Vyšisovaný srpen

Vypadá to, že tentokrát nic souvislého nenapíšu. Líná hlava a na duši mělko. Poslední prázdninový víkend se spolužáky z vejšky, letos jedenáctý. V novohradských jižních Čechách to skoro vypadá, jako by nám kůrovec lesy nesežral a vody bylo víc než dost. Pohodový program dává zapomenout na životní nejistoty, které ne a ne přijmout jako běžnou součást života. Dvourychlostní silnice komunikačních schopností: pracující versus matky na rodičáku. Některé z nás zvládají oboje a stojí mezi oběma proudy rozkročené. Lámu si hlavu, jestli se zaměstnaných klimatická změna a ekologie nedotýkají, nebo jestli se o tom jenom raději nebaví. Taky politika je tabu.
Náhodně se mi vynořují zážitky posledních dnů.
V jednom z několika deštivých dnů jdeme na procházku do lesa. Dávno zapomenutý pocit. Jdeme v mraku, vlhko a úplně jiné lesní ticho, než za parna. Tišší a jemnější. Všechno voní hlínou a barvy jsou i přes mlhu temné, syté. Půda pod nohama je měkká, jehličí jako hebký polštář, listy na stromech se lesknou. Kameny studí a kloužou. Sojky nezklamou a vřeští jako paviáni. Hlídačky nejen Krakonošova.
Plavba na parníku po Vltavě tam a zpátky, směrem z Troji máme parník pro sebe. Účko, které řeka obtáčí kolem Holešovic mě orientačně mate, plujeme směrem z Prahy úplně opačně, než když řídím auto. A přitom obé vede finálně na sever.
Čápy s modrýma očima v záchranné stanici Falco. Zaklánějí hlavu a neuvěřitelnou rychlostí klapou zobákem. Netopýr je stejně hebký jako krtek. Svítivé oranžové oči výra velkého. Jezevec má obří tlapky a luňák ocasní pera místo do vějíře do tvaru V, jako vlaštovka. Lišák šedivec, plachý a zvědavý zároveň, nehne se zpoza kotce, ale pečlivě nás sleduje na každém kroku. Všichni mají rádi piškoty, jen srnky jsou naučené na ovesné vločky. Království v Dolním Týnci u Třebušína.
Bonus ze zoologické – když se narodí žirafa, měří 170cm. Mých 160cm se směje:)
Les splněných tužeb je pod Vlhoští, ale tentokrát jsem ho nepoužila, resp. nechala jsem si stejné přání jako minule. Jak by to vypadalo, kdyby to šlo tak snadno.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: