Předesílám, že v tuto chvíli ještě není jasné, jak celá hurá akce dopadne.
Přesvědčila jsem svého velkoměstského, vesměs panelákového manžela, abychom jeli na vodu. Ne úplně tu nejlehčí, ale zase jenom víkendovou. Konstelace fantastická: předpověď počasí slibná, parta, soudě podle hlavní organizátorky, také. Navíc komfort doprovodného vozidla, takže, když se převrátíme, bude to bez stanu a spacáků. Zato s jedním dítětem.
Abych byla upřímná, se mnou to také není žádná sláva. Ve vodáckém životopise mám týdenní kurz v pravěku na gymplu a jednodenní pádlování organizované sporťákama z vejšky. Vždycky jsem jela jako háček. To, že když jsem jednou zkoušela kormidlovat loď, točila s námi hodiny, jsem manželovi nepřiznala. Jsem přesvědčená, že to bylo tím, že mi háčka dělal nejhezčí kluk ze třídy, možná z ročníku. Kdo by pak nebyl nervózní, že jo… Smutné na té vzpomínce je, že jsem se mohla přestat okamžitě stydět, protože když jsme konečně přistáli v křoví na břehu, všichni byli už dávno přilepení k telce v kempové restauračce. Bylo 11. září.
Následujíc ponaučení dealerů drog – „seznamte děti s návykovými látkami dříve, než začnou se sexem“, chci naši ratolest seznámit s přírodo-sportovními aktivitami dříve, než podlehne internetu, počítačovým hrám a koneckonců třeba i zmíněným psychotropním pochoutkám.
Muž vzal akci jako výzvu. O víkendu vzal naše kotě poprvé do bazénu a nechal ho tam jezdit na skluzavce, aniž by ho dole chytal, čili hlavu pod vodou už mělo. Prý ok.
Sám se objednal k vodákovi tělem i duší na seznamovací lekci s kánoí. Vodák udělal to nejlepší, co mohl, a sice to, že se po pár minutách jízdy vyklopil. Manžel k němu posléze pln respektu přistoupil. Můj celkový dojem z jejich tréninku – muž přestal vymýšlet důvody, proč nejet, přestal sjíždět (a pak mě zásobit) modré koníky, e-mimina apod., kde samozřejmě jízdu s tak malými dětmi nedoporučuje nikdo. Asi usoudil, že by mu kapka pádlování mohla pomoci jeho skoliózní páteři i v běžecké kariéře.
Za mě prozatím stačilo půjčit si teplý spacák a promluvit s organizátorkou, která sama svoje malé děti na vodu vzala už loni. Zkušená vodačka vybrala úsek s klidnou, línou vodou bez peřejí, i pro začátečníky schůdný. Navíc, nebudeme jediní. A když to nepůjde, tak se proměníme v suchozemce, kteří jsou rovněž součástí výpravy. Hlavně žádné přebujelé ambice!
Co mě trápí víc, než revoltující manžel, jsou můj kašel a rýma, které se v posledním tři čtvrtě roce staly téměř součástí mé identity. S blížícím se termínem se rozbujela stabilizovaná choroba opět do odporně obtěžující záležitosti, ale mé podezření na psychosomatiku se začalo potvrzovat, když mě namotivovala organizátorka hláškou o trestnosti defétismu. Poté, co jsem si význam slova ověřila ve slovníku, se mi začalo znatelně ulevovat. Tedy taky trochu pomohla solná jeskyně a hodně kapky do nosu. Teď už mi chystá pasti jenom vědomí, např. přece tu trochu nakyslou polévku nevyhodím, když jsem ji vařila předevčírem, že jo… Na tenhle výsledek také čekám…
Nástrahy v podobě odrazujících hlášek z internetu (utopení několika pasažérů z vyhlídkové lodi v Budapešti), nebo kamarádek (Představ si, jeli poprvé a vzali s sebou dítě! Museli jsme jim ho svézt!) jsou už jen drobná protivenství, zkoušející naše odhodlání a odvahu.
Dítěti vezmeme kromě vesty i cyklohelmu a štěstěno začátečníků, stůj při nás! A vy mi prosím nepište odstrašující vzkazy, ale držte palce…
od sebe k sobě 