Od sazí černý kamenný železniční most ve směru Praha-Čelákovice už neexistuje. Ani samotná černota PM10, nalepená všude, nedíváte-li se drobnohledem, není zřetelná. Funguje tady pozlátko v pastelových barvách. Ať už ve fasádách obytných hranolů, nebo v obloucích loga obchodního centra. Černý Most není monochromaticky fádní. Vznášející se barvičky v čerstvé zeleni polí, golfového hřiště a příměstských hájů, působí téměř malebně. Členitost krychlí a kvádrů zřejmě inspirovala architektonický počin místní polikliniky, jmenuje se Parník. Nazvala bych tak klidně celou část. Velký, veselý výletní parník, u kterého není radno koukat, kam pluje, čím pohání své motory a co se ukládá v plicích jeho námořníků. A co jsou jeho námořníci vůbec zač.
Že to nebude extra movitá klasa je jasné z mnoha ukazatelů. Podle rozboru vody z odpadní stoky F, kde koncentrace drog hluboce pokulhává třeba za Karlínem nebo Holešovicemi. Podle gipsy a ukrainian repertoáru kolotočářů. A věřte nebo ne, dokonce i podle celkem běžně vyskytujících se volných parkovacích míst poblíž našeho vchodu.
Soudě podle všudypřítomných nedopalků a nikdepřítomných hnědých popelnic to nebudou ani hipsteři a biomatky. Podle frekvence kosení všemožných i nemožných zelených ploch to nebudou ani zelení, natož příznivci Extinction Rebellion. Snad až na jednu spřízněnou duši, která stojí za letáčkem zapíchnutým do úzkého pruhu trávníku mezi Ikea a betonem, kde píše: „Nesekejte nám naši louku.“ Podezřívám místní samosprávu, že v sekáčích a sekačkách pere peníze. Nebo uměle navyšuje zaměstnanost?
Zpět k parníku. Pobíhaje po jeho palubě, orientuju se ve spleti krabic podle komínu malešické spalovny. Úplně absurdně mi připomíná elektrárnu Battersea, známou z alba Pink Floydů. Z cihlové elegance londýnské krásky tenhle maják nemá nic, zato má nejvyšší komín v Pze. Sto sedmdesát sedm metrů viditelných téměř odkudkoliv. Postavený nonstop, údajně hostí sokola stěhovavého. Když se blížíme po hradecké dálnici k Praze, jakmile ho zblejskneme, muž spokojeně hlásí: už jsme skoro doma. V naší kajutě, dodávám já. My máme růžovou.
Mých 5 pražských nej za červen:
1) Doma jsme to dotáhli na 28 stupňů. Tuším, že to nebude rekord…
2) Největší vzrůšo tentokrát při transportu bubnů z Jinonic do Řeznické. Díky Maruško a díky Zdendo! Ještě párkrát a rozjedu závoznictví!
3) Největší úleva tentokrát díky osvícené paní fyzioterapeutce, která nám seškrtala cvičení s juniorem. Rčení „méně znamená více“ má v tomto případě nevyčíslitelnou hodnotu, zejména pro psychické zdraví všech zúčastněných (včetně sousedů)!
4) Jupííí. Je tu období dozrávání mých milovaných křupek! Strom na dědečkově zahradě dorostl do velikosti, kdy se můžou trhat plnými hrstmi, nacpat si jimi plnou pusu, plné břicho a pak spokojeně prasknout!
5) Smutek. Ani ne. Spíš úsměšek. Farmářské trhy Černý most. Kilogram dýně za 90Kč? Prosím? Kilogram jahod/třešní 150 Kč? Opravdu to někdo kupuje?
od sebe k sobě 