V našem životě se objevila nová, školková, realita. Dvakrát týdně v plné polní metelíme zkratkou obchoďákem ČM na autobus. (Předsevzetí, že budeme chodit okolo, vzalo za své velice brzo.)
Toto je report z jednoho obyčejného, slunného zářijového dne.
Dneska jsme neprošli. Evakuace! zní v reproduktorech obchoďáku. Údajně z technických důvodů. Chvíli přemýšlím, že jim na to neskočím, potřebujeme přece na ten bus, jezdí jednou za půl hodiny! Mozek mi ale po chvíli vygeneruje menší búšo a vidina hořícího pekla mě pěkně s davem (a před dětmi s poker facem) zatočí do bočního východu. Někdo v davu hlásí cosi o nácviku. Bus jsme stihli s obíháním a dobíháním na vteřinu.
Holohlavý, svalnatý řidič nás zavezl za most pražského okruhu a u krajnice v zatáčce zastavil. Hezky si nás samotné v autobuse zavřel a něco venku kutí. Netuším co. Vidím jen plešku v okně střední části autobusu. Pak zase naskočí a jedeme. Záhada.
Když jsme vystupovali, junior v nestřežený okamžik vyhodil z kočáru plyšového slona. Trefa přesně pod kolo autobusu. Teď je zpláclý a má na sobě linku dezénu. Další řidič si všiml našeho trápení a dojemně počkal, až plyšáka zachráním. Vydalo to na improvizovanou poučnou pohádku pro dceru cestou do školkového zařízení.
Ve školce poprvé brečela, že tam nechce být. Asi že jsem strávila včerejší odpoledne jenom s ní. To je vždycky fajn a vždycky v následujících dnech organizačně smrtelné. Výsledek: utekla jsem.
Domů klušeme pěšky. Když junior spí, můžu se trochu učit i slovíčka na svou slavnou němčinu. Mezi pražským okruhem a cyklostezkou je plocha náletových dřevin a hlavně bodláků. Dnes se tudy prodírají dva týpci v džínách a ošuntělých šedých bundách, černé auto zaparkované na cyklostezce. Vypadají důležitě a hlavně nenápadně. Jako špatně financovaní policejní agenti. Že by tajní? Divný. Jo a zahlédla jsem první ocúny..
Když podběhneme pražský okruh, první, co upoutá mou pozornost je černý oblak nad CČM. Zápach jako v pekle. Vybaví se mi ranní evakuace a říkám si, nácvik, jo? Nikoho kolemjdoucího to nevzrušuje. Z obchoďáku se sem tam vynoří někdo s nákupní taškou, zjevná pohoda. Přijde to divné jenom mně? Dýmy postupně přejdou, smrad zůstává. Myšlenkami v Kalifornii utěsňuju okna a balkonové dveře.
Odpolední cvičení v YMCA Klubíčko. Paní zběsile předcvičuje, sotva se namontujeme do jedné polohy, hned je tu druhá. Zpocená a naštvaná v duchu sakruju na tajm iz many. Ostatní matky to mají, myslím, podobně. Junior je plačtivý, jakmile se vzdálím na metr/na vteřinu. Evidentně výsledek sobotní i nedělně odpolední separace. Další sólo výlet bude za hodně, hodně dlouho.
Vracíme se domů. Chodba. Na botníku před vedlejšími dveřmi sedí nejmladší soused, pípne pozdrav. Sedí, i když zaparkuju kočár, když odemykám, sedí a sedí a sedí. Nedá mi to. Prý mu nejdou odemknout dveře. Ráno někdo zamkl i bezpečnostní zámek a ten hošík neuměl odemknout. Záchranná akce se povedla. Škoda. Chtěla jsem ho pozvat k nám, třeba bych se konečně něco dozvěděla o své učitelce němčiny.
Muž přichází na čas a pro změnu metelíme do školky, tentokrát oba, protože rodičák. Obdivujeme ocúny. Setkání se koná na špalcích kolem ohniště. Divoženky mají tempo skutečně školkové, všechno by se dalo scuknout do půl hodinky. Plus teda dceřina scéna, že nechce ze školky. Takhle jdeme na bus v sedm. Ten nám nezastaví, protože rozběhnutí se po zahlédnutí busu není bráno jako znamení na zastavení. Takže jedeme až ve čtvrt. Ach jo.
Doma večerní trojboj: mytí – večeře – uspávání. Dneska byla naštěstí obě koťata ztahaná jako koťata. Naklikám se do fb skupiny Černý Most a okolí, abych zjistila, během pár minut, že na Chlumecké dneska hořelo auto. Bylo mi totiž odhaleno, že existuje stránka požáry.cz! Tak přece jen cvičení v obchoďáku. O divných zastávkách řidičů a o podezřelých brouzdalech podél dálnice jsem se nedopátrala nic. Ty ocúny mi ale radost udělaly:)
Mých 5 pražských nej – říjen:
1/ Radost: Roznemohl se mi a zase vzpamatoval telefon. Tajemná mobilní choroba postihla především konektor, takže krásných 8% za celou noc. A pak z ničeho nic dobrý. Mobid-20?
2/ Vzrůšo: Hned se mi s Prahou smiřuje líp, když jsem zjistila, že i tady mi dcerka může zahučet do potoka.
3/ Úleva: Vytáhla jsem ji. Ze svetru jdou udělat kalhoty, holínky jsme vylily, ponožky dostala moje. Domů jsme došly. Moribundus žádný. Uff.
4/ Poznatek : Když začne v autě svítit kontrolka baterie, je to podobné, jako když začne svítit kontrolka oleje. Zastavte bezpečně, co nejdřív to jde. Obzvlášť v zimě…
5/ Děsběs: Stáda všude. Napříč věkovými skupinami. Skatepark, hřiště … Na Fb stránce ČM a okolí čile frčí poptávka i nabídka služeb. Stříhání, gelové nehty… Takhle tu vojnu nevyhrajeme, paní Müllerová! 😦
od sebe k sobě 