Litoměřice jsou město, kde toho není málo ani zu moc. Nikam to není daleko, ale můžete si vybírat, kam půjdete. Pod okny vám může kokrhat kohout, závodit v běhu můžete ještě i bez čipů, potkáte spoustu zcestovalých lidí i domestikovaných cizinců a koupíte mléko z mlékomatu i suroviny bez obalu. Zkrátka takový malý ráj. Ráj, který opouštíme.
Nostalgie se při stěhování se dvěma malými dětmi nekoná. Balení krabic mezi vařením, kojením, převlíkáním/přebalováním, praním, koupáním a samozřejmě nutnou zábavou alespoň pro to starší, je jako stihnout si o malé přestávce dojít na wecko, koupit si v přecpaném školním bufetu svačinu a ještě se převléknout na tělocvik. A to jsem žila v představě, že provozujeme celkem minimalistickou domácnost. Ale ani tak si nemyslím, že je lepší vyhořet, než se přestěhovat.
Odchod z Litoměřic jsem si malovala jinak. Ostatně, o posledních týdnech jsme měli představy odlišné asi všichni. Nicméně, i proto, že neproběhla rozlučka s přáteli, mi ještě poslední den nic moc nedocházelo. Ani když jsem úplně vyšťavená nacpala neuvěřitelnou hromadu věcí do auta (včetně dětí), ani když jsme se starší ratolestí mávaly „našemu domu“, protože se tam už nevrátíme.
Děcka usnula hned za první zatáčkou (i přes zapomenutý dudlík), a já bych se bývala mohla začít soustředit na stesk hned za cedulí Litoměřice. Počasí vytáhlo svoje nejkýčovitější kvádro. Znáte to, taková ta blankytně modrá obloha s mráčky, které se do malebné středohorské krajiny otiskovaly jako razítka. Nic. V autě jsem řešila hlavně to, že v prostředním zpětném zrcátku vidím jenom naše krámy a jestli se v zatáčkách nepoláme kytka. Svoje sehrálo i to, že jsem nejela do nového „domova“, ale do svého rodiště za tátou. Kdo by se hnal užívat si karanténu do panelákova, když může mít výběh na zahradu, že jo..
Není to moje první stěhování a momentálně doufám, že ani poslední. Jak říkala jedna litomyšlská sestřička – jednou vykořeněný, navždy všudezdejší. Je na tom hodně pravdy a myslím, že pocit „doma“ je hodně o zvyku. Když už víte, od koho kupovat domácí vajíčka a naopak, komu se hodí sušené pečivo pro králíky, která kosmetička vás zachrání od ekzému, která kamarádka poradí s čím, máte arzenál osvědčených řemeslníků, apod. O stupeň těžší to je, když už víte, koho a kde to mají rády vaše děti a kam s nimi, když je vedro – zima – chřipková epidemie – prší (to je blbost, už zase neprší). Na další zvykání si připadám kapku stará, nechce se mi. Líbilo se mi sledovat, jak se odvíjí a zase splétají nitky příběhů kolem nás. Některé nitky začaly být vidět až po několika letech, a pavučinka ze všech utkaná byla krásná jako krajka. Škoda lidmi a vazbami s nimi plýtvat. Jediné, co mě utěšuje, je, že stěhování je údajně takový nářez pro mozek, že prý působí proti rozvoji demence. Jsem zvědavá, jestli ten svůj vykojený v nějaké krabici alespoň najdu..
Litoměřice jsou město, kde:
*jsem se vdala
*se mi narodily dvě děti
*jsem se vyprovodila svoji maminku na věčnost
*jsem přišla ke kupě báječných, inspirativních, otevřených a hlubokých (ten popis je naprosto nevýstižně slabý) kamarádů a kamarádek
*jsem začala fušovat do anestezie
*jsem potkala člověka, který mi po jednom letmém setkání jen tak z ničeho nic nechal užívat kus své zahrady, no kde se vám to stane?
*se mě dotkla holubice
od sebe k sobě 