Black Bridge half-time

Zdravím z decentně vánočně nasvíceného Čerňáku. Čekala jsem větší divočinu. Uff.

Včerejškem nám začal pršet druhý a poslední rok na BB. Tento týden jsme teprve sestavili poslední kusy nábytku. Poprvé v životě máme botník. Moc hezký. Na zavěšení čeká ještě pár obrázků.

Netroufám si hádat, jestli jsem víc času strávila tady, nebo ne-tady. S covidem člověk dostal další lekci umu vděku, takže řešit z okna vyhozené nájemné, školkovné a kroužkovné, je ztrátou času.  

Co na mou mysl doléhá s kapku větším stínem je, že v době nekovidové bychom uspořádali:

goodbye party v Ltm.,  welcome party na připomenutí se pražským kamarádům, narozeninovou party v Ltm., a na Vánoce pozvali pražské sousedy na svařák. (Pořád se roztomile zdravíme na chodbě, více apage satanas.)

Takhle se naše více méně inkongito stěhování překlenulo do přetrvávající izolace.

Z krás Prahy jsme byli jednou na Pankráci v meduzáriu (krupicová kaše v hodnotě 110Kč jako bonus ke vstupence!), jednou v DOXu , jednou v Prokopském údolí, jednou na Císařském ostrově, jednou za kamarádkou na Chodově a jednou v Nuslích s krabicí od bot. Plus podívat se na vánoční stromek na Staroměstském náměstí.  Troufám si tvrdit, že bez covidu by bylo poznávací skóre slavnější. I když kočárek na eskalátoru a za ruku druhé děcko, to mi vyvolává stenokardie pořád.

V proměnách času zatím městská část „zrekonstruovala“ náš vnitroblok, jak deklamuje v měsíčníku Čtrnáctka. Zasela novou trávu do sežehnutých ploch a kolem chátrajících tenisových kurtů osadila zídku lavičkami. Můžeme se na ně koukat vsedě. Syn má bezva vydlážděnou obíhačku vytyčenou plotem sportoviště, dcera řádí spíš na těch trávnících. Budiž nám omluvou, že je fakt jediná. Plus psi, teda. Pokoutný výlep cedulek zakazujících kouření pod našimi okny nezabral.

Za poslední rok jsem blíž porozumění konfliktu našich dvou manželských naturelů.  Klasifikovala bych to jako souboj „enviromentalistka“ versus „hnízdil s rozletem“. 

Zatímco já věřím, že je podstatné prostředí, které nás obklopuje a v čem dennodenně vegetujeme, mužovi stačí hnízdo, že kterého bude vylétávat za podněty a zase se vracet. I kdyby to měl být kontejner, hlavně, aby stál na správném místě. Rozumějte: v Pze (popř. jiném hlavním městě). Podstatné jsou mysl a duch, díky nimž člověk vylétává za podněty, ať už hmotnými, či nehmotnými, každopádně vždy vznešenými.   Mně dává smysl harmonizovat svoje bytí, nekomplikovat si život špínou, hlukem, mhd a přemírou konzumu.  Hodně zeleně a otisky historie v kamenech a cihlách. Z tohoto hlediska jsem si na kulisy počítačové hry z devadesátek ještě nezvykla. Když vidím, jak kolem obchoďáku vláčí učitelky děti z mateřské školky, je mi jich líto. Naopak, můj muž vidí, že určitě míří na nějakou prima akci. Tak nevím, odlišujeme se, nebo se doplňujeme?

Mých 5 pražských nej za listopad/prosinec:

Radost:  V prosinci nám přišel nábytek, který jsme si objednali 21.8. Člověk už skoro nedoufal..

Vzrůšo:  Poprvé peču sama cukroví. Máme rovné vanilkové rohlíčky. Zatím naštěstí nic adrenalinovějšího.

Úleva: Dítě, které spí jako zabité v kočáru na zahradě, zatímco doma vytáhne sotva půl hodinu, se dá řešit balkónem! Proč jsme to nezkusili dřív?

Poznatek:  Už zase nelze doplňovat cartridge do barevných tiskáren? Proč jsem si myslela, že takové nebetyčné plýtvání už má lidstvo za sebou?

Děsběs: Nějaké osvědčené tipy, jak na sourozeneckou žárlivost?

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: