Europeana tour IV

Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.
den 5.
Návštěva u dědečka, aneb neděli jsme uctili fyzickou prací. Dramatický název dědiny – Kruté Hrby – vyjadřuje hrdost generací na nejvýše položenou krajinu v Kyjevské oblasti. Celých 271m.n.m. lehce zvlněných polí. Z Kyjeva jedeme autem po odeské trase, rozuměj tankodromu. Alexova sestřenka Olena nás pro začátek obdaruje statistikou z loňského roku – prý 12tis. mrtvých na této silnici. Což je zhruba dvojnásobek obětí z antiteroristické operace. Anonymní údaj, jak z Evropeany. I přes svou nepřesvědčivost zneklidňuje.
U dědečka vládne klid a mír. Vítá nás srdečně a ujišťuje nás, že se mu daří dobře, protože žije s Hospodinem. Babička zemřela před třemi roky. Olena servíruje předchystaný oběd. Po modlitbě, kterou dědeček vede, s chutí pojíme. A pak do práce! Dědeček k sázení brambor přizval sousedku, asi padesátiletou tetu Kaťu. Teta se nenechá oblafnout naší pětičlennou skupinou, která se jí asertivně snaží naznačit, že je nás dost a začne organizovat. Nasadí zběsilé tempo, které demonstruje osobním příkladem. Nezbývá, než se jí zuby nehty držet. Jamka, popel, brambora. Chlapci hloubí jamky ve třech řadách najednou, my s Olenou a Káťou pobíháme s kýbly brambor a popela. Káťa ještě zvládá upravovat zahrnuté řádky nohou v tenisce, aby byly pěkné a ne hrudkovaté. Dřina je evidentně přirozená forma jejího bytí. Zvládá u toho ještě povídat a být veselá. Aby ne, když se jí syn vrátil ze zóny ATO. Dědeček nás přišel zkontrolovat jenom jednou, vybral nám otrokářku správně. Sedm pytlů brambor, pole lán. Dva čokoládkové bonbóny jako cukr k biči, voda jako nejlahodnější nápoj pod žhnoucím sluncem. Když dojde popel, Káťa se s námi loučí a bez čekání na přehnanou vděčnost mizí. Tempo záhy polevuje. Bolí záda a teď to můžeme i přiznat. Olena se chvíli snaží namotivovat kluky v podobném duchu jako teta, ale zkušená vesnická žena se prostě napodobit nedá. O to víc smíchu se rozléhá polem a tmelí kilometry i stylem života vzdálené příbuzné. Radost z přibývajících řádků. Slunce se pomalu sklání k obzoru, už nepálí, měkce hřeje. Obyčejná večeře je po takovém výkonu královskou hostinou. Posezení na zápraží chalupy pod slunečníkem rozkvetlé meruňky. Za plaňkovým plotem výhled na naší dlaní pohlazené políčko. Je obklopené zelení mezí a zahrad sousedních domků. Člověk spočine s rukama v klíně a pojmy jako láska, mír, válka, chléb vezdejší a Bůh jakoby získávaly zřetelnější obrysy. Nejvíc z nás má v nostalgii jasno pětaosmdesátiletý dědeček. Místo tesklivého loučení s vnukem z Čech řeší, kdo dosází zbylé pytle brambor. Ještě, že má šest dalších dětí a nepočítaně vnuků a vnuček. S klidným svědomím můžeme přenechat návrat ke kořenům a obdělávání hroudy jim. Loučení je stručné a silné. Buďte zdrávi a šťastni.
Cestou domů zastavujeme na hřbitově. Překvapením pro mě je, že baptisté mají hroby bez náhrobků, bez cedulek se jménem. Jen rov s květinami. Nepřehlédnutelný pro svou megalózní výzdobu je čerstvý hrob prvního padlého vojáka z této vesnice. Leden 2015. Muž v mém věku. Snad to brzo ještě nekvetoucí, ale již nasázené kvetiny zjemní. Pivoňky a tulipány. Zatím tady věčnost simuluje jen zpěv ptáků.
Závěrem bych chtěla říct, že v Kyjevě se v turistickém modu pohnuté ukrajinské současnosti moc všimnout nedá. Snad kromě výhodného kurzu hřivny, který dělá Čecha boháčem. Nikdo se mě nesnažil zabít za používání ruštiny, když moje ukrajinština nestačila. Všeho byl dostatek a ruch velkoměsta ve srovnání s předchozími návštěvami není nijak umenšen. Události připomínají jednorázové akce na Majdanu a památníčky v místech padlých. Hodně jich je v ulici Institucka, která vede od Majdanu nahoru kolem hotelu Ukrajina. Napodobenina cedulky s názvem ulice ji přejmenovává na Ulici hrdinů nebeské setniny. V sobotu brzo ráno je vylidněná. U jednoho z památníčků stojí postarší muž a zpívá hlubokým hlasem smutnou píseň. Mrazí z toho do morku kostí. A zrovna tak se srdce tetelí nad nekonečnou frontou lidí u pokladen na vstupenky knižního Arsenalu. Po první a snad i druhé návštěvě Ukrajiny jsem si myslela, že bychom se od Ukrajiny mohli učit národnímu povědomí. Oprava. Až Ukrajinci nebudou muset řešit, že jsou Ukrajinci a bude to samozřejmost, tak to bude fajn.
PS: den 6.
Den šestý, odjezdový. Nečekala jsem, že bude ke komentáři. Chyba. Zpočátku vypadala celní kontrola u Olomouce nevinně, i přes to, že se pejskovi líbil Alexův batoh. Celníci nám nakonec bonbony Roshen s makovicemi na obalu nechali. Jenže i po kontrole autobusu rentgenem povolení k odjezdu nikde. Důvod – raci. Živí ráčci v zavazadlovém prostoru. Na Ukrajině údajně oblíbená pochoutka k pivu, po povaření. Čekáme na experta na korýše, aby určil druh a míru jejich chráněnosti …

Europeana tour III

Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.
den 4.
Sobota ve znamení Alexových čtyřiceti pěti minut slávy. Před tím uvolňovací procházka v parku Pejzažka, kde v rámci boje občanské společnosti proti developerům za zachování zeleně vznikla „gaudíovská“ expozice artefaktů, určených veskrze pro děti. Nahuštěnost parku rodinkami svědčí o značné oblibě. Maníci skládající podium a týpek míchající u mixážního pultu hudbu zase o tom, že park je v kurzu i v době, kdy už děti dávno spí. Fotím se v tlamě kocoura, Alex pózuje s rukou na prsu neolitické baby u nedalekého Národního muzea historie Ukrajiny.
Prezentace Europeany na Arsenalu proběhla hladce a s pohledem směle upřeným do řad posluchačů. Areál se o víkendu stal téměř neprodyšně natřískaný lidmi. Prchám do Peščerské Lavry, klášterního komplexu, který je přímo proti Arsenalu. Z hlediska „miluj bližního svého“ trochu absurdní pozice. Nu což. Vstupně patnáctiminutová zvonová psychedelie svolává k večerní bohoslužbě. Deset zvonů v divokém tempu rozechvívá prostranství kolem zvonice i nitra návštěvníků. Bůh zaplať za hluboký andante tón, který uzemňuje. Ticho po této produkci je léčivé. Šum z metropole pod Lavrou je nyní sotva postřehnutelný. Stromy a vůně medu v jejich květech smísená s vůní kadidla. Rozbolavělé nohy z nepravidelně ochozených dlaždic a z bot s tenkou podrážkou. Posezení ve slunci. Krása.
Večerní společenské pití s českou skupinou umělců bylo opět obohacující (special thanx to Martin Sodomka, Tereza Semotamová, David Konečný, Renata Obadalková, Viška Melčková, Grigory Semenchuk, Artem Polezhaka). Ovšem místo líčení vášnivých debat jsem se rozhodla, že budu Alexovi „fušovat“ do řemesla, aneb lákačka na Europeana:
Většinou jsem k ukázkám z knih, kterými mě Alex zahlcuje, rezistentní. U téhle jsem po pár řádcích věděla, že si na ni čas udělám. Během čtení mě napadalo, komu bych ji mohla dát jako dárek – kamarádkám, známým, členům rodiny. Když jsem překročila imaginární sedmičku, od záměru jsem upustila. Máte velkou šanci, že jste/byste byli na seznamu potencionálních obdarovaných:) Dílko je vtipně podaný soubor faktů, které si člověk individuálně skládá do světonázoru brouzdáním po internetu, sledováním medií, čtením knih. Anonymita zdrojů čtení zrychluje a navozuje podobné vjemy, jako když očima přeskakujeme z titulku na titulek, klouzání po vlnách. Styl je zábavný a lehce sarkastický. Autor míchá malé a velké dějiny a promlouvá tak ke každému z nás, v každém rozezní strunu povědomých zkušeností, ať už svých, či tradovaných v rodině. Předkládám ukázku, která zlákala mě:
… „A těšili se na dvacáté století a říkali, že je to pro lidstvo nová příležitost a že se musíme poučit z chyb minulosti. Ženy začaly volit roku 1906 ve Finsku a v roce 1913 v Norsku a v roce 1915 v Dánsku atd. a postupem času chtěly také studovat a skládat maturitu a dělat politiku a vědu a bojovat v armádách za spravedlivý mír. Většina mužů s požadavky žen tak úplně nesouhlasila a domnívala se, že ženy mají smysl hlavně pro rodinný život a drobné práce v domácnosti a muži že zase mají vyvinutější smysl pro organizaci společnosti a abstraktní myšlení a život v kolektivu a družnou zábavu. A v některých demokratických zemích bylo uzákoněno, že v parlamentě musí být stejný počet mužů a žen, ale některé ženy říkaly, že to není demokratické, protože ženy jsou především lidské bytosti. A že není spravedlivé, aby jenom rodily děti a praly pleny atp. a čekaly, až přijde manžel s výplatou. A někteří muži říkali, že by raději chtěli být doma a prát pleny atp. a nechodit už do zaměstnání a ve Švédsku, kde byla silná sociální politika, bylo mnoho mužů, kteří dostávali peníze za to, že jejich manželky chodí do zaměstnání. A podle různých výzkumů se hodně lidí domnívalo, že největší událostí století byl vynález antikoncepce, protože ženy tak mohly souložit, kdy se jim zachtělo, a nemusely se bát, že otěhotní, a to jim umožnilo dosáhnout sexuální nezávislosti a tak i ekonomické nezávislosti, protože se mohly lépe ucházet o různá důležitá zaměstnání a už neomdlévaly, když uviděly myš, protože přestaly podléhat maskulinním stereotypům o ženách. Sociologové říkali, že tradiční model ženy je v západní společnosti nenávratně překonán, protože ženy, které celá staletí podléhaly naturálnímu řádu, vstoupily díky antikoncepci do kontraktuálního řádu. A že emancipace žen je vlastně paradoxem donucovací svobody, protože ženy mají čím dál víc odpovědnosti a povinností a i to, co se dřív vnímalo jako velké sociální výdobytky a privilegia žen, zákaz nočních směn a mateřská dovolená atd., dnes ženy prožívají jako formu útlaku.
Na konci dvacátého století lidé přesně nevěděli, jestli mají slavit začátek nového tisíciletí v roce 2000 nebo až 2001. Pro lidi, kteří čekali konec světa, to bylo důležité, ale většina lidí na konec světa nevěřila a bylo jim to fuk. Jiní lidé čekali na konec světa, ale mysleli si, že k němu dojde až v nějaký úplně obyčejný den. A někteří křesťané říkali, že ve skutečnosti je stějne už rok 2004, protože Ježíš se narodil o čtyři roky dřív, než se traduje. A podle židovského kalendáře byl už rok 5760 a podle musulmanského kalendáře byl teprve rok 1419 a také podle juliánského kalendáře bylo míň než podle gregorianského, a proto také v roce 1917 vypukla Říjnová revoluce až v listopadu. A buddhistům to bylo taky fuk, protože podle buddhistického kalendáře byl rok 2542 buddhashakarajánské éry a buddhisté byli spíš zvědaví, čím se stanou v příštím životě, žábou nebo kočkodanem atp.“…
Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku
Patrik Ouředník, Paseka 2001 (str. 5,6)

Europeana tour II

Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.
den 2.
Pro vstupní alkoholické largo desolato se čtvrtek započal pozdě odpoledne. Asi tak v pět. Do rozjetého festivalového vlaku jsme naskočili druhý den jeho konání a to filmem Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde! Přes odmítavý Havlíčkův verš v názvu filmu se režisér knížeti Karlovi obdivuje a je to skvělý psychologický tah na českého „šlechtofobního“ diváka. Bohužel, kombinace nekvalitní zvukové techniky a obtížně srozumitelného knížecího projevu dovolila porozumět sotva polovině dokumentu. O to zřejmější byl postoj režiséra Břetislava Rychlíka při večerní pijatice nakladatelství Větrné Mlýny a Českého centra. Sebestřednost umělcova byla dobrosrdečná až roztomilá a nejen ve smyslu lidových písní poučná. Brzdná dráha večera byla tak akorát dlouhá.
den 3.
Pátek ráno v dobré kondici, kterou jen a jen umocnila vymoženost ubytování v hotelu – snídaně. Pestrá a bohatá, s voňavou kávou navrch. Kyjev v rozjasněném slunci pulsoval životem, procházka k Českému centru jako putování rejem víl a uspěchaných permoníků. České centrum sídlí v přízemí zřejmě luxusního panelového domu, s osobní ochrankou a parčíkem jako stvořeným k rozjímání (a kouření). Výletní euforii zpražila tryzna na Majdanu. Průvod s otevřenou rakví padlého Gruzínce, dle zpěvu a vlajek soudě. Jizva nad čelem od ucha k uchu, snad pitevní. Přítomnost Azova. Dusno.
A pak už jen knižní Arsenal, Arsenal! V kráteru po demolici armádního polygonu skvěle zrenovovaná budova se silnými zdmi ze světlých cihel, udržujícími chladné klima i v největších vedrech, která zrovna nebyla. Stánky nakladatelství jeden na druhém, čtení a prezentace, rozhovory, literatura nabízená v hudebním obalu, odpočinkem pro oči výtvarný art, rafinované atrakce pro děti. Proudění lidí všemi směry, čtenáři napříč věkovým spektrem, umělci – navěky mladí. Radostnost setkávajících se spisovatelů a elektrizující atmosféra tvůrčího ducha, řečeno slovy zavedených klišé. To nejlepší, co může dnešní Ukrajina nabídnout.
České centrum
Knižní Arsenal

Europeana tour I

Patrik Ouředník na východní Evropu kašle, tak jedeme my. Autor to v originálu vyjádřil poněkud pregnantněji, překladatel to přetavil v all inclusive tour made by České centrum v Kyjevě. Prima.
den 0.
Komfort cestujícího na Ukrajinu se zvyšuje. Autobus odkoupený od Student Agency nabízí sluchátka, americkou filmotéku, kafe, čaj a polštářek pod hlavu či záda. Fasten your seatbels, pokud u vaší sedačky jsou. Skrčenecká poloha na 24hodin vede k uvědomění si celého těla. Na hranicích pouze hodina, která nedovoluje rozvinout klasickou psychologii od „Co jí ti paznechti, chudince, chtějí“ k „Kvůli čemu ta kráva zdržuje“. Jsou patrné jen záblesky radosti, když celník vrátí pas a posune se o sedačku dál. V mezičase ukrajinština s osobním lektorem, výsledkem je takový pěkný suržik s českým přízvukem. Novela Stíny zapomenutých předků přede mě staví dilema, jestli je lepší psaný originál nebo geniální Paradjanovo filmové zpracování. Verdikt: je to k sobě komplementární a obé vřele doporučuju.
den 1.
Ukrajina kvete a co vesnice, to čápi. Folklor autobusových nádraží kulminuje v Kyjevě, kde nás vítá obzvláště družný bezdomovec zákeřnou otázkou, jestli se dá dojet vlakem do Austrálie. Těžko říct, kam nás měla tato debata nasměrovat, zavazadla nepočkají. Ubytování v hotelu, jehož název se po revoluci „smrskl“ z ´Moskva´ na ´Ukrajina´ a ve kterém zaměstnanci sveřepě mluví rusky i přes jeho nedávné zhoštění se role v krvavém dramatu Majdan. Dnes není uvnitř po ničem stopy a hotelový host, který má doma bojler, nejvíc oceňuje never ending hot water.
Večer koncert zpěvačky s velkým hlasem a malou kapelou a znovu se učení pití všech těch alkoholů, které se ve fajn filologické společnosti protáhne až do rána.
Pohled z hotelu.
Pohled na hotel.

Allium Ursinum Parade

Na křižovatce scházím z turistické červené a míjím stavení, které mě oddělilo od potoka, jejž jsem si usmyslela sledovat. Slípky na dvoře, zahradní nábytek čeká složený pod přístřeškem, okolo pobíhá tělnatější pes. Abych se vrátila zpátky k potoku, za plotem sejdu z cesty na vyšlapanou pěšinu.
„Kam jdete, nechoďte tam!“ zaječí na mě postarší ženská ze dveří. Zřejmě hlídkuje, stačí rychlejší pohyb psa podle plotu, aby zbystřila, ten tlusťoch ani neblafnul. To určitě.
„Slyšíte, tam nesmíte!“ ječák posadí ještě o něco výš.
Aha, tak jednoduché to nebude. „Jak to?“
„Ta cesta je soukromá.“
„Nemáte to tu označený,“ zase se otáčím.
„Tam nic neuvidíte, je tam akorát křoví a dráty, koukejte se vrátit!“
Ostnatý, pomyslím si. „Tak se pak vrátím, když to nepůjde, ne?“
Za zády babky se vynoří dědek. Pištivá ženská zřejmě nemůže chodit, zato on vyběhne jak čert z krabičky a rovnou k vrátkům. Je štíhlý, má bílý plnovous a rozběsněný je taky.
„Jste na mym pozemku! Tady na tý cestě,“ ukazuje na uježděnou štěrkovou cestu, na kterou jsem se mezi tím vrátila, „jste na mym dvoře, tohle je moje stodola,“ mávne kamsi za mě, „a tohle za plotem je taky moje!“ ukazuje směrem, kam jsem chtěla zatočit. Trautenberkovo. Asi tam mají poklad.
Nevěřícně se podívám na lampy veřejného osvětlení u cesty, typická domácí aparatura.
„No a podle čeho jsem to měla poznat? Nikde to není označené,“ mile se usměju. Kalich dědkovy zloby přetavím dobrosrdečností a svým okouzlujícím úsměvem. Ať se baba vztekne. Jenže on by po mně nejraději hodil vidle.
„Víte, proč to není označený? Kvůli takovejm, jako jste vy!“ nečekaná odpověď, na dálku píchne prstem kamsi do středu mého hrudníku. „Za tejden jsou všechny cedule zničený, choděj tady celý skupiny, dvacet, pětadvacet lidí! A nosej mi sem bordel!“
„Asi proto, že to tudy taky vede do vesnice.“ Ještě se krotím, jen se mi chce vyndat z batohu televizi na černou skládku, škoda, že ji tam nemám.
„Choďte si po turistický, ta vede támhle kolem mostku nahoru!“
„A to jsem právě nechtěla. Nejsme tady v rezervaci, abych nemohla mimo značenou cestu!“
„To mě vůbec nezajímá, cesta vede přes vesnici!“ v argumentech má jasno. Začíná brunátnět ve tváři, kontrastuje to s jeho bílým vousem. Ještě, aby ho kleplo.
„Jenže vesnicí neteče jaksi potok. A o ten tady právě jde.“
„Potok, na co potok? Co na něm chcete vidět? Voda jako voda, támhle máte potoka dost!“ a zase mává rukou zpátky k městu. Co mu mám vykládat, když si nepamatuje, jak fajn je jít podle vody, koukat, kde co kvete a taky, kde co lítá, přelézat po kamenech a uschlých kmenech a mít radost z každé nečekaně objevivší se lávky. Zkrátka být tak trochu na průzkumu v „divočině divočinovaté“.
„No nic, tak já už to dojdu tudy, jo?“ Kašlu na něj, je hořkej moc. Otáčím se a pokračuju v původním směru, z té jeho cesty prostě slezu až za zatáčkou.
Po chvíli se ukáže, že jejich poklad není za ostnatým drátem, ale za elektrickým ohradníkem, bez šťávy. Jsou to zlatohnědé kravky. Ze všech zúčastněných mají nejvíc rozumu, nechají mě projít podél potoka z jejich království ven, pořád dál proti vodě. Roste tu hojně jarního býlí; kromě trsů sněženek, sasanek a pryšců jsou tady oblaka medvědího česneku. Ten je dneska děsně in, že jo? Tak zas někdy příště, přes ty jejich latifundie totiž nakonec vede jezdecká červená. By jim to někdo měl říct 🙂

Pusť Půst

Pusť půst, k sobě i od sebe
Přiznám rovnou, že duch nad hmotou nezvítězil, od hladovění jsem ustoupila po 36 hodinách, místo po plánovaných 54. Výklady a způsoby půstu se různí, já jsem si chtěla dopřát hlad s čajem.
Za základ úspěchu jsem považovala to, že svůj záměr vykřičím do světa předem. Nedá se pak jen tak lehce couvnout. Celkem o tom věděli tři lidé. Partner (koneckonců, nebudu s ním jíst) a dvě kamarádky, z nichž jedna zkušenosti s půstem má. Ta mě instruovala v duchu – „nemysli si, že budeš slabá mátoha. Naopak, budeš mít děsný energie. Jo, a něčím se zaměstnej. „
V pátek, den před, jsem se snažila jíst lehké pokrmy, bohužel na službě jsem se k poslednímu jídlu dostala až v deset večer – sýr, pečivo a zeleninový salát. Snad díky tomu jsem ráno hlad neměla vůbec. Když mám po službě volno, vyrážím do lesa a nebyl důvod tento zvyk měnit. A byla to krása. Klid v zelenohnědých barvách, žádný spěch na nákup, kvůli vaření ani těšení se na jídlo. Procourala jsem si nová místa, poslouchala ptáky, hledala, co už letos roste jarního a kochala se. Nádhera.
Odpoledne krátké dospání služby a ani po probuzení žádné stísněné pocity z hladu. Jen kručení v břiše mě provázelo celým dnem, více v době, kdy jsem zvyklá jíst. To, že nejím, mě mrzelo spíš z důvodu, že odpadl příjemný moment dne a že partner jedl sám. Vychutnávání si pití bylinkového čaje se stalo naprosto soustředěnou a vědomou činností. Také jsem najednou měla zřetelně víc volného času, který jsem využila k dlouho odkládaným činnostem. Občasná chuť na jídlo, lehce zvládnutelná. Celková svěžest.
Fakt chytrý tah bylo jít večer do kina na blbinu o hladomoru a kanibalismu. Překvapilo mě, že ani po celém dni jsem neměla chuť na jídlo, které normálně nejím. Kino provoněné popkornem mě nechávalo v naprosto klidu a zásluhou filmu to nebylo. Zato mi začala být zima, i v přetopeném kině jsem si horor odseděla v bundě.
V noci spánek spravedlivých, s barevnými sny.
Neděle o poznání horší. Již ráno v posteli bušení srdce. Když jsem se vymotala z přikrývek do koupelny celková slabost, třes rukou, zima, kterou nerozehnala ani horká sprcha prostřídaná se studenou. Na váze o 1,5 kila dole. Zalila jsem se čajem, ale úleva nic moc. Zkoušela jsem si číst, jenže hlava mi to fakt nebrala. Totální nesoustředěnost, roztěkanost. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která na fb kdysi zveřejnila, že by po jednodenním půstu mohla klidně pokračovat. Zkoušela jsem si tu lehkost přeprání organismu její hláškou vsugerovat. Lehla jsem si a užívala si tenhle totál vyšinutý stav. Na mysl mi chodily blbosti i zajímavé myšlenkové konstrukce, jen mi fyzicky vadilo, že jsem nebyla k rozehřátí, zmodraly mi prsty na rukou. Na zahřátí pohybem jsem neměla ani pomyšlení, ranní sejití dvou pater ke schránce rychlostí zpomaleného filmu mě fakt docela znavilo. Chtělo se mi spát. Začínalo mi docházet, že hladovku buď dodržím ve stavu zvláštní hibernace do zítřejšího rána, nebo se před plánovaným výletem musím fakt najíst. Nevím, možná kdyby se mi podařilo na výlet vyrazit, třeba bych pozornost od nepříjemného stavu odklonila. Jsem si jistá, že se o opravdový hlad nejednalo, žádné křeče v břiše, žádné svírání žaludku, ještě stále jsem nebyla ochotná konzumovat partnerem nabízené mňamky, kterými se zásobil na víkend a které nejím. A přesto mě vidina dohledného konce nespasila, místo toho jsem se s zimovřivou třesavkou doplazila do restaurace. Čtvrtkilový steak s pořádnou porcí brambor do mě zahučel jako do studny. Tělem se mi rozlilo teplo, mysl zachvátila euforie…
Důvodů, proč jsem si chtěla zkusit hlad, je víc. Překonat se. Ulevit tělu od neustálé zátěže jídlem, což první den fungovalo skvěle. Možná vize, že se mi zlepší ekzém, i když to bylo očekávání docela přehnané. Posledním hybným momentem bylo vyznačení předvelikonočního půstu v kalendáři kamarádkou, která ho v rámci církevních zvyků dodržuje. Tenhle půst se ovšem od hladovění liší a je dlouhodobý. Kromě těchto církevních půstů, které podle některých výkladů spíše sloužily k ekonomickému zacházení s potravinami v souběhu s ročními obdobími, by se křesťané měli přísněji postit jeden až dny dny v týdnu. Věřím, že to svůj přínos pro tělo i duši/ducha může mít. Ovšem překročení fyzické tolerance hladovění jen za chtěnými zážitky změněného vědomí…
Závěr mi vychází vcelku jednoduchý. Není třeba tolik „žrát“, spoustu jídla spolykat automaticky. Věnovat pozornost přípravě pokrmu a jeho jedení je moc fajn záležitost. Ona se pak ta kvanta vycpávkového jídla zmenší nějak sama od sebe. A půst příště jinak. Experimentovaní s hladem může být ožehavá záležitost, koneckonců, vypěstovaná anorexie z prvotně dlouhodobého nejedení není novinkou.
Poznámka: Následující dny jsem se cpala jak nezavřená, šílená chuť k jídlu.

Hra na život

Také jedno současné žhavé téma. Hned vedle vaření a škození lékařů pacientům se řeší, co nám všechno školství vzalo, jak nás poznamenalo a jak by mělo vypadat pro následující generace. Výběr školky je pro maminky alfou a omegou skoro hned po příchodu z porodnice. Navazuje dilema, jestli škola soukromá nebo státní, alternativní nebo „normální“, gympl, když už, tak od šestky, že jo. Vysoká škola je nutnost, titul Bc. je nepodkročitelným minimem. K tomu několik kroužků, mix umění a sportu, kalokaghatia, he! Tak by se mohla rozjet debata vcelku v zajetých kolejích, včetně příkladů příkoří a zaručených rad, jak na to. Do toho se pouštět nechci. Zajímá mě, čím škola vždycky zůstane, ať už to bude výběrová nejdražší, nebo lidovka pro poslední „plebs“.
Moment těšení se. Hned první bod je sporný z hlediska „všech“, ale rozhodně se jedná o záležitost, kterou dítě vnímá jako významnou. Ve školce se mluví o škole, časem nás opustí starší kamarádi, rodiče nás těší tím, že se setkáme za rok ve škole. Starší sourozenec v týdnu ráno mizí a vrací se odpoledne, v různých náladách, různě sdílný, různě zavalený úkoly. Minimálně jsme tedy zvědaví, až to přijde, jaké to bude.
Bezpečí. To je důležité jak z hlediska psychiky jak rodičů, tak dětí. Rodič dítě do školy odevzdává s důvěrou, dítě by se do školy nemělo bát chodit. Pokud dojde k narušení tohoto chráněného prostoru, vždycky záleží na kvalitě vztahů dítěte a pozornosti zaměstnanců školy povšechně, aby někdo poznal problém a řešil ho.
Prostor pro setkávání se. V podstatě nejdůležitější bod. Pokud nebudeme mít soukromého učitele, nebo nás nebudou učit rodiče doma, nikdy nebudeme ve škole sami. Vzájemná interakce s dětmi různého ražení, setkání s dospělými. Vzájemně se do sebe otiskáváme, hledáme si své místo v sociální skupině. Tříbíme dovednost komunikace, zpracováváme přicházející podněty. Uzavíráme přátelství na život a na smrt, zamilováváme se i k smrti nenávidíme. Srovnáváme.
Autorita, respekt. Každý z nás snad na škole poznal člověka, který mu imponoval. Nemusí to být nutně pedagog, ale je fajn, když to pedagog je. To, že je to čím dál těžší a rodiče učitelům situaci neusnadňují, se dozvídáme z medií často. Čím by tedy měl učitel oplývat, aby si autoritu zajistil? Za ty roky, co jsem ze školy pryč, jsem spoustu učitelů zapomněla. Ocenění v paměti zůstávají ti, kteří měli rádi nás a svou práci. Pak přísné děti odpustí profesní zaváhání, záhadné módní výstřelky, nervové excesy, nevědomé nespravedlnosti. Autentická osobnost nemůže udělat nepřekonatelnou chybu.
Doteky poznání. Poznání je krásné. K poznání vede cesta, ne vždy záživná. Uměním učitele by mělo být naučit děti zvládat šedavý dril cesty a motivovat je doteky poznání. Aby chtěly zas a znovu zažívat ohromení z pochopeného, zvládnutého nebo zpochybněného.
Nabídka možností. Každá škola a každý stupeň školy jinak. Pohled za svoje hranice, ať už mentální, nebo fyzické. A vyrovnání se s nimi.
Rozhodně nevnímám školství, jako něco samospásného pro naši společnost. Nenahradí fungující sebevědomou rodinu. Nezajistí skvělou budoucnost všem ani celosvětový mír. Ale je to platforma, kde si můžeme cvičit v malém měřítku svoje osobnostní kvality, kde se učíme interagovat i tolerovat, kde získáváme informace o svém potenciálu i limitacích. Hra na život.

Zima: cost versus benefit

Tempo míjejících let pěkně přiostřuje a Vánoce jsou opět zde. Když jsem v říjnu v obchodech zaregistrovala první čokoládové Mikuláše, říkala jsem si, že bych Vánoce brala tak jednou za tři roky, abych se na ně stihla začít těšit. I počasí začíná rezignovat na rozlišování ročních období (prý za to může El Niňo, pche). Tak co tedy o zimy čekat?
Rozhodně ne vkusnou vánoční výzdobu, i vcelku pěkná města mění světýlka na blikající ohavnost, občas to někde trochu zachraňuje stromek.
Klasické schéma „nákupy-úklid-cukroví-stromeček-rozzářené oči dětí“ zřejmě zachovává svoji univerzalitu tam, kde je naplněn model klasické rodiny. Jenže co pro singles, nebo bezdětné párečky, ať už sezdané, nebo taky ne? Odpadá pochybnost, jestli oči rozzáří i jiná panenka/robot, než ta/ten z reklamy. S úklidem to není nutno přehánět, cukroví raději ani nepéct, v malém množství to ani nemá cenu, stromeček není ekologický a umělý je hnusný. Takže zbývá rozradostnění nákupy, třeba nejnovější model smartphonu, nové hadry, zážitky ze slevomatu. A předvánoční párty, jako záminka k alkoholovému brainwashingu, s jinak zatáhlými kolegy a/nebo s dlouho nepotkanými přáteli. Pokud zrovna s vyplazeným jazykem nenaplňují model klasické rodiny.
K ucelení zimního období je tady pro zainteresované ještě lyžovačka, ta je ovšem bezpečnější v zahraničí, alespoň co se sněhu týče.
Věřící by jistě dodali mnohem nabitější itinerář.
Ptám se tedy, co o Vánocích se mnou? Čím je zima pro mě fajn?
Dostávám se do věku, kdy začínám být vděčná za blízkost rodiny, partnera. To, že občasně přítomná nervozita modifikuje vánoční pohodu, nehraje roli. Nostalgie prožívaná nad vánočními perníčky, které jsme pekli a zdobili před x lety a stále je věšíme na stromeček, je rok od roku hmatatelnější. V čase stoupá kvalita doma vyrobených adventních věnců. Letos se ukázalo, že i větvičky túje jdou namotat na kruhovou kostru. Chuť tradičního svátečního bramborového salátu je vázaná opravdu jen na Štědrý den a žádná kulinářská mánie, která obsadila všechny TV kanály, rozhlas, knihkupectví i internet, s tím nic nezmůže.
Pak je tady aktivita, ve které jede spousta lidí a která je mi milá, totiž výroba novoročenek. Za posledních šest let se z toho stala malá tradice, jak pozdravit všechny přátele z mailového adresáře, včetně těch zahraničních, kteří na to nejsou zvyklí. Což je pro francouzský původ „pf“ poměrně podivné. Tato libůstka je v Čechách údajně zakořeněná už několik stolení, od 19.stol. pak pod výše uvedenou zkratkou popularizovaná nejvyšším pražským purkrabím hrabětem Karlem Chotkem z Chotkova a Vojnína, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Novoro%C4%8Denka.
Poměrně nebezpečná je další moje zimní záliba. Pletení. Naštěstí se nepouštím do větších dobrodružství typu svetr, nicméně i při obyčejné šále se ze mě stává závislák, který chce ještě jednu řadu a který u toho sjíždí v televizi možné i nemožné, hluboko přes půlnoc. To je umocněno faktem, že jinak televizi nevedu, takže závislost je dvojnásobná. Obzvlášť detektivky jsou hrob.
Jako bonus je tu pozoruhodný zimní úkaz, východ Slunce totiž můžou pozorovat i ti, kteří brzo ráno vstávají s námahou. V zimě je to čas přijatelný, mezi sedmou – osmou hodinou. Cestou do práce je to část zimy docela pěkné zpestření.
Přeji krásné zimní dny všem, everything is illuminated!
Košatý-strom-života-květ-v něm-celý svět-ve spirálách.

Konvičkou do nosu

Máme listopad. Žádný div, že od nástupu do nové práce bez bloggerského příspěvku, vše zapadá do logiky předchozí zkušenosti – viz http://jakutah.blog.cz/1405/rabies-free-time. Dalším deficitem je pohyb, méně sportuji a do rozvrhu místního plaveckého bazénu se nejsem schopna vejít. (Kromě děravé otevírací doby zřejmě hraje roli i moje rozmazlenost, děsně mi chybí on-line sledování aktuálního počtu klientů.) V minulých letech od podzimku do jara několikrát za měsíc v bazénu a v páře, občas solná jeskyně, v zimě zázvory a máty s citronem a medem, bohatě stačilo. Na zmáknutí oslabení ve stresu i kašlajících lidí v okolí. Letos jsem ochořela už v půlce listopadu.
A teď, proč o tom píšu! Protože konvička! Fenomén, který je zřejmě dlouhodobě známý, ke mně se dostal letos poprvé. Nejprve nenápadně, skryt pod rouškou beletrie. Jogínka proplachující si nos v Járově-Balvínově Lásko, teď! mi spíš vykouzlila ve tváři úsměv. Kdo takhle blbne? Ovšem vygooglíte-li si heslo džala néti, zjistíte, že takhle „blbne“ lidí dost. A že to vlastně blbnutí není, protože pozitivní účinky téměř na vše (včetně vypadávání vlasů). A že se na to dají sehnat preformované konvičky. Mně to přivádí zpátky k holotropnímu dýchání, dech jako cesta, okej. Víc jsem tomu nevěnovala pozornost.
Další zásek přišel o pár týdnů později, listovala jsem časopisem pro praktiky a do očí mě udeřil titulek Výplachy v péči o nos. ORL lékař tam sice nesliboval zázraky v podobě vyléčení „i plešatění“, nicméně vychvalování prospěchu v léčbě akutních i chronických respiračních onemocnění to bylo. Dokonce uvádí i to, že je to příjemné! Následoval výčet různých roztoků a bylinek k proplachům, zkrátka alternativní mazec.
Poslední ponouknutí přišlo od kamarádky, která přidala osobní zkušenost. Blesková úleva u syna s pekelnou neustupující rýmou, dlouhodobá úleva u manžela- alergika, bezva věc! Teď stojí konvička přede mnou. Tvrdý plast ve tvaru rohu hojnosti, aspoň tak, jak si ho představuju. Modrý. Na krabičce heslo: snadné-účinné-přirozené. No, přirozené mi to fakt teda nepřijde, ale rybáři to prý dělají již po generace, píše se dál. Ke zvýšení důvěryhodnosti dodávají, že sice vyrobeno ve Vietnamu, ale navrženo v Norsku! V Norsku, yo! Poloudušená rýmou si jdu namíchat solný roztok dle návodu…