Už jim věřím!

Tak jsem si to zažila. Smrtelnou mužskou nemoc na sedm.
RÝ-MI-ČKU.
Začátek byl celkem nevinný, musela jsem ji kapku povzbudit normálním fungováním a nenormálním cyklovýletem. Léčbu jsem omezila na odpoledního šlofíka.
Pak, poslední kapka – Velikonoce. Kdo by si nechal ujít příležitost pobýt se vzdálenými a tedy vzácnými příbuznými? Sváteční oběd, procházka, další den další sváteční oběd a další procházka a … Domů a zase tam a zase zpátky jsem nechala řídit manžela. Přenechání milované činnosti bylo neklamnou známkou, že je ouvej. A ještě jsem tomu byla ráda! Muž nelenil a rovnou mě odvezl k mým rodičům, kde mě uložil do jejich láskyplné péče.
Chápete to? Rýma! Kašel! Mizerných 37,5 a já prospala půldny, únavu nesetřásajíc. Spánek, občasné vzburcování se ke kontrole dítěte a v mezičase touha po smrti. Asi efekt trvalého bezdeší. Kapky do nosu fungující pár minut, vydýchané spálené hrdlo, sirupy na kašel a odkašlání ne a ne svůj efekt projevit. Nakonec antibiotika, ať si užijou i střeva. A ukňouraný esemesky kamarádkám, manželovi a kdyby to šlo, tak i pánu Bohu. No prostě mazec.
Asi třetí den atb, celkově tak čtrnáctý, se cítím fajn. S tím, že se ještě dost poflakuju. Ale jedno vím jistě, až na mě přijde muž s rýmičkou, budu na něj hodná. Odvezu ho k mamince…

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: