Tak jsem si to zažila. Smrtelnou mužskou nemoc na sedm.
RÝ-MI-ČKU.
Začátek byl celkem nevinný, musela jsem ji kapku povzbudit normálním fungováním a nenormálním cyklovýletem. Léčbu jsem omezila na odpoledního šlofíka.
Pak, poslední kapka – Velikonoce. Kdo by si nechal ujít příležitost pobýt se vzdálenými a tedy vzácnými příbuznými? Sváteční oběd, procházka, další den další sváteční oběd a další procházka a … Domů a zase tam a zase zpátky jsem nechala řídit manžela. Přenechání milované činnosti bylo neklamnou známkou, že je ouvej. A ještě jsem tomu byla ráda! Muž nelenil a rovnou mě odvezl k mým rodičům, kde mě uložil do jejich láskyplné péče.
Chápete to? Rýma! Kašel! Mizerných 37,5 a já prospala půldny, únavu nesetřásajíc. Spánek, občasné vzburcování se ke kontrole dítěte a v mezičase touha po smrti. Asi efekt trvalého bezdeší. Kapky do nosu fungující pár minut, vydýchané spálené hrdlo, sirupy na kašel a odkašlání ne a ne svůj efekt projevit. Nakonec antibiotika, ať si užijou i střeva. A ukňouraný esemesky kamarádkám, manželovi a kdyby to šlo, tak i pánu Bohu. No prostě mazec.
Asi třetí den atb, celkově tak čtrnáctý, se cítím fajn. S tím, že se ještě dost poflakuju. Ale jedno vím jistě, až na mě přijde muž s rýmičkou, budu na něj hodná. Odvezu ho k mamince…
od sebe k sobě 