Finále literární soutěže: Hlasujte pro nejlepší povídku

Vítejte ve finále velké literární soutěže o nejlepší povídku, která odstartovala se začátkem nového školního roku. Soutěž byla určena všem aktivním uživatelům Blog.cz se zájmem o literaturu a setkala se s mimořádným zájmem. V době mezi 2.-27.9., kdy bylo otevřeno podávání přihlášek, svou soutěžní povídku napsalo a přihlásilo celkem 538 blogerů. Přesně tolik povídek se nakonec v soutěži sešlo v okamžik uzavření přihlášek, který nastal v pátek 27.9. v 12:00.

Seznamte se s povídkami, které postoupily do finále, a hlasujte v anketě pro povídku, která se vám líbí nejvíc. Na základě výsledků hlasování budou určeny tři výherní soutěžní povídky, které získaly nejvíce hlasů. V případě, že shodný nejvyšší počet hlasů získá více soutěžních povídek, budou z nich výherní soutěžní povídky určeny losováním.

Hlasování končí v neděli 13.10. v 12:00. Výsledky hlasování zde budou zveřejněny následující den, tedy v pondělí 14.10. Všem soutěžícím ve finále přejeme hodně štěstí.

—

1. Catherine: Setkání s literární postavou (originál zde)

…Seděla jsem v kavárně, popíjela horkou kávu a poslouchala kapky deště bušící na výlohu obchodu. Netušila jsem na co čekám, ale byla jsem přesvědčená, že se právě v té malé kavárně na rohu ulice stane něco, co zásadně ovlivní můj život, možná i život někoho jiného. V kapse jsem měla pořád schovaný lísteček s adresou téhle kavárny, který mi ráno vítr přivál až na okno, na které se přilepil. Znovu a znovu jsem usrkávala z šálku kávy, která už nebyla tak horká.. Už mě z dlouhého čekání bolelo za krkem tak jsem párkrát otočila hlavou, když v tom jsem ho spatřila. Byl starší, než jakého jsem ho znala z knih. Mnohem starší. Na první pohled bych ho tipovala nejmíň na pětadvacet.. Hlavu mu zakrývala promočená kapuce, i přesto jsem ho poznala. Došel k mému stolu a pomalým pohybem si stáhl morkou kapuci z hlavy. Jeho oči mu už dávno nerámovaly kulaté brýle. Koukla jsem se do jeho šedých očí, a potom si všimla jeho jizvy na čele. Nebyla už tak výrazná jako dřív, ale přesto byla vidět.. Tolik vzpomínek.. všechna ta bolest skrytá v jedné malé jizvě..Tolik toho protrpěl, a teď stojí přímo přede mnou.. ,,Harry“ zašeptala jsem a on si ke mně s úsměvem přisedl… ,, Harry Potter“ zopakovala jsem. Přikývl a shodil z ramene malý kožený batůžek, kterého jsem si předtím nevšimla. Začal v něm něco hledat, když vytáhl úzkou, podlouhlou krabičku ze dřeva. Přisunul ji ke mně a kývl na mě hlavou na znamení, abych se podívala. Opatrně jsem ji vzala do rukou a nejistě ji otevřela. Skrývala se v ní krátký dřevěný klacík, jemně vyřezávaný na konci s iniciály H.P. Nemohla jsem uvěřit. V rukou jsem držela kouzelnou hůlku Harryho Pottera.. Nechápavě jsem se na něj koukla. ,,Je řada na tobě..“ zašeptal a zmizel……

—

2. Telenta: Nana (originál zde)

Zívnu a líně otočím další list. Nana, sedící v nohou postele, se neklidně vrtí a šťouchá prstem do jedné ze svých diamantových náušnic. Prý od muflíčka, jak mi řekla.

„Tak co?“ vyhrkne a snaží se mi nakouknout pod ruku. Světlé vlasy jí v zapadajícím slunci září, v očích hrají neposedné jiskřičky. „Jak to se mnou dopadne? Opravdu bych to chtěla vědět!“

„Vydrž,“ zamručím a bráním před ní knihu. „Ještě nejsem na konci. Musíš si počkat.“ Povzdychne si a složí ruce do klína.

„A nemohla bych aspoň…“ začne prosebným hláskem, který už zlomil vůli nejednoho muže. Já ale nejsem muž.

„Ne,“ řeknu rázně,“ žádné podvádění. Že to dělají čtenáři, prosím… Ale samotné postavy? To chceš vážně tak rychle dojít na konec?“

„Ne dojít, jen se podívat,“ zamumlá a uhlazuje si při tom sukni své večerní toalety. „Jako do křišťálové koule, víš? Vědět, co mě čeká.“

„Myslíš, že bys pak byla šťastnější?“ zeptám se a po očku jí sleduju přes okraj stránek. „Občas je lepší nevědět.“

Jen pokrčí rameny a sáhne pro hrnek s čajem. Usrkne si a vyptává se dál. „A co Zizi? Co můj Jiříček? Daří se mu dobře?“

„Zatím,“ odpovím neurčitě, ačkoliv moc dobře vím, že každým okamžikem vydechne naposledy. Přivře oči jako kočka, zřejmě potěšena tím, že alespoň něco ze mě vymámila, a padne naznak do postele.

„Hlavně už žádný další hnusný chlapy!“ zvolá a mávne rukou. „Už je nemůžu ani cítit.“ S těmi slovy zaboří hlavu do polštáře a usne.

Zaklapnu knihu a dívám se na ni. Na tu holku z ulice, co dobyla celou Paříž svým klínem a postavou Venuše a teď ji drtí střevícem jako by zašlapovala brouka.

Snažím se představit si ji slabou, nemocnou, s obličejem znetvořeným od neštovic, jejichž boláky jí již brzo pan Zola vtiskne písmeny do tváře.

Pohladím ji po vlasech a knihu odložím na noční stolek. Ještě chvilku života navíc si zaslouží.

—

3. Casion: Nečakaný darček (originál zde)

,,A predstav si Janka, že keď som vošla do obchodu, tak tam bol a…“

Moja priateľka Nika, vysoká blondýna so štíhlym driekom a jasnomodrými očami, kráčala povedľa mňa a živo mi opisovala stretnutie so svojím novým priateľom.

Kráčali sme po chodníku zaliatom jasnými lúčmi a okolo nás bolo mnoho náhliacich sa ľudí, či už dospelých alebo študentov tak ako my. Cez tónované sklá slnečných okuliarov som behala pohľadom po okolí a o chvíľu som sa vrátila na jedno miesto.

To nie je možné! Zvolala som v duchu a takmer aj nahlas šokovaná tým čo vidím.

,,Héj, veď ty ma vôbec nepočúvaš!“ Nika do mňa drgla, ale ja som mala oči iba pre vysokého muža okolo štyridsiatky odetého do čiernych nohavíc a košele. Mal čierne vlasy po ramená, bledú pleť a keď obrátil hlavu jasne som videla i veľký zahnutý nos.

,,Severus Snape!“ zašepkala som neveriacky a moje nohy vykročili samé od seba. Urobila som si prekážkový beh pomedzi ľudí s očami prilepenými na Severusovi stojacom pri čiernom audi. Vystúpil šofér, otvoril mu dvere a on sa chystal nastúpiť, keď som k nim dobehla.

,,Severus Snape?“ spýtala som sa a on sa na mňa obrátil, upieral na mňa tie svoje čierne oči a ja som netušila čo mám povedať.

,,Myslím, že to je celkom evidentné,“ zavrčal a začal nastupovať, ale ja som sa neudržala:

,,Myslieť znamená hovno vedieť.“

Prenikavo na mňa pozrel a ja som zahanbene sklopila zrak. Tento výrok hovorím tak často, až si to ani neuvedomujem.

,,Príďte na prednášku,“ prehovoril zrazu z ničoho nič a podal mi bielu vizitku.

Sledovala som ak sa zatvorili dvere a bez pohnutia som stála na mieste až kým sa auto nestratilo za rohom.

,,Čo to malo znamenať?“ dobehla ma konečne Nika, avšak ja som iba stála a hlúpo sa usmievala, akoby som práve dostala najväčší darček na svete. A zrejme som ho aj dostala.

—

4. Nikola Marešová: Setkání (originál zde)

Vítr divoce vál, shazoval barevné listí ze stromů, aby ho pak mohl hnát dál po tmavě – šedém chodníku. Byla zima a taky pršelo. Jednoduše řečeno bylo prostě nádherné počasí. Vlasy mi nespoutaně plápolaly kolem obličeje, zavřela jsem oči a rozhodla se si ten okamžik prostě užít.

„Dej sem dítě.“

Víčka se opět pozvedla. Byla by jsem přísahala, že v okruhu sto metrů ještě před okamžikem nikdo nebyl. Nejistě sem se otočila. Ke mně se kdosi blížil. Byla to osoba nejistého hrbící ho se tvaru, s křivými hnáty, ukrytá pod plachetkou.

„Dej sem dítě.“

Opakoval hlas podoben vichřici, to už se divná stařena doplížila až ke mně, pak natáhla ruce a najednou celá zkoprněla.

„Paní?“ naklonila jsem se k ní, „Jste v pořádku?“

„Kde máš dítě?“

„Nemám dítě.“ odpověděla jsem mírně zmateně. „Nikdy jsem neměla ani přítele, takže by bylo divný kdybych najednou měla dítě, nemyslíte?“ pak jsem si ještě jednou probrala celou větu. „A než vás to napadne ve spermobance jsem taky nebyla.“

“ Vy, asi nejste Jana Dvořáková?“

„Ne.“

„Aha.“ stařena se shrbila ještě více než kdy předtím a začala se hrabat v malé taštičce schované pod plachetkou. Vytáhla malý nažloutlý papírek a strčila mi ho pod nos. „Přečetla by jste mi to prosím?“

„Liberec 12, Letná 225/3, Staré Pavlovice.“

“ Ale to už máte jenom kousek.“ usmála jsem se na ženu povzbudivě. „Koukejte, půjdete támhle kousek rovně, pak asi po padesáti metrech zahnete do prava a jste tam.“

„Moc děkuji slečno, vážně jste mi hodně pomohla.“

„Není zač.“

S divným pocitem, že tu stařenu od někud určitě znám, jsem hodila na její vzdalující se záda poslední pohled a vydala se pomalým tempem domů.

—

5. Petr Vápeník: Vražda u krbu (originál zde)

Nový tajemný krámek v naší ulici mě upoutal hned: Půjčovna literárních postav – řve neón do okolní šedi. Díky moderní technice si můžete své oblíbence půjčit na celý víkend.

Prodavač zdvihl obočí: „Jistě, Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců máme.“ Specifický vkus!

Druhou postavu jsem dostal zdarma jako bonus.

Nemohl jsem se dočkat, až do zhmotňovače vložím zlatavý disk. Ignácius je možná výstřední, ale taky bystrý ironický glosátor. Musí být radost s ním u krbu diskutovat o jeho oblíbené zkaženosti světa.

Ano, je přesně jako v knize! Hned mi vyčetl, že jen vinou lidí, jako jsem já, může bujet zneužívání literárních postav. Dodal, že je mu zle z šosáků s vlastním krbem, a chtěl místo kritické debaty radši pustit televizi. Z okna pak nadával mým sousedům do tupých ovcí. Proč sakra tak nahlas? Já nadávám vždy jen šeptem, aby neslyšeli.

Když jsem ho vtáhl zpět do bytu a chtěl ho utišit, začal křičet: „Vražda, vražda!!“ Vůbec si nenechal vysvětlit, že si s ním chci jen potichu a na úrovni promluvit o světě.

„Nedám se umlčet takovými degeneráty!“ řval, až kolemjdoucí vzhlíželi k mým oknům. Tentokrát neměl pravdu. Stačily dvě rány pohrabáčem a ztichl. Padl jako bleskem zasažený mamut.

Co teď? Jako zákazník jsem nespokojen. Výkřik moderní techniky a stačí na něj i pohrabáč? A půjčené postavy by na nás měly být vlídné a ne vykřikovat, jací jsme idioti. Přece si ta věc nesmí dovolit mě urážet, když jsem si ji řádně pronajal! Ano, věc, ulevilo se mi. Prosté poškození věci.

Spustil jsem druhý vypůjčený disk. Naléhavě zazvonil zvonek. Překročil jsem chladnoucí horu sádla, otevřel dveře starosvětsky oblečenému muži s knírkem a pozval jsem ho gestem dál. Jeho zvídavé oči se zarazily o mamuta na koberci.

„Snad se to nemůže brát jako vražda,“ hlesl jsem. „Co myslíte, Poirote?“

—

6. Robka: A není cesty zpět… (originál zde)

Hitem letošního léta se stalo cestování za fikcí. Tak alespoň nazývali propagátoři novou metodu, která umožňovala zájemcům navštívit vybranou postavu v jejím světě. Lidé houfně vyhazovali knihy do sběru, aby jim doma nezabíraly místo, a nakupovali malé krabičky, slibující nevšední zážitky za hranicemi možností.

Seděla jsem ve svém bytě takhle o víkendu, venku pršelo a já přemýšlela. Mám, nemám? A když už, tak kam se podívat? Všechny mé oblíbené knihy jsou tak nebezpečné! I když výrobce zaručuje, že cestovatel je jen v roli pozorovatele, co když se něco zvrtne? Nevěřím už ničemu.

Vytáhla jsem přístroj z krabičky a zmáčkla knoflík. Před očima mi na displeji naskákala dlouhá řádka žánrů a titulů. Můj lačný zrak padl na jeden z nich – A bude hůř. Ježišmarjá, to snad ne!

Bylo pozdě na úvahy, zmáčkla jsem totiž omylem spínač zhmotnění. Hlavou mi projela bodavá bolest, u srdce mě píchlo. No jo, na taková dobrodružství už nejsem stavěná. Probrala jsem se až za hodnou chvíli.

Ležím na zemi a nade mnou stojí nějaký kluk. Zřejmě Olin, napadá mě. Kdo taky jinej? Lehce do mě kopne špičkou tenisky.

„Další zasranej šmírák, dneska jsi už druhá,“ pronese a oči se mu lesknou chlastem. „Co sem furt lezete? Nestačí vám o nás číst, vy to musíte ještě vidět, co? Teda, jestli tohle maj bejt ty budoucí generace, tak lidstvo zhovadilo.“

Chci mu říct něco o tom, jak jsem se k jeho příběhu dostala, co ve mně vyvolal, jaké vzpomínky… Ale je pozdě. Cítím divné teplo, proužek žluté vody dopadá do místa, kde ležím. Vlhkost přerušila spojení, nemám se jak vrátit.

„Tak to je v prdeli,“ ulevím si.

„Vidíš, teď seš naše,“ směje se Olin. Natahuje ruku a pomáhá mi na nohy.

„Jdeme k Boučkům,“ zavelí. „A když už jsem tě pokřtil, budu ti říkat Bejbi. Souhlasíš?“

Moje „nééé“ zaniká v jeho hurónském smíchu.

—

7. Veronika: Noc právě začala (originál zde)

Podzim v Londýně. Někdo by se ho bál, jiný miloval. Já zde ale nebyla kvůli prohlídce města, či snad zkoumání památek, zajímalo mě jediné, a to ukojení mých potřeb.

V pozdních večerních hodinách jsem došla na Mounmouth Street a rozhlédla se okolo sebe, po chvilce jsem ho spatřila. Vysoký, urostlý a pln neodolatelného šarmu, tam stál v černém obleku a klobouku.

„Henry!,“ vykřikla jsem a rozeběhla se k němu.

Objal mě kolem pasu a zatočil se mnou. „Rád tě vidím,“ řekl stroze.

„Půjdeme ke mně, ano?,“ zeptal se.
„Ano!,“ zvolala jsem nadšeně.

Po krátké procházce mlhavým Londýnem jsme se octli před jeho bytem.
Odemkl a pustil mě dovnitř. Byt byl nádherně zdoben, na zdi visela spousta obrazů a obrovský doktorandský diplom s tučným titulem Dr. Henry Jekyll.
Posadili jsme se a Henry mi nalil sklenku whiskey.

„Na čem teď děláš?“ zeptala jsem se.

„Však víš, pořád se pokouším, aby to nějak fungovalo, ale mám z toho hrozný stres. Děsí mě to a děsím se sám sebe,“ řekl a těžce oddechl.

„Proto jsem tu já,“ usmála jsem se.

„Ano, přesně tak. Myslím, že bys mi s tím mohla pomoct, protože sám to asi nepřekonám.“

„Pomohu ti s čímkoli, Henry,“ hlesla jsem.

„S čímkoli, říkáš? Zůstaň tu tedy se mnou a buď mou oporou ve dne i v noci!“ zvolal.
Přikývla jsem. V tu chvíli zazvonil zvonek.

„To bude poslíček, zůstaň tu, hned jsem zpátky,“ řekl Henry a běžel otevřít.

„Dobrý den, vezu objednané materiály. Prosím, podepište se zde,“ slyšela jsem poslíčkův hlas.

Henry vše vyřídil a zabouchl, pak si šel asi umýt ruce.

Já jsem byla zvědavá na ony materiály. Pokradmu jsem vstoupila do předsíně, ale spatřila jsem pouze podepsanou kopii účtu. Sehnula jsem se a list sebrala. Srdce se mi zastavilo, když jsem spatřila jméno na účtence: Edward Hyde

Náhle jsem za mnou zaslechla kroky. Noc právě začala.

—

8. Ana „Knihofil18“ Syringa: Lichotník (originál zde)

Nahnevane odhodím knihu – Zelená jako smaragd – cez celú izbu. V duchu preklínam spisovateľku. Prečo mi to robíte? Prečo sa Gideon správa ako vypočítavý bastard? Neostáva mi nič iné, než v návale adrenalínu, smútku a zlosti spáchať ten najhorší zločin – agresívne hodiť knihu o stenu a revať až do zdochnutia.

Keď tu zrazu –

„Au! To naozaj bolelo!“ ozve sa akýsi hlas.

Spozorniem.

Do rúk schmatnem prvú vec, čo mi príde pod ruky – dvojlitrovú fľašu minerálky. Zdvihnem ju nad hlavu, akoby to bola nejaká baseballová pálka.

Kniha sa zamrví.

Načisto som sa zbláznila. Opatrne zdvihnem knihu – a nič. Pod knihou nebolo žiadne zviera, nič a nikto.

Nalistujem si stranu, na ktorej som skončila. Čosi ma však vyruší uprostred prvej vety.

Z knihy lezie akési zviera.

Jedna laba, druhá laba. Hlava. Stvorenie zažmurká a ladne preskočí povrch knihy. Chvíľu si myslím, že mi z knihy práve vyskočila mačka. Ibaže potom si všimnem rozdiely – dva malé rohy na hlave, dve krídla na lopatkách a jašteričí chvost.

Žmurk.

Keď pomaly otvorím jedno oko, malý kamenný chrlič tu stále je.

„Nepamätám si, žeby som zjedla lysohlávky,“ poviem dutým hlasom.

Kamenný chrlič nakloní hlavu. „Prečo si hodila tou knihou o stenu?“

„Štve ma Gideon.“

„Je to len kniha,“ pripomenie mi Xemerius. „Tak teda pokračj v čítaní,“ pobáda ma.

„Začnem čítať až vtedy, keď sa vrátiš do tej knihy,“ prikážem mu, akoby to bol nejaký neposlušný pes.

„Prečo? Ja chcem ostať! Koľkokrát ešte dostanem šancu navštíviť iný svet? Vrátim sa hneď, keď dočítaš knihu. Prosím, prosím, prosíííím!“

Odkašlem si. „No tak dobre. Ale nič neskúšaj,“ varujem ho s prižmurenými očami.

Xemerius sa usmeje. „Ďakujem!“ obtrie sa mi o ruku ako túlavá mačka. „Ja som vedel, prečo sa mi páčiš!“

„Ty lichotník,“ smejem sa.

Všetko je perfektné.

—

9. Koralínka: Obraz Doriana Graye (originál zde)

Každé léto jsem jezdívala na prázdniny k dědovi do Anglie. Ráda jsem prozkoumávala zákoutí jeho útulného domku. Bylo ale jedno místo, kam mě nikdy nepustil. Na půdu. Ale teď, když zemřel, musíme dům prodat a je třeba z něj vyklidit všechny věci. Po dvaceti letech konečně onu záhadnou půdu procházím, jen z toho nemám takovou radost, jak jsem si vždy představovala.

Usedám k bedně s věcmi z dědečkova mládí. Nacházím fotky, na kterých děda vypadá opravdu šťastně. Přesně tak jsem se s dědou cítila i já. Zamyšleně hledím do rohu místnosti a vtom mou pozornost upoutá stojan na obrazy, přikrytý zašlým fialovým přehozem. Přistupuji blíž a váhavě přehoz sundávám. Vykoukne na mne obličej překrásného mladíka se zlatými vlasy a něžným úsměvem. Jako bych toho muže už někde viděla. Nebo se mi to jen zdá?

Najednou se s obrazem začne cosi dít. Bojím se, jestli denní světlo portrét nepoškodilo. Tahy štětcem se jakoby vlní, pohybují. Krásná podobizna mladíka se mění v strašný zjev. Na strupovitých rukách se pomalu vynořují krvavé krůpěje. Kůže šedne, vlasy řídnou. Jemný úsměv se křiví v nechutný úšklebek.

Snažím se popadnout dech, ale děs mě pevně svírá ve svém náručí. Chci utéct, ale ta věc mě poutá svým hrůzným pohledem. Najednou na své ruce cítím chladný dotyk. Obluda vystrčila ruku z obrazu a snaží se mě vtáhnout dovnitř.

V té chvíli je mi vše jasné. Je to obraz Doriana Graye. Jeho smrt byla zbytečná, portrét zůstal stejně zvrácený jako za jeho života. Dokud tady bude obraz, nebude mít klid.

Bojuji s jeho ocelovým stiskem. Zároveň se snažím najít něco, čím bych se mohla bránit, čím bych to mohla navždy ukončit. Volnou rukou zachytím starý štětec. Nemilosrdně ho vrazím té stvůře do srdce. Sevření povoluje a plátno se rozpadá na prach…

—

10. Amia: Když se nedaří… (originál zde)

Nesnáším, když mám pravdu, vážně ne.

Moc jsem je prosila, aby do toho zatraceného jezera nelezli a co oni udělají? Hodí tam mě.

Další výrazná věc už byla jen ta, že když jsem se vynořila zpět nad hladinu, kluci byli pryč a stromy byly jiné. Mladší.

Bezcílné bloudění lesem jsem docela brzy vzdala a místo toho se na mýtince pokoušela rozdělat oheň. Bohužel spíš čadil než hořel.

,,To není zrovna nejlepší, rozdělávat oheň v neznámém lese.“

Nadskočila jsem leknutím a prudce se otočila. A klesla mi brada.

,,V těchto časech je bezpečnější na sebe neupozorňovat,“ pokračoval stařík v hábitu a se špičatým kloboukem na hlavě.

,,Pomůžu.“

Klackem upravil polínko a oheň okamžitě přestal jen dýmat a rozhořel se.

,,Neposadíš se?“ pokynul mi, když jsem na něj nepřestávala zírat. Kecla jsem na zem a zapomněla zavřít pusu.

Stařík chvíli mlčky pokuřoval.

,,Dáš si?“ nabídl mi.

,,Eee.“

Velmi inteligentní.

S pokrčením ramen znovu zabafal a přejel mě pohledem.

,,Máš neobvyklý oděv. Odkud jsi?“

,,Eee.“

,,Jsi člověk? Jako elfka nevypadáš a na hobita jsi moc vysoká.“

,,Eee.“

Stařík se odmlčel a pak lehce sklonil hlavu.

,,Máš pravdu. Já jsem Gandalf. Gandalf Šedý.

Vyrazila jsem ze sebe jakési přidušené zasmání. Čaroděj se zamračil.

,,Je ti dobře?“

,,Eee…“ Zakuckala jsem se: ,,Ano.“

,,Dobře. Jsi špeh?“

Náhle vypadal hrozivě.

,,Cože?“

,,Odkud máš ten prsten?“

,,Cože?“

,,No tak děvče, nedělej hloupou. Odkud máš ten prsten?!“

Ukázal mi do výstřihu a teprve v tu chvíli mi to došlo. Na krku se mi houpala replika kroužku z Pána prstenů, kterou kdysi rozdávali v kině.

,,Eee.“

Zpoza stromů se vynořilo devět postav. A pak byla tma.

Probudila jsem se na měkkém, v teple a tichu. Díkybohu, byl to jen sen.

Kolem se najednou ozval smích a já prudce otevřela oči. Nade mnou se vznášel našedlý obličej se zkaženými zuby v úsměvu. Skřet.

Sakra.

—

Aktualizace 13.10. 12:00 – Hlasování bylo ukončeno, výsledky budou oznámeny na tomto blogu zítra v novém článku.