To nevadí, že máte špatný pocit. Jeďtě! Že ještě trochu kojíte? To nevadí! Jeďtě! Že si na pomoc pozve maminku? Stejně jeďte! Ta navíc přiveze hromadu jídla, a i když se zřejmě bude divit, co to dnes mají mladé za móresy, nakonec nad tím pokrčí rameny, asi jako nad zvláštním kyblíkem na bio odpad ve vaší kuchyni. Napoprvé vyberte blízkou destinaci, ať se váš pocit trochu vylepší a jeďte!
Se mnou to zamávalo moc. Páteční večer jsem doslova prozírala. Jakmile jsem vypnula program „dítě + domácnost + ještě něco navíc“, hlava nevěděla, co má dělat. Obrovský přetlak, všechno chtělo ven. Mezi ušima mi jiskřilo jako při sváření. Ubytko jsem si vybrala tak geniálně, že se tam wi-fi ještě nezabydlela, zato nad stolkem viselo pěkně veliké zrcadlo. Takže jsem zírání střídavě směřovala na sebe a před sebe, to při skládání se do rádoby jogínských pozic podle knížky, kterou jsem naštěstí přibalila s sebou. Úsměv pro selfie jsem stejně nenacvičila, zato jsem zjistila, že vůbec nejsem rozhýbaná tak, jak jsem si z každodenního tělocviku kolem děcka myslela. A stejně mi druhý den sklaplo i s mojí představou o kondičce.
Těšila jsem se na vyspávání, vzbudila jsem se v osm. Což je asi v tolik, když se nechám vyspávat s Hedou. Co naplat. S radostí jsem naznala, že hlava svou akutní ohňostrojovou fázi překonala a s velkou chutí jsem se začetla do knížky. Toho bych včera večer nebyla schopná. S jídlem jsem se moc neotravovala, hlavně heřmánkový čaj a kolem poledne za sluníčkem ven.
Východ slunce nad Vlhoští
Vejděte mezi stromy a oni se rozestoupí. Stejně jako biblické moře před Izraelity. Zkuste to – půjde to. A lesní bůh vám pomůže. Zahučela jsem do roští a vynořila se v rozlehlých bukových komnatách Vlhošti. Je to asi univerzální dětská představa, protože si na ni jednak pamatuju z dětství a jednak jsem na ni hned druhý den narazila v knížce. Chůze mimo turistické trasy je návyková. Louky a rybníky jsou samy jako mapy a v mezi stromy se určuje směr do kopce/z kopce.
Březová nevěsta
Ronov a Vlhošť. Ralská pahorkatina, CHKO Kokořínsko. Máchův kraj.
Ronov a Vlhošť, pro mě milenci bdící nad krajem. Dva vrcholky, jeden oblý, druhý špičatý. Vlhošť je vznešená a klidná, zdánlivě nedostupná, lákající na tajemství, které brání skály na jihozápadním svahu a sokoli, kteří nad ní krouží. Ronov je ve věčném pohybu, průbojný a ostrý. Taky trochu marnivý, na jaře se prý zdobí liliemi. Na jeho vrcholku trůní zřícenina středověkého hradu, v zimě mezi stromy můžete zahlédnout věžní oko, kterým pomrkává na svou paní.
Tady se ještě spí.
Kromě toho, že jsem ztuhlá, jsem i bez kondice. A bez kafe zombie. Ale fakt nevadí! Drápala jsem se do svahů a klouzala z nich suchým listím mezi ostrůvečky sněhu. Pod klenbou buků a dubů jako v majestátních palácích na vyleštěné podlaze. Znělcová a čedičová moříčka mi pomáhala nahoru. Prolézačky z pokroucených habrů. Na vyhřátém pískovci jsem si lebedila jako zmijka a borovice už teď voní. Úvozové cesty jsou vlhké a dýchá z nich chlad. Kol kolem docela ticho. Jen ptačí hrací skříňky.
Bubák
Třetí den, v neděli, totál newborn. Teprve teď bych měla začít dovolenou se svazkem knih, které jsem přibalila s sebou. Jenže taky jsem se začala těšit domů. Konečně vím, jak zní hlas Hedy v telefonu, ale už se těším, až ji uvidím. Oba. Jak jim to prospělo navzájem, se teprve uvidí, ale jsem přesvědčená, že jo. A taky je dobrý cvičit si odpoutávání se už pěkně od mala, protože samostatná matka = pro dítě spásonosná matka.
Že nemáte děti? Nevadí! Jeďte i tak!
Západ slunce nad Ronovem.
od sebe k sobě 