na všechno. I na betonovo-panelovou klec. Jen jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat. Snad do té doby na všechno to pohodlí a vedro nepojdu.
Nová rubrika: Mých 5 pražských nej tohoto měsíce:
1/ Největší otrava je, že i bez topení máme doma 24-25stupňů. Co budeme dělat v létě, ptám se?
2/ Největší vzrušení jsem zažila, když mě dcera zavřela na balkóně a nikdo další doma nebyl.
3/ Největší úleva, když mi dcera dveře zase otevřela. Musela ke dveřím dotáhnout židli, aby se jí to podařilo. Naše zaznamenaná konverzace by vydala materiál na slušnou komedii.
4/ Největší radost, že nám ratolest zapsali do lesní školky. I přes to, že na den otevřených dveří dorazila v dlouhé sukni vlastního nekompromisního výběru a skoro celou dobu se chtěla nechat nosit. Lesní diva na první pohled.
5/ Nejvíc smutná, pobíhaje po okolí, jsem byla z rodinky, která hrála petanque na prašné cestě mezi poli hned pod náspem dálnice. Pročež je lepší být smutná z někoho jiného, než ze sebe, že tam provozuju sport taky. Že jo.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: