Rok 2019 se chýlí ke konci. Konečně, chtělo by se dodat. Ať už objektivně, nebo zostřenou optikou, je bohatý na události, vedle kterých ty pěkné blednou. Příslovečné neštěstí, které nechodí po horách, letos obešlo velkou část mé rodiny i přátel.
Člověk pak takhle zjistí, že hospic je pozitivní místo, kde se povyšuje realita přidanou hodnotou smyslu v čiré podobě. Zjistí, že tabuizace smrti před malými dětmi je nesmysl, děti se umírajících ani nebojí, ani neštítí a dokonce některé vidí anděly. Nebo to aspoň říkají. Člověk zjistí, že relativita v čase je mocná a první porod byl vlastně úplně super. Že nějaká výpověď z bytu ho nechá ledově chladným. A když se to hroutí skoro na všech frontách, zjistí, že opravdu nemá cenu vyčerpávat se myšlenkami na “ co by, kdyby“ a hasí jen ten nejakutnější požár. Ono toho spoustu mezitím „vyhnisá“ samo.
Při tom všem je dobré vydolovat z paměti i pěkné zážitky a upřímně si přiznat, že jsou dokonce pestřejší, než kdyby smutku nebylo. Jó, tehdy bylo dobře a chce se věřit, že bude zas.
Další zjištění, které šlamastyky přináší, je, jak moc přátel máte. Zrovna jako se po narození prvního dítěte vynořila „mateřská mafie“ – kámošky zkušené matky, které vás zásobí oblečky na rok dopředu, zajistí krosničku- chůvičku- šátek…, a ještě mají radost, jak ekologicky se chovají, to je pohádka. Stejně se zhmotní záchytná síť přátel, která nešťastnou situaci podepře a zastabilizuje. Někdo cennou radou, někdo skutkem, svou přítomností. Slovy vděku ani penězi se to nedá vyjádřit. Rodina a přátelé. Bohatství našich životů. Kéž můžu být někdy na oplátku platná.
PS: A jak poznáte, že už jsou krize za vámi? Když vás opět rozčilují blbosti, jste protivní z únavy nebo jen tak a už zase řešíte klimatickou krizi, úpadek mravní ve společnosti a politice zejména, a přece jen něco pod ten strom, že jo…
od sebe k sobě 