od sebe k sobě

Pufflie: Líbilo by se mi být slavná

V pravidelné rubrice Rozhovory se představuje další člen Autorského klubu – 17 letá blogerka vystupující pod přezdívkou Pufflie.

Seznamte se s originální blogerkou, která samu sebe popisuje jako puberťačku s donutovým mozkem 🙂

Na Blog.cz aktuálně probíhá velká literární soutěž, ve které mají blogeři psát povídky o imaginárním setkání se svou oblíbenou literární postavou. Kdyby ses zúčastnila, koho bys vybrala ty – kdo je tvá oblíbená literární postava?

Asi by to byl Puk, postava, kterou na svět přivedl William Shakespeare ve své komedii Sen noci svatojánské. Zbožňuji ho. Lesní rarášek, co může takřka vše. No řekněte sami… Cožpak by se vám nelíbilo umět za pár sekund oběhnout celou zemi? Nebo se stát na nějakou dobu neviditelným, proměnit se v jakékoliv zvíře či bytost? Udělat z někoho přímo osla a pak se jeho sledováním bavit? Inu, je to možná trošku „hajzlík“, ale podle mě je prostě rozkošný 🙂

Máš nějaký oblíbený citát nebo motto, kterým se řídíš?

„Čím více lásky dáváš, tím více jí máš.“ Slova, která vzešla z úst opět pana W.S., dle mého názoru mluví pravdu. Myslím si, že člověk, který nemiluje, ani nemůže být milován. Proto se tedy tímto mottem řídím, a to jak ve vztahu k rodičům, sourozencům, drahé polovičce i přátelům.

Hodně se také snažím řídit citáty jako „Naděje umírá poslední“ „Všechno jde, když se chce“ či třeba „Nic není nemožné„.

Ve škole se řídím mottem „Vzorec na život z taháku nevyčteš„. Ne že bych nikdy nepoužila žádný tahák. Ale většinou se snažím spoléhat na vlastní rozum a raději si nechat dát horší známku, nežli podvádět. (Němčina je silná výjimka! :D)

Kdyby byl tvůj život film, který režisér by ho nejlíp natočil, a proč?

Kdyby byl můj život film, zrežírovala bych si jej sama. Pročpak bych ho měla nechat režírovat někoho jiného? :))

Kdybys měla možnost jednou zvolit nové téma týdne na Blog.cz, které by to bylo?

Těžká to otázka. Již jsem měl tolik nápadů a tolikrát jsem doufala v nějaké téma týdne. Občas se to splnilo, občas ne. Musím se přiznat, že mě teď žádné dobré či zajímavé téma nenapadá…

Znáš se naživo s někým, kdo má blog na Blog.cz? Byla jsi (nebo plánuješ účast) na nějakém srazu blogerů? Je podle tebe hodně velký rozdíl mezi internetovou image a osobností člověka v reálu?

Na živo pár lidí znám, avšak znala jsem je dřív, než začali blog psát. Jedná se např. o moji spolužačku, o pár lidí ze základky či o mého přítele. Právě toho jsem ukecala, aby si blog založil 😀 Jediná blogerka, se kterou jsem se seznámila přes blog a pak ji viděla, byla Lea Jennifer, o které jsem zjistila, že jede na tu samou divadelní přehlídku jako já, tak jsem si pořádně prohlédla její fotky a pak ji tam našla. Na žádném blogerském srazu jsem ale nebyla. Mojí mamce se takovéhle věci nějak nezamlouvají. Každopádně až budu v nějakém větším městě na vysoké, tak se určitě zúčastním. 🙂

Co se týče té internetové image, tak si myslím, že alespoň trošku rozdílná od reálné osobnosti. Ale že by to byl nějaký extrémní rozdíl si nemyslím.

V minulosti jsi měla blog na adrese omrzliny.blog.cz. Co to bylo vlastně za blog (v čem byl zvláštní?) a proč jsi ho ukončila a zakotvila na pufflie.blog.cz?

Tento blog jsem vedla s internetovou kamarádkou. Blog byl myšlený jako dům. V záhlaví byl tedy nákres, kde byly vyznačené jednotlivé místnosti, na které šlo kliknout. V knihovně byly naše povídky, texty, básně a tak dále. V pokoji zase naše deníky, vzkazy, novinky… Ve fotostudiu byly různé fotoprojekty. V soutěžní místnosti soutěže, v galerii obrázky, na půdě nezařazené věci a tak dále. Také jsme měli ulici a v ní sousedy, neboli spřátelené blogy. Myslím si, že právě tento originální systém byl důvodem, proč si blog mnoho lidí oblíbilo. No a pak také aktivita. Největší úspěch měl asi projekt „foto na každý den“. Každý den tedy přibyly tak 2-4 články, a přesto byly autorské, kvalitní.

Jenže pak se má kamarádka rozhodla odejít, jelikož neměla na blog tolik čas a celkově přestala mít chuť blogovat. No a já tam nechtěla zůstat sama. Na blogu měla ona velkou zásluhu a byl to prostě „náš blog“. A tak jsem ho i nechala, aby zůstal. A já začala hezky na novo na svém osobním blogu 🙂

V květnu letošního roku jsi byla přijata do Autorského klubu, který k dnešnímu dni čítá 222 členů (pro srovnání – na Blog.cz je aktuálně téměř 1,2 milionu blogů). Změnilo to nějak tvůj vztah k blogu, případně jeho návštěvnost?

Určitě se víc snažím a články si více kontroluji. Myslím, že návštěvnost se opravdu lehce zvýšila 🙂 A vztah k blogu? Ten jsem měla vždycky dosti velký a myslím si, že přijetím se ani nezvýšil, ani nesnížil.

V souvislosti se zmiňovaným přijetím tvého blogu do AK jsem tehdy napsal, že ti přeju, aby z tebe jednou byla slavná herečka. Chtěla bys to a jaký je vlastně tvůj sen?

Určitě by se mi to líbilo. Být aspoň trošku slavná. Aby mě někdo potkal na ulici a řekl si „Jo, to je ona!“ … Ok, to už se mi párkrát stalo po různých zážitcích s moderováním, ale přece jen to bylo v našem městečku. Chtěla bych být známá po celých Čechách, ale zase ne tak moc, aby mi lidé nedopřáli soukromí. Nechci být slavnou celebritou, která bere miliony za to, že za ní běhají paparazzi. Spíše než sláva se mi totiž líbí uznání. „Jo, to je ta, co tak pěkně ztvárnila tu postavu“ 🙂 To je mým snem – hrát v nějakém, třeba pražském, divadle a slyšet chválu. 🙂

Přivedla jsi někoho z tvého okolí k založení blogu? Doporučila bys založit si blog každému, nebo je podle tebe blogování určeno jen někomu?

Přivedla jsem sem přítele a myslím, že se mu blogování líbí. Pak jsem sem přivedla sestru a dvě spolužačky, ale ani jednu to nebavilo, a všechny tři skončily tak po měsíci.

Myslím, že si založit blog může kdokoliv a po nějaké době (myslím, že stačí tak dva měsíce) zjistí, zda je či není pro něj blogování určené.

Proč je podle tebe na Blog.cz taková převaha dívek a žen? Proč si muži nikdy v takové míře neoblíbili blogování jako ženy?

Řekla bych, že dívky jsou takové otevřenější. Navíc kluci na počítači vždycky radši „pařili“ hry, než se „patlali“ s psaním článků. Taky to může být různými předsudky…

Internetem nedávno otřásly zprávy u dívkách, které spáchaly sebevraždu vlivem kyberšikany na sociální síti ask.fm. Setkala jsi se někdy s projevy kyberšikany a jaký máš na to názor?

O těchto zprávách jsem slyšela a upřímně to moc nechápu. Když někdo šikanuje reálně, tak se asi hodně těžké tomu uniknout, pokud je osoba spíše uzavřenější. Ale pokud se jedná o kyberšikanu, tak proč si teda ten Ask.fm nezrušit či šikanátory nezablokovat? Když mi to bude vadit, tak přeci odpovídat nebudu. Když se mi objeví na blogu ošklivé komentáře, tak přeci taky můžu komentování zakázat či si blog zrušit. Když to někdo toleruje, tak je to stejné, jako by se nechal šikanovat dobrovolně. Sama jsem kyberšikanu nezažila. Možná byly nějaké menší „srandičky“ na můj účet prostřednictvím Facebooku od pubertálních spolužaček ze základky, ale nikdy to nepřekročilo nějakou mez…

Myslím si, že sebevražda kvůli šikaně je blbost. Vždycky se to dá přeci řešit – někomu se svěřit. A u kyberšikany na ask.fm je to podle mě obzvlášť jednoduché. Ignorace, blokace, zrušení účtu. Jak jednoduché…

A co si myslíš třeba o specifickém druhu blogů, kterým se říká pro ana?

Jejich autorky jsou praštěný. Nejen, že ubližují sobě, ale ještě můžou s sebou stáhnout někoho dalšího. To, že se tyto dívky navzájem podporují, je strašný, protože si myslím, že slečen, které trpí touto nemocí, by bylo bez těchto blogů jistě méně. Myslím si ale, že v Česku jich ještě není tak moc.

Jak podle tebe vypadá ideální blog? A nakolik se tvé představě ideálního blogu blíží tvůj vlastní blog?

Já si asi pod pojmem „ideální blog“ nic konkrétního nepředstavuji. Myslím, že každý autor blogy by měl dbát na to, aby se pro něj jeho blog stal právě ideálním. Připouštím, že můj blog má mnoho svých chyb, ale já jsem s ním spokojená a pro mě ideální je. Pro někoho jiného ne. Pro takového člověka by měl být ideální právě ten jeho.

Co všechno na tvém blogu najdeme a jak bys na něj pozvala čtenáře tohoto rozhovoru?

Blog se týká celkově své autorky, tedy mě a mých koníčků, věcí, co mám ráda. Kromě osobního, školního a divadelno deníčku jsou tam tedy různé fotografie, moje výtvory či různé projekty. Čtenáře bych pozvala asi takto – pokud se vám líbil tento rozhovor, zavítejte tam. Je možné, že si tam přijdete na své a něco se vám zalíbí. No a při nejmenším uděláte radost jedné sedmnáctileté, divadlem posedlé gymplačce. 🙂

—

Více se o zpovídané blogerce dozvíte na jejím blogu pufflie.blog.cz

Finále literární soutěže: Hlasujte pro nejlepší povídku

Hlasujte v anketě pro svého favorita. Představujeme 10 povídek, které postoupily do finále literární soutěže pořádané ve spolupráci s nakladatelstvím Fragment.

Autoři tří vítězných povídek vyhrají vlastní výběh knih z fragment.cz a prohlídku TV Nova spojenou s předáním drobných dárků. Rozhodněte svými hlasy, kdo to bude.

Vítejte ve finále velké literární soutěže o nejlepší povídku, která odstartovala se začátkem nového školního roku. Soutěž byla určena všem aktivním uživatelům Blog.cz se zájmem o literaturu a setkala se s mimořádným zájmem. V době mezi 2.-27.9., kdy bylo otevřeno podávání přihlášek, svou soutěžní povídku napsalo a přihlásilo celkem 538 blogerů. Přesně tolik povídek se nakonec v soutěži sešlo v okamžik uzavření přihlášek, který nastal v pátek 27.9. v 12:00.

Seznamte se s povídkami, které postoupily do finále, a hlasujte v anketě pro povídku, která se vám líbí nejvíc. Na základě výsledků hlasování budou určeny tři výherní soutěžní povídky, které získaly nejvíce hlasů. V případě, že shodný nejvyšší počet hlasů získá více soutěžních povídek, budou z nich výherní soutěžní povídky určeny losováním.

Hlasování končí v neděli 13.10. v 12:00. Výsledky hlasování zde budou zveřejněny následující den, tedy v pondělí 14.10. Všem soutěžícím ve finále přejeme hodně štěstí.

—

Přehled 10 soutěžních povídek, které postoupily do finále:

1. Catherine: Setkání s literární postavou (originál zde)

…Seděla jsem v kavárně, popíjela horkou kávu a poslouchala kapky deště bušící na výlohu obchodu. Netušila jsem na co čekám, ale byla jsem přesvědčená, že se právě v té malé kavárně na rohu ulice stane něco, co zásadně ovlivní můj život, možná i život někoho jiného. V kapse jsem měla pořád schovaný lísteček s adresou téhle kavárny, který mi ráno vítr přivál až na okno, na které se přilepil. Znovu a znovu jsem usrkávala z šálku kávy, která už nebyla tak horká.. Už mě z dlouhého čekání bolelo za krkem tak jsem párkrát otočila hlavou, když v tom jsem ho spatřila. Byl starší, než jakého jsem ho znala z knih. Mnohem starší. Na první pohled bych ho tipovala nejmíň na pětadvacet.. Hlavu mu zakrývala promočená kapuce, i přesto jsem ho poznala. Došel k mému stolu a pomalým pohybem si stáhl morkou kapuci z hlavy. Jeho oči mu už dávno nerámovaly kulaté brýle. Koukla jsem se do jeho šedých očí, a potom si všimla jeho jizvy na čele. Nebyla už tak výrazná jako dřív, ale přesto byla vidět.. Tolik vzpomínek.. všechna ta bolest skrytá v jedné malé jizvě..Tolik toho protrpěl, a teď stojí přímo přede mnou.. ,,Harry“ zašeptala jsem a on si ke mně s úsměvem přisedl… ,, Harry Potter“ zopakovala jsem. Přikývl a shodil z ramene malý kožený batůžek, kterého jsem si předtím nevšimla. Začal v něm něco hledat, když vytáhl úzkou, podlouhlou krabičku ze dřeva. Přisunul ji ke mně a kývl na mě hlavou na znamení, abych se podívala. Opatrně jsem ji vzala do rukou a nejistě ji otevřela. Skrývala se v ní krátký dřevěný klacík, jemně vyřezávaný na konci s iniciály H.P. Nemohla jsem uvěřit. V rukou jsem držela kouzelnou hůlku Harryho Pottera.. Nechápavě jsem se na něj koukla. ,,Je řada na tobě..“ zašeptal a zmizel……

—

2. Telenta: Nana (originál zde)

Zívnu a líně otočím další list. Nana, sedící v nohou postele, se neklidně vrtí a šťouchá prstem do jedné ze svých diamantových náušnic. Prý od muflíčka, jak mi řekla.

„Tak co?“ vyhrkne a snaží se mi nakouknout pod ruku. Světlé vlasy jí v zapadajícím slunci září, v očích hrají neposedné jiskřičky. „Jak to se mnou dopadne? Opravdu bych to chtěla vědět!“

„Vydrž,“ zamručím a bráním před ní knihu. „Ještě nejsem na konci. Musíš si počkat.“ Povzdychne si a složí ruce do klína.

„A nemohla bych aspoň…“ začne prosebným hláskem, který už zlomil vůli nejednoho muže. Já ale nejsem muž.

„Ne,“ řeknu rázně,“ žádné podvádění. Že to dělají čtenáři, prosím… Ale samotné postavy? To chceš vážně tak rychle dojít na konec?“

„Ne dojít, jen se podívat,“ zamumlá a uhlazuje si při tom sukni své večerní toalety. „Jako do křišťálové koule, víš? Vědět, co mě čeká.“

„Myslíš, že bys pak byla šťastnější?“ zeptám se a po očku jí sleduju přes okraj stránek. „Občas je lepší nevědět.“

Jen pokrčí rameny a sáhne pro hrnek s čajem. Usrkne si a vyptává se dál. „A co Zizi? Co můj Jiříček? Daří se mu dobře?“

„Zatím,“ odpovím neurčitě, ačkoliv moc dobře vím, že každým okamžikem vydechne naposledy. Přivře oči jako kočka, zřejmě potěšena tím, že alespoň něco ze mě vymámila, a padne naznak do postele.

„Hlavně už žádný další hnusný chlapy!“ zvolá a mávne rukou. „Už je nemůžu ani cítit.“ S těmi slovy zaboří hlavu do polštáře a usne.

Zaklapnu knihu a dívám se na ni. Na tu holku z ulice, co dobyla celou Paříž svým klínem a postavou Venuše a teď ji drtí střevícem jako by zašlapovala brouka.

Snažím se představit si ji slabou, nemocnou, s obličejem znetvořeným od neštovic, jejichž boláky jí již brzo pan Zola vtiskne písmeny do tváře.

Pohladím ji po vlasech a knihu odložím na noční stolek. Ještě chvilku života navíc si zaslouží.

—

3. Casion: Nečakaný darček (originál zde)

,,A predstav si Janka, že keď som vošla do obchodu, tak tam bol a…“

Moja priateľka Nika, vysoká blondýna so štíhlym driekom a jasnomodrými očami, kráčala povedľa mňa a živo mi opisovala stretnutie so svojím novým priateľom.

Kráčali sme po chodníku zaliatom jasnými lúčmi a okolo nás bolo mnoho náhliacich sa ľudí, či už dospelých alebo študentov tak ako my. Cez tónované sklá slnečných okuliarov som behala pohľadom po okolí a o chvíľu som sa vrátila na jedno miesto.

To nie je možné! Zvolala som v duchu a takmer aj nahlas šokovaná tým čo vidím.

,,Héj, veď ty ma vôbec nepočúvaš!“ Nika do mňa drgla, ale ja som mala oči iba pre vysokého muža okolo štyridsiatky odetého do čiernych nohavíc a košele. Mal čierne vlasy po ramená, bledú pleť a keď obrátil hlavu jasne som videla i veľký zahnutý nos.

,,Severus Snape!“ zašepkala som neveriacky a moje nohy vykročili samé od seba. Urobila som si prekážkový beh pomedzi ľudí s očami prilepenými na Severusovi stojacom pri čiernom audi. Vystúpil šofér, otvoril mu dvere a on sa chystal nastúpiť, keď som k nim dobehla.

,,Severus Snape?“ spýtala som sa a on sa na mňa obrátil, upieral na mňa tie svoje čierne oči a ja som netušila čo mám povedať.

,,Myslím, že to je celkom evidentné,“ zavrčal a začal nastupovať, ale ja som sa neudržala:

,,Myslieť znamená hovno vedieť.“

Prenikavo na mňa pozrel a ja som zahanbene sklopila zrak. Tento výrok hovorím tak často, až si to ani neuvedomujem.

,,Príďte na prednášku,“ prehovoril zrazu z ničoho nič a podal mi bielu vizitku.

Sledovala som ak sa zatvorili dvere a bez pohnutia som stála na mieste až kým sa auto nestratilo za rohom.

,,Čo to malo znamenať?“ dobehla ma konečne Nika, avšak ja som iba stála a hlúpo sa usmievala, akoby som práve dostala najväčší darček na svete. A zrejme som ho aj dostala.

—

4. Nikola Marešová: Setkání (originál zde)

Vítr divoce vál, shazoval barevné listí ze stromů, aby ho pak mohl hnát dál po tmavě – šedém chodníku. Byla zima a taky pršelo. Jednoduše řečeno bylo prostě nádherné počasí. Vlasy mi nespoutaně plápolaly kolem obličeje, zavřela jsem oči a rozhodla se si ten okamžik prostě užít.

„Dej sem dítě.“

Víčka se opět pozvedla. Byla by jsem přísahala, že v okruhu sto metrů ještě před okamžikem nikdo nebyl. Nejistě sem se otočila. Ke mně se kdosi blížil. Byla to osoba nejistého hrbící ho se tvaru, s křivými hnáty, ukrytá pod plachetkou.

„Dej sem dítě.“

Opakoval hlas podoben vichřici, to už se divná stařena doplížila až ke mně, pak natáhla ruce a najednou celá zkoprněla.

„Paní?“ naklonila jsem se k ní, „Jste v pořádku?“

„Kde máš dítě?“

„Nemám dítě.“ odpověděla jsem mírně zmateně. „Nikdy jsem neměla ani přítele, takže by bylo divný kdybych najednou měla dítě, nemyslíte?“ pak jsem si ještě jednou probrala celou větu. „A než vás to napadne ve spermobance jsem taky nebyla.“

“ Vy, asi nejste Jana Dvořáková?“

„Ne.“

„Aha.“ stařena se shrbila ještě více než kdy předtím a začala se hrabat v malé taštičce schované pod plachetkou. Vytáhla malý nažloutlý papírek a strčila mi ho pod nos. „Přečetla by jste mi to prosím?“

„Liberec 12, Letná 225/3, Staré Pavlovice.“

“ Ale to už máte jenom kousek.“ usmála jsem se na ženu povzbudivě. „Koukejte, půjdete támhle kousek rovně, pak asi po padesáti metrech zahnete do prava a jste tam.“

„Moc děkuji slečno, vážně jste mi hodně pomohla.“

„Není zač.“

S divným pocitem, že tu stařenu od někud určitě znám, jsem hodila na její vzdalující se záda poslední pohled a vydala se pomalým tempem domů.

—

5. Petr Vápeník: Vražda u krbu (originál zde)

Nový tajemný krámek v naší ulici mě upoutal hned: Půjčovna literárních postav – řve neón do okolní šedi. Díky moderní technice si můžete své oblíbence půjčit na celý víkend.

Prodavač zdvihl obočí: „Jistě, Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců máme.“ Specifický vkus!

Druhou postavu jsem dostal zdarma jako bonus.

Nemohl jsem se dočkat, až do zhmotňovače vložím zlatavý disk. Ignácius je možná výstřední, ale taky bystrý ironický glosátor. Musí být radost s ním u krbu diskutovat o jeho oblíbené zkaženosti světa.

Ano, je přesně jako v knize! Hned mi vyčetl, že jen vinou lidí, jako jsem já, může bujet zneužívání literárních postav. Dodal, že je mu zle z šosáků s vlastním krbem, a chtěl místo kritické debaty radši pustit televizi. Z okna pak nadával mým sousedům do tupých ovcí. Proč sakra tak nahlas? Já nadávám vždy jen šeptem, aby neslyšeli.

Když jsem ho vtáhl zpět do bytu a chtěl ho utišit, začal křičet: „Vražda, vražda!!“ Vůbec si nenechal vysvětlit, že si s ním chci jen potichu a na úrovni promluvit o světě.

„Nedám se umlčet takovými degeneráty!“ řval, až kolemjdoucí vzhlíželi k mým oknům. Tentokrát neměl pravdu. Stačily dvě rány pohrabáčem a ztichl. Padl jako bleskem zasažený mamut.

Co teď? Jako zákazník jsem nespokojen. Výkřik moderní techniky a stačí na něj i pohrabáč? A půjčené postavy by na nás měly být vlídné a ne vykřikovat, jací jsme idioti. Přece si ta věc nesmí dovolit mě urážet, když jsem si ji řádně pronajal! Ano, věc, ulevilo se mi. Prosté poškození věci.

Spustil jsem druhý vypůjčený disk. Naléhavě zazvonil zvonek. Překročil jsem chladnoucí horu sádla, otevřel dveře starosvětsky oblečenému muži s knírkem a pozval jsem ho gestem dál. Jeho zvídavé oči se zarazily o mamuta na koberci.

„Snad se to nemůže brát jako vražda,“ hlesl jsem. „Co myslíte, Poirote?“

—

6. Robka: A není cesty zpět… (originál zde)

Hitem letošního léta se stalo cestování za fikcí. Tak alespoň nazývali propagátoři novou metodu, která umožňovala zájemcům navštívit vybranou postavu v jejím světě. Lidé houfně vyhazovali knihy do sběru, aby jim doma nezabíraly místo, a nakupovali malé krabičky, slibující nevšední zážitky za hranicemi možností.

Seděla jsem ve svém bytě takhle o víkendu, venku pršelo a já přemýšlela. Mám, nemám? A když už, tak kam se podívat? Všechny mé oblíbené knihy jsou tak nebezpečné! I když výrobce zaručuje, že cestovatel je jen v roli pozorovatele, co když se něco zvrtne? Nevěřím už ničemu.

Vytáhla jsem přístroj z krabičky a zmáčkla knoflík. Před očima mi na displeji naskákala dlouhá řádka žánrů a titulů. Můj lačný zrak padl na jeden z nich – A bude hůř. Ježišmarjá, to snad ne!

Bylo pozdě na úvahy, zmáčkla jsem totiž omylem spínač zhmotnění. Hlavou mi projela bodavá bolest, u srdce mě píchlo. No jo, na taková dobrodružství už nejsem stavěná. Probrala jsem se až za hodnou chvíli.

Ležím na zemi a nade mnou stojí nějaký kluk. Zřejmě Olin, napadá mě. Kdo taky jinej? Lehce do mě kopne špičkou tenisky.

„Další zasranej šmírák, dneska jsi už druhá,“ pronese a oči se mu lesknou chlastem. „Co sem furt lezete? Nestačí vám o nás číst, vy to musíte ještě vidět, co? Teda, jestli tohle maj bejt ty budoucí generace, tak lidstvo zhovadilo.“

Chci mu říct něco o tom, jak jsem se k jeho příběhu dostala, co ve mně vyvolal, jaké vzpomínky… Ale je pozdě. Cítím divné teplo, proužek žluté vody dopadá do místa, kde ležím. Vlhkost přerušila spojení, nemám se jak vrátit.

„Tak to je v prdeli,“ ulevím si.

„Vidíš, teď seš naše,“ směje se Olin. Natahuje ruku a pomáhá mi na nohy.

„Jdeme k Boučkům,“ zavelí. „A když už jsem tě pokřtil, budu ti říkat Bejbi. Souhlasíš?“

Moje „nééé“ zaniká v jeho hurónském smíchu.

—

7. Veronika: Noc právě začala (originál zde)

Podzim v Londýně. Někdo by se ho bál, jiný miloval. Já zde ale nebyla kvůli prohlídce města, či snad zkoumání památek, zajímalo mě jediné, a to ukojení mých potřeb.

V pozdních večerních hodinách jsem došla na Mounmouth Street a rozhlédla se okolo sebe, po chvilce jsem ho spatřila. Vysoký, urostlý a pln neodolatelného šarmu, tam stál v černém obleku a klobouku.

„Henry!,“ vykřikla jsem a rozeběhla se k němu.

Objal mě kolem pasu a zatočil se mnou. „Rád tě vidím,“ řekl stroze.

„Půjdeme ke mně, ano?,“ zeptal se.
„Ano!,“ zvolala jsem nadšeně.

Po krátké procházce mlhavým Londýnem jsme se octli před jeho bytem.
Odemkl a pustil mě dovnitř. Byt byl nádherně zdoben, na zdi visela spousta obrazů a obrovský doktorandský diplom s tučným titulem Dr. Henry Jekyll.
Posadili jsme se a Henry mi nalil sklenku whiskey.

„Na čem teď děláš?“ zeptala jsem se.

„Však víš, pořád se pokouším, aby to nějak fungovalo, ale mám z toho hrozný stres. Děsí mě to a děsím se sám sebe,“ řekl a těžce oddechl.

„Proto jsem tu já,“ usmála jsem se.

„Ano, přesně tak. Myslím, že bys mi s tím mohla pomoct, protože sám to asi nepřekonám.“

„Pomohu ti s čímkoli, Henry,“ hlesla jsem.

„S čímkoli, říkáš? Zůstaň tu tedy se mnou a buď mou oporou ve dne i v noci!“ zvolal.
Přikývla jsem. V tu chvíli zazvonil zvonek.

„To bude poslíček, zůstaň tu, hned jsem zpátky,“ řekl Henry a běžel otevřít.

„Dobrý den, vezu objednané materiály. Prosím, podepište se zde,“ slyšela jsem poslíčkův hlas.

Henry vše vyřídil a zabouchl, pak si šel asi umýt ruce.

Já jsem byla zvědavá na ony materiály. Pokradmu jsem vstoupila do předsíně, ale spatřila jsem pouze podepsanou kopii účtu. Sehnula jsem se a list sebrala. Srdce se mi zastavilo, když jsem spatřila jméno na účtence: Edward Hyde

Náhle jsem za mnou zaslechla kroky. Noc právě začala.

—

8. Ana „Knihofil18“ Syringa: Lichotník (originál zde)

Nahnevane odhodím knihu – Zelená jako smaragd – cez celú izbu. V duchu preklínam spisovateľku. Prečo mi to robíte? Prečo sa Gideon správa ako vypočítavý bastard? Neostáva mi nič iné, než v návale adrenalínu, smútku a zlosti spáchať ten najhorší zločin – agresívne hodiť knihu o stenu a revať až do zdochnutia.

Keď tu zrazu –

„Au! To naozaj bolelo!“ ozve sa akýsi hlas.

Spozorniem.

Do rúk schmatnem prvú vec, čo mi príde pod ruky – dvojlitrovú fľašu minerálky. Zdvihnem ju nad hlavu, akoby to bola nejaká baseballová pálka.

Kniha sa zamrví.

Načisto som sa zbláznila. Opatrne zdvihnem knihu – a nič. Pod knihou nebolo žiadne zviera, nič a nikto.

Nalistujem si stranu, na ktorej som skončila. Čosi ma však vyruší uprostred prvej vety.

Z knihy lezie akési zviera.

Jedna laba, druhá laba. Hlava. Stvorenie zažmurká a ladne preskočí povrch knihy. Chvíľu si myslím, že mi z knihy práve vyskočila mačka. Ibaže potom si všimnem rozdiely – dva malé rohy na hlave, dve krídla na lopatkách a jašteričí chvost.

Žmurk.

Keď pomaly otvorím jedno oko, malý kamenný chrlič tu stále je.

„Nepamätám si, žeby som zjedla lysohlávky,“ poviem dutým hlasom.

Kamenný chrlič nakloní hlavu. „Prečo si hodila tou knihou o stenu?“

„Štve ma Gideon.“

„Je to len kniha,“ pripomenie mi Xemerius. „Tak teda pokračj v čítaní,“ pobáda ma.

„Začnem čítať až vtedy, keď sa vrátiš do tej knihy,“ prikážem mu, akoby to bol nejaký neposlušný pes.

„Prečo? Ja chcem ostať! Koľkokrát ešte dostanem šancu navštíviť iný svet? Vrátim sa hneď, keď dočítaš knihu. Prosím, prosím, prosíííím!“

Odkašlem si. „No tak dobre. Ale nič neskúšaj,“ varujem ho s prižmurenými očami.

Xemerius sa usmeje. „Ďakujem!“ obtrie sa mi o ruku ako túlavá mačka. „Ja som vedel, prečo sa mi páčiš!“

„Ty lichotník,“ smejem sa.

Všetko je perfektné.

—

9. Koralínka: Obraz Doriana Graye (originál zde)

Každé léto jsem jezdívala na prázdniny k dědovi do Anglie. Ráda jsem prozkoumávala zákoutí jeho útulného domku. Bylo ale jedno místo, kam mě nikdy nepustil. Na půdu. Ale teď, když zemřel, musíme dům prodat a je třeba z něj vyklidit všechny věci. Po dvaceti letech konečně onu záhadnou půdu procházím, jen z toho nemám takovou radost, jak jsem si vždy představovala.

Usedám k bedně s věcmi z dědečkova mládí. Nacházím fotky, na kterých děda vypadá opravdu šťastně. Přesně tak jsem se s dědou cítila i já. Zamyšleně hledím do rohu místnosti a vtom mou pozornost upoutá stojan na obrazy, přikrytý zašlým fialovým přehozem. Přistupuji blíž a váhavě přehoz sundávám. Vykoukne na mne obličej překrásného mladíka se zlatými vlasy a něžným úsměvem. Jako bych toho muže už někde viděla. Nebo se mi to jen zdá?

Najednou se s obrazem začne cosi dít. Bojím se, jestli denní světlo portrét nepoškodilo. Tahy štětcem se jakoby vlní, pohybují. Krásná podobizna mladíka se mění v strašný zjev. Na strupovitých rukách se pomalu vynořují krvavé krůpěje. Kůže šedne, vlasy řídnou. Jemný úsměv se křiví v nechutný úšklebek.

Snažím se popadnout dech, ale děs mě pevně svírá ve svém náručí. Chci utéct, ale ta věc mě poutá svým hrůzným pohledem. Najednou na své ruce cítím chladný dotyk. Obluda vystrčila ruku z obrazu a snaží se mě vtáhnout dovnitř.

V té chvíli je mi vše jasné. Je to obraz Doriana Graye. Jeho smrt byla zbytečná, portrét zůstal stejně zvrácený jako za jeho života. Dokud tady bude obraz, nebude mít klid.

Bojuji s jeho ocelovým stiskem. Zároveň se snažím najít něco, čím bych se mohla bránit, čím bych to mohla navždy ukončit. Volnou rukou zachytím starý štětec. Nemilosrdně ho vrazím té stvůře do srdce. Sevření povoluje a plátno se rozpadá na prach…

—

10. Amia: Když se nedaří… (originál zde)

Nesnáším, když mám pravdu, vážně ne.

Moc jsem je prosila, aby do toho zatraceného jezera nelezli a co oni udělají? Hodí tam mě.

Další výrazná věc už byla jen ta, že když jsem se vynořila zpět nad hladinu, kluci byli pryč a stromy byly jiné. Mladší.

Bezcílné bloudění lesem jsem docela brzy vzdala a místo toho se na mýtince pokoušela rozdělat oheň. Bohužel spíš čadil než hořel.

,,To není zrovna nejlepší, rozdělávat oheň v neznámém lese.“

Nadskočila jsem leknutím a prudce se otočila. A klesla mi brada.

,,V těchto časech je bezpečnější na sebe neupozorňovat,“ pokračoval stařík v hábitu a se špičatým kloboukem na hlavě.

,,Pomůžu.“

Klackem upravil polínko a oheň okamžitě přestal jen dýmat a rozhořel se.

,,Neposadíš se?“ pokynul mi, když jsem na něj nepřestávala zírat. Kecla jsem na zem a zapomněla zavřít pusu.

Stařík chvíli mlčky pokuřoval.

,,Dáš si?“ nabídl mi.

,,Eee.“

Velmi inteligentní.

S pokrčením ramen znovu zabafal a přejel mě pohledem.

,,Máš neobvyklý oděv. Odkud jsi?“

,,Eee.“

,,Jsi člověk? Jako elfka nevypadáš a na hobita jsi moc vysoká.“

,,Eee.“

Stařík se odmlčel a pak lehce sklonil hlavu.

,,Máš pravdu. Já jsem Gandalf. Gandalf Šedý.

Vyrazila jsem ze sebe jakési přidušené zasmání. Čaroděj se zamračil.

,,Je ti dobře?“

,,Eee…“ Zakuckala jsem se: ,,Ano.“

,,Dobře. Jsi špeh?“

Náhle vypadal hrozivě.

,,Cože?“

,,Odkud máš ten prsten?“

,,Cože?“

,,No tak děvče, nedělej hloupou. Odkud máš ten prsten?!“

Ukázal mi do výstřihu a teprve v tu chvíli mi to došlo. Na krku se mi houpala replika kroužku z Pána prstenů, kterou kdysi rozdávali v kině.

,,Eee.“

Zpoza stromů se vynořilo devět postav. A pak byla tma.

Probudila jsem se na měkkém, v teple a tichu. Díkybohu, byl to jen sen.

Kolem se najednou ozval smích a já prudce otevřela oči. Nade mnou se vznášel našedlý obličej se zkaženými zuby v úsměvu. Skřet.

Sakra.

—

Aktualizace 13.10. 12:00 – Hlasování bylo ukončeno, výsledky budou oznámeny na tomto blogu zítra v novém článku.

Ze světa redakčních blogů: be-writer.blog.cz

V pravidelné rubrice Redakční blogy se tento měsíc představuje blog, za kterým stojí hned několik dívek a který je určen pro všechny amatérské pisálky.

Seznamte se s novým redakčním blogem be-writer.blog.cz.

Kdy byl blog založen, kdo ho vymyslel / založil a s jakým cílem blog vzniknul?

Yima: Všechno vlastně pochází z JOSH blogů, kterých jsem kdysi byla součástí. Jenže problém byl v tom, že na tyto blogy se zveřejňovaly jen fanfiction, ale mnoho z nás píše i (nebo spíše primárně) povídky a básničky všehovšudy autorské. Ty jsou poházené po všech různých blozích, ale nikdy jsem nenarazila na něco, kde by mohli autoři posílat své výtvory na jedno místo. Impulz k založení tohoto blogu byl můj, ale nechtěla jsem jít do toho sama. Proto jsem se obrátila na pomoc právě v JOSH Týmu, kde se mého nápadu chytla Ivush, a společně jsme blog 18.4. založily.

Znáte se i v reálu, nebo jste spolu v kontaktu jen na internetu? A jak se mezi sebou vzájemně domlouváte – na Facebooku?

Yima: Pokud vím, tak se spolu znají Shaymin s Arthurem, možná se ještě osobně potkaly i s Jamie, ale to opravdu netuším. Já se s těmito slečnami znám jen z Facebooku, kromě Kapuletové, se kterou se občas vídáme.

Ano, naším dorozumívacím prostředkem je Facebook, kde máme skupinu, ve které řešíme veškeré věci ohledně blogů.

Někdo by se mohl pozastavit na hojným výskytem angličtiny na blogu (záhlaví, názvy některých rubrik, samotná adresa blogu…). Jak byste to zdůvodnily?

Yima: V záhlaví je proto, že jsem měla jasnou představu, jaký chci layout. Jsou to úryvky z různých citátů, výroků, hesel a všechna jsme našly na We Heart It, proto angličtina. Rubriky, co si teď vybavím, je Theme of week, a ani nevím, proč jsme to nazvaly anglicky. Tato rubrika je ale momentálně mimo provoz, jelikož se to skoro neuchytilo. Potom máme samozřejmě anglické názvy děl, které nám autoři posílají, ale to už je jen a jen jejich volba.

Adresa blogu, to je něco, o čem jsme s Ivush debatovaly hodiny. Bylo spoustu variant, dokonce jsme uvažovaly i o „bud-spisovatelem“, ale vadilo nám to, že v adrese blogu by pochopitelně chyběl háček. Proto jsme se přechýlily k anglické možnosti.

Co všechno na blogu „Be Writer“ můžeme najít?

Yima: Povídky, ať už jednodílné nebo vícedílné, básničky, nějaké úvahy. Potom máme jeden projekt, kdy se píše povídka na pokračování a může napsat kdokoli. Občas se na blogu vyskytne nějaká soutěž.

Co mohu prozradit, tak do budoucna plánujeme, že bychom dělaly krátké rozhovory s našimi nejčastějšími přispěvateli.

Existuje podobných blogů víc, nebo je tenhle něčím výjimečný?

Yima: Určitě jsou tu blogy určené pro fanfiction – onedirection-ff, justinbieber-ff, loganlerman-ff, lovebites-ff, harrypotter-ff – ale o jiném blogu, kam by se posílaly především povídky s originálními postavami, nevím. Možná někde na Blog.cz existuje, ale jeho existenci neznáme, asi stejně jako oni by neznali existenci naši.

Potom tu byl pokus založit be-artist a be-reader, ale to se vůbec neuchytilo.

Jamie Williams: Řekla bych, že jsme svým způsobem výjimeční. Dokázali jsme se probojovat a uchytit. V dnešní době je strašně těžké mít blog, kde se udrží alespoň nějaký pravidelný návstěvník, a u nás jich hned několik je. Proto jsme výjimeční. Dalším důvodem je fakt, že neznám blog, který by sbíral prakticky všechno stejně jako my.

Jak je to s obsahem tohoto blogu – jedná se o převzaté články, nebo o původní obsah, který není nikde jinde k nalezení?

Yima: Věříme našim autorům, že příspěvky psali oni a nikde je neokopírovali. Co se týče prózy, s tím toho asi moc neuděláme, ale u poezie vždy zadáváme do vyhledávače jednotlivé části básní, jestli není třeba jen jedna sloka opsaná. To potom napíšeme autorovi zpět a zveřejníme to třeba s tím, že část básně se shoduje s tím a tím.

A ohledně toho, jestli dílka nejsou nikde jinde k nalezení? To bych se moc divila. Většinou si autoři dávají své povídky i na své soukromé blogy, popř. na literární servery.

Kdo všechno si podle vás na tomto blogu počte? Má blog nějaké stálé čtenáře, nebo se většinou jedná o náhodné „tuláky“ po blozích?

Yima: Počte si na něm úplně každý, kdo chce číst. Jsou tu žánry od romantických povídek až po hororové, a když má někdo nějakou speciální žádost o nové rozcestníky, většinou vyhovíme. Takto jsme už přidělávali rubriku Fan Fiction, kam ale dáváme povídky dosti nerady, od toho jsou tu jiné.

Ano, blog má i stále čtenáře, kteří se asi odvíjí i od toho, že každý příspěvek, který přidáme na blog, se objeví pomocí odkazu na facebookové stránce BE-Team. Věřím ale, že se najdou právě i ti tuláci.

Jste spokojení s návštěvností blogu a děláte něco pro jeho větší zviditelnění?

Yima: Ze začátku, nebo někdy ten měsíc po založení, byla návštěvnost rozhodně vyšší, to jde vidět i z grafu na toplistu. Postupem času návštěvnost klesala, protože klesaly i maily, které nám byly posílány. Poslední dobou je to ale zase vyšší číslo, ačkoli máme pořád ten nedostatek toho, co bychom přidaly. Takže ano, docela to ujde.

Snažíme se propagovat blog na Facebooku, přesněji ve skupině Blogy!. Opravdu mi už jedna slečna poslala zprávu, že se chystá nám také něco přidat. Dále jsme nedávno blog přidaly do zdi na zed.blog.cz.

Váš blog patří k redakčním blogům, za nimiž stojí více autorů. Jak taková spolupráce přesně funguje? Čtenáři vám posílají svoje texty a vy je prostě překlápíte na blog? A odmítáte některé texty zveřejnit, nebo zveřejníte úplně cokoli, co vám kdo pošle?

Yima: Ano, autoři – čtenáři, chcete-li – nám posílají své texty v daném formátu na mail a my je s korekturou (nic ale není stoprocentní, jsme také jen lidé) dáváme na blog, zařazujeme do rozcestníků, propagujeme na Facebooku. To je vše, co pro tyto lidi můžeme udělat, aby jejich povídky někdo četl. Co tak vím, některé mají i kolem těch 10 komentářů.

Ne, rozhodně nezveřejňujeme vše. Nezveřejňujeme například fanfiction, pro které jsou zvlášť blogy (viz výše). Určitě by se našly i další příklady, kdy kontaktujeme autora, ale žádné mě teď nenapadají, zatím nedošlo k mnoha takovým problémům.

Kdyby se chtěl někdo z čtenářů k vám přidat, vezmete ho mezi sebe? A můžou se ozývat i kluci, nebo si chcete udržet čistě dívčí „redakci“?

Yima: Bohužel, momentálně nás je moc. Celkem devět, z toho jedna Slovenka. Ani takto se neuplatníme vždy všechny. Hodně nových tváří jsme nabraly kvůli BA a BR, ale zůstaly tam s námi. Právě tyto dívky byly dříve jen naše autorky a čtenářky.

Pokud se postupem času dostaneme k tomu, že nám bude chodit více příspěvků, tak se ale může stát, že znovu vyhlásíme konkurz na blogu. Většinou zjišťujeme pravopis, další otázky jsou spíše jen formální.

A kluky bychom uvítaly s otevřenou náručí. Ať už jako korektora/admina, tak už i jako autora. V současné době vím jen o jednom klukovi, který nám poslal svůj text.

—

be-writer.blog.cz

Nejhůře hodnocené blogy

Jedním z mnoha důvodů, kvůli nimž se blogeři hlásí do Autorského klubu, je možnost nechat si svůj blog zhodnotit ostatními. Každý nováček je hodnocen známkami jako ve škole – jedničky dostávají ti nejlepší a pětky nejhorší.

Postavit se do této arény a vyslechnout si vox populi, to si žádá nepochybně odvahu. Přijmout kritiku je obecně těžké pro každého, nota bene tehdy, když se veřejné hodnocení zvrhne spíše ve veřejné lynčování. Které blogy z této uličky hanby prošly zatím s nejhorším vysvědčením?

Pokud přijde řeč na otázku hodnocení blogů, na celou řadu blogerů to působí jako červený hadr na býka. Odpůrci jakéhokoli hodnocení blogů opakují stále dokola ty samé námitky, které by se daly shrnout do okřídleného rčení sto lidí, to chutí. Spousta blogerů jednoduše věří, že blogy se nedají hodnotit prostě proto, že se vždycky najde někdo, komu se bude vybraný blog líbit, i kdyby ho většina ostatních shledala hrozným.

Další potíž je v tom, že se při hodnocení blogu ocitáte na tenkém ledu, kde je nutné našlapovat doslova po špičkách. Je nutné si uvědomit, že za každým blogem stojí v reálu živý člověk, který mu věnuje svůj drahocenný čas a úsilí. V momentě, kdy mu blog zkritizujete, nepřímo vystavíte odsudku i samotného autora.

Ačkoli lze diskutovat o tom, nakolik je správné klást rovnítko mezi blog a jeho autora, je nezpochybnitelné, že blogeři to prostě dělají. Říct někomu, že má hrozný blog, je v podstatě totéž, jako urazit i jeho autora. Proto je nutné dobře volit slova, neuchylovat se do osobní roviny, a hodnotit výslovně pouze kvality blogu podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Kdybych nevěřil, že je možné blogy hodnotit, vypadal by dnes Autorský klub úplně jinak. Osobně jsem přesvědčen, že je zde možné báječně využít moudrost davu – crowdsourcing považuji za mimořádně efektivní způsob, jak najít nejlepší řešení nějakého problému. Jeden člověk může chybovat, ale podílí-li se na úkolu více lidí, skoro určitě ho vyřeší lépe než jeden jednotlivec.

Přesně takto od začátku hodnotíme každého nováčka v klubu. Čím více lidí blog oznámkuje v anketě, tím víc věřím tomu, že její výsledek věrně odráží objektivní zhodnocení kvalit takového blogu. Nepřeceňujme význam různých malých podvůdků v hlasování – pokud jde o známkování nováčků v klubu, skutečně si stojím za tím, že ankety (v nichž hlasují desítky až stovky blogerů) mají velkou vypovídací hodnotu o tom, jak je oznámkovaný blog dobrý.

Pro účely tohoto článku jsem se proto rozhodl podívat na to, které blogy dostaly nejnižší hodnocení. V tomto ohledu mám pro vás dvě dobré zprávy: není jich mnoho a skoro se všemi z nich jsme se v Autorském klubu už rozloučili. Z celkového počtu 137 nováčků, kteří byli do klubu do dnešních dnů přijati mezi 11.3.2011 až 20.9.2013, jich dostalo negativní hodnocení pouze 12. (Negativním hodnocením rozumějme situaci, když počet pětek převážil všechny ostatní známky).

To je podle mě mimořádně dobrý výsledek – znamená to, že moje chybovost při výběru nových blogů do Autorského klubu byla necelých 9%. Velmi zjednodušeně řečeno tedy platí, že přibližně pouze každý desátý blog, který jsem vybral, nebyl dostatečně dobrý, aby si členství v klubu zasloužil. Jak by se asi toto procento změnilo, kdyby nové blogy do klubu vybíralo více lidí?

Z toho mimo jiné plyne, že přijímání nových blogů do Autorského klubu velmi dobře funguje – právě proto, že se do něj zapojuje inteligence davu. Nepopírám, že mohu chybovat při výběru nového blogu do klubu, ale pokud se tak stane, je vysoká šance, že komunita takovému blogu vystaví negativní vysvědčení, a blog bude z Autorského klubu stejně vyloučen.

Pojďme se tedy konečně podívat na to, jaké blogy si vysloužily v minulosti neslavné vysvědčení, kdy doslova propadly z Autorského klubu ven. Souhlasíte, že si všechny následující blogy svoje pětky zasloužily? Vážně jsou podle vás tak hrozné? Myslíte, že mají všechny něco společného? A co byste poradili jejich autorům?

—

12 nejhůře hodnocených blogů přijatých do Autorského klubu Blog.cz mezi 11.3.2011 až 20.9.2013 (seřazeny podle počtu pětek):

1. lottybiondi.blog.cz

(z AK vyloučen)

2. x-bubblegum-x.blog.cz

3. hudebni.blog.cz

(z AK vyloučen)

4. yumeookami.blog.cz

5. tearful.blog.cz

(již není členem)

6. bonnie-melone.blog.cz

7. lusyka.blog.cz

8. burdova-michaela.blog.cz

(z AK vyloučen)

9. frantisek-grujorin-vaculik.blog.cz

10. shomien.blog.cz

(z AK vyloučen)

11. a-brunette.blog.cz

12. la-vie-est-une-glissoire.blog.cz

Návštěvnost a komunita

Navazujeme tam, kde jsme skončili. Předposlední díl krátkého seriálu určeného všem nováčkům na Blog.cz a začínajícím blogerům, se tentokrát zaměřuje na téma, které zajímá asi každého: jak si zvýšit návštěvnost?

To je základní otázka, s níž si lámou hlavu nejen všichni nováčci a s níž se na náš často obracíte. Jak to souvisí s uživatelskou komunitou? Dozvíte se v celém článku.

Opakování matka moudrosti, a proto začneme připomenutím minulých dílů. V prvním článku Co si ujasnit před založením blogu jsme si položili základní otázky, na které byste měli znát odpověď ještě před založením blogu: proč si chci založit blog, co od toho čekám, pro koho budu blog psát, kolik času chci blogu věnovat a pod jakou internetovou identitou chci vystupovat.

Druhý díl Základní ovládání a první nastavení blogu shrnoval vše podstatné k tomu, jak se naučit blog správně ovládat a nastavit. Dozvědět jste se mohli vše o článcích, obrázcích, funkcích a nastavení vzhledu blogu.

A zatím poslední díl Téma a druh blogu se věnoval tomu, jaké jsou základní druhy blogů (deníček, fotoblog a hobby blog) a kam se zařadit. Nyní už tedy máte jasno ve všem, co potřebujete na začátek vědět, a nastal čas na to, aby se o vašem blogu také někdo dozvěděl.

Jste-li začínající bloger, jistě mi dáte za pravdu v tom, jak frustrující dokáže být nesoulad mezi vědomím toho, kolik času jste svému blogu věnovali, a malou pozorností, která se mu dostává. Sledujete denně nejrůznější počítadla návštěvnosti a skáčete radostí do stropu z každého nového komentáře, které by se u vašich článků daly spočítat na prstech jedné ruky? (O to více zamrzí, když je takový komentář pouze spam zvoucí vás na jinou stránku).

V tuto chvíli je dobré zopakovat si to, co jsme si už řekli v prvním díle: nezoufejte, nejste v tom sami. Na Blog.cz je k dnešnímu dni založeno téměř 1,2 milionu blogů, ale pouze něco přes 400 tisíc z nich obsahuje více než 5 článků. To znamená, že více než polovina všech blogů skončila dříve, než zveřejnila prvních 5 článků.

Můžeme pouze spekulovat, kolik autorů těchto blogů odpadlo kvůli nespokojenosti s malou návštěvností, ale jistě jich nebylo málo, a je to právě frustrace z nedostatku zpětné vazby, která je nejčastějším důvodem, který odradí začínající blogery od dalšího psaní blogu, jak ukazují výsledky jedné starší ankety:

A proto je potřeba se obrnit trpělivostí a vyrazit aktivně do protiútoku, abyste s tím něco udělali. Bez práce nejsou koláče a návštěvníci na váš blog jen tak sami od sebe chodit nezačnou. Musíte jim pomoci, aby vás našli, zůstali u vás co nejdéle a opakovaně se vraceli.

Tématu zvyšování návštěvnosti jsme se již na tomto blogu opakovaně v minulosti věnovali. V článku Co je to SEO a k čemu je to dobré jsme si řekli, že existují 3 způsoby, jak se někdo může dostat na váš blog:

Přímým zadáním adresy
Přes odkaz na jiné stránce
Z výsledků vyhledávání

Zmíněný článek si určitě přečtěte: obsahuje cenné rady, jak posílit zdroj návštěvnosti uvedený pod bodem 3., neboli jak k vám dostat více návštěvníků z vyhledávačů.

Stejnému tématu se rovněž věnoval článek Jak se můj blog dostane do výsledků vyhledávání?. Dozvědět jste se v něm například mohli, že vyhledávače fungují jako pavouci, kteří ve dne v noci prolézají web a vše si ukládají, aby to potom přežvýkané vyplivli uživatelům, kteří něco hledají.

S vyhledáváním souvisel i článek Jak dostat svoje obrázky do vyhledávačů, který přinesl několik jednoduchých tipů, jak dostat obrázky z blogů do vyhledávačů. Dáváte-li na blog svoje fotky a obrázky, je určitě dobré vědět, že i to vám dlouhodobě přináší návštěvnost.

V článku Nejnavštěvovanější blogy na Blog.cz jsme se na vzorku nejnavštěvovanějších blogů pokusili ukázat, co mají společné blogy s vysokou návštěvností. Došli jsme k tomu, že většinu úspěšných blogů spojuje několik opakujících se věcí: dlouhá existence blogu (minimálně několik let), velký počet článků (souvisí s pravidelnou aktualizací blogu), zaměření na jedno konkrétní téma (úspěšný blog cílí na vybrané čtenáře) a výrazného autora (čím výraznější – a často i kontroverznější – osobnost, tím spolehlivěji působí jako magnet na čtenáře).

Jednom specifickému způsobu navyšování návštěvnosti se věnoval článek Sezónní náměty článků – recept na vysokou návštěvnost?. Na příkladu nejčtenějších článků za vybrané období jsme si ukázali, že velice funguje psát články na aktuální témata, která si lidé hodně hledají ve vyhledávačích (volby, povodně, Vánoce…). I pouhý jeden „sezónní článek“ představuje pro váš blog malý poklad, protože vám jednou ročně bude přivádět z vyhledávačů tisíce návštěvníků, jakmile se jeho téma stane opět aktuálním a lidé si ho budou hromadně hledat.

V neposlední řadě jste si mohli přečíst rady, jak udržet čtenáře na blogu déle. Mezi takové základní rady patří využívání tematického a časového provázání vašich článků pomocí rubrik a archivu, a pravidelné odkazování na starší články související s tématem článků nových.

Prostor zde dostaly i návody od našich zkušených uživatelů, kteří se podělili o své vlastní rady osvědčené z praxe. Dočíst jste se třeba mohli, že návštěvnost je až na prvním místě (dodnes velmi čtený a oblíbený článek, navzdory téměř 5 letům, které už uběhly od jeho zveřejnění). Blogerka v něm tehdy shrnula základní principy, na jejichž platnosti se v čase nic nemění a které prostě fungují. Doporučuji všemi deseti – jsou to zlaté rady, které nestárnou.

Další kvalitní blogerský návod – Jak si zvýšit návštěvnost – říkal v podstatě totéž jinými slovy: klíčem k průběžnému navyšování návštěvnosti je číst další blogy a psát na ně komentáře. Komentujte, spřátelujte a diskutujte – 3 základní rady, jak se od nuly propracovat k tisícům návštěvníků denně (odměna pro nejvytrvalejší, která přichází po letech).

Měli jsme tu dokonce i návod nazvaný Zvýšení čtenosti blogu pro starší a pokročilé, který přinesl další rady, tentokrát pro všechny, kteří patří mezi blogery – seniory.

K zviditelnění blogu můžete i využít čím dál populárnější způsob, a sice založit mu stránku na Facebooku. Tématu se věnovala úvaha Blog a Facebook – jde to dohromady? a článek Blogeři na Facebooku, ve kterém jste mohli najít nejúspěšnější příklady stránek blogů na Facebooku.

Pozornému čtenáři všech těch návodů jistě neunikne jedna věc – důraz, který všechny kladou na sledování ostatních blogů. Není to náhoda, podívejte se níže na výsledky jedné starší ankety na tomto blogu (Anketa: Co vy a komunita blogerů?):

Ačkoli to dodnes mnozí zpochybňují a brání se tomu uvěřit, Blog.cz není jen další z nepřeberných serverů, na kterých si můžete zdarma založit svůj blog. Blog.cz je také velice početnou a silnou uživatelskou komunitou, která patří mezi tradiční zástupce těchto webů na českém internetu (spolu s lide.cz, spoluzaci.cz, libimseti.cz, csfd.cz nebo xchat.cz).

Ostatně budete-li hledat návštěvnost Blog.cz v online výstupech NetMonitoru, najdete ho v kategorii Komunitní a teens servery, kde je Blog.cz třetí nejnavštěvovanější server (po lide.cz a rajce.net), a nechává za sebou s velkým odstupem weby jako spoluzaci.cz, iboys.cz, odpovedi.cz, seznamka.cz, a spoustu dalších. To základní, co dělá z Blog.cz komunitu, je právě to, že většina blogerů čte ostatní blogy, má mezi nimi své oblíbence, a pravidelně spolu diskutují.

Uživatelská komunita na Blog má tak dvojí roli: jednak funguje jako výtah k vyšší návštěvnosti, a současně vám poskytuje zpětnou vazbu, kvůli níž jste si blog založili. A je to právě síla místní komunity, kterou nejčastěji zmiňují uživatelé v různých dotaznících, pokud se jich zeptáte, co je tu drží (druhým důvodem kromě skvělé komunity je snadné nastavení vzhledu blogu).

Ke komunitě patří zákonitě i její pravidla, která se sice můžou pohledem zvenčí jevit komplikovaně, nepochopitelně, někdy až nechtěně komicky, ale to k tomu patří, a je to typické pro každou komunitu, která je světem sama pro sebe. Stejně jako by se daly popsat spousty stránek například o uživatelské komunitě csfd.cz, šlo by to samé udělat i o uživatelích Blog.cz.

V minulosti jsem se o to několikrát pokusil. V článku Blogerský slovník jsme si ukázali, že si uživatelé Blog.cz osvojili specifický slovník, do něhož patří výrazy jako affs, kopírák, obíhání, virtuální stáj, apod. Že vám žádný z nich nic neříká? Nejvyšší čas si zmíněný článek přečíst – bez zvládnutí základní hantýrky blogerů nemůžete dokonale zapadnout do komunity.

Komunitu drží pohromadě virtuální vazby, které často přerůstají i do skutečných přátelství. Fenoménu se věnoval článek Vše o spřátelování, který vysvětlil, jak se blogeři „spřátelují“ a co to obnáší. K takovému spřátelení patří i pravidelné navštěvování oblíbených blogů, známé jaké „obíhání“ – je velmi pravděpodobné, že u některých blogů představuje právě tento způsob hlavní zdroj návštěvnosti: čtěte článek „Obíhání“ jako hlavní motor návštěvnosti?

Stmelovací efekt má rovněž společný nepřítel, kterým jsou pro většinu blogerů na Blog.cz tzv. pro ana blogy a růžové blogy. Oběma fenoménům se věnoval prostor v samostatných článcích: Pro-ana blogy a Krásná.cz – mnoho povyku pro nic?

Velkou kapitolou je Autorský klub Blog.cz, který má kromě rubriky na tomto blogu vyčleněný i samostatný blog klub.blog.cz a podporu na e-mailu klub@blog.cz. Na blogu klubu se dozvíte, co je to Autorský klub, co je třeba splnit ke vstupu i jak se přihlásit. Za všechno, co lze o Autorském klubu napsat, uvedu jen tři výmluvná čísla: klub funguje 4 roky, během nichž se do něj přihlásilo více než 4 tisíce blogů, a aktuálně má 222 členů. Vše ostatní najdete na klub.blog.cz.

Velkým fenoménem posledních let je virální šíření různých memů a dotazníků. Článek Prima řetězová sezóna se na toto téma zaměřil a ukázal, že jsme svědky hromadného sdílení myšlenek, u nichž už většinou není možné dohledat původního autora. Narazí-li blogeři na nápad na nějaký článek, který viděli jinde, jednoduše ho ihned použijí na vlastním blogu. Během velice krátké doby se tak může nějaký jednotný dotazník („řetězák“) se stejným základem rozšířit mezi neuvěřitelně velké množství blogů, které tak nenápadně opět potvrzují komunitní charakter Blog.cz.

Ze stejného zdroje vyrostl fenomén otázkových webů, které jsou aktuálně na vrcholu popularity, a které vzaly útokem i naše uživatele. Mít své „asko“ je dnes in, čtěte článek Nový trend: otázkové weby?, který vám objasní, v čem je skrytý půvab těchto webů, a proč ve skutečnosti představují něco, co zde bylo už dávno.

Ke komunitě na Blog.cz patří i další fenomén, který časem spíše sílí (než naopak): blogové kluby a redakční blogy. Jedná se o blogy, za kterými stojí více autorů a které slouží ke společnému sdílení vlastního obsahu. Tato základní definice nepostihuje pestrou šíři těchto blogů, s kterými jste se mohli seznámit v článku Redakční blogy – nový trend na Blog.cz?. Redakční blogy jsou dokonce natolik silné téma, že si vynutily vznik vlastní rubriky, ve které se pravidelně představují jejich zástupci: Redakční blogy.

A to už by pro dnešek stačilo, protože toho bylo až dost 🙂 Příště se sejdeme naposledy a seriál zakončíme tématem „Překonáváme překážky“, které shrne rady na všechny možné trable, na které můžete v souvislosti s blogem narazit.

Všem, kteří dočetli až do konce, přeju co nejvyšší návštěvnost a mnoho spokojených čtenářů, ke kterým jsem se vám v tomto článku trochu snažil pomoci. Teď už je to na vás.

První česká parodie na Stmívání

Blogerky Anička (18) a Megí (20) jsou nejlepší kamarádky a se svým kanálem SushiClipsCR chtějí dobýt svět. K dnešnímu dni natočily 24 videí, které mají dohromady přes 150 tisíc zhlédnutí. Svoje zatím nejambicióznější video představily začátkem letošního července a označují ho za první českou parodii na Twilight.

Přečtěte si všechno o tom, jak video vznikalo a kdo za ním vlastně stojí.

Jak vás napadlo natočit parodii zrovna na Twilight? Zamýšlely jste svoje video jako výsměch vůči originálu, nebo jste mu spíše – coby věrné fanynky – chtěly složit poctu?

Parodii na Twilight jsme si připravovaly už hodně dlouho. Dokonce jsme o parodii přemýšlely už v začátcích celé upírské ságy v roce 2008. Jako výsměch filmu to rozhodně není, spíš naopak – odjakživa máme ty filmy rády, proto nás tak bavilo vše promýšlet.

Jak důkladně jste s předlohou obeznámeny? Četly jste celou sérii Twilight od S. Meyerové a viděly jste všechny její filmové adaptace? Která část vám případně přijde nejlepší a která nejhorší?

Obě dvě jsme zhltly celou ságu na jeden nádech a filmy jsme viděly taky všechny. Nejvíce nás ale zaujal první díl, kdy se dva hlavní hrdinové navzájem poznávají. Na knížkách se nám líbilo prakticky vše, u filmu to tak pokaždé nebylo, ale i tak jsme pokaždé z kina odcházely nadšené.

Jak jste hledaly herce typově odpovídající jejich rolím a jak probíhal celý casting?

Nejdřív jsme hrozně naivně udělaly „castingové video“ (které jsme raději ani nezveřejnily), ale pak jsem jednoduše bombardovaly cizí lidi přes Facebook, že hledáme lidi do parodie… Hodně z nich nám raději ani neodepsalo.

Kolik lidí, včetně komparzu, se celkem na natáčení podílelo?

Řekla bych, že tak maximálně 50. Na prvním natáčení bylo 40 lidí i s fotografkou. Postupem se to snižovalo, když lidé pochopili, že za to nic od nás dvou pilných studentek nedostanou.

Co hledání lokací – kde všude jste natáčely a jak moc bylo těžké najít potřebná místa splňující vaše požadavky?

Najít místa byl největší kámen úrazu, na kterém jsme se většinou spolu často pohádaly.

Nakonec jsme naštěstí podobná místa sehnaly, ale bylo to o nervy. Například scéna s nemocnicí v prvním díle v Petra Clinic, musely jsme požádat i o využití školní jídelny v Uhříněvsi anebo jet do Českého Ráje do lesů a skal, lokace se hledaly přes internet, dokud jsme se obě neshodly, že to je to správné místo.

Narazily jste na problém s autorskými právy písní, které jste pro video použily (YouTube v příslušných sekvencích videa vypnul zvuk). Video jste zveřejnily 1. července a zatím pořád nic – to už nevypadá moc nadějně. Budete dál čekat, nebo to zkusíte nějak obejít?

Zatím stále doufáme, ale o variantě jak to udělat, když video nebude schválené, jsme ještě moc neuvažovaly, nejradši bychom osobně jely za Adele a Siou a poprosily je místo autogramu o povolení. Není fér, že v některých zemích s povolením hudby ve videu nemají problém, a u nás ano.

Na našem blogu vyšel nedávno rozhovor, ve kterém se představila dvojice kamarádek, které točí video jako vy – znáte jejich blog a co říkáte na jejich videa?

Jejich blogy a videa ani jedna neznáme, ale rády se podíváme! Jsme rády, že je někdo další, kdo se natáčení videí věnuje! Nebylo by špatné společně video? Vždycky jsme chtěly něco takového udělat, na YouTubu se vloggeři z Británie schází pravidelně.

Víte o tom, kdo nejvíc kouká na vaše videa? Máte jasno v tom, pro koho točíte, nebo to neřešíte a jste rádi za každé nové zhlédnutí a kladné hlasy?

Popravdě jsme neskutečně šťastné za každý nový počet zhlédnutí, liků a odběratelů! Každá ráno náš kanál na Youtube kontrolujeme a píšeme si průběžně informační sms, kolik už to vidělo lidí apod.

O tom, kdo na videa nejvíce kouká, nevíme, pravděpodobně nějaké slečny v našem věku?

Jste dvě mladé pěkné dívky. Naše čtenáře z řad kluků by určitě zajímalo, jestli jste zadané? A stává se vám, že vám třeba chodí e-maily a zprávy s nabídkami kluků na rande?

Tak to se bohužel opravdu nestává a zadaná nejsme ani jedna. Ale bylo by moc hezký někdy dostat e-mail nebo zprávu na Facebooku od nějakého pěkného chlapce 😉

Nějakou dobu jsem sledoval váš Facebook a bavila mě vynalézavost, s níž jste své video tlačily fanouškům. Vaše nejúspěšnější video má aktuálně přes 94 tisíc přehrání – kolik přehrání je pro vás úspěch? A jaký je váš cíl – proslavit se?

Pro nás je těch 94 tis. neuvěřitelný úspěch a doufáme, že parodie na Stmívání bude mít do konce podzimu taky takové číslo! Bylo by nám líto, kdyby zhlédnutí videa skončilo někde u dvaceti tisíc, když jsme si s tím daly takovou práci.

U ostatních videí (např. u vlogů, coverů atd) jsme za každého nového člověka, co se na nás podívá, znovu jen a jen rády!

Co máte v plánu v nejbližší době – nějakou další parodii?

V plánu máme pár klipů v podobě coverů, které nazpívala Anička, choreografickou sestavu na film Hostitel (The Host), parodii na film Kruh (The Ring) a spoustu dalších projektů, o kterých se zatím nechceme zmiňovat 🙂

—

Megí a Anička

Krutomýval hvězdou Prásku!

Na konci prázdnin jsme upravili náš magazín o celebritách Prásk! Na jeho úvodní stránce přibyl boxík, ve kterém se zobrazuje nejnovější článek z blogu krutomyval.blog.cz.

Mrkněte sami na prask.nova.cz, jak si Krutomýval vede po boku světových i domácích celebrit!

Krutomýval jistě není našim pravidelným čtenářům neznámý. V prosinci loňského roku jste si s tímto výjimečným blogerem mohli přečíst rozhovor, ve kterém se představil ve své – pro mnohé možná překvapivé – roli „polepšeného právníka“: Krutomýval: Nevzdávám se naděje, že ze mě bude slušný člověk.

Na jeho blog padl výběr, když jsme hledali někoho, koho bychom zkusili zviditelnit na Prásku. Vzhledem k cílové skupině tohoto magazínu a tématům, na která se zaměřuje, nám přišel jako ideální adept: píše vtipně, poutavě, zajímavě, a hlavně pravidelně. Na jeho blogu si počtou nejenom všichni, kteří mají v oblibě mužská témata, a my ho všem směle doporučujeme – Krutomýval má podle nás skvělý blog, který si zaslouží zviditelnit.

Láká vás představa, že by se i váš blog dostal na úvodní stránku Prásku? Myslíte si o sobě, že také umíte psát vtipně? Prahnete po slávě a zviditelnění za každou cenu? Nebojíte se jít se svou kůží na trh a ukázat svůj blog světu? Nebojíte se ztrapnění a pozornosti cizích lidí? Je na vás spoleh a jste něčím výjimeční a zajímaví? Láká vás svět celebrit a chtěli byste na svůj blog přivést nové čtenáře?

Ozvěte se na e-mailovou adresu blog@blog.cz (Předmět: „Prásk“) a napište adresu svého blogu a něco o sobě. Pokud nás zaujmete, můžete být klidně už zítra také na Prásku. Těšíme se na vaše zprávy.

Téma a druh blogu

Je tu třetí díl krátkého seriálu určeného všem začínajícím blogerům. Tentokrát se zaměříme na to, jaké jsou druhy blogů a jak se k tomu postavit.

Otázka tematického zaměření blogu je velice důležitá, protože má bezprostřední vliv na to, kdo vám na blog bude chodit a jaké budete mít vyhlídky na budoucí úspěch.

Pokud jste nečetli minulé díly, doporučuji se s nimi seznámit ještě dříve, než se pustíte do dalšího čtení. V prvním dílu Co si ujasnit před založením blogu jste se mohli dočíst o tom, na jaké otázky byste měli znát odpověď před tím, než si vůbec blog založíte. V druhém dílu Základní ovládání a první nastavení blogu bylo vyčerpávajícím způsobem představeno vše základní, co byste měli vědět o tom, jak s blogem pracovat.

Pokud už jste se přes tyto první kroky dostali, je čas přesunout se do další fáze – a vybrat si, kam bude váš blog patřit.

Částečně se tak vracíme k prvnímu dílu, kde jsme si uvedli, že je velice důležité položit si na začátku tyto otázky: proč jsem si blog založil, jaké cíle má blog plnit, pro koho budu blog psát, kolik času chci blogu věnovat a pod jakou internetovou identitou chci vystupovat.

Jak si ale můžete všimnout, nikde tam nebyla otázka O čem budu blog vlastně psát? Nebyla to náhoda, protože správný čas na ni přichází až nyní. A protože spolu obě zvýrazněné otázky velmi blízce souvisí.

Základní pravidlo je úplně jednoduché: to, o čem budu psát, bezprostředně souvisí s tím, kdo to bude chtít číst. Záměrně nepíšu kdo to bude číst, protože to je něco jiného – může se to zdát samozřejmé, ale spousta začínajících blogerů si neuvědomuje, že jim na blog bude chodit nemalé množství návštěvníků, kteří na blogu nic číst nebudou (a kteří ho rychle opustí). Proč? Protože je jednoduše zajímá něco jiného.

Vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. Známá lidová pořekadla platí i na internetu. Jistě není potřeba dlouho vysvětlovat, že na blogu o fotbale si asi moc nepočtou ženy a blog o šatičkách pro panenky asi zase neocení muži. Jaké máme vlastně druhy blogů a jaká jsou základní tematické kategorie, do nichž se dají blogy třídit?

Blogy lze dělit nejen podle druhu obsahu, který na nich najdeme, ale i podle způsobu, jak je tento obsah zveřejňován (kromě blogů existuji například i vlogy – zkratka za video blogy – blogy zaměřené na video). Základní dělení podle obsahu blogu je toto:

Deníčky (též osobní blogy)
Fotoblogy
Hobby blogy

(Poznámka: Fotoblogy by se daly považovat za podmnožinu hobby blogů, ale kvůli jejich velkému zastoupení a popularitě je považuji za samostatný druh. Označení fotoblog je navíc běžně užívané a široce srozumitelné).

Slovo deníček nechápejme jen v jeho úzkém (a trochu infantilním) významu – patří sem jednoduše všechny blogy, u kterých jsou na prvním místě osobní texty.

(Pokud se vám označení deníček nelíbí, lze použít i výše zmíněný termín osobní blog. Není to ale úplně přesně totéž, protože za osobní blog by se dalo označit 99,99% všech blogů na Blog.cz – a deníčky z nich tvoří jen určitou podmnožinu. Protikladem osobních blogů jsou totiž třeba firemní a komerční blogy, které na Blog.cz v podstatě nenajdeme).

Tato kategorie zahrnuje všechny blogy, jejichž autoři se rozepisují o sobě a svém životě. Píší třeba o své práci, rodině, přátelích, studiu, cestování, zážitcích, o tom, co se jim honí hlavou, co si myslí o světě, politice, aktuálním dění, jak se jim žije v zahraničí, apod. Blog – deníček – pro ně představuje evidenci myšlenek, pocitů, zážitků, dojmů, citátů, nápadů, událostí, apod.

(Samotný deník jako literární žánr je velmi starý a autobiografické zápisky psané v ich-formě se vyznačují autenticitou a osobním charakterem sdělení. Patří proto k oblíbenému a vyhledávanému druhu čtení, a nejrůznější memoáry a deníky patří k letitým stálicím prodeje na knižním trhu).

Blogy z této kategorie představují nekonečný zdroj informací pro všechny čtenáře, kteří se zajímají o autentické zážitky vrstevníků, známých, kamarádů, lidí se stejnými zájmy, problémy, apod. Blogy – deníčky – představují velice pestrou paletu typů, od velmi otevřených intimních zpovědí, přes vtipné a sarkastické glosátory vlastního života a okolního dění, až po stylizované a anonymní zápisky, jejichž autoři si důsledně hlídají své soukromí.

Velmi různorodá je i frekvence zveřejňování nových článků, která sahá k oběma krajním pólům spektra, od občasných přispěvatelů s novým článkem jednou za měsíc až po nadšené „grafomany“, kteří se svému blogu věnují denně.

Pro klasické deníčkáře je rovněž typické, že jejich blogy jsou tvořeny z největší části výhradně vlastním obsahem a mají spíše menší návštěvnost, tvořenou většinou pravidelně se vracejícími návštěvníky. Kteří se s autorem neznají – to je zde velmi zásadní dodat, protože situace, kdy blog objeví známí a příbuzní blogera, je nejčastějším důvodem, proč autoři své blogové deníčky ruší.

Do fotoblogů patří všechny blogy, u kterých nad textem převažuje obraz. Zaměření těchto blogů je jasné: jejich autoři své blogy využívají v první řadě ke sdílení vlastních fotografií. Vlivem nebývalého rozmachu digitální fotografie došlo k velkému rozšíření popularity tohoto koníčku, kterému se věnují početné zástupy amatérů. Blog.cz poskytuje celé řadě talentovaných fotografů zázemí pro jednoduché sdílení vlastní fotografické tvorby a k tisícům stávajících fotoblogů vznikají denně nové a nové.

Celá řada příznivců amatérského fotografování na Blog.cz se sdružuje ve Fotografickém klubu, kde můžeme najít celou řadu zajímavých fotoblogů. Autoři nejlepších z nich už za sebou často mají první vlastní výstavy, fotopublikace, placené zakázky, fotky otištěné v časopisech, apod. Ve většině případů je rovněž samozřejmostí vlastní stránka na Facebooku, s jehož pomocí uživatelé podporují své fotoblogy a na němž sdílejí fotky, které se na blog nevešly, apod.

Pro autory typických fotoblogů často platí dvě pravidla. Většinou stojí stranou komunity (do níž se příliš nezapojují), a pokud už navštěvují nějaké blogy, pak jsou to většinou opět fotoblogy (s nimiž si vyměňují kritiku, zkušenosti a inspiraci).

Druhé pravidlo vyplývá z toho prvního: autoři fotoblogů nejsou typičtí blogeři, kteří by si vedli blog pro ukrácení dlouhé chvíle nebo pro záznam svých deníčkových zápisků, apod. Na prvním místě je pro ně jejich koníček v podobě fotografování, a díky tomu jsou poměrně odolní vůči vlivům náhlých výkyvů nálad či trendů, kterým často podléhají „deníčkáři“ a blogeři hodně žijící komunitním děním – celá řada fotoblogů stabilně funguje dlouhá léta. Paradoxně právě proto, že pro tyto autory není na prvním místě jejich blog, ale jejich koníček v podobě focení.

Stojí rovněž za zmínku, že mezi autory fotoblogů lze občas narazit na staromilce, kteří alespoň občas sahají po klasickém kinofilmu a své tištěné snímky do blogu nahrávají v naskenované podobě. Proto tak docela neplatí, že všichni autoři fotoblogů fotí výhradně na digitál, a stále lze najít fotografy, kteří na kinofilm nedají dopustit. Určitá únava z technické dokonalosti digitální fotografie navíc stojí za narůstající oblibou různých retro trendů, jako je například populární lomografie, jejímuž kouzlu propadla i celá řada blogerů na Blog.cz.

Třetí kategorie hoby blogů je možná nejpestřejší. Jejich autoři propadli nějakému koníčku a prostřednictvím svého blogu ho sdílí se světem. Nejedná se tedy tak docela o typické blogery, kteří píší deníkové zápisky nebo prezentují své fotky, ale spíše o srdcaře a nadšené koníčkáře, jimž jejich blog slouží jako jednoduchá webová stránka.

Na Blog.cz najdeme například hobby blogy zaměřené na sbírání autogramů, esoteriku, pěstování rostlin, ruční práce, šití pro panenky, dioramata, hokej, sbírání staré elektroniky, houbaření, historický šerm, pletení z papíru, atd. Početně nejvíce je asi blogů zaměřených na ruční práce, za nimiž stojí v převažující míře blogerky – seniorky.

Typický hobby blog je plný fotografií, na kterých bloger zachycuje výsledek své milované činnosti. Příležitostně můžeme narazit i na nabídky prodeje vlastních výrobků, jimiž kreativní blogeři vychází vstříc poptávce po své originální tvorbě. Většinou se ale jedná pouze o drobnou formu přivýdělku a hlavním královstvím prodeje rukodělných výrobků zůstává populární Fler.cz.

Hobby blogy mají celou řadů poddruhů. Mezi nejrozšířenější varianty patří fanblogy (blogy o celebritách, hudební kapelách, filmech a seriálech, sportovním klubech, apod.), foodblogy (blogy o vaření), wineblogy (blogy o víně), fashion blogy (blogy o módě), artové blogy (blogy výtvarníků, kteří na blogu zveřejňují výsledky svého výtvar-ničení :-), blogy o zvířatech (blogy chovatelů a milovníků zvířat) a literární blogy (blog začínajích spisovatelů, novinářů a amatérských pisálků).

Na Blog.cz je obvyklé, že najdete jen málo blogů, které by spadaly výhradně do jedné kategorie ze svaté trojice deníček – fotoblog – hobby blog. Většina blogů je různě tematicky i obsahově nakombinovaná a bere si od každé kategorie něco. Uživatelé mohou své blogy volitelně zařadit do jedné z 15 kategorií, které odpovídají nejrozšířenějším typům blogů. Jsou to následující kategorie:

Pro zajímavost si uveďme, že nejvíce blogů je zařazeno do kategorií Internet a hry, Hudba a Deníček a naopak nejméně do kategorií Vaření a víno, Světoběžník a Kultura. Určitě doporučuji si z nich vybrat jednu, která vašemu blogu nejvíce odpovídá, a zařadit se do ní (v nastavení blogu).

Zařazením svého blogu na něj budete přivádět návštěvníky, kteří se zajímají o stejné téma jako vy. Kolik jich nakonec bude, ovlivňuje v první řadě právě to, jakému tématu se na blogu budete věnovat. Až na vzácné výjimky zde platí železné pravidlo: čím víc je blog zaměřený na jedno téma, tím bývá úspěšnější.

Jak totiž ukazují dlouhodobé zkušenosti, největší úspěch skutečně slaví úzce specializované blogy. Tedy alespoň úspěch měřený návštěvností. Z tohoto pohledu na Blog.cz nejvíc frčí blogy o One Direction, Tokio Hotel, vaření a ezoterice. Kolem každého z takových blogů je vytvořená početná komunita vracejících se návštěvníků, která je současně vydatně živena novými návštěvníky přicházejícími z vyhledávačů.

My jsme si ale na začátku řekli, že úspěch budeme měřit spíše podle toho, jestli blog plní cíle, které jste si na začátku stanovili. A hlavním cílem je získat zpětnou vazbu od čtenářů, což vám blog může splnit i při relativně malé návštěvnosti. K tomuto poznatku nakonec dospěje většina blogerů na Blog.cz – návštěvnost blogu sama o sobě není cílem, ale pouze prostředkem k zpětné vazbě. O tu nám všem jde a proto všichni blogují.

Těším se nashledanou v příštím díle, který se zaměří na téma Návštěvnost a komunita.

Seznamka blogerů

V květnu na tomto blogu vyšel článek, v němž byl zmíněn manželský pár, který se seznámil prostřednictvím blogu. To by mohlo inspirovat realizaci jednoho nápadu, který už nějakou dobu chovám v hlavě. Chtěli byste se prostřednictvím blogu seznámit?

Vize je asi takováto. Na Blog.cz má svůj blog celá řada nezadaných lidí, kteří si hledají nějaký protějšek. Vtip je v tom, že o sobě navzájem nevědí. Pokud by jim blog umožnil dát o sobě vědět, teoreticky by mohly začít vznikat nové párky z blogerů, kteří bydlí kousek od sebe a výborně by se k sobě hodili.

Seznámení-chtivým blogerům samozřejmě nic nebrání v tom, aby na sebe už teď poutali pozornost tím, že vydají článek ve stylu „Tady jsem, kdo mě chce?„. To je ale trochu něco jiného, protože takto na sebe upozorní jen ty, kdo už jejich blog znají. Ideálem by naopak bylo, aby se o sobě dozvěděli blogeři, kteří o sobě ponětí nemají.

To by šlo realizovat dvěma cestami. První – komornější varianta – by spočívala v jednorázovém experimentu, jehož cílem by bylo najít dva blogery, kteří by si spolu vyrazili na rande. Druhá – náročnější varianta – by obnášela nabídnout uživatelům Blog.cz novou aplikaci, která by jim nabídla funkčnost internetové seznamky.

Využít by zde bylo možné například stávající data z uživatelského profilu, kde blogeři vyplňují svůj věk, pohlaví a kontaktní údaje. Výstupy z těchto dat by se mohla krmit nějaká aplikace, která by vám našla ideální protějšek k seznámení.

Ostatně kdysi dávno jsme na blogu podobnou funkcionalitu měli, kdy blog uživatelům zobrazoval blogery s podobnými zájmy (například stejným hudebním a filmovým vkusem). A je vlastně tak trochu škoda, že se tato funkce zařízla. (Jako její pozůstatek zde však stále existují žebříčky Oblíbené).

Seznamovací aplikace zatím patří k desítkám nápadů, jak vylepšit Blog.cz, které leží v šuplíku. Možnost seznámit dva vybrané blogery by ale šla realizovat už teď, protože jí nic nestojí v cestě. Něco podobného jsme chtěli v únoru vyzkoušet na spřízněném webu z naší stáje – Krasna.cz. Mluvilo se tehdy o tom, že bychom našli v celé republice nějaký pár, který by se na naše náklady sezdal v den svatého Valentýna. S tím, že by o jejich svatbě vznikla reportáž do televize a články na web, ale nakonec z toho sešlo.

A to je podle mě škoda, protože mě ten nápad vážně baví. Co byste vy osobně řekli následujícímu projektu – jakési mini seznamovací reality show na Blog.cz?

Na začátku bychom vyzvali uživatele Blog.cz, kteří mají zájem se seznámit, aby se ozvali na nějaký mail, třeba seznameni@blog.cz. Ve své zprávě by uvedli, jaký mají blog, kolik jim je let, jaké mají zájmy, a koho hledají. Všechny došlé maily bychom pěkně povařili v jednom kotli, ze kterého bychom vytáhli dva nejvhodnější adepty na seznámení (na základě největší shody v místě bydliště, věku, zájmů, apod.).

Následně by se oběma blogerům domluvilo rande, s tím, že jim klidně zaplatíme oběd, lístky do galerie, apod. Za svou odvahu by si klidně mohli zasloužit i nějaké ty dárečky, jako vouchery na Voyo.cz, trička s logem TV Nova, atd. Na jejich rande by se přišel podívat i náš fotograf, který by udělal pár fotek, a oba blogeři by o své první schůzce museli napsat článek, který by vyšel na tomto blogu jako zpráva o tom, jak se jejich rande naslepo vydařilo.

Pokud by si oba do oka náhodou nepadli, tak se nic neděje a oba z toho vyjdou o jednu zkušenost bohatší. Ale kdyby to náhodou klaplo a přeskočila jiskra, pak by to bylo hezké, ne? A kdo ví, třeba by došlo i na tu svatbu na svatého Valentýna 😉

Jak se vám tento nápad líbí? Hlasujte v anketě a pište komentáře. Děkuji za všechny reakce k tématu. Vítám především nápady lidí, kterým tento nápad přijde zajímavý – klidně pište, jak by podle vás mělo takové rande probíhat, v čem spatřujete hlavní slabiny takového nápadu a co by šlo udělat z naší strany pro to, aby do toho šlo co nejvíc zájemců.

Ze světa redakčních blogů: libere.blog.cz

Jedním ze zajímavých redakčních blogů na Blog.cz je Klub snílků, který – jak je patrné už z jeho názvu – představuje spíše blogový klub, než klasický redakční blog.

Seznamte se s jeho aktivitami i tvářemi, které za blogem stojí. Čtete velký rozhovor o Klubu snílků, kde se dozvíte vše, co jste kdy o tomuto blogu chtěli vědět.

Kdy byl blog založen, kdo ho vymyslel / založil a s jakým cílem blog vzniknul?

Od počátků snílkovských věků se pod poduškami s velkou bázní v hlase šeptalo o vzdoroblogu, jenž by pod svá křídla schoval všechny ty, kdož byli bojovníky proti legendě Autorského klubu Tiskaři. I hle zrodil se hrdina! Klub Snílků poprvé dal světu najevo svou existenci křikem již v prosinci léta páně 2010 a jeho právoplatnou matkou se stala ctěná Berenika, ovšem blog byl kulíšek s překrásným poetickým jménem Libere (pozn. Mag.: latinsky volný) a z inkubátoru jej propustila ctěná Sussanah de Silva s počeštěným jménem Klub Snílků do zlých vod internetu až v lednu následujícího roku. Kdo jest autorem pramyšlenky Klubu Snílků je dodnes záhadou totožnou s pohlavím Velké A´Tuin. Kormidla vzducholodi vedoucí dlouhou karavanu dalších nebeských plavidel táhnoucí se od Tama až po Támdletuhle se chopil snílkovský panteon statečných lodivodů. Slovutný Destinaetus, ctěná Berenika, ctěná Sussanah de Silva, ctěná Venom a ctěná Lady Dariel. Budiž jim věčná sláva a kéž jim mocná Žárovka neustále svítí na cestu.

(Správce Imaginaria Maglaiz)

Kolik lidí v současnosti za blogem stojí, kdo to je a jaké mají blogy?

V současnosti je naše vzducholoď bez kapitána, ovšem se zastupujícími důstojníky. Mezi řídící štáb patří velectěná Maglaiz (která se stará o Imaginarius, rubriku iluzí), Zdeňka M. (která má na starosti výtvarnou rubriku Creatio a místo pro fotografy Photo), Berenika (která se stará o literární rubriku Principii), taktéž Clare (která se nám stará o Téma Týdne), Dark Knight (který se zabývá Artiem, útočištěm pro grafiky) a naše velmi zručná a šikovná Sussanah de Silva (která vede manuální rubriku Inventor). Společně se staráme o příležitostně fungující rubriky jako je Repetitio (naše ošetřovna), Congressio (místo, kde se domlouváme na srazech), Aurora (kde se Snílci utkají v duelu, mají-li zájem) nebo Aditum, kde přijímáme nové Snílky a které většinou vede Berenika. Nakonec jsou tu pomocné ruce KS jako například Monica Otmili a takzvaní údržbáři a kecaři a jejich hlavní vedoucí jsem já. Jsou to mimo jiné ti, kteří se podílejí hlavně aktivitou v tajné FB skupině, takoví naši Čestní Snílci. Ti mají za úkol sdělovat své připomínky k chodu klubu, pobízet k aktivitě a posílat nám odkazy na veškeré zajímavé dění na stránkách členů Klubu a všeobecně na blogu.cz.

Zapojit do dění se ale může kdokoli, stačí nám poslat e-mail (Klub.Snilku@email.cz) se svou připomínkou, návrhem, prosbou, nabídkou a čímkoli jiným bude třeba – jedinou podmínkou je kliknout na „Registraci“ v našem horním menu a počkat, až na vás přijde řada v jedné z našich vzducholodí.

(Pomocná ruka Lady Dariel)

Jak je to s aktuálním vztahem blogu Snílků k oficiálnímu Autorskému klubu? Konkurence, ignorance, inspirace…? Mají oba něco společného?

Jak už bylo zmíněno, faktem jest, že nebýt Autorského klubu (a jeho aféřy „Tiskař94“), Klub Snílků by nevzniknul. A jestli ano, nestrhl by na sebe počáteční velkou pozornost. Čas však šel neúprosně dál a odnesl si s sebou i Tiskaře, i poprask kolem něj. Najednou nebylo proti komu rebelovat a chod klubu se umírnil. Přesněji řečeno: doba, kdy vycházely tři články denně a každý týden vzlétala do oblak nová vzducholoď, pominula a rychlost letu se ustálila. Idea Klubu Snílků i Autorského klubu je vlastně velmi podobná – oba jsou to kluby sdružující své členy, kteří se zapojují do klubových projektů. Oba mají svá pravidla. Zatímco u Autorského klubu však hraje velkou roli možnost propagace, Snílkové tuto možnost v takovém měřítku, které zajišťuje titulka, nemají. Počítáme s tím my a měli by s tím počítat také uchazeči o členství. Nová přihláška nám říká, že dotyčný se chce, a v případě přijetí se bude zapojovat svými příspěvky projektů a sledovat dění, zkrátka nezůstane pasivním. Takový postoj by neměl prospěch ani pro jednu stranu. Sdružujeme takové, které prezentace svých děl tímto způsobem baví. Dnes oba kluby fungují nezávisle na sobě a jeden druhému „neleze do zelí,“ jak se lidově říká.

Mnozí si možná všimnou ještě jedné podobnosti – taktéž bereme velký důraz na autorství publikovaných článků, obrázků a děl na blozích našich členů. Neřekla bych, že je to inspirace v AK, jako spíš v autorském zákoně a také vzájemné slušnosti a úctě mezi blogery.

(Pomocná ruka Monica Otmili)

Jak vlastně klub Snílků funguje, oč tam jde, jaká jsou pravidla a kolik je členů?

Tak pěkně postupně. K dnešnímu dni ze svého přístavu vyplulo 26 vzducholodí nesoucích na svých palubách 143 Snílků. Aby se k nim přidal někdo další, stačí, když bude splňovat základní pravidla – tedy ono „snílkovství“, slušné vyjadřování a samozřejmě žádné přehnané kopírování. Stačí tak málo a s trochou štěstí se poté dostane do sdružení blogerů, kteří neuznávají jako hranici pro své sny povrch země a kteří rádi poletují mezi mraky a hvězdami a setkávají se zde s dalšími Snílky. Navzájem se inspirují a nabíjejí energií pro další cesty. Jako takový správný záchytný bod na vzdušné mapě slouží klubovský blog, na němž je aktivních několik projektů, které obohacují buď přímo Snílci zasíláním svých výtvorů (Creatio pro malíře a kreslíře, Photo pro fotografy, Inventor pro šikovné ručky, Principium pro básníky a psavce…) anebo které slouží zejména k inspiraci pro další umělčení (Téma týdne, Imaginarius). Mimo to můžou Snílci hrát o věcné ceny v občasníkových soutěžích, což je i samo o sobě přináší pozitivní vítr do plachet. Pro odvážné Snílky se nabízí zastávka na místě zvaném Aurora, kde se každý může utkat v duelu s dalším Snílkem a ukázat tak sílu své fantazie.

(Čestný Snílek Opti-Mystique)

Máte nějakou ikonku pro členy?

Náš klub nemá pevně stanovenou ikonu pro členy, kde se píše něco jako: „Já sním v klubu snílků…“ A tak dále. Však členové klubu se někdy pyšní ikonkou klubu snílků s tím, že si dopíší jsem členem KS etc… Všechny ikonky uveřejněné v sekci Propagace až na jednu vytvořil Destinaetus, poslední pochází z dílny naší členky Labandy. Snílci ale mohou vytvořit vlastní ikonky, které mohou poslat na e-mail a pochlubit se výtvorem v rubrice Artium, pokud jde o digitální tvorbu, či v rubrice Creatio, pokud se o ikonku postarali ručně.

(Správc Artia Dark Knight)

Může se členem stát kdokoli? Co definuje ono „snílkovství“?

O členství může požádat opravdu kdokoliv. O přijetí nebo nepřijetí rozhoduje kvalita jeho blogu. Chceme si klub zaplnit lidmi, kteří mají světu co říct. A nejde o nějaké hlubokomyslné úvahy, nebo extra umělecké fotky. Chceme jenom mít kolem sebe ty, které baví život. Mají se rádi a na jejich blozích je to vidět. Tím jsem se vlastně dostala k druhé otázce. Za snílka považujeme toho, kdo dokáže realitu přizpůsobit svému snu. Nebo klidně i opačně =)

Tak trochu lpíme i na jazykové úrovni a celkově na vyjadřování. Samozřejmě bereme ohledy třeba na věk, různé hendikepy (myslím tím třeba dyslexii) a další faktory. Co nejvíc oceňujeme je snaha na sobě pracovat =) A tím jsem se cyklicky vrátila k tomu, že přihlásit se může kdokoliv =)

(Správce Inventoru Sussanah de Silva)

Kterého blogera nebo blogerku byste vybrali jako příklad typického „snílka“?

Za typického snílka bych označila kohokoliv, kdo se nebojí vystoupit z řady. Snílek je tvůrčí osobnost a nezáleží na tom, jestli maluje nebo si píše deníček, z jeho tvorby je cítit invence, hloubka a radost z tvoření. Myslím, že to poslední je asi nejdůležitější. Těžko se mi vybírá ten nejsnílkovatější Snílek, typizace je téměř nemožná, jelikož každý takový člověk je originál. Monica Otmili je jiný typ Snílka než třeba Sussanah de Silva, Sussanah de Silva je jiná než Maglaiz. Když jsem vybírala klubové členy do Vzducholodí, řídila jsem se vždycky spíše intuicí.

(Čestný Snílek Temnářka)

Pokud se nepletu, v minulosti už měli Snílci na kahánku a vypadalo to, že skončí. V čem byl problém a jak to vypadá s aktivitou klubu v současnosti? Jste spokojeni s tím, jak klub funguje, nebo je v další krizi, z které hledá cestu ven?

Ano, vzducholoď už jednou zvolna klesala. Z mého pohledu byl problém v náhlé změně. Nadějí na lepší komunikaci mezi Snílky a více možností pro všechny bylo fórum. Bohužel, pro Snílky, dřímající v jednom nádherném pestrém světě blogu, to bylo nepříjemné probuzení. Ze začátku mělo fórum i celkem slušný úspěch. Časem se ovšem ukázalo, že Snílkům vyhovuje více blog, a všichni se tedy vrátili k němu. Mně se ovšem myšlenka fóra líbila a chtěla jsem ji zachovat.

Zde se Snílci rozdělili na dva samostatně fungující kluby. Blog se znovu rozbíhal, i když další změna jistě spoustu členů zmátla. Jenže zároveň viděli své fórum, pomalu umírající v rukou nezkušeného správce. Marně jsem se pokoušela oživit mlčící debaty, marně se Berenika pokoušela obnovit RPG. To brzy skončilo úplně, důvodem byl výrazný nezájem jak členů, tak můj.

Nyní se ovšem vše ustálilo a Snílci dále fungují na původním blogu. Nějakou dobu nás správci marně (ovšem vytrvale) napomínali, střídavě prosili a kleli, projekty zůstávaly téměř nepovšimnuty. Dnes blog navštěvují členi i nečleni, přispívá se snad do každé rubriky. Druhá krize byla zažehnána a já věřím, že nás v dohledné době žádná další krize nečeká.

(Správce fóra Anne Eyre)

Na chodu klubu se podílí více autorů. Jak se mezi sebou domlouváte a jak vypadá běžný chod klubu?

Na domlouvání máme skupinu na Facebooku, kde se dohadujeme o věcech kolem KS. Některý správce něco navrhne a ostatní o tom s ním podiskutují.

Co se týče chodu klubu, tak každý správce má svou rubriku, o kterou se stará. Snílci mu na klubový email posílají své výtvory a on je pak zveřejní v uvedený den, jenž je určený dané rubrice. Jen pokud se vyskytne nějaký problém, tak o tom pohovoříme na FB a nebo v komentářích na blogu.

(Správce Phota a Creatia Zdeňka M.)

Jak jste spokojeni s návštěvností blogu? A máte přehled o tom, zda na blog chodí pouze členové klubu, nebo zda se mezi návštěvníky najdou i lidé odjinud?

Když to vezmu naturalisticky, tak kdyby mi za každého snílka dali 50,-, neměla bych ani na nájem…ačkoli…teď už je tento pohled snad až příliš přehnaný. Chod klubu se po svém menším pozapomnění znovu rozjíždí a „do plachet“ vane čerstvý vlahý vítr, který nás žene kupředu a vynáší vzhůru.

Nejsem sice žádný stalker, ale všímám si, že na blog klubu Snílků zavítají i jiné tváře, než ty známé. Ať už se jedná o blogery, kteří jen hledají podněty ke snění, nebo snad zatím nepřijatí uchazeči o členství, kteří se hlásí téměř denně. Pro klub Snílků je to velmi lichotivé a doufám, že tomu bude tak i nadále.

(Správce Tématu Týdne Clare)

Co plány do budoucna, jsou nějaké? Třeba nějaký sraz členů, apod. Znáte se (správci) třeba i osobně, nebo jen virtuálně?

Ke Snílkům neodmyslitelně patří sny, které vždy přinesou něco nového. Jednou z nejnovějších změn jsou pravidelné vzducholodě, nyní nová vylétá vždy 1. den v měsíci. Chceme KS přizpůsobit našim členům a jejich snům tak, aby se k nám rádi vraceli. Přestože nejde o naši práci, ale o koníček, každému z nás přirostl klub k srdci – však už nás provází od konce roku 2010 a doufejme, že se nám s ním povede zapsat ještě do mnoha srdcí a že pár dalších let vydrží.

Většina z nás alespoň některé Snílky osobně zná. V roce 2011 se uskutečnil Velký Prázdninový Sraz KS, o kterém psala například Wraithomilka Nass. Tento rok by měl proběhnout druhý pokus, na který málokdo pojede naslepo. Snílky spojují společné zájmy od literárních dílen po různé besedy, od virtuality až po realitu, a tak není divu, že se mezi sebou znají a to nejen správci, ale i členstvo. Bližší informace se během tohoto měsíce objeví v rubrice Congressio, kde si vybereme datum setkání a poté už se budeme jen těšit, až lépe poznáme i další z našich řad a konečně se znovu uvidíme s těmi, které již považujeme za přátele.

(Správce Principii a Adita Berenika)

—

Obrazová příloha článků – tváře blogerů, kteří stojí za Klubem snílků (v abecedním řazení podle přezdívek):

Berenika